Padouch nebo hrdina?

V poslední době oživily český společensko-politický život dvě „komplementární kauzy“, v nichž se proplétá politika s právem: otázka udělení vyznamenání bratřím Mašínům, a na druhé straně nástup odsouzeného Karla Hoffmanna k trestu odnětí svobody.

Vzhledem k povaze obou případů není divu, že názory veřejnosti jsou do značné míry rozpolceny - pro jedny jsou hrdiny Mašínové, a padouchem Hoffmann, pro druhé je tomu právě naopak. Oběma případům je přitom společné to, že se vztahují k době, v níž se naše společnost v zásadních otázkách neřídila právním řádem. (Bez ohledu na zákonnou definici takového „období nesvobody“ je nepochybně toto období v českých dějinách dlouhé, a sahá přinejmenším od 15. 3. 1939 do nelegálního rozdělení republiky 1. 1. 1993; na tomto konstatování nic nemění fakt, že intenzita porušování a ignorování právního řádu byla v různých fázích tohoto období různá, a různá byla i motivace pro porušování „vlády zákona“, resp. tolerování nezákonného jednání.) Prostým právnickým rozborem proto jen těžko dospějeme k jasnému názoru: nepochybně jde v obou případech (a v názorech obou skupin hodnotitelů) o účelové kroucení a přizpůsobování práva - o to snáze možné, že se právě jedná o dobu, kdy u nás právo „nevládlo“.

Diametrální protiklad v hodnocení činů Mašínů a Hoffmanna je nesporně dán rozdíly v hodnocení jejich motivace,  a v této oblasti sotva najdeme nějakou „neutrální platformu“, která by umožnila alespoň základní sjednocení názorů. Chceme-li se proto pokusit o co možná objektivní pohled, musíme se zaměřit na prostá fakta. Tady jsou:

1. Bratři Mašínové se, motivováni odporem proti nesvobodě a nedemokratickému režimu, dopustili hrdelních zločinů, včetně činů, které jsou trestné i během války (zavraždění zajatce). Jejich činnost postihla relativně nepočetnou skupinu obětí, zato však přímo a většinou nejtěžším možným způsobem. Polehčující okolností je nepochybně fakt, že v dané době nebylo možné proti „režimu“ bojovat žádnými legálními prostředky (resp. vedení státu samo znemožnilo každý legální odpor proti nesvobodě), nikomu tedy nelze vyčítat samotný fakt volby nezákonných prostředků boje. Na druhou stranu nelze z pouhé nemožnosti bojovat proti nedemokratickému režimu legálními prostředky vyvozovat absolutní oprávnění použít libovolných metod - jinak bychom museli akceptovat jako legální značnou část aktivit teroristů, kteří mnohdy také bojují proti nedemokratickým poměrům (např. v celosvětovém měřítku) za situace, kdy nemají k dispozici žádné legální prostředky boje.

2. Karel Hoffmann se dopustil relativně bezvýznamného porušení zákona, nadto ostatní pachatelé činů se stejnou právní kvalifikací byli vesměs amnestováni nebo rehabilitováni. Navíc nepochybně nebyl pachatelem jediným a ani pachatelem hlavním, jeho čin byl jen jakýmsi „kamínkem mozaiky“ a sám o sobě a bezprostředně nikomu neublížil. Připusťme, že motivací tohoto činu byla opravdu snaha chránit sociálně spravedlivou společnost, jak tvrdí K. Hoffmann (a nikoliv snaha uchránit nelegální výhody pro vrstvu, jejímž příslušníkem byl), a nechme tedy motivaci stranou. Je ovšem podle mne nesporné, že pokus znemožnit rozhlasové vysílání za mimořádné situace státu byl nelegální i podle tehdejších zákonů, a nic na tom nemůže změnit ani případné nařízení tehdejšího prezidenta republiky (i jeho příkaz by byl nelegální). Následky pro oběti nebyly tak těžké, jako u bratří Mašínů, navíc se dělí mezi početnější spolupachatele. Hoffmannův čin ale je součástí nepochybně zločinného (byť obtížně klasifikovatelného z hlediska tehdejších i dnešních zákonů) jednání, které těžce postihlo statisíce lidí: ti museli opustit svá povolání nebo jim byl znemožněn profesní růst. (Stranou nechávám těžší postižení např. politických vězňů z období normalizace - K. Hoffmann může oprávněně tvrdit, že s jejich vězněním nesouhlasil a nemá s ním nic společného. Pomíjím i fakt, že zmíněné jednání výrazně přispělo k diskreditaci socialismu a komunismu - to  pro mnoho hodnotících jistě není žádným zločinem.)

Pokusím-li se shrnout: v obou případech šlo o jednání zločinné, vymykající se do značné míry přesné právní kvalifikaci. Jsou-li zákony koneckonců jen kodifikovací veřejného zájmu a převažujících postojů, je jasné, proč naše dnešní společnost na pachatele nahlíží různě:

V „přírodnějších“ společnostech by patrně byl čin Mašínů přijat většinou (ale současně nejspíše tolerována krevní msta příbuzných) a K. Hoffmann by byl podle všeho vyobcován z kmene a ponechán bídné smrti někde v pustině. Protože se považujeme za civilizované, je zřejmě na místě Mašíny netrestat ani nevyznamenávat, a K. Hoffmannovi udělit milost - až poté ovšem, co svůj čin uzná, obětem se omluví a o milost sám požádá.

Jiří Hudeček, 11. 8. 2004