V době románské žilo na zemi asi 250 miliónů lidí. Teprve v renesanci, o patnáct století později, se jejich počet zdvojnásobil na 500 miliónů. Další zdvojnásobení na jednu miliardu trvalo cca 300 let a bylo dosaženo r. 1810. Na dvě miliardy vzrostl počet lidí v r. 1930, tedy za 120 let. Čtyř miliard dosáhlo lidstvo v r. 1975, to je za 45 let. Dnes nás žije okolo šesti miliard a to přesto, že dříve stále se urychlující růst populace, se po r. 1970 zpomalil. OSN odhaduje, že nás v r. 2040 bude okolo osmi miliard.
Lokální poškozování životního prostředí dokázali lidé způsobit již ve starověku, ale celkové a skutečně závažné škody způsobilo lidstvo především za poslední dvě století, v epoše průmyslové a vědeckotechnické revoluce. Během těchto dvou století zvýšili lidé ve vyspělé části světa svoji produktivitu o dva až tři řády, vytěžili z přírodního prostředí bezstarostně ohromná množství fosilních paliv a jiných surovin, zpracovali ohromující množství materiálů na výrobky, vypustili do ovzduší velká množství škodlivin, znečistili potoky, řeky, moře a oceány, zasáhli negativně půdu, spodní vodu, způsobili vyhynutí nebo ohrožení mnoha druhů rostlin a živočichů, uložili do přírodního prostředí ohromující množství odpadů a to i nebezpečných. Spotřeba primárních materiálů a energií ve vyspělých státech, které se staly vzorem pro rozvojové země, dosáhla takového stupně, že k dosažení podobné úrovně produkce a spotřeby u celého lidstva by bylo potřeba několika dalších planet velikosti Země. Protože tato alternativa je nereálná, stojíme zřejmě na důležitém rozcestí, buď změníme rozhodujícím způsobem své cíle a výrobní postupy, nebo ohrozíme závažně svoji existenci.
Jestliže naši dřívější předkové se při zvyšování své produktivity o životní prostředí příliš nestarali, za našeho života jsme k poznání nutnosti regulace a ochrany životního prostředí a přírody dospět museli. Zprvu to byla péče nekoordinovaná, složková. V současné době před vstupem do EU a zejména po vstupu se proces ochrany životního prostředí dostává do nové koordinované polohy. Všichni významnější znečišťovatelé životního prostředí projdou procesem vydání integrovaného povolení provozu. Mohli bychom tomu říkat, že životní prostředí v této etapě budeme integrovaně regenerovat. V budoucnu po realizaci této fáze převládne tento integrovaný proces tvorby a ochrany životního prostředí při povolování významnějších podnikatelských a komunitárních projektů a snad bychom mohli tento přístup nazvat integrovanou prevencí a ochranou životního prostředí.
Je dobře, že se začínáme, byť opožděně, neradi a pod tlakem nepříznivých okolností, poučovat z přírody, která nezná pojem odpad a vše co z jednoho procesu zbývá se v jiném procesu využívá jako surovina, energie či živina v uzavřených smyčkách a kolobězích. Jako občané zajisté uvítáme povinnou materiálovou recyklaci automobilů a zmizení vrakovišť hyzdících krajinu, recyklaci obalů, elektrických přístrojů apod. Taková recyklace vytvoří nová pracovní místa v podnicích k využívání druhotných surovin a jistě omezí pracovní místa v dobývání primárních surovin. Výrobci budou výrobky nově konstruovat, aby recyklace byla snadnější a racionálnější. Při vývoji nových výrobků a na stavbách se uplatní hlediska faktoru 4 resp. faktoru 10, tj. čtyřnásobně resp. desetinásobně vyšší využití zdrojů. Kdo by se rád nesvezl automobilem budoucnosti se spotřebou paliva 2l/100 km s obdobným či lepším standardem, než poskytují automobily současné? Bez podobné výrazné změny základních paradigmat výroby a spotřeby bychom zřejmě nepřežili.
Někteří myslitelé považují toto „zezelenání“ našich výrobních a spotřebních zvyklostí za nedostatečné a poukazují i na význam sociálních souvislostí podnikatelských a komunitárních aktivit. Doporučují integrované plánování podnikatelských a komunitárních záměrů nejen z hlediska ochrany životního prostředí ale i z hlediska sociálních souvislostí. Pokud převážně podnikatelské nazírání na svět označíme za „modré“, převážně sociálně orientované nazírání lidí práce za „rudé“ a převážně enviromentální nazírání světa za „zelené“, víme, že minulá staletí byla dějinami ostrých střetů zejména mezi „modrými“ navzájem a mezi „modrými“ a „rudými“. Zelení se ustavili až v druhé polovině minulého století. Vizionáři věří, že tyto odlišné skupiny mohou pochopit, že jejich světový názor je sice pravdivý, ale jen dílčí. Snad bychom je mohli přirovnat k třem různých vrcholům téhož trojúhelníku. Žádný nemůže existovat sám o sobě, jen spolu a v souvislosti. Pokud k tomuto pochopení dojde, bude možno v budoucnu integrovaně plánovat důležité směry rozvoje lidské společnosti s ohledem na sociální dopady a současně na ochranu životního prostředí. Prevence vždy bývá lepší a levnější než dodatečné řešení závažných krizí.
Protože my se svou orientací může považovat za „ rudé“ a to bývalo symbolem pokroku, mám za to, že bychom si měli tento nový náhled osvojit jako první. Vyslovovat a hájit své názory, ale nebránit se slyšet a pochopit názory „modré“ a mít velké pochopení pro názory „zelené“, které jsou nám velmi blízké.
Josef Formánek, 27. 4. 2004