Upřímně řečeno nevím nakolik je reálný Wagarův scénář. Mohu pouze říci, že i dnes existuje i jiná Amerika než je Amerika Bushe a Riceové a není zrovna slabá. Je tvořena lidmi, kteří nesouhlasí s politikou své země, kteří si uvědomují bezperspektivnost civilizace dolarů a koltů. Zkrátka kteří jsou přesvědčeni, že „jiný svět je možný“.
Zrovna tento víkend jsem jich potkal 1700. Přesně tolik demonstrantů se sešlo v New Paltz na shromáždění proti okupaci Iráku. Na městečko s desetitisíci obyvateli to je dost slušný počet. V porovnání s 300 demonstranty v Praze dokonce zázrak. A pro zahraničního návštěvníka závan naděje, že jsou i jiné USA. Přišli ovšem také příznivci druhé strany. Několik tučných chlapíků v kšiltovkách s vyholenými zátylky rozvinulo americké vlajky a pokřikovalo hesla typu: „Odplavte na Kubu“. A na plakátech, které drželi, byly nápisy typu: „To bůh vám dal právo zpívat vaše komoušské písně.“ Ostatní je ale ignorovali.
Povím vám o dvou jiných Američanech. Mladý pár 27 a 22 let bydlí v pronajatém domku. Erika studuje grafiku, Mitsch dosáhl bakalářský stupeň v sociologii a pracuje nyní jako taxikář, aby si vydělal na další studia. Tento mladý muž je natolik v dluzích za studium (asi 60 tisíc dolarů), že je už dávno nesplácí a jen doufá, že ho nezavřou do vězení pro dlužníky. Jeho kreditní karta je obstavena a získání jiného zaměstnání pro člověka se špatnou platební morálkou je prakticky nemožné. Každý den přichází z práce unavený a plný obav z budoucnosti, takže nemá chuť na nic jiného, než na hraní videoher, sledování filmů a kouření konopí. Jeho dívka se obává, že možná už nikdy nebude pokračovat ve studiích. Oba mladí lidé shodně cítí nechuť k současné vládě a doufají v socialistickou budoucnost Ameriky. Oba dva hodně cestovali, což není vůbec obvyklé, čtou, hrají na hudební nástroje a pracují v organizaci Studenti proti impériu. Erika vypráví, proč je na levo: „Má matka je grafička a vždy se zajímala, jak pomáhat jiným. Můj táta mi vždycky všechno zakazoval, nelíbilo se mu jak se oblíkám, nesměla jsem až do sedmnácti chodit na rande, ani dnes bych nemohla doma říct, že žiju s přítelem a nečekám se sexem až do svatby. Hlavní životní hodnotou táty je vydělat peníze.“ Vypráví mi o svém mládí. Jak byli všichni na gymnáziu posedlí luxusními věcmi a datingem (americké rituální chození spolu, spíše než o city jde o sebeprezentaci na střední škole). Pro ty kteří byli tlustí, oškliví nebo neměli drahé věci, bylo toho „nejkrásnější období života“ skutečnou noční můrou. Zatímco její spolužačky řešily zda jít na školní ples na konci roku s chlapcem, který si nemůže dovolit objednat luxusní limuzínu, aby je tam dovezla, ona si sama vyráběla šaty a četla knížky. A její otec se jí posmíval, že je lesba a komunistka. Mitsch dodává: „Vždycky nám říkali, že s vysokou školou máme dveře všude otevřené. Já je měl otevřené k povolání taxikáře.“
Erika mě pozvala ke svým rodičům, abych si prohlédl život amerických vyšších středních tříd. Dům mají zařízený luxusně, v každém pokoji je telefon a televize, spousta moderní techniky v kuchyni, jen příliš nazdobené obrázky na stěnách, porcelánová zvířátka a vázičky ve vitrínách skříní ukazují, že rodině chybí vkus a potřebná dávka zděděné kultury. Ostatně, vždyť se prý takto vypracovali až v posledních pěti letech. A samozřejmě všude na stěnách visí zarámované fotografie jejich dětí, jak absolvovali střední školu, jak absolvovali základní školu, zarámovaný je na stěně článek z místního tisku, jak syn hrál skvěle rugby a osvědčení, jak dcera úspěšně absolvovala kroužek kreslení. V Americe je zvykem zkrátka vyprávět všem návštěvám, jak jsou vaše děti úžasné.
