ÚVODEM
V rámci obnovení slova jakoto zrcadla a lupy zapojila se Zapatistická armáda národního osvobození (EZLN) znovu do rozhovoru se sociálními a politickými hnutími a organizacemi ve světě. Nejprve s bratry a sestrami z Mexika, Italie, Francie, Německa, výcarska, panělska, Argentiny a Spojených států - lo o vytvoření společné Agendy pro diskusi.
Není to pokus o nastolení politických a programových dohod ani pokus o novou versi internacionály. Ani to nemá co dělat s jednotícími teoretickými koncepcemi nebo standardizujícími koncepty, ale jde o hledání a nalézání nebo vytváření společných bodů diskuse. Něco jako sestavování teoretických a praktických obrazů, které jsou viděny a zakoueny z různých míst.
Jako součást tohoto úsilí při setkání předkládá nyní EZLN sedm mylenek a úvah. Jejich ukotvení v prostoru a časovém horizontu znamená pro nás uznat své teoretické, praktické a předevím universální a visionářské hranice. Je to ná první příspěvek k formování světové Agendy pro diskusi.
Jsme vděčni mexickému časopisu Rebeldía za to, e propůjčil své stránky těmto mylenkám. Stejně tak jsme vděčni těm publikacím v Itálii, Francii, panělsku, Spojených státech a Latinské Americe, které učiní toté.
I. TEORIE
Postavení teorie (a teoretické analýzy) v politických a sociálních hnutích je obvykle zřejmé. Ale vechno zřejmé v sobě obvykle skrývá problém, v tomto případě problém účinku a dopadu teorie na praxi a teoretickou reakci na praxi.
Nedělám rovnici mezi způsobem mylení teoretika nebo teoretického analytika a způsobem mylení intelektuála.
Intelektuál je pojem irí. Teoretik je intelektuál, ale intelektuál není vdy teoretikem.
Intelektuál (a proto teoretik) cítí, e má právo vyjádřit své mínění ohledně hnutí. Není to jeho právo, je to jeho povinnost. Někteří intelektuálové jdou dále a stávají se novými politickými komisaři mylení a jednání a rozdávají známky dobrý a patný. Jejich soud má co dělat s postavením, v něm se nacházejí a s postavením, do kterého se chtějí dostat.
Myslíme, e hnutí by nemělo vracet soudy, kterých se mu dostává, a klasifikovat intelektuály jako dobré a patné podle toho, jak tito intelektuálové charakterizují toto hnutí. Anti-intelektualismus není ničím jiným ne apologií nepochopení sebe sama a jako taková je znamením toho, e hnutí není zralé.
My věříme, e slovo zanechává stopy, stopy vyznačují směry a směry s sebou přináejí definice a odpovědnosti. Ti, kdo dají své slovo pro nebo proti hnutí, mají odpovědnost nejen o něm mluvit, ale také je vybrousit a mít při tom na paměti jeho cíle. K čemu? a Proti čemu?, to jsou otázky, které by měly doprovázet slovo. Ne proto, aby je umlčely nebo ztlumily, ale proto, aby je dovrily a učinily účinným. Jinými slovy, tak, aby to, co to slovo říká, mohlo být slyeno tím, kdo to má slyet.
Vytvářet teorii z vnitřku sociálního nebo politického hnutí není toté jako dělat ji na akademické půdě. A nemluvím o akademii ve smyslu sterility nebo (neexistující) vědecké objektivity, ale pouze proto, abych zaznamenal místo reflexe a intelektuální práce, které je vně hnutí. A vně neznamená, e tam nejsou nějaké sympatie nebo nesympatie, ale to, e tato intelektuální činnost se neodehrává uvnitř hnutí, ale spíe nad ním. A tak akademický analytik hodnotí a posuzuje dobré a patné body, moudré kroky a omyly minulých i současných hnutí a nadto, odvauje se předpovědí ohledně směrů a osudů.
Někdy se stává, e jistí akademičtí analytikové aspirují na to, aby hnutí vedli, to znamená, e hnutí by mělo následovat jejich direktivy. A tak je základní výtkou akademika, e hnutí ho neposlouchá. e v zásadě za vechny omyly hnutí můe skutečnost, e toto hnutí nevidí jasně to, co je pro akademika zřejmé. Nedostatek paměti a nečestnost mezi těmito analytiky z křesel obecně pronikají vude (je pravda, e ne vdy). Jeden den říkají jednu věc a předvídají něco, na druhé straně se stane pravý opak; ale analytik ztratil svou pamě a pokračuje v teoretizování a ignoruje to, co říkal předtím. A k tomu je také nečestný, protoe se nezatěuje úctou ke čtenářům nebo posluchačům. Nikdy neřekne včera jsem říkal toto, a to se nestalo nebo se stal opak, mýlil jsem se. Soustředěn na mediální dneek vyuívá teoretik v křesle příleitosti k zapomínání. Jinými slovy, tento akademik nenasycuje, pouze odvádí pozornost.
