Dolejš: Haló noviny nepovažuji za komunistické

Autor: Jiří Doleją <(at)>, Téma: 03. Rozhovory, diskuse, Zdroj: Česká média, Vydáno dne: 03. 01. 2005

Místopředseda KSČM Jiří Dolejš (1961) je poslancem a členem rozpočtového výboru sněmovny. Vystudoval národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické. Do roku 1990 pracoval v Ústavu prognózování ČR. Od roku 1995 do roku 2002 byl předsedou Pražské rady KSČM. Dolejš je považován za čelného představitele reformního křídla KSČM. S poslancem Dolejšem jsme hovořili o situaci v KSČM po šestém sjezdu v Českých Budějovicích, na němž obhájil svůj místopředsednický post i o mediální politice komunistů.

Č.M.: Změnila se po šestém sjezdu nějak atmosféra uvnitř strany? Tento sjezd byl dokonce některými členy strany označován za stalinizační. Z čela KSČM zmizely některé reformní tváře, jako Miloslav Ransdorf či Zuzka Rujbrová, dokonce i Vlastimil Balín, který byl považován za zastánce reformních členů předsednictva.
J.D.: Já především nevnímám práci kolegů Ransdorfa, Rujbrové a dalších jako odchod z výsluní. I když nejsou, samozřejmě, ve vedení strany. Ale člověk může odvést kus práce - a mnohdy i významnější, než když je místopředsedou. Ale máte pravdu v tom, že v nejužším vedení je nyní atmosféra méně konfliktní, než byla do šestého sjezdu.

Č.M.: Méně konfliktní znamená co? Že mají všichni jednotný názor?
J.D.: To neznamená, že tam nejsou různé názory. Ale sjezd je prostě vždycky určitým předělem. Rozdá karty a ti, kteří se chtějí zúčastnit hry, musí hrát s těmi kartami, které jsou rozdány. Pokud nemají něco v rukávu - a takovým hráčům se většinou říká podvodný hráč.

Č.M.: Nemůžete ale popřít, že do čela strany přišli méně výrazní jedinci, kteří se příliš neprojevují. Je tedy možné, že se tímto zmenšily třecí plochy?
J.D.: Tak, samozřejmě, kolega Ransdorf byl vždy výraznou osobností a když se zamyslím nad sebou v době před pěti lety, kdy jsem se stal místopředsedou, nevím, jak byste na mne pohlížela. Zda jako na šedého nebo výrazného, protože člověk se nějak profiluje, když prožil právě ty klady i zápory. Takže rozhodně jsem dnes jiný, než před těmi pěti lety a totéž se může stát i kolegům, z nichž František Toman byl úředník na ÚV a kolega Karel Klimša byl na úrovni okresu. A oni se mohou samozřejmě vyprofilovat ve výrazné osobnosti. O tom, jak se tak stane, to rozhodne samozřejmě až čas.

Č.M.: Na sjezdu jsme hovořili i o tom, že se vám osobně může stát, že byste nemohl akceptovat některé děje v předsednictvu. Jak to vidíte po půl roce? Byl opravdu „stalinizační“?
J.D.: Samozřejmě, v každé rodině se něco najde a samozřejmě i během toho půl roku jsme museli přestát momenty, které byly rozporné a z mého vnitřního pohledu dokonce i krizové. Když už VI. sjezd dopadl tak, jak dopadl. A já zdůrazňuji, že jej vnímám jako sjezd, který nebyl ani stalinizační, ani modernizační. Že zkrátka potvrdil určitý status quo podle existujícího poměru sil. Občas se v práci strany projevují určité snahy vrátit se do minulosti. A pokud ty snahy ve vedení přes určité vášnivější debaty, které kolem toho jsou, dopadnou tak, že se obrat zpět nekoná, pak to vnímám jako pozitivní záležitost.

Č.M.: Co bylo pro vás osobně nejkrizovější?
J.D.: No ….. Musím se přiznat, že kromě dozvuků osobních sporů, které přece jen ještě nějakou dobu doznívaly po šestém sjezdu, jsme vnímal jako krizové snahy po rehabilitaci některých lidí a některých způsobů myšlení. To se objevilo v době, kdy se na stranu tak trochu nalepila iniciativy kolem Karla Hoffmanna. To se stalo v době, kdy byla i určitá nesnášenlivá rekce na připomenutí mimořádného sjezdu strany z roku 1989 a na to, že jsme na Klementu Gottwaldovi našli záporné rysy. Tedy že jsme ho kritizovali. Tyto postoje objektivně ve straně jsou, ale nikdy nebyly prezentovány mediálně. Nebyly prezentovány výrazně navenek a když už se tak stalo, měl jsem z toho poněkud obavy. Ale zatím musím zaklepat, dopadlo to „v podstatě“ dobře. Já bych byl rád, kdybychom byli v tomto ohledu odvážnější. Ale i předjímavější. Ale v podstatě ani na těchto dvou případech nedošlo k něčemu, co by se dalo nazvat inklinací ke stalinismu. Či k návratu do minulosti.

