Jádro Machiavelliho politické teorie by se dalo shrnout do tvrzení, že účel světí prostředky. Tradice ho připisuje jezuitům, ale ti prý vypsali cenu pro člověka, jenž dokáže, že jsou skutečně autory. Pravděpodobně by bylo spravedlivější říci, že Machiavelli věcně popsal, co kolem sebe viděl, i co si o lidských dějinách a vlastnostech přečetl. Lidé jej s jeho teorií ztotožnili. Měl spoustu rozhořčených kritiků. Někteří z nich, na příklad Friedrich Veliký, v praxi využívali Machiavelliho metody lépe než tento teoretik, jenž praktickou politickou příležitost nedostal.
Jak to vlastně Machiavelli ve svém Vladaři, knize z roku 1532, napsal?
...A přece víme ze zkušenosti, že za našich časů dokázali velké věci vladaři, kteří nebrali mnoho ohledu na své sliby a dovedli chytře klamat lidské mozky... Nejlépe vždy dopadne ten, kdo si důkladně osvojí liščí zchytralost Musí však umět toto umění utajit, musí se výborně vyznat v přetvářce a zastírání. Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá.
Proč uvádím toto velké politické a morální téma v knížce, která vypráví o práci přírodovědců? Protože se zdá, že podvádění, šizení a získávání výhod na úkor jiného příslušníka vlastní skupiny mají hluboké vývojové kořeny, stejně jako je mají spolupráce, přátelství, láska, rodičovské a sourozenecké vztahy. Náš druh, Homo sapiens sapiens, ze všech nechal vyrůst složitý strom s nerozlučně propletenými větvemi, jimž říkáme dobro a zlo.
Výzkum, o němž budu mluvit, je velmi mladý. Jeho výsledky jsou pohledem na naši vývojovou tvář, jež říká: to jsme, odtud jsme přišli, zde jsou nejstarší a nejzákladnější důvody, proč se chováme tak, jak se chováme, proč se tak snadno stává dobro zlem a naopak.
Jak je to s podváděním a šizením v přírodě?
Robert Mitchell, psycholog z Eastern Kentucky University, před časem rozlišil šizení a podvádění, s nímž se potkáváme v přírodě, do čtyř úrovní.
Nejjednodušší úroveň se dá nazvat maskováním. Zvládly je už některé rostliny a hmyz.
Na vyšší úrovni je šálení už aktivnější. Například samičky některých druhů světlušek napodobují světelnou signalizaci samiček jiných druhů, jejímž prostřednictvím tyto samičky lákají samečky. Než stačí ubohý sameček rozlišit omyl, je pozřen. Jak na první, tak na druhé úrovni jde o vrozené, tedy geneticky podmíněné chování.
Třetí úroveň šizení pravděpodobně znamená kromě vrozených vlastností i nějaký druh učení. Kdo by neslyšel o koroptvích, které se pokoušejí odlákat od hnízda predátora tím, že předstírají poranění. Někteří biologové mají za to, že jde o reflexní odpověď. Ale například samička kulíka dovede své šálení proměňovat podle potřeby. Jestliže se predátor zastaví a hrozí nebezpečí, že se odlákat nedá, samička své chování zvýrazní. To je možné vykládat jako adaptivnější odpověď, než byly ty »strojové«, »reflexní«, »instinktivní« předchozí.
Teprve na čtvrté, nejvyšší úrovni, je podvádění výsledkem složité psychologické činnosti. V roce 1988 byl tento druh chování označen R. Byrnem a A. Whitenem, kteří vyšli z práce N. Humphreye vydané v roce 1976, za machiaveliánskou inteligenci.
Pénelopé, příklad uživatelky machiaveliánské inteligence
Chtěl bych zdůraznit, že pojem machiaveliánská inteligence je vědecký pojem, jenž je morálně a citově neutrální stejně, jako je morálně a citově neutrální gravitační zákon. Na rozdíl od jejich praktického užívání, které může sloužit jak dobrému, tak zlému. Klasickým příkladem je Pénelopé, která čekala Odyssea, jenž se dlouho nevracel z války o Tróju, přičemž byla pod tlakem ženichů:
...po choti jenom toužím a v milém srdci se trápím. Ženiši na svatbu kvapí, a já zas jim úskoky strojím.
Ženichové ji přesvědčovali, že Odysseus je dávno mrtvý, a měla by se provdat znovu. Pénelopé se nechtěla podvolit. Zapracovala její machiaveliánská inteligence:
Napjavši osnovu velkou, já začala v komnatě tkáti jemné rozměrné roucho a hned jsem ženichům řekla. »Jaří ženiši moji, když zahynul Odysseus slavný počkejte nějakou chvíli a nekvapte na ten můj sňatek, co by jen pohřební háv – ať příze mi nepřijde nazmar - Láertés, vladyka náš, měl hotový ve chvíli, kdy ho zhoubný úděl smrti pak zachvátí, bolestiplné, aby mi některá z achajských žen snad neměla za zlé, kdyby tak zámožný muž měl bez roucha ležeti v hrobě.« Řekla jsem, mužný jich duch byl poslušen vyzvání toho. Opravdu velký ten háv jsem tkávala, ale jen ve dne, z noci jsem párala opět a k tomu si svítila loučí.
