Podle knihy C. P. Snowa z roku 1959 tvoří první kulturu hlavně intelektuálové s literárním, filozofickým, historickým a estetickým vzděláním. Příliš si nerozumí s druhou kulturou, kterou představují vědci, jejich odborná práce, jejich články, knihy, rozhlasová i televizní vystoupení, v nichž s povahou vědy, smyslem a výsledky její činnosti seznamují ty, kteří vědci nejsou.
Nuže, literární intelektuálové ke Snowovu údivu mezi intelektuály nepočítali přírodovědecké génie, jakými byli například astronom Edwin Hubble, zakladatel kybernetiky Norbet Wiener, ani matematika, jenž vymyslel základní projekt počítače, Johna von Neumanna, neřadili mezi ně tvůrce teorie relativity Alberta Einsteina, ani otce kvantové teorie Wernera Heisenberga nebo Nielse Bohra.
C. P. Snow se usmíval nad tím, jak by se většina (anglických) literárních intelektuálů styděla přiznat, že nemá ponětí o Shakespearových dramatech, zatímco se chlubí, že jí pojmy, jako jsou druhý termodynamický zákon, genetický kód nebo vývojová teorie, nic neříkají. K druhému vydání své knihy (1963) připsal Snow optimistickou kapitolu. Předpovídal v ní vznik třetí kultury, která bude společným jazykem první a druhé kultury.
Třetí kultura vzniká, ale jiným způsobem, než si C. P. Snow představoval. John Brockman, newyorský nakladatel, spisovatel a publicista, o třetí kultuře poněkud kostrbatě píše, že ji tvoří vědci a další myslitelé, kteří »...svou prací a publikační činností při objasňování hlubších významů našich životů a novém určování kým a čím jsme přejímají místo tradičních intelektuálů. V několika minulých letech se prostor amerického intelektuálního života posunul. Tradiční intelektuál se dostává čím dál víc na okraj. Pro myslícího jedince žijícího v devadesátých letech není vzdělání z padesátých let, sestávající z myšlenek Marxových, Freudových a myšlenek modernistických, dostatečnou kvalifikací. Tradiční američtí intelektuálové se v jistém smyslu stávají stále většími reakcionáři, kteří jsou dost často (perverzně) pyšní na to, že nemají ponětí o nejpodstatnějších myšlenkových ziscích současnosti. Jejich kultura odmítající vědu je často neempirická. Užívá vlastní žargon a pere pouze vlastní prádlo. Sestává zejména z komentářů komentujících komentáře, z bubřící spirály komentářů, které nakonec dosáhnou bod, v němž se skutečný svět ztrácí.«
Myslím, že být tak bojovný, jako je John Brockman, není nutné. Zaměřil se na úzkou skupinu lidí. Zkušenost však říká, že povaha soudobého vědeckého myšlení a cítění často uniká jak lidem, kteří se považují za (literární) intelektuály, tak lidem, kteří se za ně nepovažují, nicméně se cítí být aktivní součástí kulturního života.
Setkávám se někdy s porozuměním, jindy s nepřátelstvím, pokouším-li se sdělit, že kritické myšlení a jeho zvláštní případ, věda, jsou otevřený soubor prostých a jasných pravidel, nikoli hromada nesrozumitelných, složitých a nudných teorií. Jsou lidé, které překvapuje, uslyší-li, že věda není hledáním nekonečné pravdy, ale cestou, jak zabraňovat nekonečným omylům a hloupostem. Kolik lidí ví, že na rozdíl od opakovaných předsudků věda není chladná, není samospasitelným lékem na všechno, ale ani souborem šílenců, jejichž zábavou je výroba Frankensteinů, že není zadarmo, ani pro všechny...
