Byl tábor v Letech koncentrační, nebo sběrný?

Diskuse o bývalém romském táboře v Letech je již od svého počátku v roce 1994 debatou o čemsi mnohem širším než jen o tom, jak byl tábor označen za války v německých a protektorátních dokumentech. Je totiž diskusí o české kolektivní paměti a o českém historickém vědomí.

O tom, jaké události nynější česká společnost shledává vhodnými k zapamatování a jaký význam připisuje minulým dějům ve svých dnešních potřebách a v představách o své budoucnosti. Tedy o tom, co způsob našeho vnímání historie vypovídá o nás samých.

Ten, kdo chce polemizovat s dobovými dokumenty z války, musí vědět, že nacisté klasifikovali své tábory do celé řady kategorií a že pro své nelidskosti používali zvláštní slovník, o jehož významu se dodnes vedou diskuse jak mezi historiky, tak i mezi nejvíce postiženými skupinami či etniky. Romové byli například definováni mnoha zavádějícími způsoby - chvíli jako „čistokrevní Cikáni“, jindy jako „Cikáni smíšené rasy“ nebo „potulné osoby cikánského způsobu života“ atd. Rasový podtón je ale patrný u všech těchto kategorií, a byl slovník pachatelů prakticky jakýkoli.

Miloslav Ransdorf a Václav Klaus prohlásili, že Lety nebyly opravdovým koncentračním táborem. Neuvedli ale, jak si oni dva takový „opravdový“ koncentrační tábor představují. Kdyby bývali tvrdili, že Lety nebyly vyhlazovacím táborem, s ohledem na všeobecně přijímanou klasifikaci bych s nimi souhlasil. Všech šest nacistických vyhlazovacích táborů, jež byly záměrně budovány jako továrny na průmyslově organizovanou rychlou smrt, leží totiž v dnešním Polsku. Případ Osvětimi je přitom mimochodem komplikovanější, než za jaký jej považuje Václav Klaus -v Osvětimi-Brzezince byla totiž rasově vyhlazovací částí především Brzezinka, zatímco v první, osvětimské části vězňové umírali i z jiných než rasových důvodů. A jestliže Klaus zdůrazňuje, že tábor v Letech původně nebyl zřízen jen pro Romy, a to jej odlišuje od Osvětimi, pak se hluboce mýlí. Osvětim nebyla původně zřízena jen pro Židy.

Když navíc prezident demokratického státu vysloví přesvědčení, že v táboře, který bral evidentně protiprávně svobodu svým vězňům, vraždily epidemie a tyfus, a nikoli tedy věznitelé, nelze už asi mlčet. Takový výrok je totiž podle mého až nebezpečně blízko diskusím o tom, zda v Brzezince a Majdanku vraždili skutečně nacisté, nebo „jenom“ plyn.

Je to diskuse hlavně o kolektivní paměti

Napsal jsem ovšem, že diskuse o Letech je především diskusí o dnešní kolektivní paměti, a popravdě řečeno nechápu, proč se víc než o někdejším válečném pojmosloví nehovoří právě o tom, jak s pamětí minulosti nakládala doba poválečná a nakládá doba naše. Shodneme-li se totiž, že v Letech - a už byla jejich klasifikace jakákoli - umírali nevinní lidé jen za to, že měli „špatný“ etnický původ, proč se více nesoustředíme na otázku, s jakými argumenty a na čí popud byl vepřín v Letech v první polovině 70. let právě na místě bývalého romského tábora vůbec vybudován? Proč si komunistický režim nedovolil nic podobného například v Lidicích, kde také - zcela nelidsky a zbytečně - zemřeli úplně nevinní lidé?

Mezi téměř dvěma stovkami lidických obětí přitom také možná byli i takoví, kteří za odpůrce fašismu jednoznačně označeni být nemohou. Jenomže o to tu vůbec nejde. I Lidičtí byli totiž zavražděni ne za to, co udělali, ale za to, kým byli. Přesněji jen a jen za to, že ve „špatnou“ dobu bydleli na „špatném“ místě. Proto se jim coby kolektivním obětem nespravedlivé zvůle dodnes dostává důstojného místa v kolektivní paměti nejen Čechů, ale i mnoha civilizovaných a demokraticky smýšlejících lidí z řady jiných zemí.

Zpochybňování statutu oběti, které bychom v případě jedněch považovali za do nebe volající cynismus, bohužel u jiných můžeme klidně přijmout za nutnou a div ne „vědeckou“ analýzu. Lidé jako Miloslav Ransdorf se však sotva trápí podobnými úvahami. Coby správný vědec své víry se Ransdorf trápit nemusí. On prostě ví své. Komunisté podle něj vepřín postavili zcela správně, protože jim nacisté a jejich protektorátní sloužící ve svých dokumentech potvrdili, že nevraždili Cikány, ale „jen asociály“, a už to v oné době znamenalo cokoli.

Nemyslím si, že by i Václav Klaus chtěl prostřednictvím odvolávek na nacistické dokumenty primárně obhajovat komunistický výklad dějin, v němž málem nezbylo místo pro jiné hrdiny a oběti než komunisty samé.

Jak to bylo s privatizací?

Jenomže v diskusi o vývoji nové české kolektivní paměti nelze pominout ani otázku, proč byl vepřín v Letech v době, kdy se kolem něj v roce 1994 začala soustřeďovat mezinárodní pozornost, tak lehce privatizován. Chtěla si tím vláda, v jejímž čele tehdy úřadoval právě Václav Klaus, prostě jen odlehčit a nad případem umýt ruce? Hodlala přesunout odpovědnost na soukromou firmu, které pak při opětovných diskusích o odprodání vepřína státu zjevně nešlo o víc než o to, jak si naplnit kapsu? Věděla vláda vůbec, jaké potenciální nebezpečí v takové ignoranci spočívá? A jestli ne, není na čase zamyslet se spíš nad tím a přestat šermovat argumenty, které tak jako tak voní jen prasečími výkaly a dvojí totalitou?

Mimochodem - právě o velmi pochybné privatizaci vepřína jsem se zatím v dosavadní debatě vedené prakticky ve všech médiích bohužel dočetl naprosté minimum.

Výhradní zaostření nynější debaty na terminologii druhé světové války přenáší odpovědnost za budoucí řešení zejména na historiky - na blíže nespecifikovanou skupinu, k níž se ostatně hlásí i Ransdorf a kterou především lidé zvenčí často mylně považují za jakési kvalifikované soudce dějin. I kdyby tomu tak bylo, o tom, zda vepřín bude či nebude stát i nadále, sami historikové ani při nejlepší vůli rozhodnout nemohou.

Kultura paměti týkající se násilí, jehož se nacismus a jeho spolupachatelé dopustili na nevinných lidech, se totiž nedá zredukovat na problém historiků nebo dokonce jen obětí samých. Otázku, zda je letský vepřín v naší kolektivní paměti ryteckým dlátem do šedé mozkové kůry nebo naopak jen smirkovým papírem pro její vyhlazení, by si měl dříve či později položit každý z nás.

Odpověď bychom měli zkusit hledat už jen proto, abychom kultivací nekultivovanosti zbytečně nedávali větší šance těm, kteří by i na našich hrobech jednou možná nejraději viděli jen páchnoucí vepříny.

Právo, 20. 5. 2005, TomᚠSniegoň
(Autor je člen projektu Holocaust a evropské historické kultury při univerzitě v Lundu)