Jindy nějaké hnutí nahrazuje svou spontaneitu tím, e podlehne teoretickému patronátu akademie. Toto řeení kodí více ne nedostatek teorie. Kdy se akademie zmýlí, zapomene. Kdy se zmýlí hnutí, neuspěje. Příleitostně hledá vedení hnutí teoretické alibi, to jest něco, co je zatítí a propůjčí jasnost a souvislosti jejich směrnicím. Aby je získalo, obrátí se k akademii. V těchto případech není teorie ničím jiným ne nekritickou a trochu rétorickou apologií.
Věříme, e hnutí by mělo vytvářet svou vlastní teoretickou reflexi (nejde o apologetiku!). Tam můe vtělit to, co je nemoné v křeslové teorii, toti transformující praxi tohoto hnutí. Dáváme přednost naslouchání a diskutování s těmi, kdo analyzují a teoreticky reflektují uvnitř hnutí a s hnutími a organizacemi, ne mimo ně, anebo, a to je jetě horí, na jejich úkor. Přesto jsme podnikli pokus naslouchat vem hlasům a nevěnujeme pozornost tomu, kdo mluví, ale tomu, odkud mluví.
V naich teoretických reflexích hovoříme o tom, co vidíme jako tendence, ne o dokonalých nebo nevyhnutelných činech. Tendence, které se nejen e dosud nestaly homogenními a (posud) vládnoucími, ale které se mohou (a mají) k tomu proměňovat.
Nae teoretická reflexe jako zapatistů není veobecně o nás, ale o realitě, v ní se pohybujeme. A její povaha je přibliná a omezená v čase, prostoru, v koncepcích a ve struktuře těchto koncepcí. Proto v tom, co říkáme a co děláme, odmítáme snahy o universálnost a věčnost.
Odpovědi na otázky o zapatismu nejsou v naich teoretických reflexích a analysách, ale jsou v naí praxi. A praxe v naem případě nese těké morální, etické břemeno. To jest, my se pokouíme jednat (ne vdy úspěně) v souladu nejen s teoretickou analyzou, ale také, a předevím, podle toho, co povaujeme za svou povinnost dělat.
Snaíme se vdy být důslední. Snad proto nejsme pragmatičtí (co je jiné vyjádření pro jednání bez teorie a bez zásad).
Avantgardy cítí povinnost něco nebo někoho řídit (a v tomto smyslu vykazují mnoho podobností s akademickými teoretiky). Avantgardy se zaměřují na to, aby vedly, a pracují pro to. Někteří z nich jsou dokonce ochotni platit za omyly a odchylky ve své politické práci. To akademikové ne.
My věříme, e naí povinností je iniciovat, následovat, provázet, nalézat a otevírat prostory pro něco a někoho, včetně nás samých. Cesta různých hnutí odporu v národě nebo na planetě, i kdy je pouze osvětlující, nepatří pouze k inventáři. Tam toti člověk můe nalézat budoucnost, dokonce více ne přítomnost.
Ti, kdo jsou součástí této cesty a ti, kdo vytváří ten inventář, mohou odhalovat věci, které ti, kdo sčítají a odčítají v křeslech sociálních věd, nedokáou zahlédnout. Vědět, e záleí na poutníkovi a jeho cestě, ano, ale to, na čem záleí předevím, je ta cesta, směr, tendence. Kdy registrujeme a analyzujeme, kdy diskutujeme a argumentujeme; to ve děláme nejen pro to, abychom věděli, co se děje a abychom tomu porozuměli, ale také a předevím proto, abychom to zkoueli měnit.
II. NÁRODNÍ STÁT A POLIS
V odumírajícím modelu národních států byla tím, kdo měl rozhodovací Moc, politická třída. Moc, která ve skutečnosti sice brala v úvahu moc ekonomickou, ideologickou a sociální, ale která si ve vztahu k nim zachovávala relativní autonomii. Tato relativní autonomie jí dávala schopnost vidět za, vidět dál a vést národní společnosti k té budoucnosti. V té budoucnosti moc ekonomická nejen e zůstávala mocí, ale stala se nejsilnějí.
V umění politiky byl tedy umělcem obce-polis, tím, kdo vládne, specializovaný dirigent, zběhlý ve vědách a umění, včetně umění válečného. Moudrost vládnutí spočívá ve vhodném řízení různých zdrojů pro vedení státu. Větí nebo mení podpora tomu či onomu z těchto zdrojů určuje styl vládnutí. Vyrovnaná správa, politika a represe, pokročilou demokracii. Mnoho politiky, málo správy a skrytá represe, populistický reim. Mnoho represe, a ádná politika ani správa, vojenskou diktaturu.
