Čerti rudě malovaní

K ďáblovi a čertům jsou v komentářích tisku přirovnáváni členové KSČM. Autoři těchto metafor prokazují komunistům službu. Ďábel je symbol absolutního zla a jeho všemocnost ve spojení s netrestaným porušováním pravidel běžného života bývá vnímána i jako přitažlivá. Goethův Mefisto a Bulgakovův Woland nejsou zhusta odporné postavy.

Ale dejme tomu, že pro mnohé současníky jsou členové KSČM když ne přímo ztělesněním ďábla, tak alespoň jeho sluhy - čerty. To ovšem předpokládá, že proti nim stojí bůh s andělskou suitou jako symbol absolutního dobra. Převedeno do společenskopolitické řeči, nástup komunistů musí účinně zadržovat silné nekomunistické zásady a struktury, které reprezentují uznávaní politici.

Po listopadu 1989 se otevřelo pole pro vybudování takové protiváhy. Dělo se to ale ve společnosti, která je svým vztahem ke komunismu v Evropě ojedinělá.

Československo bylo jedinou zemí v regionu, kde se komunisté dostali k moci, aniž bylo zapotřebí přítomnosti sovětských vojsk na jeho území, a kde KSČ triumfovala v roce 1946 ve svobodných volbách se 40 procenty hlasů. Je to země, kde počet členů KSČ dosáhl v roce 1945 půl miliónu, jednoho a čtvrt miliónu v roce 1947 a dvou a půl miliónu v roce 1948, což byla téměř čtvrtina veškerého obyvatelstva a polovina populace v produktivním věku. Během čtyřiceti let KSČ dříve nebo později prošlo přes 6 miliónů lidí (v zemi s 15 milióny obyvatel). Tyto postřehy uvedl Jacques Rupnik v práci Politika vyrovnávání s komunistickou minulostí. Česká zkušenost.

Polistopadový útěk od KSČ probíhal intenzívně, ale poměrně krátce. Dnes pozorujeme návrat voličů ke KSČM. Byť si přáli dychtící občané vytvořit boha nejdříve z Havla, pak z Klause a později ze Zemana, věrných nezůstalo tolik, aby svým andělským zpěvem přehlušili kvílení čertů. Co tedy vyřvávali?

Že Havlova amnestie nepolitickým zločincům byla zbrklá. Že nemůže být hlavou celého národa člověk, který si myslí, že lampa za 15 000 Kč je běžný nákup.

Že z Klausovy kupónové privatizace zbohatla jen hrstka lidí. Že se za Klause zhaslo, a když se rozsvítilo, měli plné peněženky ti, kteří už předtím věděli, kam potmě spolehlivě sáhnout. Že zkrachovaly banky a kampeličky.

Že Zeman měl plná ústa levicové politiky, ale jako premiér si počínal spíše pravicově. Že za jeho následovníků se vytrácí ochrana pro zaměstnance. Dalo by se pokračovat.

Ostatně dveře do očistce pootevřel komunistům hříšný anděl Kalousek. Nebýt jeho hrátek, mohla by koaliční vláda pokračovat a čerti by dál pokřikovali od kotlů.

Strach z přicházejících komunistů je přitom tak velký, že si většina volajících SOS posluhuje představami buď z konce normalizace, anebo z dob vítězného února. Skutečnost však není jednobarevně rudá.

Dva příklady ze života stav mysli komunistů naznačují. Soc. dem. starosta středočeské obce mi řekl, že tamní okresní tajemník KSČM se netají, že by socany jako fašisty po příchodu k moci bez váhání věšel. Na druhé straně když jsem o tomto víkendu mluvil na Ostravsku neformálně s řadovými komunisty, řekl mi 77letý dlouholetý člen strany: „Nebylo by dobré, kdybychom teď měli moc. To bychom spíše mohli pomoct sociálním demokratům. U nás je ještě mnoho těch, kteří se těší, že se pomstí. Musíme počkat, až odejde moje generace.“

Než se začne malovat čert na zeď, mělo by se zjistit, jak dnes vypadá.

Právo, 6. 4. 2005, Alexandr Mitrofanov