Sám pojem „Evropa” je jen zeměpisnou konvencí. Důležitější, než přít se o to, kudy „přesně” vede hranice oddělující Evropu a Asii, je připomenout si, jak se v dějinách vyvíjela Evropa a Evropané, jaké bylo postavení obyvatel území dnešní ČR.
1. Námořní kultury
Počátky evropské kultury jsou nepochybně spjaty s rozvojem antických kultur ve Středomoří. Tehdejší „civilizovaný Evropan” měl ještě stěží nějaké „evropské cítění” v dnešním smyslu a cítil se zcela jistě blíže obyvatelům severoafrických osad, než „neznámým barbarům” v chladných končinách na severu a východě Evropy.
Pro antický svět byly typické kontakty s Orientem - právě vědomí existence vyspělých a starobylých říší v Asii i Africe však (na rozdíl od pozdějších časů) zřejmě bránila tomu, aby Evropané považovali sami sebe za kulturně vyspělejší než zbytek tehdy známého Starého světa.Antika sice zplodila velké říše a sny o světovládě (Alexandr Veliký, Řím), tyto sny ale byly spíše „univerzalistické”, než „evropské”.
2. Vpády barbarů a evropská divergence
Koncem pátého století ukončily nájezdy barbarů agonii Západořímské říše. Tehdejší „Evropa” nejen sahala dále na sever a na východ, ale měla také již univerzální ideologii, křesťanství. Jeho další vývoj, postupné prosazování a upevňování - to podle mého soudu byly rozhodující faktory formování budoucí „evropské identity”, přinejmenším mezi vzdělanci postupně také pociťované - byť zatím jako příslušnost ke „křesťanskému společenství”.
Velký význam zejména pro slovanské národy měly další vpády kočovníků ze stepí východní Evropy (Avarů, Maďarů a Bulharů), které oddělily západní a severní Evropu od oblasti vlivu následníka Východořímské říše - Byzance. Zatímco Byzanc dožívala ještě téměř tisíc let pod nájezdy z Východu i Západu a její kulturní a politické dědictví (symbolizované ortodoxním křesťanstvím) postupně přebíralo Rusko, vývoj na západě Evropy vyústil v ideologickou převahu centralizované římskokatolické církve, již se slovanské národy buď podrobily (jako český a polský národ), nebo byly zničeny (jako polabští a pobaltští Slované).
3. Cesta k buržoazní společnosti, koloniální výboje a boje o dominanci
Mluvíme-li o vznikajícím povědomí „evropské” nebo „křesťanské” sounáležitosti, je třeba zdůraznit, že takové povědomí rozhodně nedokázalo zabránit krvavým bojům a válkám mezi jednotlivými feudály i jejich uniemi. Na pozadí této barvité historie vznikají první větší „národní státy” (byť nikoliv v dnešním smyslu), ale také první zárodky buržoazního vývoje. Pro další osudy světa a Evropy bylo významné, že se objevují zejména na západě a jihu Evropy - jejich vnějším výrazem je například nárůst počtu obyvatel ve velkých městech.
Výrazným impulsem pro další rozvoj měst byly koloniální výboje evropských mocností, ty také postupně vedly k rozšíření „pocitu kulturní převahy” nad kolonizovanými národy, který se stal základem „evropanství” nového, ne právě sympatického typu.
Vývoj vyústil ve vznik velkých absolutistických států a dynastických velmocí, které spolu sváděly boje o dominanci na kontinentě i při kolonizaci výnosných zámořských území.
4. Vznik moderních národů a ničivé války
Rozvoj koloniálního obchodu ekonomicky posiloval buržoazii, která si na absolutistických aristokratických režimech postupně vybojovávala také politickou moc. Projevem a současně příčinou této politicko-společenské přeměny je postupný vznik národů a národních států v dnešním slova smyslu. Bohužel byly tyto přeměny provázeny také nárůstem kulturního podceňování národů neevropských a národů, které stály stranou hlavního proudu vývoje (východoevropské a balkánské národy) Nejhorší jejich stránkou byl nárůst šovinismu, který byl nakonec také jednou z příčin dvou ničivých válek, které ve 20. století vzešly z Evropy a zasáhly celý svět.
5. Obavy a naděje - snahy o integraci
Souběžně se zkušenostmi z bojů a válek se od počátku objevují snahy o zajištění mírového soužití. Návrh českého panovníka Jiřího z Poděbrad na unii evropských panovníků je jedním z takových pokusů, u nás často zmiňovaným. Po 1. a 2. světové válce našly tyto snahy výraz ve vzniku Společnosti národů, resp. OSN. Obě organizace byly při svém vzniku především pokusem zabránit snahám o revanš ze strany poražených států.
V podmínkách rozděleného světa vznikaly také snahy o integraci evropských států - primárně bylo jejich účelem posílení ekonomické a vojenské spolupráce v rámci proti sobě stojících „bloků”, posilovaly také ovšem vědomí jisté kulturní sounáležitosti a bezprostřední mezilidské vztahy. Pád „reálného socialismu” ve střední a východní Evropě ukončil tento dvoukolejný vývoj.
6. Evropská unie
Souběžně s postupně vznikajícími čistě ekonomickými svazky, jako byly Francouzsko-německý úřad pro uhlí a ocel (1950), Evropské společenství uhlí a oceli (1952), Evropská platební unie (1950), Evropské hospodářské společenství (1958), se záhy po druhé světové válce objevují snahy o jisté politické propojení evropských kapitalistických států (Rada Evropy, 1949).
Evropské hospodářské společenství muselo po svém vzniku překonat řadu obtíží a svést „souboj” z alternativním seskupením evropských kapitalistických států, Evropským sdružením volného obchodu. Postupně se EHS ukázalo pružnější a dynamičtější (v r. 1968 byla v jeho rámci zrušena vnitřní cla) a „přetáhlo” státy ESVO.
Vývoj k politické integraci byl pozvolnější - jako určité mezníky zde mohou sloužit např. r. 1972 (počátek pravidelných konzultací šéfů vlád), 1979 (první volby „europoslanců"), nakonec vyústil v maastrichtský proces (1992) a následující události (zavedení Eura, přijetí nových členů), jejichž jsme byli v nedávné době přímými účastníky. Je třeba zdůraznit, že postupná politická integrace měla často podobu „přešlapování vpřed-vzad”, kdy vyhlašované cíle a návrhy byly odmítány, ale postupně alespoň zčásti realizovány, nebo navrhovány v pozměněné podobě znovu a prosazovány „po částech”.
Tato historie EU opravňuje k předpokladu, že jakkoliv složité může být v budoucnu v rozšířené EU dosáhnout názorové rovnováhy.a akční jednoty, bude pro to dost zkušeností a vůle. Na druhou stranu je jistě rozsáhlejší EU zranitelnější „zevnitř” a rozporům bude muset být věnována zvýšená pozornost. Zvýšení „křehkosti” organizmu EU jejím rozšířením také otevírá otázku, jaké jsou limity rozšiřování, nemá-li mít pro EU zhoubné důsledky.
Bezesporu nejsilnějším argumentem pro EU je možnost, že se jejím prostřednictvím podaří postupně odstranit antagonismy mezi evropskými národy, které se hromadily po staletí, a předejít tak novým evropským válkám. Má-li přispět k odstranění nebezpečí válek vůbec, bude se muset vyrovnat také s dědictvím kolonializmu a rozporem mezi bohatstvím Severu a chudobou Jihu.
Jiří Hudeček, 2. 5. 2004