Německo se rozhodlo pro „Den osvobození“, rány ale mokvají

BERLÍN - Spisovatel Heinrich Böll z toho udělal pro Němce zkušební otázku, když ve fiktivním Dopise mým synům prohlásil: „Němce budete moci rozeznávat vždycky podle toho, zda 8. květen považují za den porážky nebo za den osvobození“.

Němci a jejich politici se po desítky let těžko vyrovnávali s touto politicko-morální otázkou o konci nacistického panství. Teprve prezident Richard von Weizsäcker rozal ke 40. výročí konce války tento gordický uzel. „Osmý květen byl den osvobození,“ prohlásil v roce 1985 ve svém znamenitém vystoupení.

Když kancléř Gerhard Schröder nyní mluví v souvislosti s rokem 1945 o „vítězství pro Německo“, navazuje tím zřetelně na projev bývalého prezidenta.

Weizsäckerova teze ale je od sjednocení Německa opakovaně zpochybňována. Východní Němci nechtějí chápat svůj život v bezprávném režimu NDR jako osvobození. Také k nynějšímu 60. výročí se téma zase vyhrocuje: jak zapadá spojenecké bombardování ničící německá města a vysídlení Němců z východu po roce 1945 do teze o osvobození?

Ještě v roce 1965 se 8. květen oficiálně vůbec nepřipomínal. O pět let později přednesl spolkový prezident k tomuto dni první vzpomínkovou řeč; byl to sociální demokrat Gustav Heinemann. Tehdejší rovněž sociálnědemokratický kancléř Willy Brandt zveřejnil v parlamentu vládní prohlášení. Místo o „osvobození“ mluvil o „německé kapitulaci“ a „zhroucení třetí říše“. Ministr zahraničí Walter Scheel prohlásil, že Němci nemají žádný důvod k oslavám. Cena, kterou musel německý národ zaplatit, prostě připadala mnoha politikům příliš vysoká. Vysídlení, ztráta východních území a rozdělení Německa zastiňovaly svobodu získanou v roce 1945.

Až 40 let po konci války nasadil křesanský demokrat Weizsäcker ke svému „osvobozovacímu úderu“. Jeho proslov obsahoval tři nepříjemné teze: Němci byli osvobozeni. Všem obětem nacismu přísluší respekt a smutek za ně. A hlavně: všichni ti, kdo se s nacismem jen vezli, jsou za něj spoluvinni.

„Osmý květen je pro nás především dnem vzpomínek na to, co lidé museli vytrpět,“ řekl. Weizsäckerova řeč byla brzy vydána v nákladu 1,2 milionu exemplářů a je obsažena prakticky ve všech současných učebnicích dějepisu. Ještě k 50. výročí konce války zdůraznil jeho nástupce v prezidentském úřadu Roman Herzog, že Weizsäckerova slova k 8. květnu jsou „směrodatná, ba dokonce definitivní“.

Že Weizsäckerova slova v myslích mnoha Němců hluboce zakořenila, prokázal čerstvý průzkum veřejného mínění. Podle něj hodnotí 80 procent spolkových občanů konec války jako „den osvobození“, a pouze devět procent považuje 8. květen 1945 za „den porážky Německa“. Šest procent vidí v tomto datu oboje, zbytek nemá názor. Historik Konrad Jarausch považuje prosazení kritického pohledu na rok 1945 s důrazem na termín osvobození za „jeden z největších výdobytků poválečné epochy“.

Tento zpětný pohled je výsledkem procesu poučení se, v němž se mnoho Němců oprostilo od vlastního utrpení a tím dokázalo pochopit, že skutečnými oběmi byly jiné skupiny jako Židé, Poláci, Romové či homosexuálové.

Krajně pravicová Národnědemokratická strana Německa (NPD) nyní toto poznání opět zpochybňuje. K výročí velkého spojeneckého náletu na Drážďany mluvili politici NPD o „bombovém holokaustu“ a požadovali, aby se připomínaly jen německé oběti. Protože s těmito tezemi chtěli na 8. května pochodovat Braniborskou branou v Berlíně, upřesnil Spolkový sněm urychleně shromažďovací právo a zostřil tresty za jeho porušování.

Britský historik, autor Hitlerovy biografie Ian Kershaw považuje za přirozeně možné poukazovat na utrpení, které všem stranám přineslo bombardování. „Nebezpečné to ale začíná být, když se sugeruje, že Němci byli stejné oběti jako například Židé.“ Nemělo by se nikdy zapomínat, že Němci byli oběmi té politiky, kterou většina z nich celé roky jásavě oslavovala.