V oné době, patřili v mezinárodní dělbě práce státníci (a státnice) k rozvinutému kapitalismu. Země s deformovaným kapitalismem měly vlády lupičů a hrdlořezů. Vojenské diktatury představovaly pravou tvář modernosti: krveíznivou, zvířeckou tvář. Demokracie nebyly pouhou maskou, která zakrývala tu brutální podstatu. Připravovaly také národy na nový stupeň, kdy peníze naleznou lepí podmínky pro svůj růst. Globalizace, t.j. dělání světa světovým, není poznamenaná pouze digitální technologickou revolucí. Stále přítomné internacionalistické úmysly a plány peněz nalezly prostředky a podmínky pro odstranění těch překáek, které jim bránily v jejich poslání: svou logikou dobýt celou planetu. Jedna z těchto překáek, toti hranice a národní státy, utrpěly a trpí světovou válkou (čtvrtou). Národní státy stojí v této válce bez ekonomických, politických, vojenských a ideologických zdrojů a také, jak ukázaly nedávné války a dohody o svobodném obchodu, bez právních ochran. Historie neskončila pádem berlínské zdi a porákou socialistického tábora. V bitevní formaci peněz jde stále jetě o Nový světový pořádek, ale národní stát nyní leí v poli ve smrtelných křečích a čeká na pomoc.
Kolektiv, který nahradil politickou třídu v základním rozhodování společnosti Moci, nazýváme managementem. Je to skupina, která nedrí pouze ekonomickou moc, a nedrí ji jen v jednom státě. Spí ne by se organicky spojovala (podle modelu anonymní společnosti), snaí se společnost Moci vyplnit vakuum zbylé po národních státech a jejich politických třídách. Společnost Moci ovládá finanční organizace (a tím celé země), media, průmyslové a obchodní korporace, centra vzdělávání, armády, a veřejnou i soukromou policii.
Společnost Moci si přeje Světový stát s nadnárodní vládou, ale neúčastní se na jejím budování.
Globalizace je pro lidstvo traumatickou zkueností; ano, ale zvlátě pro společnost Moci. Obtíena snahou přejít, a to bez jakéhokoli zprostředkování, od barrios nebo komunit k hyper-polis, od lokálního ke globálnímu, utekla se společnost Moci zase jednou k mizejícímu národnímu státu, zatímco se buduje nadnárodní vláda.
Národní stát společnosti Moci pouze dělá dojem ivotnosti, co je zcela schizofrenní. Národní stát v metropoli, to je Hologram. Národní stát, po desetiletí udrovaný jako orientační bod pro stabilitu, přestává existovat, ale jeho hologram zůstává, sycen těmi dogmaty, která zápasí o to, aby zaplnila vakuum, které globalizace nejen e vytvořila, ale také zvýraznila. Udělat svět světovým v času a prostoru je pro Moc něco, co se musí reírovat. Ti jiní u nejsou někde jinde, ale jsou vude a stále. A pro Moc je ten jiný hrozbou.
Jak se vyrovnat s touto hrozbou? Vyzdviením hologramu národa a obalobou toho druhého jako agresora. Nebylo jedním z argumentů pana Bushe pro války v Afghanistánu a Iráku, e oba ohroovaly severoamerický národ?. Ale nehledě na realitu stvořenou CNN, vlajky, které vlají nad Kábúlem a Baghdadem, nemají hvězdy a pruhy, ale jsou to vlajky velkých mnohonárodních korporací. V hologramu národního státu, té falené představě modernosti par excellence, jak se říká, byla individuální svoboda vsazena do vězení, které pro to, e je globální, není méně opresivní.
Jednotlivec je tak zastřen, e ani obrazy hrdinů včerejka nemohou nabídnout nejmení naději na vyniknutí. Self-made-man u neexistuje, a protoe je nemoné mluvit o self-made korporaci, jsou sociální očekávání bezmocná. Co je to naděje? Jít zpět a bojovat o ulici, o čtvr? Ne. Fragmentace byla tak bezohledná a neodpovědná, e ani tyto minimální jednotky identity nezůstaly stabilní. Rodinný domov? Kde a jak? Kdy televize vkročila do domu jako královna, internet si prorazil cestu ovládnutím cyberprostoru? Téměř do kadého domu planety vtrhly nedávno britské a severoamerické jednotky, které okupovaly Irák.
Národní stát, který si nyní přivlastňuje titul dokonalé ruky boí (Spojené státy americké), existuje pouze v televizi, v radiu, v některých časopisech a novinách a ve filmech. Ve snových továrnách velkých mediálních konsorcií jsou jejich představení inteligentní a sympatičtí, právo vdy triumfuje. Společnost porazí tyrana, rebelie ze strany despoty se vyřídí rychle a účinně, a astně a do konce je jetě tou koncovkou, která se národní společnosti přislibuje. Ale věci jsou ve skutečnosti úplně naopak.
Kde jsou hrdinové invaze do Afganistánu? Kde jsou ti z okupace Iráku? To, co mám na mysli, je, e 11. září 2001 mělo své hrdiny: hasiče a obyvatele New Yorku, kteří pracovali na tom, aby zachránili oběti mesiánského ílenství. Ale tito skuteční hrdinové nebyli Moci k ničemu, proto byli rychle zapomenuti. Pro Moc je hrdinou ten, kdo dobývá (t.j. ničí), ne ten, kdo zachraňuje (t.j. tvoří). Obraz hasiče pokrytého popelem pracujícího v troskách Dvojčat v New Yorku byl nahrazen tankem strhávajícím Husseinovu sochu v Baghdadu.