Překvapuje mne, jak je scientific illiteracy neboli vědecký analfabetismus rozšířený jev, kolik jinak vzdělaných lidí má o vědě představu složenou ze střípků zastaralých školních informací, zprostředkovaných novinářských představ, sci-fi povídek, hollywoodských nesmyslů a úlomků nenávistné protivědecké propagandy. Zkuste se namátkově sami sebe nebo svých bližních zeptat, v čem je jádro evoluční teorie, co vlastně říká teorie relativity nebo kvantová teorie... Nechtějte vědeckou přednášku, chtějte v několika prostých větách slyšet podstatu. Vsadím se, že odpovědi moc uspokojivé nebudou. Přitom první teorii je sto jednačtyřicet let, druhé čtyřiaosmdesát, třetí čtyřiasedmdesát...
Mnoha lidem kritické a vědecké myšlení v lepším případě vadí, v horším je nenávidí. »Jak vy, vědci, tohle všechno víte?«, bývá slyšet tím častěji a podrážděněji, čím je soubor jejich předsudků uzavřenější. »Jak je možné, že vy, lidé často vzdělaní, tohle nevíte?« říkám si, když tuhle otázku slyším.
A napadá mne:
Za co odpovídá otiskování citového postoje a dogmatického myšlení v dětství, to znamená hlavně vliv rodičů? Za co odpovídá škola? Za co vymývání mozků? Za co odpovídá lenost a skupinová hloupost? Za co odpovídají mechanismy, které z lidí snímají úzkost a dodávají citové náhražky za cenu, že se zřeknou vlastního myšlení, případně vlastní osobnosti? Je poznání nových jevů, které vykořeňují po tisíciletí tradované předsudky posvěcené magickým myšlením, tak bolestné? Za co mohou vědci sami, nedokáží-li jasně a prostě říci, co a proč dělají, jaká je povaha jejich práce? Za co odpovídá strach zkušených, mocných a dobře organizovaných a bohatých nepřátel otevřeného světa, kteří se opírají o manipulaci s iracionalitou a jsou kritickým myšlením ohroženi?
Architekt uspořádá náměstí, stavitel postaví most, farář káže v kostele, rocková hvězda vříská na koncertu, politik manipuluje veřejným myšlením v televizi, sportovní hvězda dribluje s míčem, filmař předkládá vzrušující nebo sladkobolný pseudopohádkový trhák. Bývá to jasné, přehledné, srozumitelné, pochopitelné. Nedokáží-li kritické myšlení a jeho zvláštní podoba jménem věda upoutat na tomto tržišti pozornost, dělají osudovou chybu. Vždyť v »mechanické« demokracii znamená jedna dospělá hlava jeden hlas, bez ohledu na to, co v té hlavě je.
Žijeme v době, která oprávněně probouzí hromadnou úzkost. Jak známo, strach je jedním z největších a nejúčinnějších nepřátel zdravého rozumu. Dějiny se neopakují, ale některé jejich okamžiky jsou si podobné. Kdo si dnes uvědomuje, že antičtí teoretici stáli před objevem bakteriálních původců epidemií a principu parního stroje již kolem počátku naše ho letopočtu? Přesto se poté evropská civilizace zhroutila do barbarských staletí, jimž se oprávněně říká temné doby. Kolik lidí si dnes může být jisto, že se něco podobného nestane znovu? Lidská paměť je krátká. Kolik lidí si ve své každodennosti uvědomuje, že trvalo tisíc let, než evropskou kulturu začali renesanční humanisté vyprošťovat z trosek, znovu ji učit číst, psát, počítat, myslet, zbavovat se nesmyslných pověr? Eseje ze třetí kultury by měly vyvolat potřebu dozvídat se nové a nečekané skutečnosti a souvislosti. Některé eseje tvoří volný řetěz, jiné jsou samostatnější. Přál bych si, aby se mi povedlo předat jak nové skutečnosti, tak jejich smysl, pocity a myšlenky, které z nich mohou plynout. Zdaleka není nutné číst všechno. Čtěte, co vás zaujme. Pro čtenáře, kteří by chtěli jít do větší hloubky, je uveden seznam užité odborné literatury.
František Koukolík
Praha, 30. června 1999