Příklady machiaveliánské inteligence světovou literaturu, dobrou i špatnou, přeplňují. Takže někdy mívám dojem, že kdyby machiaveliánská inteligence neexistovala, spisovatelé by ji vynalezli.
Machiavetiánská inteligence je součást schopnosti, které se říká »teorie duševních stavů«
Pojem machiaveliánské inteligence označuje zvláštní případ dovednosti, která se dá přeložit slovy teorie duševních stavů (v anglickém originále theory of mind). Tvůrci tohoto pojmu jsou G. Woodruff a D. Premack (1978). O teorii duševních stavů autoři říkají, že je »systémem našich úsudků o duševních stavech, které nelze přímo pozorovat, například o touhách, záměrech a přesvědčeních, jímž vykládáme jak své vlastní chování, tak chování jiných lidí. Systém je možné chápat jako teorii proto, že ho lze užít k předpovědi, jak se budou jiní lidé chovat.«
Teorie duševních stavů je podstatou naší schopnosti »číst« mysl, vědomí, citové proměny jiných lidí, odhadovat pohnutky a vyvozovat předpovědi jejich chování v budoucnosti. Je zřejmé, že machiaveliánská inteligence je ta součást teorie duševních stavů, která umožňuje druhé lidi nějak využívat, používat a zneužívat. Kdybychom nedokázali v druhých lidech »číst«, nedokázali bychom je ani šálit.
Teorie duševních stavů není jen koníčkem teoretických a experimentálních psychologů nebo vývojových (neuro) biologů. Má i zásadní význam v medicíně.
Některé děti postihují těžké vývojové neuropsychiatrické poruchy, příkladem je autismus. Jedním ze základních znaků autismu je porucha sociálního kontaktu. Autisté se chovají k druhým lidem, jako by byli věcmi. Předpokládá se, že v kořenech této složky autismu je porucha vývoje právě toho funkčního systému mozku, jehož činnost umožňuje poznat, co se děje v lidech kolem nás.
Teorie duševních stavů, machiaveliánská inteligence a vznik lidského vědomí
Jestliže by nositeli teorie duševních stavů a machiaveliánské inteligence byli šimpanzi, s nimiž má náš druh společné vývojové předky, kteří se vyvinuli v Africe před, dejme tomu, sedmi až deseti milióny let, pak by tyto dovednosti mohly být součástí vzniku lidského vědomí. Co svědčí ve prospěch představy dokazující, že nositeli teorie duševních stavů (a machiaveliánské inteligence) šimpanzi opravdu jsou? Nejprve je nutné zeptat se, proč jsou vlastně šimpanzi tak chytří. Na otázku odpovídají dvě domněnky.
První z nich, jejímiž zastánkyněmi jsou například K. Miltonová z Kalifornské univerzity a K. Gibosonová z Texaské univerzity, dokazuje, že je vysoká inteligence šimpanzů (a opic) podmíněna nároky, které na ně klade obstarávání potravy. U býložravých opic živících se ovocem, listy a květy mohou být vhodná naleziště značně rozptýlená. Potrava vhodná k po žití se zde může vyskytovat ve značných časových a prostorových rozmezích. Pro opice a lidoopy je proto výhodné, dokáží-li si v mozku vytvořit dokonalou časovou a prostorovou mapu míst, kde se dá najít potrava. Pozorování však tuto domněnku nepotvrzuje.
Druhá hypotéza, jejímž zastáncem je například R. Dunbar, vychází z předpokladu, že hlavním motorem vývoje inteligence opic a primátů mohl být jejich sociální život. V kapitole o spoustě vědy na pavlači vyprávím o souvislosti objemu mozkové kůry jednotlivých druhů opic a lidoopů s velikostí jejich skupiny. Čím větší je skupina, tím větší je objem mozkové kůry jejích členů. Objem mozkové kůry odpovídá složitosti vzájemných sociálních vztahů. Pro hypotézu, která uvádí do souvislosti vztah objemu mozkové kůry jednotlivých členů skupiny a velikost celé skupiny, svědčí pozorování i pokusy.