Č.M.: Před několika týdny došlo k poměrně tvrdé kritice pražské organizace, která uspořádala pietní akt za Klementa Gottwalda. Došlo ke kritice předsedkyně pražské organizace Marty Semelové, která byla iniciátorkou oné mediálně vděčné tryzny za Karla Hoffmanna při jeho nástupu do vězení. Byla kritika z úst Miroslava Grebeníčka pro vás překvapením?
J.D.: Víte, především je pro mne překvapení, že se ještě dnes objeví ve straně občas tendence obejít členskou základnu a obejít kolektivní orgány strany. Protože jak ten Karel Hoffmann, tak i ta akce kolem Klementa Gottwalda je záležitostí pouze určité skupiny lidí. Já jim neberu právo na názor, ale rozhodně to není názor celé pražské stranické organizace. Pokud se takto vymezuji a následně jsem kritizován, že jako pražský funkcionář nerespektuji a nehájím Prahu jako takovou, přijde mi to zvláštní. Já Prahu skutečně znám velmi dobře, byl jsem osm let předsedou pražské organizace. Tedy vím, že toto není názor, který by profiloval pražskou organizaci. Tento názor je tam zastoupen, ale není většinový. Takže si myslím, že pokud jsem se i já osobně veřejně tak trochu o některé pražské funkcionáře otřel, tak to nebyla kritika pražské organizace, ale kritika politické necitlivosti těch funkcionářů, kteří nectili svůj mandát. Pokud jde o můj osobní názor, tam bych byl mnohokrát ještě ostřejší. Ale to už je věcí běžné diskuse a nikoliv problémů jedné krajské organizace.

Č.M.: Pokud ale vím, pražskou organizaci kritizoval poměrně jasným způsobem Grebeníček. Tam nešlo o kritiku z vaší strany.
J.D.: Jasným způsobem … On v podstatě hovořil, pokud si jeho formulaci dobře pamatuji a kterou on pak různě interpretoval, že by si pražská stranická organizace - a teď zjednodušuji - měla do budoucna uvědomit dobu, ve které žije, sociální realitu, ve které se pohybuje a tomu přizpůsobila své působení navenek. On nekritizoval její názory. Kritizoval způsob, jakým byly dány najevo. Což je kritika, kterou on shledal jako takovou, která je únosná a která jej nepoškodí.

Č.M.: A je takováto kritika z úst Miroslava Grebeníčka překvapení?
J.D.: V tomto ohledu nikoliv. Protože o ve svých minulých vystoupeních mluvil shodně. Jen je otázka, kdy to dá najevo a vyjde to z jeho vlastní vůle a jako součást určitého scénáře. A kdy je přinucen na to reagovat na základě vnějšího popudu. Tady bych řekl, že vnější popud byl. Myslím si, jak jej znám, že mu neudělalo velkou radost, že musel takto vystupovat. To proto, že ví, že toto není vždycky stoprocentně úspěch a že se vždycky někoho dotkne. Ale musel to udělat, protože si asi uvědomuje, že realita a celá strana je někde jinde, než tyto názory.

