Když jsme si povídali o politických stranách v Evropském parlamentu (kap. 1. 7.), zmínili jsme se o existenci levicové frakce Evropské sjednocené levice a Severské levice zelených. (Prosím ty, kterým se z nějakého důvodu nelíbí v Evropě běžně užívané slovo „frakce”, aby si ho překládali jako „klub”).
Frakci s původním názvem „Spojená evropská levice“ založily v roce 1989 Spojená italská levice, Dánská lidová socialistická strana, Řecká koalice Synaspismos a Italská komunistická strana. V roce 1994 se frakce sloučila s „Levicovou koalicí”, v níž byly druhdy všechny komunistické strany Evropy, ale po roce 1989 jen KS Francie, Portugalska a Řecka. V roce 1995 vstoupilo do EU Švédsko a Finsko a do frakce přibyl finský Levicový svaz a švédská Levicová strana poté, co se pokusily neúspěšně vstoupit do frakce evropských Zelených.
K dalšímu posílení frakce došlo ve volbách v roce 1999, když do frakce vstoupily PDS z Německa, Nizozemská socialistická strana a řecké Hnutí demokratického socializmu (DIKKI). V konfederální frakci Groupe de la Gauche Unitaire Européen/Nordic Green Left (ve zkratce GUE/NGL) „sedělo” zpočátku 42 poslanců evropského parlamentu z těchto stran: Socialistická strana Nizozemí (1), Dánská socialistická lidová strana (1), Finský levicový svaz (1). Švédská levicová strana (3), Řecká komunistická strana (3), Levicová koalice Synaspismos (2), Řecké demokratické socialistické hnutí/DIKKI (2), italská Strana komunistické obnovy (4), Komunistická strana Itálie (2), Komunistická strana Francie (6), Spojená španělská levice (4), Portugalská komunistická strana (2) a Strana demokratického socializmu z Německa (6). K nim se přidalo i 5 poslanců zvolených za trockistickou organizaci Organisationen Lutte Ouvrière (Dělnický boj) a Ligue Communiste Révolutionnaire (Revoluční komunistická liga) z Francie - samy strany ale mají pouhý status pozorovatelů. V roce 2001 přešli do GUE/NGL dva poslanci - jeden od Zelených, druhý od Evropských socialistů, v roce 2002 dalších 6 - z PES a z EDD. Frakce má aktuálně 49 poslanců, tedy 7.8% a je čtvrtou největší frakcí.
Přidruženými členy strany z nečlenských zemí EU: norská Socialistická levicová strana, lucemburská Levice a švýcarská Strana práce, pozorovatelskými členy kyperská Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL), podobně jako aktuálně KSČM a KSS či Lotyšská socialistická strana.
GUE/NGL není poslaneckým klubem v běžném slova smyslu. Poslanci jsou více pod vlivem a kontrolou vlastních stran než vedení frakce. Ve stanovách GUE/NGL totiž stojí: „Frakce je fórum pro spolupráci různých politických komponentů, z nichž každý si zachovává svou nezávislou identitu a spojení s vlastní pozicí.” Největší názorové rozpory existují mezi socialistickým a zeleným křídlem. Finský Levicový svaz a dánská Lidová socialistická strana hrají ve svých státech funkci strany zelených. Naproti nim stojí především komunistické strany Řecka a Portugalska, francouzský Dělnický boj a Revoluční komunistická liga či Nizozemská socialistická strana, které považují třídní konflikt za ústřední otázku své politiky. Spornou otázkou je i vztah k vlastenectví a prosazování národních zájmů.
Hlavní ideové spory ve frakci se dají shrnout do následujících otázek:
Ideové konflikty se projevují částečně i při řešení reálných problémů. Podíváme se na dva:
Přístup ke smlouvě z Nizzy
S výjimkou dánských lidových socialistů ji všechny strany odmítly.
Menší subjekty tak učinily především z důvodu, že má být omezen počet
poslanců z jednotlivých zemí a že tedy hrozí ztráta mandátů. PDS odmítla
smlouvu, protože neobsahovala prosazování většinového hlasování v Evropské
radě i z důvodu vynechání otázek bezpečnostní politiky. Nakonec hlasovalo 7
poslanců GUE/NGL pro dohodu z Nizzy, 14 proti, 10 se zdrželo a zbytek byl
sice přítomen v jednacím sále, ale nehlasoval. Podobně byla odmítnuta
Evropská charta základních práv, kdy proti ní hlasovalo 17 členů frakce, 10
bylo pro, 7 se zdrželo a zbytek nehlasoval.
Další prohloubení evropské integrace
Odmítají ji především skandinávské levicové strany, protože by byla
další integrací omezena sociální práva pracujících v jejich zemích, jež
jsou na nejvyšší úrovni z celé Evropy. Švédská levicová strana má ve svém
programu dokonce vystoupení z EU. Proti jsou i řecká a portugalská KS jako
„vlastenecké“ síly, stejně jako francouzští trockisté a nizozemští
socialisté. Jako nejvíce „eurooptimistická“ strana se profiluje německá PDS.
Nejsou to však vždy ideové důvody, které strany rozdělují. Většina frakce například neodmítla Evropskou chartu základních práv z důvodů principiálních, ale proto, že se dokument nedostatečně věnoval sociální a ekologické problematice.
Co změní evropské volby v červnu 2004?
Podle všech prognóz získá rozšířením nejvíc frakce Strany evropských socialistů a Evropské lidové strany, patrně ztratí Zelení a Liberálové, kteří nemají v nových zemích silné pozice. Evropské spojené levici přinese proces rozšíření patrně udržení pozic: Počítá se se ziskem mandátů radikálně levicových stran na Slovensku (KSS), na Kypru (AKEL) a samozřejmě v ČR (KSČM). Jisté šance má polská Unie práce a Maďarská dělnická strana, nepatrné šance jsou u politických subjektů z Pobaltí. Podle střízlivé odhady dávají spojené levici dalších 10 mandátů.
Milan Neubert, 30. 4. 2004