Andrew Whiten a Richard Byrne, tvůrci pojmu machiaveliánské inteligence, dokazují, že šimpanzi jejími nositeli jsou. Dokladem je například schopnost šimpanzích samiček obstarat si vlastního potomka se samečkem z jiné skupiny, aniž by to samci vlastní skupiny zjistili, schopnost šimpanzů vytvářet koalice a schopnost šimpanzů »podvádět«, například tím, že najdou potravu, signál po objevenou potravu však vydají na zcela odlišném místě, kde potrava není.
Jestliže šimpanzi machiaveliánskou inteligenci mají, pak by mohli být nositeli širší teorie duševních stavů. Pokusným modelem ověřujícím, že šimpanzi mohou mít představu o vědomí - měli by tedy nějaký druh sebeuvědomování, a zároveň představu, že podobnou vlastnost mají i jiní členové jejich skupiny, byli by tedy nositeli teorie duševních stavů, je sledování směru pohledu jednoho šimpanze šimpanzem jiným.
D. J. Povinelli a T. J. Eddy v průběhu mnoha let porovnávali, jak se v tomto ohledu chovají mladí šimpanzi a malé děti. Zjistili, že mladí šimpanzi sice sledují směr pohledu jiných šimpanzů, nicméně z pokusů neplyne, že by si na rozdíl od malých dětí uvědomovali, co pohled jejich druha může znamenat. Jak je tomu u šimpanzů dospělých, zatím není známo.
A co malé děti?
Jestliže by malé děti byly nositeli teorie duševních stavů a machiaveliánské inteligence, pak by to mohlo znamenat, že jde o vrozené, a tedy vývojově získané vlastnosti.
Existuje psychologický test, jemuž se říká Sally - Anne. Jak Sally, tak Anne jsou loutky. Dítě sleduje Sally, která je v místnosti a dává do košíčku kostku. Poté Sally z místnosti odejde. Anne vezme kostku z košíčku a přemístí ji do krabičky. Na dotaz, kde bude Sally po návratu hledat kostku, odpovídají děti mladší než čtyři roky: »V krabičce.« Nejsou s to rozlišit, co vědí samy a co ví Sally. Starší děti odpovídají správně. Výklad výsledků tohoto pokusu říkal, že děti mladší než čtyři roky ještě nejsou schopné »číst« mysl jiných lidí natolik, aby byly s to šidit.
Novější výzkum dokazuje, že tříleté děti sice testem Sally - Anne neprojdou, nicméně machiaveliánskou inteligenci mají a užívají. Některé z nich například dovedou dokonale předstírat lhostejnost vůči toužené hračce proto, aby jejich sourozence ani nenapadlo, že jde o předmět, který by chtěl mít také.
Zdá se tedy, že již velmi malé děti v době, kdy ještě nemají ponětí o pojmech vědomí, mysl, sebe-uvědomování, dovedou citlivě a inteligentně manipulovat s psychikou druhých lidí. Také je možné, že děti jsou nositelem teorie duševních stavů dřív, než jsou schopné sdělit svou dovednost slovy. Pořídí-li se totiž videokamerový záznam očních pohybů malých dětí sledujících loutku, která přenáší předmět z původního na nové místo, podívá se při otázce, kde předmět hledat, přibližně 90 % dětí (některé z nich jsou jen dvouleté) na původní, nikoli na nové místo. Z toho plyne, že si děti umějí představit, co se děje v mysli Sally, aniž by to uměly slovně samy vyjádřit.
Třicetiměsíční děti bedlivě dbají na to, aby jejich komunikačním signálům druzí lidé dobře rozuměli. Jakmile zjistí, že tomu tak není, začnou vlastní chování rozsáhle proměňovat, což je možné vykládat dvojím způsobem:
• buď se snaží získat posluchačovu, případně pozorovatelovu pozornost, a mohly by tudíž být nositeli teorie duševních stavů,
• nebo se snaží jeho prostřednictvím dosáhnout nějaký cíl. V tomto případě by pozorovatelem psychologicky manipulovaly, takže by mohly již být nositeli machiaveliánské inteligence.
Tento pokus dosvědčuje, že v tomto věku jde dětem víc o porozumění než o získání výhody neboli o manipulaci. V jeho průběhu děti buď získaly nebo nezískaly, co chtěly, při tom experimentátor buď »rozuměl« nebo »nerozuměl«. Děti více zvýrazňovaly a proměňovaly svou signalizaci tehdy, když experimentátor »nerozuměl«, než když »rozuměl«, dosažení žádoucího cíle bylo pro děti druhotné.
Teorie duševních stavů a mozek
Pozitronová emisní tomografie (PET) je moderní zobrazovací metoda, jejímž prostřednictvím se dá sledovat činnost živého lidského mozku v průběhu zátěže nějakou úlohou.