Č.M.: Grebeníček ale v téže době vyhlásil, že je nutno lépe stranicky komunikovat, což s tím možná souvisí. Lepší stranickou komunikací myslel co? Že budete lépe komunikovat mezi sebou? Nebo že budete lépe komunikovat vně strany? Existuje už nějaký projekt? Když pohlédnu na Haló noviny, myslím si o tom svoje …
J.D.: Haló noviny, to je specifický problém, který se nevejde ani do jedné z těch škatulek. My jsme si na sjezdu uložili zkvalitnit své propagační působení navenek. Ale zároveň jsme si řekli, že musí lépe fungovat i náš vnitřní informační systém. A Haló noviny plní obojí a jsou tak trochu hybridem a možná i tato hybridnost tuto tiskovinu poznamenává. Že prostě pořád kolísá mezi vnitrostranickým věstníkem a normální tiskovinou, která je určená veřejnosti. To jsem ale trochu odbočil. Já si myslím, že pokud jde o to působení navenek, tak to je profesionalizace technik oslovení, znalost reklamních technologií a tak dále. Ale musíme si uvědomit, koho chceme oslovit. Že pokud sílí odpovědnost KSČM v levé polovině politického spektra, tak to, jinými slovy, také znamená, že bychom měli oslovovat širší spektrum voličů. A ti nechtějí slyšet jen „to jedno“. My s ním musíme mluvit prostřednictvím jejich zájmů, jejich jazykem a to je záležitost nejen technická, ale i obsahová. Druhou věcí je ta vnitrostranická část komunikace….
Já si myslím, že by bylo dobře, kdyby tak velká strana, která se honosí tím, že se zřekla byrokratického centralismu a různých vnitrostranických nedemokratických praktik, což znamená, že se zřekla některých leninských principů výstavby strany, by neměla žít dvojím životem a mít dvojí tvář. Na svých vnitřních setkáních dnes hovoří jinak, než navenek, tutlá některé věci - to, co ji trápí, co dělá a čím žije. Není transparentní. Tedy - důležité je nemít dvojí tvář. To znamená především veřejnou diskusí, jak tvořit politiku. Zveřejnit i názory ve stavu zrodu oné politiky. Nejen sdělovat veřejnosti hotová moudra. Zde si myslím, že musíme ještě urazit kus cesty, protože máme neustále tendenci se sjednocovat uvnitř a pak sdělovat ony „hotové“ pravdy. Usnesení. To je absurdní, protože hotové pravdy budou vždy pro část voličů nepřijatelné. Už tím, že je budeme prezentovat jako hotové. A pak, pokud se chceme otevřít vůči ostatním v nekomunistické levici, tak to znamená nehrát si na monopol na pravdu, ale spíš být moderátorem různých přístupů a názorů.

Č.M.: Pokud hovoříme o oslovování voličů, koho chcete oslovit? Jak si představujete svého voliče? Protože asi tušíme, kdo vás volí teď. A že to je skupina lidí velmi specifická věkem i názory…
J.D.: Nepochybně každá strana má ve svém jádru nějaké specifické voliče. Ale ta, která má ambici cílit do dvaceti a více procent, se nemůže zaměřit na nějakého zprůměrovaného voliče. Já si matně vzpomínám, že za starého mocnářství byl učiněn pokus vytvořit průměrného vojáka. Dělali to, pokud vím, na bázi multiexpozice tisíců negativů jednotlivých vojáků, z nichž se průměrný rakousko-uherský voják sestavil a vyšla z toho dost nechutná těstovitá figurka. Psal o tom vynikající fotograf a publicista Ludvík Souček v příručce o fotografování.
Ale tady existuje škála voličů od mladých radikálů, jejichž prioritou je ekologické uvažování. Jsou voliči, kteří jsou orientováni na praktické řešení sociálních problémů. Ti nepotřebují přednášky o tom, že „jednou bude líp“. Ale potřebují poradit teď hned a to jsou regionální problémy, to jsou témata bydlení, veřejných služeb a podobně. Tím se dají oslovovat voliči. Je otázka, jestli dostatečně kvalitně. A jestli jme schopni si vyhodnocovat odezvu. Například jestli je naše sdělení pochopeno, nebo jestli se míjí s realitou. To neznamená, že bychom měli být vláčeni momentálními náladami voličů. Protože volič jako sociální kategorie je náladový. Ale měli bychom vyextrahovat to, co má trvalejší hodnotu. Samozřejmě, že náš dlouhodobý strategický cíl je „lepší“, sociálně spravedlivější společnost. Proč to zatajovat před voliči? Ale těžko se k ní dopracujeme, když rozbombardujeme současnou realitu.

Č.M.: Takže chcete odlákávat voliče i sociální demokracii…
J.D.: To samozřejmě také. Ale domnívám se, že hlavní rezervoár jsou ti, kteří nechodí k volbám.

Č.M.: Já se ještě vrátím k nakousnutým Haló novinám. To je sen každého šéfredaktora, mít deník, který nemusí vydělávat. A Haló noviny se sice prodávají na stáncích, ale je to stranický věstník a jejich kvalita vypadá podle toho. Slyšela jsem ale, že jste to postřehli již i ve vedení strany a chcete s nimi něco udělat. Co?
J.D.: Myslím, že koncepce, která byla kdysi sepsána, je celkem v pořádku. Samozřejmě je už poněkud zastaralá, ale je platná. To znamená, zacílit navenek a podporovat právě záběr voličů. Noviny musí být pestré a reprezentovat vnitrostranickou diskusi i diskusi ve veřejném prostoru. To je správná koncepce.