Jedinou věcí, kterou moderní polis (uívám termínu polis namísto město abych zdůraznil, e hovořím o městském prostoru ekonomických, ideologických, kulturních, nábořenských a politických vztahů) sdílí s tou klasickou (Plato), je povrchní a nepřesvědčivý obraz stáda (lidu) a pastýře (toho, který vládne).
Ale modernost naprosto rozbila platonský obraz. Nyní to je průmyslový komplex: některé ovce se střihají a jiné jsou obětované, aby se získala potrava. Některé ovce, ty nemocné, jsou isolovány, vyloučeny a spáleny, tak by nenakazily zbytek.
Neoliberalismus se představil jako účinná správa pro tu smíeninu jatek a corralu (statku), kterým je polis. Zdůraznil ale, e efektivnost bude moná pouze tehdy, kdy se hranice polis zboří a rozíří se (t.j. podnikne invazi) po celé planetě: Hyper-Polis. Ale stává se, e správce (ten, kdo vládne-pastýř) se zblázní a rozhodne se obětovat vechny beránky, i kdy je majitel vechny nemůe sníst, a i kdy nezbudou ádné ovce na stříhání, dokonce ani ádné, které budou moci být obětovány zítra. Starý politik, ten z doby před (a nemluvím zde o době před Kristem, ale o konci 20. století), se specializoval na udrování podmínek pro růst stáda, aby byly ovce pro různé vyuití a, nadto, aby ovce nerebelovaly. Neopolitik u dávno není kultivovaným pastýřem. Je hloupým a nevědomým vlkem (který se ani neschovává do beránčí kůe), který se spokojuje s tím, e pohlcuje část stáda, které je mu svěřeno, ale který opustil své základní úkoly. Není daleko doba, kdy stádo zmizí nebo bude rebelovat.
Myslí si snad někdo, e to nemá co dělat s polidováním statku- fabriky-jatek moderní polis, ale s ničením oné logiky? Strhávat beránčí kůi a bez ovcí odkrývat to, e pastýř-řezník-střihač není jen neuitečný, ale e je překákou?
Logikou Národního Státu bylo (v irokém záběru): polis-město se shromaďuje na nějakém území (a ne naopak), provincie se shromaďuje v řadě polis, národ se shromaďuje v řadě provincií. Tedy polis-město bylo základní buňkou Národního státu, a Polis-Hlavní město vnucovalo svou logiku zbytku polis.
Pak tam byl jistý druh společných věcí, jeden nebo několik faktorů, které drely tu Polis uvnitř dohromady, jako byly ty faktory, které drely dohromady Národní Stát (území, řeč, měna, právně-politický systém, kultura, dějiny atd.). Tyto faktory byly vymazány a vyhozeny do povětří (často nejen obrazně) globalizací.
Ale co s polis během současného úpadku (skoro na úrovni vymizení) Národního státu? A co bylo dříve? Polis nebo Národní stát? Úpadek jednoho nebo druhého? Na tom nezáleí, přinejmením v tom kontextu, ve kterém mluvím nyní. Jestli je fragmentací (a proto tendencí k vymizení) Národního státu vina fragmentace polis nebo naopak, není tím, o čem mluvím.
Polis, tak jako Národní Stát, ztratila to, co ji drelo pohromadě.
ádná polis není ničím více ne neuspořádanou a chaotickou střepinou, navrstvením dalích polis, které nejen, e jsou od sebe odliné, ale někdy protikladné.
Moc Peněz vyaduje zvlátní prostor, který nejen e bude zrcadlit její velikost a blahobyt, ale který ji navíc bude chránit před jinými polis (těmi jinými), které ji obklopují a ohroují ji.
Tyto jiné polis se nepodobají barbarským společenstvím z nedávné minulosti. Polis Peněz se pokouí vtáhnout je do své logiky a potřebuje je, ale zároveň se jich obává.
Tam, kde byl dříve Národní stát (nebo kde s ním jetě zápasí o prostor), je neuspořádané nahromadění Polis. Polis Peněz jsou ve světě domy společnosti Moci. Ale tam, kde byl dříve právní a instituční systém, který řídil a reguloval vnitřní ivot Národních států a vztahy mezi nimi (mezinárodní právní struktura), není nic. Mezinárodní právní systém je neplatný a jeho místo spontánně zaujal právní systém Kapitálu: brutální a nemilosrdná konkurence jakýmikoli prostředky, mezi nimi i válkou.
Co jiného jsou programy veřejného zabezpečení měst ne ochrana těch, kdo mají ve, před těmi, kdo nemají nic? Mutatis mutandis, programy národní bezpečnosti nejsou u národní, stavící se proti jiným národům, ale jsou proti vemu, kdekoli. Obraz města obklopeného (a ohroovaného) prstenci bídy a obraz národa ohroovaného jinými zeměmi se začaly měnit. Chudoba a nesouhlas (ti jiní, kteří zdvořile nemizí) u nejsou na periferii, ale lze je vidět skoro v kterékoli části metropolí a zemí.