Zatíží-li se zdravý člověk úkolem, jenž vyžaduje užití teorie duševních stavů, zvýší se kromě jiného námaha střední oblasti kůry předních částí čelního mozkového laloku vlevo (asi 2-3 cm nad zevním okrajem obočí). U lidí stižených lehčí podobou autismu, zmíněné vývojové neuropsychiatrické poruchy, se námaha této části mozku při stejné zátěži nezvyšuje. To je významný objev. Vlastnost, které říkáme teorie duševních stavů, závisí na nedotčené stavbě a činnosti levého čelního mozkového laloku.
Z toho plynou dvě předpovědi:
Teorie duševních stavů by mohla být výlučně lidskou záležitostí, nebo by se u šimpanzů mohla projevovat jen v zárodečné podobě, protože mohutný vývoj čelních mozkových la loků je znakem pouze lidského mozku.
Kromě toho by teorie duševních stavů mohla vyzrávat v průběhu celého života a sledovat tím anatomické a funkční »vyzrávání« čelních mozkových laloků, které je rovněž typické pro velmi dlouhé dětství jak u šimpanzů, tak u lidí.
Meč a štít
Jenže -
Jakmile v průběhu evoluce vznikla dovednost číst duševní stavy členů vlastní skupiny, lze předpokládat, že vzápětí vznikla dovednost, která jejich čtení znesnadňuje, například tím, že se z pozorování dá jen obtížně vyvodit, co má pozorovaný za lubem, jak se bude chovat.
Proč vzápětí? Protože jde o jev, který by se dal přirovnat k pohybu Červené královny. To je postava z knihy Lewise Carolla Alenka v říši divů. Běží na místě. Biologové si její jméno vypůjčili pro označení »závodu« mezi parazity a jejich oběťmi.
Jakmile se objeví úspěšný parazit, následuje dříve nebo později buď zánik napadeného druhu a s ním často i zánik parazita, nebo úspěšná obrana. Silnější zuby býložravců mohou ve vývoji rostlin znamenat vývoj trnů nebo zcela nepoživatelných listů. Vývoj počítačových virů vedl k vývoji protivirových programů, které jsou na oplátku překonávány ještě úspěšnějšími viry, proti nimž se vytvářejí dokonalejší protivirové programy...
Úspěšné čtení duševních stavů zřejmě podobným mechanismem vedlo ke stejně úspěšnému vývoji způsobů, jak čtení vlastního duševního stav zamezit, nebo jak je alespoň co nejvíce omezit.
Trójský kůň coby příklad strategie KGB
Příkladem strategie skrývání vlastního záměru je chování hráčů hazardních her, proto se mluví o strategii pokerové tváře. Strategii aktivního podvádění a dezinformace užívají všechny armády i tajné služby světa, nicméně se označuje podle té z nich, která formálně již neexistuje - strategie KGB.
Klasický příklad této strategie popsal starořímský básník Publius Vergilius Maro v eposu Aeneis. Řekové už deset let neúspěšně obléhají Tróju, až dostanou nápad:
Zlomeni válkou a osudek od cíle hnáni
vůdcové řeckých vojsk — když tolik míjelo roků,
návodem Pallady božské si zbudují koně jak horu,
pobivše žebra té stavby kol dokola fošnami z jedlí:
za šťastný návrat prý dar, jak roznesli šálivou pověst.
Losují z vybraných reků a zvolené potajmu zavrou
do temných útrob jeho a zbrojným vyplní lidem
vnitřek nesmírných dutin a rozsáhlé koňovo břicho.
Od Tróje poté řecké loďstvo demonstrativně odplouvá, ukryje se však na pustém pobřeží ostrova, který je od Tróje na dohled. Trójané byli šťastni. Vypadalo to, že je po válce. Názory na otázku, co provést s koněm, se různily. Láokoón své krajany varoval, dokonce mrštil kopí do koňova boku.
Řekové však užili zpravodajské eso jménem Sinón, jenž Trójanům předstíral, že je přeběhlík. Řekové mu prý krutě a nespravedlivě ublížili, chtějíce jej z Odysseova návodu obětovat bohům. Trójané Sinónovi uvěřili, že kůň je určen k usmíření bohů, které Řekové urazili tím, že ukradli obraz Pallady Athény z trójského hradu. Sinón ve své práci pokračoval šalebným prohlášením o důvodech, které měly Řeky ke stavbě dřevěné nestvůry přivést:
Tuto pak hroznou stavbu dal Kalchás sroubením trámů
proto tak vysoko vyzdvihnout a vztyčit k samému nebi,
aby vám neprošla branou a na hrad nemohl přijít
ani vám chrániti lid, jak dřívější Palladin obraz.
Vaše-li poškodí dlaň ten dar, jenž Minervě určen,
potom strašný zmar - spíš na něj bozi tu kletbu
obraťte - královu říši i veškeré Trójany stihne.
