Zeď dosud vrhá stíny
Žádná poválečná událost neprovázela Němce a především obyvatele Berlína z východu i ze západu tak traumaticky, jako stavba Zdi 13. srpna 1961. Rozdělení Německa, uskutečněné jako důsledek II. světové války, tak bylo doslova zabetonováno. Nelidský pohraniční režim a mrtví u Zdi i jinde na hranicích se Západem se stali Kainovým znamením NDR a celého východního bloku. Otevření Zdi dne 9. listopadu 1989 ukončilo konfrontaci bloků, otevřelo bránu k sjednocení Německa a k překonání bipolárního poválečného uspořádání.
Právem se nás dnes budou ptát na náš vztah k 13. srpnu 1961 a k 17. červnu 1953, tak jako se nás před několika týdny ptali na náš vztah ke sjednocení KPD a SPD v roce 1946.
Debata o historii provází PDS od jejího rozchodu s SED v prosinci 1989. Z našich odpovědí na historické otázky lidé chtějí a mají právo poznat, jak dalece jsme se odpoutali od minulosti SED a nakolik jsme se vyvinuli ve stranu, která přistupuje kriticky k vlastním dějinám a která je demokraticky a ústavně spolehlivá.
Diskuse o historii se nesmí stát žádným krátkodobým taktickým manévrem strany. Stále znovu vznášený požadavek na omluvu za bezpráví způsobovaná SED je právě takto takticky vykalkulován: pokud se PDS omluví, potvrdí svou kontinuitu s SED - a pokud se neomluví, potvrdí ji ještě silněji.
Ve skutečnosti jde jednak o historické zpracování a jednak o jednoznačné politické zhodnocení, které bude založeno na dnešních zkušenostech a znalostech. Přitom se osobní zkušenosti a zážitky, historické objasnění faktů a jejich politické zhodnocení nikdy bezprostředně neshodují.
Nesmíme zaměňovat objasňování historických příčin 13. srpna 1961 s politickým nebo morálním ospravedlňováním Zdi
Předsednictvo strany se se zájmem seznámilo s tezemi Historické komise ke 40. výročí 13. srpna 1961.
V nich se detailně rozebírají historické souvislosti a následky stavby Zdi. Uzavření hranice západoberlínských sektorů bylo v logice tehdejšího geopolitického vývoje. Zeď byla odpovědí na hrozící exodus z NDR a odpovídala uspořádání, které za berlínské krize dojednaly velmoci a které zabránilo nové světové válce za cenu přetrvávajícího rozdělení světa. Tak bylo 13. srpna 1961 ukončeno poválečné uspořádávání světa a upevněno jeho rozdělení jako důsledek II. světové války rozpoutané Německem. Sovětskému svazu zajišťovala Zeď oblast jeho vlivu, sahající až do Německa a - podle jeho názoru - jej chránila před novým německým přepadením, obdobou roku 1941.
Historické skutečnosti jako to, že Konrád Adenanauer požadoval „raději půl Německa docela než celé Německo napůl“ nebo že ze Západu byla nepochybně proti NDR vedena propagandistická a ekonomická ofenzíva, nemohou nijak ospravedlnit Zeď, neboť není žádný logický důvod žádat, aby kapitalistický stát pomáhal státu, který se označuje za socialistický a aby proti němu nebojoval.
Stavba Zdi byla do betonu odlitým důkazem o přednostech tehdejšího reálného kapitalismu ve Spolkové republice ve srovnání se stalinisticky utvářeným typem socialismu v NDR.
Co je třeba Západu vyčítat, je především fakt, že nebyl schopen vnést do zmrazených vnitroněmeckých vztahů žádné porozumění a nebyl připraven uznat NDR jako existující realitu před stavbou Zdi, nýbrž až po ní a díky ní. Politika uvolnění, zahájená Willy Brandtem, základní smlouva mezi německými státy a helsinská smlouva, to vše souvisí s tím, že se Západ už nemohl vyhýbat realitě Zdi.
Skutečností je nicméně:
Postavení Berlínské zdi nebylo řešením, které by mohlo zachránit existenci NDR. K zažehnání mezinárodního konfliktu a zachování moci vedení SED došlo na účet svobody „zazděného“ obyvatelstva NDR.
Jako demokratičtí socialisté a socialistky a s ohledem na konečný pád státního socialismu nemůžeme ospravedlnit tehdejší pokus o záchranu NDR stavbou Zdi. Logika studené války není logikou demokratického socialismu, vždyť cenou za tuto záchranu NDR byla do nekonečna odsunutá a nikdy neuskutečněná demokratizace společnosti, to, že jsme přijali závažné omezení osobních svobod a práv a postupně si na ně zvykali.
Zeď nebyla ani demokratická, ani socialistická
I když víme, že v roce 1961 se nerozhodovalo pouze ani převážně v NDR, že v té době hrozila nejen další vlna výjezdů z NDR, ale že válka obou soustav byla stále chápana jako politicko strategická možnost - stejně nemůžeme z pohledu demokratického socialismu pochopit, proč nebyla zahájena politická protiofenziva proti Zdi přinejmenším po její stavbě.