To, na co chci poukázat je, e reorganizace, která se provádí ve vládách polis, oněch fragmentů, jako generálka nebo trénink pro národní reorganizaci, jsou k ničemu. Protoe jde o více ne pouhé přeskupení, jde o izolování kodlivých fragmentů a zmírnění dopadů, které by jejich poadavky, zápasy a odpor mohly mít na polis peněz. Ti, kdo vládnou městem, pouze řídí proces fragmentace polis v naději, e přejdou k řízení procesu národní fragmentace.
Privatizace prostoru ve městech není ničím jiným ne strachem, který poruuje svá vlastní pravidla. Polis se proměnila v zmatený prostor ostrovů. Koexistence mezi několika málo je moná pro společný strach, který mají z jiných. A ijí privátní ulice! Budou následovat privátní sídlitě, pak města, provincie, národy, celý privatizovaný svět, t.j. isolovaný a chráněný před jinými. Ale není daleko k tomu, e i bohatý soused bude povaován za jiného.
To, co neudělala jaderná válka, mohou udělat korporace. Zničit vechno, dokonce i to, co jim přináí bohatství. Svět, do kterého se nevejde ádný svět, dokonce ani on sám ne. To je projekt Hyper-Polis, který se pozvedá na troskách Národního státu.
III. POLITIKA
Neexistují u ádné národní příčiny a důvody, které drí pohromadě polis, národy, společnosti? Nebo neexistují u politikové, kteří jsou schopni takové důvody vzít za své? Diskreditace politiky je jetě něčím více: má v sobě něco z nenávisti a hořkosti. Běný občan se posunuje od lhostejnosti směrem k násilnostem politických tříd, k odmítání, které stále více nabírá na výmluvných formách. Stádo nové logice odporuje.
Politik včerejka formuloval společný úkol. Ten moderní se o to pokouí a nedaří se mu to. Proč? Snad pro to, e on sám si přivodil ztrátu prestie nebo, přesněji, spíe ne věc, zprostiutuoval povolání.
Moderní politické třídě chybí jako výchozí bod realita a tak vyrábí hologram, který nevychází z velikosti jejích aspirací, ale z velikosti jejího současného plánu: Ti, kdo vládnou lidu se nezřekli vládnutí městu, provincii, národu, celému světu. Jen jejich dneek určuje obyvatelstvo, a oni pro dalí krok musí počkat do dalích voleb.
Jestlie Národní Stát měl dříve schopnost vidět dál a navrhovat potřebné podmínky pro kapitál, aby se rychleji reprodukoval, in crescendo, a tak mu pomáhal vyrovnat se s periodickými krizemi, destrukce jeho fundamentálních základů mu v uskutečňování tohoto úkolu brání.
Sociální loď neví kudy kam, a problémem není jen to, e chybí schopný kapitán. Stalo se, e ukradli kormidlo, a to se nikde neobjevuje.
Zatímco peníze byly dynamitem, politikové byli praktickými vykonavateli demolice. Zničením základen Národního státu zničila tradiční politická třída také své alibi: vemocní atleti politiky nyní překvapeně a nevěřícně zírají na podělaného obchodníka, který nemá sebemení ponětí o jakémkoli umění Státu. On je ani neporazil, jednodue je nahradil.
Ta tradiční politická třída není schopna znovu vybudovat základy Národního státu. iví se jako dravý pták z bohatství země a přiivují se v blátě a krvi z toho, co imperium peněz vybudovalo. Zatímco erou, Pán Peněz čeká u stolu.
Svobodný trh proel stralivou metamorfózou: nyní si můete vybrat, do kterého nákupního centra půjdete, ale obchod je tentý a značka je také tatá. Falená počáteční svoboda, svobodná nabídka a svobodná poptávka, byla silně naruena tyranií reklamy.
Základy západní demokracie byly vyhozeny do vzduchu. Kampaně a volby se konají na jejích troskách. Volební pyrotechnika září hodně vysoko, tak vysoko, e ani trochu neosvítí trosky, ve kterých leí politická práce.
Stejně tak páteř vládní práce, Důvody Státu, u nejsou k uitku. Nyní to jsou Důvody Trhu, které řídí politiku. Proč zaměstnávat politiky, kdy marketingoví analytici rozumí nové logice Moci lépe?
Politik, profesionál Státu, byl nahrazen manaerem. A tedy vize Státu se chápe jako vize marketingu (manaer není ničím jiným ne předákem ze včerejka, který pevně věří, e úspěch jeho firmy je jeho vlastním úspěchem) a horizont se zuuje nejen pokud jde o vzdálenost, ale také pokud jde o význam.