Kdyby však do vašich zdí byl vašima rukama vtažen,
Trójané velkou válkou se přivalí k mykénským hradbám
sami, a tento prý los pak čeká na naše vnuky.
Láokoónta, zvoleného aby vykonal oběť mořskému bohu Neptunovi, spolu s jeho dvěma syny vzápětí zardousili mořští hadi, což si Trójané vyloží jako božský trest za kopí vržené do boku posvátného koně. Válečná lest podložená machiaveliánskou inteligencí zapůsobila v očekávaném směru:
»Vtáhněme na hrad koně a bohyni o milost prosme!«
zvolá všechen lid.
Průlom děláme do zdí a městské bouráme hradby... «
Trójanům nesvitlo ani poté, co z útrob převáženého koně několikrát zaslechli řinčení zbraní. Kassandřinu věštbu nastávajících hrůz ignorovali. V noci se řecké loďstvo vrátilo v bojové sestavě. Na daný signál Sinón otevřel závoru, která v koňském těle ukrývala řecké bojovníky včetně Odyssea. Válečníci vnikli do spícího města a Trója padla. Trójský kůň se stal od Homérových dob symbolem úspěšné válečné lsti.
Problém je, že jak proti strategii pokerové tváře, tak proti strategii KGB, v tomto případě strategii trójského koně, existuje účinná obrana. Existuje strategie skrývání vlastních záměrů, proti níž účinná obrana známa není a pravděpodobně nikdy nebude? Existuje, říká se jí próteovská.
Neprůstřelná strategie jménem Próteus a ponorkoví kapitáni
Užívají ji zvířata, která se chtějí vyhnout útoku predátorů stejně jako zvířata lovící. Princip je jednoduchý: do svého chování vkládají náhodné prvky. Myslím, že její užití lidmi jako jeden z prvních popsal opět velký Homér:
Meneláos, jeden z hrdinů eposu Odysseia, měl na Ostrově Faru potíže s odplutím, vítr byl trvale nepříznivý. Oslovil pro to Eidotheu, Próteovu dceru. Věděl, že by mu Próteus mohl poradit. Jeho věštby totiž byly neomylné. Rada se však na starci musela vynutit. Eidotheá Meneláovi a jeho přátelům jednak poradila lest, jak se starce zmocnit - museli se zamaskovat do tuleních kůží, protože Próteus tuleně pásl a pak mezi nimi usínal - jednak jim vysvětlila starcovo chování:
Jakmile zhlédnete jej, jak na zem si ulehne k spánku,
hned pak na mysli mějte statečnost ducha i sílu:
držte ho, byť se vzpíral a vymknout chtěl se vám z rukou!
Zkusí se ve všechno změnit, co na naší pozemské půdě
vůbec se hýbe, ba ve vodu též i v planoucí oheň.
Meneláos poslechl:
My jsme se s křikem naň vrhli a svírali starcovo tělo
rukama. Záludných lstí však stařec nepustil z mysli.
Ve lva s mohutnou bradou se nejdřív proměnil Próteus,
potom se hadem stal, pak pardálem, velikým kancem,
ve strom s vysokým listím neb v plynnou vodu se změnil.
Próteus, starořecký bůh, svým pronásledovatelům unikal tím způsobem, že se při pokusu o polapení začal nepředvídatelně a náhodně proměňovat, čímž je přinutil, aby jej zase pustili.
Stejnou strategii užívali kapitáni ponorek, kteří měli proplout oblastí, kde na ně číhaly protiponorkové systémy. Úspěšná nebo neúspěšná předpověď, kde by se ponorka mohla nalézat, byla otázkou života a smrti. Ponorky se proto pod vodou plížily způsobem, jemuž se nejjednodušeji říká cikcak. Směr, délku a časování odboček kapitáni určovali náhodně, vrhem hrací kostky.
P. M. Driver a D. A. Humphries pojmenovali tento druh adaptivního, a přitom nepředpověditelného chování právě podle Homérova mořského starce - próteovské.
Jakým způsobem užívají próteovskou strategii primáti a lidé?
G. F. Miller z Centra pro výzkum ekonomického učení a sociální evoluci Londýnské univerzity popsal několik druhů próteovské strategie užívané primáty včetně lidí. Všichni vedoucí samci primátích skupin i lidští šéfové jakékoli organizace totiž mohou při ovládání svých podřízených užívat dvě strategie.
