Má veřejné mínění skutečně schopnost předvídat budoucnost? Vidí lidé opravdu dopředu? Anebo alespoň tuí, jak se budou události vyvíjet?
Lidé ve své větině velice bystře a vnímavě reagují na ve, co se kolem nich děje. Uzpůsobují svá jednání konkrétní situaci, aby s ní sladili své zájmy a přání. Aby taková jednání provedli, musí rozhodnutí o nich nejprve projít jejich hlavou, musí si k různým okolnostem svého ivota vytvořit vztah, postoj.
A pak mohou, ale nemusí se k záleitosti také vyjádřit. Jestlie tak učiní, jejich vyjádřené mínění obsahuje určité, nikoli přesné dispozice, sklony, předpoklady k jejich činům.
Lidé budoucnost zřetelně a přesně nevidí, ale v jejich názorech jsou zakotveny zárodky jejich budoucího jednání. Lidé nejsou, a na výjimky, ani jasnovidci, ani prognostiky. Ani veřejné mínění nemá schopnost předvídat vývoj ve smyslu prorokování a větění. Můe vak budoucnost předjímat, předcházet. Mínění je předzvěstí budoucího jednání jednotlivce, veřejné mínění je předzvěstí jednání malých i velkých sociálních skupin.
Veřejné mínění, představy a iluze
Lidé do svých názorů, do svých vyjádření vkládají, ani si to uvědomují, své racionální mylenky, ale také své city, představy a přání. V názorech kadého člověka se odráejí jeho přání, touhy a očekávání. Bude-li se dívat na tu či onu věc sebeobjektivněji, bude vdy vkládat, třeba podvědomě, do tohoto názoru svoji představu pro něj nejpřijatelnějí. Můe to být jen náznak, který podstatně ovlivní jeho vyjádření, mínění.
Mylenkové pochody jednotlivců jsou ovlivňovány nejen jejich momentálním fyzickým a duevním stavem a také prostředím, ale i úrovní jejich představivosti. Někdy mení, jindy větí. Někdy přesnou, jindy klamnou. Právě těch klamných a falených představ bývá velice mnoho. Bývá jich mnoho v osobním, ale i ve společenském ivotě.
Nejsou to jen iluze, ale i vize, mýty a sny zaloené na emocionálních faktorech, na psychickém stavu jedinců i skupin, na vlivu prostředí a stylu ivota, ale také na vzdělání a zkuenostech.
Iluze je hezký sen a příjemná představa, která má v sobě náboj pozitivního očekávání, naděje. Není představou vůbec, ale je představou ve směru pozitivního naplnění hodnotové orientace člověka, představou pro něho eticky přijatelnou. Z pohledu jiných hodnot, jiného člověka taková představa nemusí být iluzí.
Iluze hrají v ivotě lidí mimořádnou úlohu. Člověk bez iluzí nemůe ít. Na jejich základě si vytváří cíle, plány, které jdou někdy i nad jeho monosti. Ne vichni jim přisuzujeme stejný význam. Ne vichni podléháme stejným iluzím, a kdy je sdílíme, tak ne vdy stejně silně. Sloitý, velmi sloitý je svět iluzí, které v sobě nosí lidé, a kterých se nemíní a ani nemohou jednodue zbavit.
Iluze, jako zkreslené vnímání skutečnosti a klamné naděje, mají různou váhu a důleitost při vzniku a formování veřejného mínění. Čím více se názor opírá o pravdivé, vědecké poznatky, tím méně je iluzí. Vědecké poznání, poznání reálné skutečnosti je pak procesem deziluze.
Velice silně působí iluze na veřejné mínění v oblasti společenského ivota, v jeho různých sférách. A tak se setkáváme s iluzí věčného spasení v podobě náboenské víry, s iluzí snadného zbohatnutí prostřednictvím her a loterií, ale také s iluzemi politickými např. v podobě iluze dokonalého demokratického uspořádání společnosti a absolutní svobody, iluze o volném trhu, o lidovém kapitalismu. Iluze zde působí dvojím směrem: jako podpora společenského vývoje, anebo jako jeho brzda.