Poslanci a senátoři u nedělají zákony, tu práci dělají lobby poradců a konsultantů. Tradiční politikové a jejich intelektuálové, sirotci a vdovy, si rvou vlasy (ti, kteří jetě nějaké mají) a nacvičují si stále znovu a znovu nová alibi, aby je nabídli na trhu ideí: nemá to cenu. Existuje tam nadbytek zboí, a není, kdo by kupoval.
Obracet se v hnutí odporu na tradiční politickou třídu jako na spojence je vynikajícím cvičením v nostalgii. Obracet se na neopolitiky je symptomem schizofrenie. Tam nahoře nelze dělat nic jiného ne sázet na to, e snad by se něco mohlo udělat.
Jsou ti, kdo se oddávají představě, e kormidlo existuje, a boji za jeho získání a uchopení. Jsou ti, kdo kormidlo hledají, jistí, e ho někde někdo nechal. A jsou ti, kdo z ostrova nedělají útočitě pro sebeuspokojení, ale loď k nalezení jiného ostrova a dalích a dalích.
IV. VÁLKA
V postmoderním stresu společnosti Moci je válka vozem. Karatze smrti a destrukce tií, ale neléčí. Současné krize jsou horí ne ty z minulosti a proto radikální řeení, které pro ně nabízí Moc, toti válka, je horí ne ty z dřívějka.
Nyní nemá globalizace, největí le v historii lidstva, dokonce ani tu slunost, aby se pokusila o ospravedlnění sebe samé. Tisíce let po tom, co se objevila slova a s nimi logický argument, nastoupila opět síla, aby zaujala rozhodující a rozhodnou pozici.
V dějinách upevňování moci se schopnost lidstva ít v harmonii obrátila v koexistenci. Protoe jsme ve válce. Dichotomie ovládající a ovládaní nyní formuje světové společenství a pokouí se být novým kriteriem lidství dokonce i pro nejslabí fragmenty globální společnosti.
Vakuum, které po sobě zanechali státníci, se v hologramu Národního státu vyplňuje manaery a kariéristy. Do jasného pořádku kapitálu ale začleňují vojáci společnosti (nová generace, která nejen e čte a uplatňuje Sun Tzu, ale která má také materiální prostředky k provádění svých pohybů a manévrů) vojenskou válku (abychom ji odliili od ekonomické, ideologické, psychologické, diplomatické a dalích válek) jako jeden z dalích faktorů své trní strategie. Logika trhu (více zisků, vdy a za kadou cenu) je napojena na starou logiku války (znič bojovou kapacitu odpůrce). Mezinárodní legislativa pak stojí v cestě a musí se ignorovat nebo je třeba ji zničit. Doba přijatelného ospravedlňování je pryč. Nyní se ve válce u ani nezdůrazňují morální nebo dokonce politické důvody. Mezinárodní instituce jsou bezcenné monumenty na obtí. Pro společnost Moci mohou být lidé buď klienty nebo zločinci. Aby zajistil vládu prostřednosti těch prvních a zlikvidoval ty druhé, propůjčuje politik zákonnou tvář nezákonnému násilí Moci. Válka u nepotřebuje zákony, které by ji ospravedlňovaly nebo za ní stály. Stačí mít politiky, kteří ji vyhlásí a kteří podepíí rozkazy.
Kdy si vláda Spojených státu přivlastňuje roli policajta v Hyper- Polis, musíme se jí ptát, jaký pořádek chce udrovat, jaký majetek by měla chránit, jaké zločince by měla pozavírat a jaký zákon dává jejím činům logiku a řád. Jinými slovy, kdo jsou ti jiní, před kterými musí být společnost Moci chráněna.
Není horího velitele pro vedení války ne voják, proto byli dříve velcí generálové, kteří ve válkách vítězili (ne ti, kteří vybojovávali bitvy), politiky, státníky. Ale kdy teď u z nich nikdo není, kdopak vede současnou bitvu o dobytí světa? Pochybuji, e kdokoli se zdravým rozumem by tvrdil, e Bush nebo Rumsfeld řídí válku v Iráku.
Tak tedy těmi, kdo ji řídí, jsou buď vojáci anebo někdo jiný. Jsou-li to vojáci, budou výsledky brzy vidět. Voják není spokojen, dokud totálně nezničí svého protivníka. Totálně, jinými slovy, ne porazit, ale zničit, vygumovat, odstranit. A tak řeení krize je jen předehrou k větí krizi, k hrůze, kterou nelze vypsat slovy.
Nejsou-li to vojáci, kdo to tedy řídí? Někdo by snad řekl, e korporace. Ale i ony mají logiku, kterou přidávají k logice jednotlivců, a řídí je. Jako ivá bytost se svým vlastním rozumem, nařizuje korporace svým členům, aby postupovali tím a tím směrem.
Kterým? Za ziskem. V této logice se peníze zaměřují tam, kde si mohou zabezpečit nejlepí podmínky pro rychlé, vzrůstající a plynulé zisky.
Zaměří se tam, kde je zisku méně nebo tam, kde je ho více? Ano, korporace půjde vědomě proti jiné korporaci.