Old faithful
První z nich Miller říká Starý věrný (Old faithful) podle známého gejzíru, jenž v Yellowstonském národním parku chrlí s naprostou pravidelností. Předpokládejme, že vedoucí samec primátí skupiny nastaví svůj »práh hněvu« tak, že trest pro podřízené následuje tehdy a jen tehdy, když se podřízení dopustí přestupku, jenž překročí přesně vymezenou míru. Příkladem takového přestupku může být kopulace se samičkou z šéfova harému. Podřízení se rychle naučí, kde jsou jejich meze. Ve skrytu však mohou vytvářet spojenectví, které může vedoucího samce ohrozit. Například se mohou s některou ze šéfových samiček věnovat sociálnímu groomingu. Úspěšný sociální grooming - vyprávěl jsem o něm v předchozí kapitole - projevuje se »vybíráním blech«, znamená získání spojence. Spojenec znamená zvýšení naděje na mocenský převrat a získání vedoucího místa. Mezi lidmi mohou k podobné události přispět nepříliš bystří nebo neopatrní »vedoucí samci« sami.
Kandaules, královna a Gygés
Známý starověký případ tohoto druhu popsal Hérodotos. Ve svých Dějinách vypráví o lýdském králi Kandaulovi a jeho velmi krásné ženě. Kandaulés měl mezi tělesnými strážci oblíbence jménem Gygés. O kráse své ženy chtěl král Gyga přesvědčit méně obvyklým způsobem. Gygés měl z úkrytu královnu sledovat při svlékání v královské ložnici. Oblíbenec se bránil, král však jinak nedal. Takže k prohlížení došlo. Královna si však Gyga všimla, Gygés naopak své odhalení nepostřehnul. Královna si uvědomila, kdo je strůjcem její pohany, ale nehnula brvou. Další den si Gyga povolala a řekla mu:
»Dávám ti teď Gygu, dvě cesty na vybranou, vyber si, kterou se chceš ubírat. Buď zabij Kandaula a vezmi si mne a království nad Lýdy, nebo musíš ihned na místě sám zemřít, abys napříště Kandaula ve všem neposlouchal a nespatřil, co vidět nemáš. Buď musí zemřít ten, kdo to nastrojil, nebo ty, který jsi mne spatřil nahou a učinil, co se nesluší.«
Když se Gygés vzpamatoval, požádal královnu o radu, jak Kandaula zabít. Královna si věděla rady:
»Útok podnikneš z téhož místa, na kterém on ti mne ukázal nahou. Zaútočíš, až usne.« Gygés nebyl ani na chvíli propuštěn a nemohl nijak uniknout, takže nezbývalo, než aby zahynul on nebo Kandaulés. Spiknutí bylo při praveno, a když nastala noc, šel Gygés za ženou do ložnice. Dala mu dýku a ukryla ho za tytéž dveře. Když potom Kandaulés na lůžku odpočíval, vyklouzl Gygés z úkrytu a zabil ho a tak se zmocnil jak ženy, tak království.«
Máte za to, že se Kandaulův a Gygův příběh od té doby nezopakoval? Nemohu souhlasit. Události, které proběhly v tomto pochmurném trojúhelníku, zaplňují dějiny i současnost, probíhají mezi lidmi mocnými i obyčejnými.
Próteovská strategie vzteklého psa
Druhou strategii užívanou v souvislosti s »prahem hněvu« Miller pojmenoval strategie vzteklého psa (mad dog strategy). Má rovněž próteovské vlastnosti. Šéfův »práh hněvu« je nastavován náhodně. Trest následuje za čin, jehož míra je vymezována náhodně. Strategie vzteklého psa nevyžaduje úsilí, čas, ani riziko bolestného střetu s vyzývajícím podřízeným, vyžadované strategií Starý věrný. Podřízené je nutné kontrolovat daleko méně. Jsou kontrolováni vlastní úzkostí. Strategie vzteklého psa je však nebezpečná, protože tlak na podřízené je tak velký, že mohou vytvořit společnou koalici, bez ohledu na vzájemné rozpory. Její užití tudíž musí být vzácné a přesně cílené.
Pravděpodobně všichni úspěšní tyrani, od starověku do dnešních dob, nechávají ve vhodném okamžiku zabít své spolupracovníky, jimž za mnoho vděčí. Důvodem bývá tyranův strach z mocenského ohrožení. Postup likvidace bývá mnohdy próteovský. Například je obtížné zjistit, kolika a jakých zločinů se pro svého pána, císaře Tiberia (panoval v letech 14-37 n. 1.) dopustil Séjánus, jeho bezprostřední podřízený.
Tiberius...
…Séjána... přece jen zmohl, a to spíše úskočností a lstí nežli vladařskou vážností Zprvu totiž; aby jej od sebe mohl vzdálit pod záminkou povýšení, přibral si ho jako kolegu v svém pátém konsulátu, který právě jenom pro to přijal po dlouhé přestávce, aniž se vrátil do Říma. Potom ošáliv jej nadějí na příbuzenský sňatek a na tribunskou moc, nic netušícího obžaloval ostudnou a ubohou řečí..
Séjánus přišel o život, jeho děti s ním.
