S modernizací ČSSD nelze otálet

V listopadu 1989 první leták, který jsem vyhledal, patřil sociální demokracii. Byl jsem zklamán. Dýchala z něho staroba - sice ušlechtilá, ale nešťastně umístěná mimo čas i prostor.

Od té doby uplynulo hodně vody. Sociální demokracie se změnila. Drží se vlády již dlouhých šest let. Má sice více zkušených politiků a zdatných úředníků, ale z hlediska nároků doby na moderní politickou stranu je to příliš málo.

Navíc z jejích útrob dosud vane těžko dýchatelná směsice socialistického utopismu, mocenského pragmatismu, osobních zájmů i manažerské těžkopádnosti a bohužel slabé společné vůle k modernizaci. Přitom bez svěžích a odvážných inovací jak v politice, tak i ve státní správě naší zemi hrozí další promrhávání příležitostí a v horším případě vážná hospodářská, sociální a politická rizika.

Problém by ovšem nebyl tolik vážný, kdyby ČSSD dnes nebyla jedinou parlamentní stranou, která má šanci prosadit citlivé a přitom realistické spojení sociální a ekologické odpovědnosti s nezbytností rychle a rozhodně zvyšovat konkurenceschopnost země. Její role je o to závažnější a obtížnější, že operuje ve vyhraněném politickém poli, kde se kromě ní reálně prosazuje jen svůdný a dosud nebezpečný komunistický utopismus, módní leč studený pravicový romantismus a mocensky lavírující katolicismus. Aby ČSSD mohla obstát v nadcházejících politických střetech, potřebuje projít přirozenou niternou modernizaci. Problém proto neřeší pouze boje o politický program. Z dlouhodobějšího hlediska jde především o etické dozrání jejích členů i funkcionářů, které česká politická scéna i některé praktiky v ČSSD již léta vystavují erozivnímu pokoušení machiavelismem, klientelismem, mediální manipulací, populismem a politickou hrubostí. Převážná většina sociální demokratů se již léta snaží vymanit z tohoto vlivu. Činí tak váhavě a je nadměrně paralyzována osobními nehodami svých vůdců. To ji zbavuje přitažlivosti právě pro sympatizanty a nové členy, kteří by mohli být posilou tolik potřebné modernizace.

Druhým nezbytným předpokladem modernizace ČSSD je rychlé názorové dozrání, které by jí umožnilo prosazovat humanistické hodnoty a přitom zaměřovat svou politiku v souladu s globálními ekonomickými trendy. Česká republika se navíc musí rychle vyrovnat strategickými činy s konkurencí evropských i neevropských států, které dnes nezakrytě zápasí o co nejvyšší podíl na světových investicích v zájmu zvládnutí své vlastní nezaměstnanosti. Proto potřebujeme více než domácí sociologicko-ekonomické teoretizování a opisování tendenčních strategických dokumentů EU konkrétní analýzy a prognózy budoucího vývoje těch oborů světové ekonomiky, které budou mít zásadní vliv na naši zaměstnanost a prosperitu.

Názorový vývoj v ČSSD založený na poznání faktorů konkurenceschopnosti jiných zemí by měl přispět k rychlé realizaci odvážných kroků zejména ve školství, zdravotnictví, politice zaměstnanosti a sociálním zabezpečení.

Je zřejmé, že máme co dohánět. Nesmíme zapomínat, že ani Evropská unie pro nás nebude dotující agenturou. Nakonec bude do značné míry zase jen výhodným, byť sociálně a ekologicky poněkud citlivějším hospodářským prostorem, ve kterém se budeme muset prosazovat hodně čilou až agresivní konkurenceschopností. ČSSD přitom musí obezřetně volit své spojence, protože komunisté ještě nesundali své staré brýle mámení a spolehliví jsou jen v tom, že odrazují investory a ohrožují naše spojenecké vazby. A konkurenceschopnost, kterou chystá po svém vítězství ODS, bude založena hlavně na nízkých mzdách, bídném sociálním a zdravotním zajištění a ekologickém ohrožení země.

Názorové a etické dozrání ČSSD by mělo být dále založeno na nové vlně personálního obrození. Jde především o její politickou, státní a administrativní reprezentaci. ČSSD potřebuje perspektivní poslance, politiky a úředníky na vládní i regionální úrovni, kteří vynikají mezinárodním přehledem a zkušenostmi, dobrou jazykovou výbavou, vynikající informační gramotností a nespornou etickou integritou. Přitom jde více o postoj strany a méně o jakékoli kariérní řády.

ČSSD tedy stojí před dilematem, jemuž se nemůže vyhnout. Buď se nechá nadále strhávat myšlením minulosti s výraznými rysy nesnášenlivosti a populismu, nebo přistoupí rychleji a důsledněji k podpoře národní konkurenceschopnosti a jasnému důrazu na společnou sociální a ekologické odpovědnost. Nám sympatizujícím nestraníkům nezbývá než doufat v rozumná rozhodnutí, podpořená také moderní, na budoucnost orientovanou personální politikou.

Právo, 9. 3. 2005