Místo aby se dělalo všechno pro to, aby bylo nelidskou zeď možno co nejdříve odstranit, místo toho pozastavilo vedení SED své vlastní nesmělé pokusy o reformy a bránilo obyvatelstvu NDR v získávání vlastního názoru a srovnávání společenských systémů, snažilo se, aby si občané NDR zvykli žít jen ve svém vlastním světě, a zařizovalo se ve stínu Zdi. Místo aby se vedení omluvilo za způsobovaná omezení, oslavovalo postavení Zdi jako vítězství a pokoušelo se Zeď zvěčnit.
Permanentní výjimečný stav na hranicích a výstavba pohraničních zabezpečovacích zařízení v následujích desetiletích plně odpovídaly logice chápání moci a bezpečnostní doktrině vedení KSSS a SED.
Zeď posílila studenou válku zejména dovnitř. Vedení SED propáslo i poslední šanci, jak Zeď odstranit v průběhu helsinského procesu v 70. a 80. letech. Socialismus za zdmi NDR ztratil i pro levici jakoukoliv přitažlivost.
Právě když v létě 1989 utíkaly z NDR tisíce lidí, pronesl Erich Honecker mnohokrát citovanou větu: „Zeď tu bude ještě za 50 a za 100 let, pokud nebudou odstraněny příčiny, které vedly k jejímu postavení.“ Mluvil k Západu, ale jeho slova se uskutečnila na Východě.
Nelze se vyhýbat hořkému poznání, že konec státního socialismu v NDR představuje právě to, že postavil Zeď a že neměl žádný plán, jak toto rozdělení překonat. Obyvatelstva NDR se nikdo neptal ani na stavbu Zdi ani na pokračování její existence. Zeď se tak stala symbolem nedostatku demokracie v NDR. Občanská práva jako právo shromažďovací, svoboda tisku a cestování, to byly ústřední požadavky konce 80. let - pokud by se měla NDR demokratizovat. To, že za těchto okolností padla Zeď pokojnou cestou a že v tomto historickém okamžiku nedošlo k žádnému pochybnému státnímu násilí, to je významnou demokratickou charakteristikou. Jakmile se otevřely hranice, lidé svobodně hlasovali proti jim doposud jedinému známému socialismu.
Socialismus se právě jako systém příkazů a zákazů nerozvíjí, nerozvíjí se pod bajonety, nerozvíjí se ve stínu tanků a za zdmi. Stát, který uzavírá vlastní lid, není ani demokratický ani socialistický. Ať už byly konkrétní historické příčiny 13. srpna 1961 jakékoliv - toto poučeni je pro PDS nezvratné.
Žádný stát nesmí své občanky a občany nutit, aby v něm žili, pokud to sami nechtějí. Každý má jej jeden život a musí mít možnost si samostatně určit, kde jej prožije.
Nic neospravedlňuje zabíjení u Zdi
Žádný ideál a žádný vyšší cíl nemůže politicky ospravedlnit bezpráví spojené se Zdí, systematické omezování svobody pohybu a ohrožování svobody, zdraví a života, které provázely pokusy o opuštění státu. I historickými skutečnostmi zdůvodněná porušení základních lidských práv jsou stále porušeními základních lidských práv.
Při 40. výročí 13. srpna 1961 myslíme proto na ty, kteří přišli na německo-německé hranici o život, na ty, kdo byli uvězněni a postiženi represemi a na jejich rodiny. Litujeme bezpráví, za něž je jako politická síla zodpovědná SED. Hluboce se nás dotýkají osudy obětí a nepříznivá omezení životní dráhy mnoha lidí.
Ve stínu Zdi se ztrácely obzory
Politické rozdělení a konfrontace mezi Východem a Západem má dlouhodobé účinky, které pociťujeme dodnes. Stejně jak bylo těžké se se Zdí vyrovnat, tak je nyní pro mnohé těžké pochopit, že už ve skutečnosti neexistuje. Obě strany proto musí začít svými zkušenostmi překonávat tuto zeď ve svých hlavách.
Socialismus, o jaký se zasazujeme, je založen na hodnotách svobody, rovnosti a solidarity. Lidé, které chceme získat, musí našim socialistickým ideálům, hodnotám a snahám věřit - a proto si mohou být jisti, že se s námi nebudou nikdy opakovat negativní stránky takzvaného reálného socialismu.
Jsme socialistickou politickou stranou, která se hlásí k demokracii a pluralismu. Víme, že právě svoboda jednotlivce je předpokladem pro svobodný rozvoj všech - protože chceme trvalou, člověku přijatelnou alternativu ke kapitalistické současnosti, žádnou státně socialistickou epizodu, jaká se odehrála ve 20. století.
Boj za spravedlivou míru a kvalitu svobody, boj za nejlepší podmínky k zajištění důstojného života může být sám veden jen ve svobodě a lidské důstojnosti nebo jinak zanikne.
PDS se neodvolatelně osvobodila od stalinismu SED.
přeložil Jiří Hudeček