Č.M.: Tedy stranický bulletin uvnitř novin na stáncích?
J.D.: To ne. Celé to stojí a padá na tom, že musíme mít dobré novináře a také je dobře zaplatit. A hlavně - umět dobře řídit noviny.

Č.M.: No, to není zrovna revoluční zjištění…
J.D.: Já vím, že to není nic přelomového a vím, že se vlamujeme do prostoru, který je do jisté míry obsazen. Takže můžeme spekulovat nad tím, jestli v tomto konceptu nechybí i trochu toho politického bulváru. Ale upřímně řečeno bych byl dost nerad, aby se do politického bulváru pouštěli někteří novináři, kteří by z novin udělali …

Č.M. Co?
J.D.: … něco horšího, než kdysi býval Špígl. Kdyby nám noviny zrepublikánštěly, asi by to nebylo dobré.

Č.M.: Takže by měly zůstat komunistické.
J.D.: Já je nepovažuji za komunistické noviny. I když se tam mnohdy vliv hlavního akcionáře prosazuje. Myslím si, že by to měly být noviny, které budou dělat obecně levicovou politiku. Měly by být obecně cílené na sociální problematiku a tak zvaně neprivilegované skupiny obyvatelstva. A dávat prostor řekněme minoritním tématům - takovým, která jsou jinými novinami upozaďována. A kterým se to nehodí do vydavatelského konceptu.

Č.M.: Já ze strany KSČM slyším neustále názory - a klidně to nazvu fňukání - že straníkům není dáván dostatečný prostor v médiích. Já osobně ten pocit nemám, protože když pustím televizi, obvykle na mne vykouknete vy či jiný představitel komunistické strany. Dělali jste si nějakou analýzu, na jejímž základě jste k tomuto závěru došli?
J.D.: My pracujeme dostupnými statistickými metodami, pokud jde o elektronická média. Tam máme poměrně empiricky ověřeno, že náš podíl vzrostl. Ale stále ještě neodpovídá modelově jedné pětině, kterou bychom dle výsledků voleb měli mít. Je co dotahovat, to je jedna věc. Druhá věc je, že s image se dá pracovat nejen z hlediska přímých citací, přímých vystoupení, ale mnohdy se to dělá nepřímo. Ono stačí, když se něčí sympatický či nesympatický obličej proloží do informačních záběrů a vytváří se určitá nálada a názor. Samozřejmě těžko hovořit do vydavatelských záměrů soukromých médií. Pokud jde o veřejný prostor a veřejná média, debata nad tím, jak si představujeme informační technologie a jak si představujeme budoucnost veřejnoprávních médií, ta by měla být ve straně daleko intenzivnější. Zatím tato témata budoucnosti byla u nás tak trochu popelkou. My jsme to vnímali jako téma spíše pro Klause a ODS a druhé téma spíše pro Havla a pro takové ty typy intelektuálů. Přitom to tak není. Prostor mediální politiky státu je prostorem otevřeným a je to prostor levicový. Což se projevilo poté, co levice společně prohlasovala zákon o elektronických komunikacích.

Č.M.: A budete hledat prostor v médiích veřejné služby.
J.D.: Nepochybně je tam rezerva. Ale nejde o to, abychom se tam my zviditelnili. Musíme si uvědomit, že veřejnoprávní média mají, podle mého názoru a názoru mých kolegů, nezastupitelnou úlohu ve společnosti. Pokud nechceme celý ten prostor zprivatizovat a nechat tam jakýsi zbytek jako šidítko demokracie, pak se musíme věnovat principům veřejné služby. Protože nejde jen o nás, ale o možnost, aby v tomto prostoru mohli vystupovat všichni, kteří mají společnosti co říci.

Č.M.: Takže když vám dají veřejnoprávní média více času, tak jim zvýšíte ty poplatky...
J.D.: Možná, že tak přímo účelově někdo uvažuje. Já jsem na vlastní kůži zažil, protože jsem byl veřejně vstřícnější vůči těmto médiím, že mi bylo vynadáno. Co si myslím, že mne za to pustí do televize a že jsem svině a já nevím, co ještě všechno. Za sebe vám můžu říct, že i kdyby mne nepustili, tak ten zájem o to, aby tady veřejnoprávní média byla a nezahynula na úbytě, ten mám.

Za rozhovor děkuje Irena Ryšánková
Česká média, 3. 1. 2005