Skrytá ženská promiskuita
Próteovská strategie se dále někdy úsměvně, jindy krvavě uplatňuje tam, kde je noční můrou všech žárlivců. Samičky primátů ve skupinách s větším počtem samců využívají skutečnost, že jejich ovulace je skrytá, společně s próteovskou promiskuitou k ochraně svých mláďat před zabitím. Samci mláďata zabíjejí, dojdou-li k poznání, že nejsou jejich otci. Jestliže samci neznají dobu ovulace, nemohou vědět, zda otci mláděte jsou, nebo nejsou. Skrytá promiskuita samiček znamená jednak ochranu před hněvem vedoucího samce, jednak skutečnost, že otce svého mláděte neznají samy. Výsledek soutěže spermií různých samců o vajíčko totiž nejde předem určit.
Řečeno jinými slovy: evoluci »záleží« pouze na další generaci, »chrání« mláďata.
Próteovské vlastnosti sexuální touhy žen mohou rovněž znamenat výhodnou strategii. Mnohé ženy totiž předem nevědí kdy, kde a s jakým mužem je touha tak nějak přemůže. Miller má zato, že impulsivita některých lidských sexuálních dobrodružství může být vyjádřením této vývojově zakotvené vlastnosti. Próteovské časování ženské touhy přitom nemusí znamenat volbu muže bez jakéhokoli výběru, nebo volbu místa, které hrozí prozrazením.
Už mlčím. Slyším, jak moralisté chrastí zuby. Nedá se nic dělat - podle nátury je to smutné, veselé, nemravné, jakékoli... ale hlavně skutečné, celou dobu, co lidé lidmi byli, jsou a budou. Nevěříte? Nedá se nic dělat. Uvidíte sami(y). Nebo neuvidíte. Což může být milosrdnější.
Próteovská obrana vůči podrazu
Dáváme, přijímáme, vracíme, případně splácíme dluhy, což prostupuje jak život lidský, tak život mnoha druhů zvířat. Vzájemně altruistická spolupráce je krásná, prospěšná a zajímavá. Nedá spát teoretikům. Neboť by »správně« měla být mezi živočichy vzácná. Přírodní výběr by měl dávat přednost sobeckému, nespolupracujícímu chování. Mělo by být výhodnější. Jak to, že se v přírodě vyvinula a udržela spolupráce?
Živočichové i lidé se ve vztahu s partnerem často dostávají před problém: »Podrazím ho, něco získám. Jenže druhá strana může přijít na totéž, pak já vše ztratím, získává druhá strana. Co mám dělat?«
Teoretici tento problém označují pojmem vězeňské dilema. Jestliže vězni ve vyšetřovací vazbě, kteří se nemohou vzájemně domluvit, podrazí jeden druhého, může se stát, že budou značně potrestáni oba. Budou-li bez předchozí dohody spolupracovat a partnera nepodrazí, něco ztratí, více získají. Co mají dělat, když se nemohou domluvit?
Před časem vymyslel teoretické řešení filozof A. Rappaport. Nazval jej veta za vetu (tit for tat). Řešení říká: udělej sám první vstřícný krok, každý další krok opakuj po svém spoluhráči. Podrží-li tě, podrž jej, podrazí-li tě, podraz ho, úměrně míře jeho podrazu, také. Počítačová simulace prokázala, že jde o nejúčinnější řešení vězeňského dilematu. Nutí totiž oba »hráče« ke spolupráci. Jestliže však hráči vědí, že se setkají jen jednou, pak je samozřejmě výhodné podrazit vždy.
Může se však stát, že si jedna strana chování strany druhé špatně vyloží a považuje je za podraz. Následoval by podraz za podrazem, které by byly výsledkem omylu. Tato představa byla jednou z nočních můr nukleárních stratégů v průběhu studené války
M. A. Nowak a K. Sigmund roku 1992 pravidlo veta za vetu vylepšili. Nahradili je pravidlem »veta za vetu, ale velkoryse«. Svůj program pojmenovali Pavlov. Takže se, dejme tomu, jed na třetina podrazů druhé straně odpouští. Klíčem k úspěchu této strategie je užití próteovského principu. Odpouštění musí být v řetězu vzájemných setkání hráčů náhodné. Jakmile by je bylo možné předpovědět, mohla by to druhá strana zneužít. Jádrem chování programu Pavlov je instrukce: »Neměň postup, jestliže tvůj protihráč spolupracuje anebo jestliže se ti zdařil podraz. Změň postup, jakmile ses stal obětí podrazu anebo podrážíte-li oba.«
Jak se v tomto ohledu chovají malé děti?
