S antikomunizmem je třeba polemizovat racionálně

Je prostým faktem, ze v České republice žije asi třetina obyvatel, která se cítí více či méně komunisty poškozena a že tento postoj se často zakládá na objektivních prožitcích. By představovalo poškození popravu či věznění člena rodiny, nebo nepřijetí na vysokou školu, zabavení pole či obchodu, nevydanou výjezdní doložku.

Já osobně nejsem na levici kvůli minulosti, ale kvůli budoucnosti. Pokud by levice měla své dědictví vyvozovat jen ze „starých dobrých časů“ před rokem 1989, nikdy bych s ní neměl nic společného. Naopak je třeba argumentovat, že skuteční socialisté museli být zákonitě v opozici proti normalizačnímu režimu, který byl jen karikaturou socializmu.

Petice Zrušme komunisty je samozřejmě hloupá, politicky rasistická, neférová, nebo nechce porazit protivníka v čestném boji a hlavně trapná, nebo jejími signatáři jsou často lidé, kteří se zase tak špatně před listopadem neměli. Její největší negativum podle mého ale spočívá ve faktu, že totiž posiluje ty, kteří se v dnešní KSČM snaží prosadit postoj „dnešní systém České republiky je nejhorší ze všech možných, jen se podívejte, jak nám stále nadávají, je třeba odpovědět semknutými řadami a očistit stranu od zrádců.“ Ano, takovou KSČM chce přesně česká pravice mít, čeho se naopak bojí jako čert kříže, je že by se z ní stala skutečná moderní radikální levice.

ZŠ se neopomene otřít se o Evropskou levicovou stranu a přitom mu uniká, že právě od ní zaznívá dnes v Evropě nejsilnější hlas proti zakazování kontroverzního srpu a kladiva a proti zakazování používání názvu „komunistická“. ZŠ by si měl také lépe přečíst program KSČM, v němž je požadavek na pluralitu všech forem vlastnictví. „Čtyřkař předlistopadové občanské nauky“ musel znát především fráze „se Sovětským svazem na věčné časy“ a „vedoucí úloha KSȓ, jak si ostatně ZŠ může přečíst v tom, co se v 70. - 80. letech nazývalo učebnicí „občanské nauky pro základní školy“.

Je velkou chybou označovat všechen antikomunizmus za primitivní, podobně jako když antikomunisté označují všechen komunizmus za primitivní a zločinný. Není důvod nepřiznat relevanci propracovaným a racionálním argumentům pravicových ekonomů ohledně těžkosti fungování socializmu a pravicových historiků ohledně zločinů ve jménu komunizmu.

My nemůžeme být hrdi na název komunistická stejně jako naši otcové a dědové, nebo oni neprožili 20. století. My na rozdíl od nich víme, jaké zločiny se ve jménu komunizmu staly, a tím, že KSČM nese toto jméno, bere na svá bedra nesnadný úkol obhájit tezi, že i přes tyto zločiny má použití pojmu komunizmus v Česku stále svou platnost. Aby bylo toto možné obhájit, je třeba akcentovat takové historické tradice pro české komunistické hnutí jako je:

1. činnost Marxe a Engelse a činnost socialistických internacionál před 1. světovou válkou;
2. období bolševické revoluce před převzetím moci Stalinem;
3. osudy tzv. levé i pravé komunistické opozice proti stalinizmu;
4. období tzv. lidových front ve 30. letech;
5. antifašistický odboj komunistů;
6. československou cestu k socializmu 1945 – 48;
7. komunistické oběti stalinského justičního vraždění 50. let;
8. reformistické pokusy 60. let u nás i na západě, praktické rovině především rok 1968 a nová levice na západě, v teoretické rovině především frankfurtskou školu.

V postoji typu „Názvu Komunistická strana se nevzdáme, jsme na něj hrd텓 shledávám především zakopání se v určité pozici, v etickém stanovisku skoro charakteru náboženského vyznání víry ne nepodobnému Karáskovu „Řekls ďáblovi ne?“ To že KSČM nese název „komunistickᓠmusí být naopak výsledkem racionální analýzy a kritické diskuze stale znovu a znovu prověřované. Právě schopnost racionálního dialogu by měla být největší devizou levice.

Je třeba si vzít příklad z výroku tuším Chosé Martího „Každou facku člověku kdekoliv na světě cítím jako svou vlastní“ a ucítit na vlastní tvář facky katanů NKVD. Je potřeba se vcítit, jak bylo české společnosti po takové „ráně zmrzlou opratí”, jako bylo nastolení normalizačního kurzu husákovskou garniturou.

A je třeba si také stále připomínat, že i dnes se pod praporem komunizmu skrývají sekty i vyloženě zločinecké organizace. Za prvními nemusíme chodit nikam dál než do Bruntálu, za dalšími např. do Peru k senderistům. Taktéž je třeba přiznat, že mnohé státy označující se za socialistické mají dnes ke skutečnému socializmu daleko, a je povinností komunistů cítících „Každou facku člověku kdekoliv na světě“ vystupovat pro porušování lidských a sociálních práv v nich.