Iluze lidí jsou hlavním komponentem manipulace s nimi. Umělé vytváření iluzí, mýtů a vizí u lidí je toti perfektním, rafinovaným, zaručeně fungujícím způsobem jejich získání a ovládnutí. Manipulace lidmi je onou generální metodou, s její pomocí se dařilo dret celá pokolení lidstva v iluzorních představách o dobru společenských systémů vech typů a v představách o humanitě vládců vech dob. Manipulace lidmi, jejich smýlením i jednáním (díky jejich schopnosti snadno si utvořit iluze o čemkoli, kde jim chybí znalosti a vlastní zkuenosti) je ve skutečnosti důmyslným postupem proti nim.
Manipulace lidmi se často opírá o jejich egoistické postoje a snahu po řeení individualistických a skupinových zájmů. Lidé podléhají iluzím o rychlém zlepení jejich ivota, který jim "zaručují" nejrůznějí instituce.
Často slýcháme, e podstatná část české populace je naivní, neznalá v posuzování systému a uspořádání společnosti a světa. To platí jen v té míře, v jaké lidé podléhají iluzím.
Silně diferencovaná struktura veřejnosti a jejího mínění se odráí i ve značné odlinosti přístupu různých sociálních skupin k iluzím, a v jejich různé dispozici iluzím podléhat, či jim odolávat.
Iluze zkrálují ivot člověku, dokonce ho činí přijatelnějím, ale jen do určité míry. Tu míru by měl člověk znát, měl by vědět, kde začíná a končí příjemná iluze, a kde začíná a končí reálná skutečnost.
Deziluze jako cesta z iluzorních představ je obtíná. Vdy je spojena s poznáním skutečnosti - často tvrdé a trpké. Zvítězí vlastní zkuenosti a poznání, anebo nové sliby a dalí manipulace ? Zřejmě jak u koho.
Znát názory lidí - předjímat jejich jednání
Jak je moné, e odborníci v oboru veřejného mínění a jeho výzkumu vcelku přesně předpovídají výsledky voleb? Jak je moné, e víceméně přesně odhadnou trendy vývoje nejen postojů a stanovisek lidí k různým problémům společenského ivota, ale i jejich výsledné chování?
Podobně jako lékař podávající lék proti určité chorobě ví, jak bude na člověka působit, při znalosti jeho zdravotního stavu, při znalosti kvalit léku a podmínek jeho uívání, můe i sociolog na základě znalosti stavu veřejného mínění předkládat určitá doporučení nebo alespoň náměty pro uzdravení společenského klimatu, vztahů mezi lidmi, jejich chování.
Bohuel, nemá situaci lehčí, spíe těí. Jednak proto, e společenské procesy jsou jetě sloitějí, ne procesy probíhající v těle člověka, jednak proto, e sociologie ani vědy jí blízké, zejména sociální psychologie, nejsou zdaleka tak propracované jako medicínské obory. K tomu přistupují jetě dalí bariéry spočívající např. v mení kvalitě odborníků, v nedokonalosti metod, ale také v celkovém podceňování sociologie.
Jedním ze základních předpokladů poznávání budoucího jednání lidí, dalího vývoje společnosti a stanovení její správné léčby je tedy poznání veřejného mínění, zmapování jeho stavu a proměn. Ostatně lékař také téměř vdy při sepisování anamnézy se pacienta ptá, jak se cítí, jak se mu vede, co ho trápí a bolí, pak provede vyetření a stanoví diagnózu. Jde tedy o to nejprve zjistit, zmapovat, poznat stav, poté odhadnout monosti a předpoklady dalího vývoje a nakonec stanovit dalí postup.
Prognostická funkce veřejného mínění, někdy nazývaná predikční či předpovídací, v literatuře příli rozvedena není, různí autoři vak na ni poukazují. Třeba jen tím, e veřejné mínění povaují za signál budoucího vývoje.
Mínění nepředbíhá událostem, ale předjímá je, v hrubých rysech je zná předem, ví o nich. Čím lépe a přesněji bude veřejné mínění zjiováno, tím přesněji můe být signalizován, předvídán a prognózován vývoj událostí.