Pokus dokázal, že malé děti svým přátelům dávají větší počet ozdůbek než dětem, které jejich přáteli nejsou.Jestliže od svých přátel dostaly na oplátku velké množství podobných ozdůbek, objem svého následného daru zmenšily. Jakmile však dostaly na oplátku málo, byl jejich další dar větší. Malý následný dar od přítele děti cítily jako trest za své předchozí sobectví. Proto byl jejich další dar velký. Jestliže dostaly velký dar od partnera, kterého jako přítele nevnímaly, chápaly dar jako výzvu k přátelství a oboustrannému zisku a jejich dar na oplátku byl také velký. V průběhu »hry« tedy děti úměrně situaci zvyšovaly »vklad«.
Zdá se, že »zvyšování vkladu« mohlo v přírodě přispět k rozšíření i udržení vzájemné spolupráce. Na základě počítačové simulace to tvrdí G. Roberts a T. N. Sherratt, kteří tuto strategii nazvali RTS (Raise The Stake, vsaď víc!). Mají za to, že pro vznik a udržení spolupráce je lepší postup, v jehož průběhu postupně zvyšujeme »sázku na partnera«, než jsou nepěkné, leč účinné, praktické, a proto velmi rozšířené strategie: 1. podraz, 2. nikdy nic nevkládej, 3. dej nanejvýš tolik, kolik sám dostaneš, 4. trochu ošiď, ale nepřežeň to, 5. podváděj náhodně a nevypočitatelně.
Něco zlé je pro něco dobré
Vypadá to nemilosrdně a krutě. Na druhé straně je však možné, že právě próteovská podoba machiaveliánské inteligence stála u zrodu lidské tvořivosti. Jak?
Mezi schopností bobrů stavět hráze a řeckou architekturou je na první pohled zřejmá evoluční propast, stejná jaká je mezi primátím rozlišováním barev a prostorové hloubky a Michelangelovými freskami, nebo sonarem užívaným netopýry a radarem užívaným lidmi.
Kde se najednou, v jednom živočišném druhu, vzala tak výjimečná tvořivost?
Mozek zvířat i lidí si můžeme představit jako soubor funkčních systémů neboli modulů, které řeší jednotlivé, poměrně vymezené úlohy. Například problémy spjaté s viděním, slyšením, poznáváním toho, co vidíme a slyšíme, pamětí, v případě lidí problémy související s řečí a jazykem.
Tyto moduly jsou výsledkem evoluce a selekce, která trvala desítky miliónů let. Čím delší dobu se takový modulus vyvíjí, tím je specializovanější.
»Modulus«, případně »moduly« sociálního života primátů, zejména lidoopů, jsou vývojově mladé. Vždyť se dnešní šimpanzi oddělili od vývojové větve, kterou měli společnou s našimi vývojovými předky, před pouhými pěti až deseti miliony let.
Tato skutečnost, stejně jako zmíněný sklon ke specializaci, přivedly G. F. Millera k chytrému nápadu:
Kdyby se lidoopi mohli vyvíjet, dejme tomu, dalších dvacet miliónů let,pak je pravděpodobné, že by se i »moduly«jejich sociálního chování stávaly čím dál specializovanější, automatičtější, tak jako je specializovaná a nevědomá činnost většiny částí zrakové kůry mozku.
Díváme-li se na něco, rozlišujeme barvy, tvary, pohyby i prostorovou hloubku, ale nemáme ponětí, co se přitom v naší zrakové kůře děje. Stejně by se mohla podle Millera stát nevědomá a automatická činnost mozku, která podmiňuje složité sociální chování. Vědomí ve smyslu sebe-uvědomování by se pravděpodobně nevyvinulo, takže by nevznikla složitá tvořivost. Nicméně sebe-uvědomování jsme my lidé schopni zcela jistě, šimpanzi pravděpodobně.
G. F. Miller si myslí, že u zrodu lidského sebe-uvědomování a tvořivosti nebyla výroba nástrojů, lov, sběračství, společný vývoj genů a kultury, ani v porovnání s jinými živočichy dlouhé dětství s možností stejně dlouhého učení. U zrodu vlastností, na které jsme tak hrdi, byla podle G. F. Millera próteovská podoba machiaveliánské inteligence, protože vnáší do chování náhodné prvky - nepředpověditelnost, proměnlivost, novoty.
Zvládání náhodných prvků v chování je podstatně namáhavější, než je zvládání rutinních, »algoritmických« projevů. Úspěch této strategie znamenal pozitivní výběr do další generace.
Próteovská podoba machiaveliánské inteligence by však sama o sobě nestačila. Druhou základní hnací silou k lidství byl podle Millera pohlavní výběr. Být próteovsky chytrý znamená vyšší naději na úspěch při získávání pohlavních partnerů. Což bylo, jest a bude. Nevěříte mi? A co třeba lord Byron, Talleyrand, Shakespearův král Richard III. - muži výrazně tělesně poznamenaní, nicméně...