Ptám se kde jsou knížky. Prý v garáži. Další chyba. Představil jsem si ušklíbnutí příslušníka skutečné americké vyšší střední vrstvy, ktery by sem přišel na návštěvu. Tatínek prý vystudoval egyptologii a dříve dost četl, jakmile ale odešel do byznysu, vyhodil „všechny ty krámy“. (Studium egyptologie na college ovšem v USA neznamená, že zvládnete hieroglyfy, znamená to, že jste absolvovali šest semestrů humanitně zaměřené vysoké školy a velká část předmětů, které jste navštěvovali, měla cosi společného s Egyptem. Skutečný egyptolog srovnatelný s absolventem studia na Ústavu egyptologie UK by zde byl asi absolventem postgraduálního studia egyptologie (PhD.).) Maminka Eriky neabsolvovala college ale pouze špatnou high school, což znamená, že je skoro pologramotná. Prý vůbec nikdy nečetla a má-li napsat úřední dopis, musí ji pomoci její manžel.
Ale zpátky k politice. Erika i její přítel mi také říkají, v čem je podle nich americká levice slabá: „Bush není viník všeho zla. Je jen symptom. My všechno vidíme skrze velké osobnosti. Spousta lidí si myslí, že by bez Bushe v bílém domě žádná válka nebyla. Nevěřím tomu, rozhodnutí o válce padlo jinde než v oválné pracovně.“ Levice je zde příliš ovládána teoriemi spiknutí. Kolik zbytečného času bylo stráveno nad diskusemi, jestli bílý dům věděl o připravovaném útoku na dvojčata či nevěděl, nebo ho dokonce sám plánoval. Málokdo z diskutujících si uvědomuje malou důležitost této otázky. Co na tom, kdo to byl, důležité jsou především následky této události a ani ty nelze patrně přeceňovat. O válce proti Iráku bylo pravděpodobně rozhodnuto dříve a už předtím existovala tendence okrajovat americkou svobodu, takže Patriot Act (tzv. vlastenecký zákon oklešťující některá občanská práva schválený po jedenáctém září) by přišel asi tak jako tak. Překvapuje mě, proč je na akcích americké levice vidět tak málo Afroameričanů. „Ti co se zajímají o politiku a jsou radikální, propadají většinou černém nacionalismu. Levice je pro ně příliš bílá. Ale to je přesně, co vládnoucí chtějí - mít rozdrobené ty dole,“ říká Erika.
I přes všechny těžkosti a překážky jsou Erika a Mitsch určitým pramínkem naděje, že vznikne nová Amerika. Říkají mi, jak mi závidí, že jsem z Evropy, kde existuje silná levice. Krotím trochu jejich nadšení, že moje země je malá a slabá a kdyby se pokusila o jinou cestu, jistě by nám strejda Bušík dal okusit dobrodiní humanitárního bombardování. I když si na jednu stranu stěžují, že jediný rozumný kandidát na prezidenta Ralph Nader dostal jen 2% hlasů, chápou, že případná změna v USA by znamenala skutečný posun oproti změně v malé zemi kdesi ve východní Evropě. Proto je těžko říci, zda je jejich pozice skutečně o tolik horší, nežli pozice mladých lidí v Evropě. Říkám jim: „Vaše profesorka na vysoké škole se studentům vyznává z jistého obdivu ke Castrově Kubě, že posílá zdarma tisíce lékařů do rozvojových zemí. V její pracovně visí fotografie Che Gueveravy. Něco takového si v Čechách nepředstavím.“ Nakonec docházíme k názoru, že úsilí o dobrou věc není marné nikde na světě.
z cyklu Cesta do hlubin študákovy duše