Málokdo už dnes pochybuje o tom, že rozhodujícím činitelem společenského vývoje je ekonomika. I když jím však v poslední instanci nepochybně je, existují objektivně i silné zpětné společenské vazby, které vytvářejí pro rozvoj ekonomiky důležité předpoklady. Jedním z těchto nejdůležitějších faktorů v celé dosavadní lidské historii byl stát. Státní útvary chránily od nepaměti zájmy ekonomických subjektů na svých územích, vytvářely pro ně optimální vnitřní i vnější podmínky, zajišťovaly vnitřní i vnější zdroje, jejich dostatečnost a stabilitu. Základní principy států byly většinou formulovány v národních jazycích - v jazyce národa, který hrál v daném státě ústřední roli. To je také jeden z důvodů, proč v mnoha jazycích existují problémy s vymezením obsahu pojmů národ - stát - lid.
V hustě osídlené Evropě ztroskotalo několik historických pokusů o vytvoření jednotného impéria. Selhaly všechny pokusy využít východních prostor, které si chránilo imperiální Rusko, ztroskotala i kolonizační evropská anabáze, která byla pokusem vytvořit impéria vně evropského prostoru. Paradoxním výsledkem této anabáze byl vznik nových státních útvarů - konkurentů, mezi nimiž začaly hrát nejdůležitější úlohu Spojené státy americké. USA získaly podobně jako Rusko přístup k významným ekonomickým zdrojům, ale navíc dokázaly převzít hotové evropské know-how a dále ho rozvíjet.
20. století znamenalo pro Evropu pokračování dlouhodobého ekonomického úpadku. Obě světové války, které vznikly na jejím území, tento trend jen zesílily. Ve druhé polovině 20. století byla Evropa jen součástí šachovnice, na níž zjevně tahaly figurkami USA a Sovětský Svaz, americké a ruské impérium. Teprve v tomto podřízeném postavení začínají evropské státy a národy postupně reálně uvažovat o možnostech spolupráce, překračující jejich hranice. Při zpětném pohledu jim v těchto úvahách pomohl v tu chvíli ještě neviditelný, ale už objektivně působící faktor - globalizace.
Stejně jako byly národní státy v minulosti významným faktorem rozvoje ekonomiky, stávají se ve druhé polovině 20. století jeho brzdou. Národní hranice představují pro velké nadnárodní firmy překážku, národní státy jako podnikatelé znamenají konkurenci, se kterou je třeba se vypořádat. Kapitál, hýčkaný původně národními státy, vyrostl do té míry, že už své ochránce nepotřebuje. Poslední třetina 20. století probíhá v Evropě ve znamení privatizace a likvidace hranic. Tento proces zachvacuje a ničí i ruské impérium.
Pohled na svět starýma očima ukazuje na jeho unilaterální charakter, daný dominancí Spojených států amerických, které se chovají na mezinárodní scéně jako kovboj na Divokém západě a které porušují základy mezinárodního práva. Nasadíme-li si ale na unavené oči brýle, uvidíme docela jiný obrázek. Na ekonomicko-politické šachovnici světa spatříme najednou dva druhy hráčů - národní státy a nadnárodní společnosti. Seřadíme-li je podle jejich ekonomické velikosti, tedy podle jejich potence, zažijeme překvapení. Mezi prvními 100 subjekty tvoří národní státy jen menší polovinu. Mezinárodní právo je založeno na mezinárodních smlouvách, tedy na smlouvách mezi národními státy. Zdá se, že to začíná většině hráčů na šachovnici vadit.
Viděno z této perspektivy není sjednocování Evropy dílem globalizovaného kapitálu, ale naopak obranou proti němu. Sjednocená Evropa vzniká jako prototyp a průkopník systémové přeměny kapitalismu a nového uspořádání mnohopolárního světa.
Milan Neubert, 26. 4. 2004