Chtěl bych především poděkovat organizátorům dnešní konference - nejen za pozvání a za to, že mi umožnili zde vystoupit, ale také za to, že za jedno z témat diskuse zvolili otázky socialistické budoucnosti. Věříme v SDS, že jde už dnes o jedno z klíčových témat, i když právě nenaplňuje titulní stránky denního tisku ani není běžným tématem hovoru obyvatel této země.
Podíváme-li se po světě kolem sebe, vidíme na jedné straně obrovský rozvoj výrobních sil a sním spojený nárůst celkového materiálního bohatství světa - na druhé straně si uvědomujeme, že pro většinu obyvatel planety je důstojný a vpravdě lidský život zcela nedostupný. A nejde jen o problémy těch nejchudších zemí, kde jsou mnozí odsouzeni ke smrti hladem či na banální léčitelné choroby. I v bohatých zemích můžeme vidět krátkozraké plýtvání vzácnými a obtížně obnovitelnými zdroji, často jen v zájmu nepočetných menšin na špičce společenské hierarchie.
Tyto rozpory, ať už otevřené či latentní, chápe SDS jako přímý důsledek kapitalistických výrobních vztahů, jejichž podstatou je úsilí o maximální zhodnocení kapitálu a dosažení maximálního zisku. A proto se také domníváme, že jedinou možností, jak tyto rozpory skutečně vyřešit, je překonat a odstranit zmíněné kapitalistické výrobní vztahy. Toto stanovisko je jednoznačným postojem SDS. Musíme však také otevřeně a poctivě přiznat, že současně existuje i řada otázek, na které neznáme jasnou odpověď.
S ohledem na historické zkušenosti lidstva a na existenci obrovských ničivých prostředků, které se nahromadily na naší planetě, se domníváme, že k takovému překonání musí dojít vývojem v rámci existujících vztahů, a nikoliv násilnou destrukcí stávajícího řádu. Cesta vpřed k socialismu musí být cestou pokroku, musí tedy uchovat vše pozitivní, co se kapitálu podařilo vytvořit, ať už v oblasti materiálních či nemateriálních statků.
Socialismus chápeme jako další stupeň osvobození a emancipace člověka a jsme přesvědčeni, že tato emancipace, toto osvobození, musí být dílem lidí samotných, nemůže být vneseno zvnějšku. Roli radikálních levicových stran proto nevidíme v „přebírání moci“ a řízeném budování socialistické společnosti podle nějakých předem daných plánů - ať už podrobných nebo obecných - ale spíše v koordinaci a aktivizaci jednotlivých složek společnosti. Jenom tak se vyhneme tomu, aby se vrátilo v tomto státě kdysi populární rčení, podle nějž se „lid vozí v luxusní limuzíně prostřednictvím svých zástupců“.
Myslíme si, že se lidé už dnes přibližují svému osvobození ze způsobů kapitalistické výroby, aniž si to uvědomují - tím, jak usilují o spravedlivější rozdělování bohatství i alokaci zdrojů, o perspektivnější a efektivnější řízení společnosti, bez válek a antagonistických konfliktů, bez programové a „neodstranitelné“ nezaměstnanosti, bez devastace přírody.
Jsme principiálními odpůrci kapitalismu, ale v souladu s Marxem si uvědomujeme jeho historický přínos pro osvobození člověka, vnímáme jeho životaschopnost i její meze. Vyjdeme-li z Marxovy teze, že „společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lůně staré společnosti samé“, dostáváme se ke klíčové otázce - co jsou socialistické výrobní vztahy, jak by se měly utvářet.
Má-li být socialismus trvalým překonáním kapitalistických vztahů, musí být schopen nahradit něčím kapitál v jeho dosavadní roli motoru společenského vývoje. A není to jen otázka dynamiky systému, ale stejnou měrou také otázka jeho budoucí stability.
Existuje představa - dotkl se toho zde přede mnou ve svém příspěvku již Josef Heller - že předobraz socialistického výrobního způsobu lze vidět již dnes v participačních snahách, kterým jen rámec kapitalistických výrobních vztahů brání v dalším rozvoji. Tato představa má ale podle našeho názoru „háček“ . Už dnes bychom totiž museli vidět mohutný zápas právě v této oblasti, podobný tomu, jaký zažíval kapitalistický výrobní způsob, když jeho rozvoj narazil na meze tehdy panujících feudálních vztahů. Nic takového však nepozorujeme.
V otázkách postupu k socialismu je řada dalších zajímavých teoretických problémů: mohli bychom mluvit o plánování, které tak selhalo v sovětském modelu socialismu. Selhalo proto, že tlumilo iniciativu a inovační potenciál, ale také proto, že podle našeho názoru může principiálně plánování vycházet pouze z procesů a stavu, jak jsou známy v okamžiku tvorby plánů. Mohli bychom hovořit - a také se toho již přede mnou někteří vystupující dotkli - i o „společnosti sítí“nebo „informační společnosti“. Podle mého názoru si je však třeba uvědomit, jaké obrovské rozdíly jsou v tomto směru mezi bohatým „Severem“ a chudým „Jihem“.
Každopádně, otevřených otázek je mnoho a bude o nich nutno intenzivně diskutovat. V tomto směru je určitě dnešní konference vykročením ve správném směru. Proto ještě jednou děkuji jejím organizátorů, vám jako posluchačům pak děkuji za pozornost.