Náhoda, nutnost nebo prostě jen historická šance pro levici?

Jedním z důvodů, proč se vedení německé sociální demokracie (SPD) rozhodlo pro cestu k vypsání předčasných parlamentních voleb, bylo umlčet volebním bojem vnitrostranickou levou opozici. Její nekorunovaný král, Oskar Lafontaine, však způsobil něco, co může naděje pravicového křídla totálně zhatit. Splnil totiž nečekaně přání tohoto křídla, aby stranu opustil.

Symbolická figura levice sociální demokracie tímto krokem nepochybně posílí levicový tlak na vedení SPD a může způsobit i hromadný odchod členů SPD do nově vzniklé strany WASG. Navíc tím stoupne společenský potenciál možného svazku Volební alternativy (WASG) a Strany demokratického socialismu (PDS). Takové uskupení by totiž volilo velké množství lidí a propad SPD by byl jistý. Nový levicový svazek by byl pro německé občany reálnou alternativou.

Proč může mít rozhodnutí Oskara Lafontaina takovou sílu? Ta vyplývá z jeho dosavadního příběhu.

Fenomén Lafontaine

Oskar Lafontaine, narozený v roce 1943, je nazýván enfant terrible německé politiky. Byl od roku 1979 členem spolkového předsednictva SPD jako primátor Saarbrückenu. V březnu 1985 se zasloužil o volební vítězství v Sársku.

Postavil se proti spolkovému kancléři Helmutu Schmidtovi ve věci jaderné energie, k aktivitám  v NATO a k dozbrojování. Překvapil útokem na flexibilní pracovní dobu či na její zkrácení bez mzdového vyrovnání

Ve volbách do Spolkového sněmu nastoupil Oskar Lafontaine proti Helmutu Kohlovi. Při vystoupení v Mühlheimu ho po jeho projevu jedna psychicky nemocná žena probodla nožem.

Lafontaine byl při atentátu těžce zraněn. Uzdravil se však rychleji, než se čekalo, a znovu se pustil do volebního boje. Proti „kancléři sjednotiteli“ Kohlovi však neměl šanci. SPD dostala jen 33,5% hlasů.

Oskar Lafontaine pak pracuje na myšlence ekologické transformace průmyslové společnosti v rámci přípravy hospodářského programu SPD.

Po pádu berlínské zdi kritizuje Lafontaine rychlé zavedení německé marky na východě. Tehdejšímu předsedovi SPD Scharpingovi se nedaří zvednout prestiž SPD a Lafontaine se od něj zejména v oblasti zahraniční politiky velmi vzdaluje. Zejména odmítá účast Německa v Bosně a prosazuje mírovou koncepci.

Na následujícím obrázku vidíte tzv. SPD-trojku v roce 1994 - kandidáta na kancléře Scharpinga a předsedy vlád Sárska (Lafontaine) a Dolního Saska (Schröder).

Po prohraných volbách sesadil Lafontaine z předsednického křesla Rudolfa Scharpinga svým strhujícím projevem na sjezdu v Mannheimu v listopadu 1995. Okamžitě se přiklání k evropské měnové unii a požaduje společnou evropskou politiku zaměstnanosti.

V roce 1998 skončily volby vítězstvím SPD a kancléřem se stal Gerhard Schröder. Oskar Lafontaine se stává ve vládě ministrem financí a hospodářství; současně si ponechává předsednickou funkci ve straně.

V březnu 1999 se však stranický levičák Lafontaine vzdává překvapivě a bez udání důvodů ministerské funkce i předsednictví ve straně. Jeho projev tři dny poté je nadlouho jeho spolkovou politickou závětí: „Se srdcem se na burze ještě obchodovat nebude. Má totiž své místo - bije vlevo!“

Dalších pět let se jeho aktivity omezují na Sársko a do spolkového povědomí se dostává jen občas. Např. při uvedení své knihy „Hněv roste“ (Die Wut wächst) s podtitulem „Politika potřebuje principy“.

Z politického ústraní se vrací na spolkovou scénu až po pěti letech. Otevřenou kritiku totiž zaujal Lafontaine vůči politice reforem rudo-zelené vlády. Na podzim roku 2004 se už účastnil pondělních demonstrací proti Hartz IV v Lipsku.

Podporuje vznikající „buňky odporu“ proti vedení SPD, které krystalizují na severu a jihu Německa a slévají se posléze do nově vznikající formace WASG. Jejím základem jsou jsou nespokojení odboráři a členové hnutí Attac.

Když dne Lafontaine 24. května opustil po 39 letech řady SPD, lze jeho krok rozhodně hodnotil jako konzistentní a konsekventní. Včetně toho, že při něm prohlásil: „Já se i nadále cítím být sociálním demokratem“.

Takové stanovisko bude nepochybně rezonovat s velkou částí sociálně orientovaných Němců. Budou ho chápat jako přirozené a jako přirozené mohou vnímat i své rozhodnutí přiklonit se k němu.

A co dál?

Myslím, že málokomu v Německu zatím plně dochází, jak velké pohyby byly v politickém klimatu rodiště sociální demokracie nastartovány. I kdyby byly hnacím motorem Oskara Lafontaina nějaké negativní vlastnosti, které mu nyní německá média místy přisuzují, mohl by se stát jiskrou, která v Německu zažehná rozštěpení levice před sto lety na sociálně demokratickou a komunistickou část. Několik dalších dní podle mne rozhodne o tom, zda se tento scénář naplní nebo zda tato jiskra vyhasne. Podmínky pro politickou smršť však v Německu podle mého názoru objektivně existují.

Milan Neubert, 25. května 2005