Vyřeí výsledky války v Iráku krizi, ve které se ocitají velké korporace? Ne, nebo při nejmením ne hned. Různorodý dopad konfliktu na očekávání 'Národního státu, který aspiruje na to být nadnárodním' má ivotnost televizní reklamy.
U jsme v Iráku zvítězili, řeknou občané Spojených států. A co teď? Jiná válka? Kde? Je tohle nový světový pořádek? Válka vude a neustále, jen přeruovaná televizní reklamou?
V. KULTURA
Pevně spoléhajíc na vůz války hledí společnost Moci na své komplexy a svá straidla. Mají mnoho jmen a mnoho tváří, ale jednoho společnoho jmenovatele: ten druhý, ten jiný. Ti druzí, kteří před globalizací byli daleko časově i prostorově, ale které chaotická stavba Hyperpolis přivedla na zápraí společnosti Moci.
Kultura těch jiných se stává opovrhovaným zrcadlem. Ne proto, e ukazuje moc v její nelidské krutosti, ale protoe vypráví historii jiných. Naprosto jiných, odliných, kdo nejen e nezávisí na I Moci, ale kdo také mají své vlastní dějiny a krásu, ani by si vůbec povimli existence onoho I nebo si představovali jeho objevení v budoucnosti.
Selhávání člověka v harmonii, v jeho bytí v kolektivním bytí, se ve společnosti Moci skrývá za individuální úspěch. Ale tento úspěch ale také zakrývá, e je umoňován zničením toho jiného, kolektivního bytí. Po desetiletí zaujímal kolektiv v představách Moci místo zla, zvůle, zloby, krutosti, neúprosnosti. Ten jiný je tváří rebela Lucifera v nové bibli Moci (která nezvěstuje záchranu, ale podřízenost a porobu) a je třeba ho zase znovu vyhnat z ráje. A chytré bomby (patřící do novodobého vojenského arsenálu) hrají pak roli planoucího meče.
Tváří toho druhého je jeho kultura. To je oblast, ve které spočívá jeho odlinost a jinakost. Řeč, víra, hodnoty, tradice, dějiny se stávají kolektivním tělem Národa a dovolují mu odliovat se od ostatních a na základě těchto odliností nacházet vztah k druhým.
Národ bez kultury je entitou bez tváře, jinými slovy bez očí, bez uí, bez nosu, bez úst a bez mozku.
Ničení kultury jiného je nejúčinnějím způsobem jeho likvidace.
Vyrabování kulturního bohatství v Iráku nebylo dílem nepozornosti nebo nezájmu okupačních jednotek. Byla to jedna z dalích vojenských akcí ve válečném plánu.
Ve velkých válkách věnují velcí tyrané a genocidy zvlátní úsilí kulturní destrukci. Podobnost mezi Hitlerovými a Bushovými kulturními fobiemi není v tom, e by dokládaly společné symptomy ílenství.
Podobnost je v projektech udělat svět světovým, která hnala jednoho a vedla druhého.
Kultura je jednou z mála věcí, které drí Národní stát jetě při ivotě. Zničení kultury bude ránou z milosti. Nikdo na ten pohřeb nepřijde, ne proto, e by to nebylo známo, ale kvůli ratingům.
VI. MANIFESTY A DEMONSTRACE
Zásadním činem války nového století nebyl pád dvojčat a nebyl to ani pád Husseinovy sochy, nemilosrdný a neokázalý. 21. století začalo globalizovaným NE VÁLCE, které vrátilo lidstvu jeho podstatu a podrelo je dohromady při věci. Jako nikdy předtím v dějinách lidstva, se planeta otřásla tímto NE.
Od intelektuálů vech úrovní po nevzdělané obyvatele zapomenutých koutů země, stalo se Ne mostem, který spojil malé obce, městečka, větí města a městské konglomerace, provincie, země a kontinenty. V manifestacích a demonstracích chtělo toto Ne obhájit rozum tváří v tvář síle.
Ačkoli Ne zčásti zesláblo po okupaci Bagdádu, je v jeho ohlasu větí naděje ne bezmoc. Někteří se ovem přesunuli do teoretické oblasti a vyměnili otázku Co dělat pro zastavení války? za jinou: Kde dojde k přítí invazi?
Jsou ti, kdo bezelstně tvrdí, e prohláení vlády Spojených států, e nepodnikne nic proti Kubě, svědčí o tom, e není důvodu obávat se severoamerické vojenské akce proti tomuto karibskému ostrovu. Přání severoamerické vlády vpadnout na Kubu a obsadit ji je reálné, ale je to jetě něco víc ne přání. U existují plány s trasami, časy, kontingenty, stadii, dílčími a postupnými cíli. Kuba není jen teritoriem, které má být dobyto. Je to předevím potupa. Kaz na luxusním automobilu neoliberální modernosti, který nelze tolerovat. A námořníci jsou hlavním vojem. Jestlie se tyto plány uskuteční, ukáe se, jako je tomu nyní v Iráku, e cílem nebylo svrhnout pana Castro Ruze, ale ani vnutit změnu politického reimu.
Invaze a okupace Kuby (anebo kteréhokoli jiného místa na zeměkouli) nepotřebuje intelektuály, kteří jsou překvapeni akcemi Národního státu (snad posledního, který v Latinské Americe zůstává jako takový), které podniká pro vnitřní kontrolu.
Kdy severoamerickou vládou nepohnulo ani vlané odmítnutí se strany OSN a předních vlád světa ani si nedělala starosti s výslovným odsouzením se strany milionů lidí po celé planetě, slova odmítnutí nebo podpory se strany intelektuálů ji ani nepovzbudí ani nezastaví.
(Kdy se mluví o Kubě, dověděli jsme se nedávno o hrdinském činu israelských vojáků: ti popravili Palestince střelou do vazu.
Palestinci bylo 17 měsíců. Objevil se kvůli tomu nějaký manifest s podpisy těch, které to pobouřilo? Selektivní horor? Zemdlenost srdce? Nebo ono odsuzujeme je kdekoli, a je to kdokoli se vztahuje nyní a navdy na kadou dávku teroru, kterou se snaí dát spolknout vem těm, kdo jsou dole? Stačí říci Ne jen jednou?)
Nezastaví je ani protestní demonstrace a jsou jakkoli masivní a vytrvalé, dokonce v samotných Spojených státech, mám na mysli: NEZASTAVÍ JE SAMY SEBOU.
Základním faktorem je schopnost k odporu těch, kdo jsou postieni, důvtip pro spojování /různých/ způsobů odporu a něco, co můe znít subjektivně, rozhodovací schopnosti zarmoucených lidských bytostí postiených křivdou. Území, které má být dobyto (a se jmenuje Syrie, Kuba, Irán nebo hory jihovýchodního Mexika) se pak musí proměnit v území odporu. A nemluvím o počtech zákopů, zbraní, pastí a bezpečnostních systémů (které jsou ale také potřebné), ale o odhodlání (snad by někteří řekli Morálce) lidských bytostí odporovat.
VII. ODPOR
Krizím předchází vědomí jejich existence, ale reflexe o důsledcích nebo řeeních těchto krizí se obracejí v politické akce. Odmítání politické třídy není odmítnutím dělání politiky, ale jedním ze způsobů, jak ji dělat.
Skutečnost, e se ve velmi omezeném horizontu plánů Moci nový způsob dělání politiky neobjevuje, neznamená, e se tak neděje v několika nebo mnoha fragmentech společnosti po celém světě.
Vechen odpor v dějinách lidstva se jevil jako neúčinný, nejen za úsvitu, ale jetě dlouho do noci útoku, ale, představíme-li si to takto, čas je paradoxně na jeho straně.
Mnoho soch můe padnout, ale kdy se zachovává a podporuje rozhodnost generací, je vítězství odporu moné. Nebude mít přesné datum, ani se nebudou konat únavné a nudné oslavy, ale předvídatelný úpadek aparátu - který vlastní mainerii proměňuje ve svůj projekt pro nový pořádek - skončí tím, e se dovrí.
Nehlásám planou naději, ale připomínám trochu ze světové historie a v kadé zemi kousek národní historie.
Zvítězíme, ne proto, e to je naím osudem, nebo proto, e je tak psáno v naich rebelských nebo revolučních knihovnách, ale proto, e pro to pracujeme a za to bojujeme.
A z toho důvodu je třeba trochu respektu pro toho druhého v jeho jinakosti, pro toho, kdo se staví na odpor někde na jiném místě, stejně tak jako hodně skromnosti, abychom si připomínali, e se od toho jiného můeme jetě mnoho naučit, a moudrosti nekopírovat, ale vytvářet, teorii a praxi, která nepočítá do svých principů aroganci, ale která uznává své horizonty a nástroje, které těmto horizontům slouí.
Nejde o upevňování stávajících soch, ale o práci pro svět, kde sochy slouí pouze ptákům, aby na ně káleli.
Svět, do kterého se vejde mnoho odporů. Ne internacionála odporu, ale pestrý prapor, melodie s mnoha tóny. Jestlie se zdá disonantní, nesourodá, tak je to proto, e plán zdola stále jetě upravuje partituru, kde kadá nota najde své místo, svůj zvuk a předevím svůj vztah s jinými notami.
Historie jetě zdaleka není u konce. V budoucnosti bude moná harmonická koexistence, ne díky válkám, které se pokouí ovládnout druhé, ale kvůli onomu ne, které dalo lidským bytostem - jak tomu bylo předtím, v prehistorii - společnou věc a spolu s ní naději: naději na přeití lidstva, proti neoliberalismu.
z hor mexického jihovýchodu
Subcommandante Marcos
Originál textu, podepsaného Subcommandante Marcos, byl publikován v časopisu Rebeldía, Mexiko, 17. 6. 2003. Anglický text ze Z MAGAZINE přeloila do četiny Marta Peková.
V Britských listech vyel článek 8. 12. 2003 pod názvem Vize Státu, ve kterém byl politik nahrazen manaerem