Německé volby 2005 - mnoho povyku pro nic?

Berlínská republika má za sebou další - dohromady s bývalou bonnskou již kolikáté? - „osudové“ volby. Jak se zdá, vývoj stále spěje k velké koalici CDU/CSU a SPD. Schröderův vstřícný signál vůči konzervativcům při tom negoval vše, co kancléř před volbami slíbil.

Kromě uskupení Levicové strany (LS) jsou de facto všechny ostatní subjekty spolu volně kompatibilní, překážky mezi nimi netvoří ani tak rozdílné programy jako spíše antipatie a rivalita mezi lídry. Pokusme se tedy doložit tezi, proč hlasování voliče, který chtěl změnu, nakonec nezmění vůbec nic.

Ústřednímy tématy voleb byly práce, sociální stabilita a zahraničněpolitická orientace země. To, že kritický potenciál nenašel větší zvýraznění ve volebním výsledku a že nad ním přes zřejmý odpor většiny občanů ke kandidatuře bývalého „Kohlova děvčete“ Merkelové visí přízrak jejího kancléřování, vyvolává otázku po mechanismech moci v rámci pravidel zastupitelské demokracie. Ačkoliv v průzkumech sdílela velká část tázaných s Novou levicí kritiku poměrů, považovalo ji „jen“ 22 procent respondentů za schopnou vládnout.

Většina je nespokojena

Z toho plyne, že existuje kritický potenciál voličstva, který silně přesahuje oněch 8,5 procenta získaných Levicovou stranou, ale zároveň velká část potenciálních voličů opět odevzdala hlas dosavadní rudozelené koalici.

Částečně z obavy o „ztracené hlasy“ ve prospěch CDU/CSU, částečně z přesvědčení, že kritika je sice správná, ale nabízené recepty jsou neuskutečnitelné. Po volbách zjistila televize ZDF, že přes 80 procent voličů je nespokojeno s výsledkem voleb.

Jak si vysvětlit tuto politickou schizofrenii spolu s bezmála nekonečnou trpělivostí voličů, kteří volí „realisticky“ jen proto, aby se každé čtyři roky nakonec rozčilovali nad politiky, kteří si ,dělají, co chtějí‘?

Odpověď je nutné hledat v psychologii voliče. Ponecháme-li stranou sociálně orientovanou část konzervativního voličstva, která má rovněž problémy se zdivočelým turbínovým kapitalismem, a vezmemeli čistě matematický výsledek voleb, bude v parlamentě malá levicová většina, která by se mohla pokusit uskutečnit aspoň něco z ideálů, ke kterým se hlásí, a vytvořit politickou alternativu k černo-žluté neoliberální „vizi“.

Trojstranná spolupráce však byla od počátku vyloučena jak sociálními demokraty, tak Zelenými - Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti (WASG) jako západní součást LS je prý „populistická“ a PDS (Strana demokratického socialismu) jako východní část LS zase příliš spjatá s režimem v bývalé NDR. V obou případech jsou argumenty nahrazovány tvrzením.

V Berlíně již rudo-rudá koalice existuje, a pokud by měly být východoněmecké životopisy překážkou, musela by se především CDU rozloučit s mnoha členy včetně Angely Merkelové. Ve skutečnosti je důvodem nehezký poměr vedení SPD k lídrovi LS Oskaru Lafontainovi a špatné svědomí: LS totiž obsadila terén, který SPD a Zelení již dávno opustili.

Jen volba menšího zla?

Sociální demokraté i Zelení prokázali i v minulosti značnou povolební „flexibilitu“, a tak úvodní kroky k odbourání slušného sociálního státu a první německé angažmá ve válce po roce 1945 (útok na Jugoslávii) nevedla konzervativně-liberální pravice, nýbrž „socialisticko-pacifistická“ levice.

„Reformy“ i válka prošly u překvapeného občana snadněji a v parlamentu bez problému, jelikož proti nim neexistovala opozice.

V základech ambivalentního postoje občanů ke stranám a politice vůbec je způsob myšlení přijímající ideologii, kterou formuloval americký politolog Francis Fukujama: současná liberální demokracie amerického typu je konečným stadiem ve vývoji lidstva. Kdo této politické eschatologii uvěří, podřídí se logice panujícího hospodářsko-politického systému, v němž se politika stala byrokratickým přívěškem ekonomiky, nevolí pak lepší alternativu, ale menší zlo v podobě té či oné strany.

„Odevzdání hlasu“

Vztah rozhodujících stran a jejich reprezentantů k občanům provází jejich přinejmenším sporný poměr k právu. Když na začátku září došel Spolkový správní soud k závěru, že postoj německé vlády k iráckému konfliktu není neutrální, nýbrž že se pasívní podporou amerických a britských jednotek chová z hlediska německé ústavy, Charty OSN i statutu NATO protiprávně, nekonala se ani parlamentní debata.

Média k tomu mlčela, a tak rudozelený volič žije v přesvědčení, že se Německo díky chrabrému kancléři a jeho ministru zahraničí na válce nepodílí. To ukazuje, že vláda vzešlá ze stranického systému reprezentativní demokracie je zodpovědná všemu možnému, jen ne občanovi a právu - „odevzdaný hlas“ tak lze chápat v původním slova smyslu.

Společenské nešvary se sice veřejně konstatují, ale neanalyzují. Předvolební klání v televizi není soubojem programů a alternativ, nýbrž exhibicionismem ctižádostivců magnetizovaných mocí.

O požadavku „méně státu“ nedebatují holička, prodavačka v supermarketu či nezaměstnaný, ale profesionální politik, univerzitní profesor, filmová hvězda a průmyslový manažer. Všichni mluví v množném čísle o „nutnosti šetřit“ a televizní moderátor se jich nezeptá, koho slůvkem „my“ vlastně myslí.

Je tedy otázkou, kam půjde politický vývoj v Německu poté, co se volič nenechá na další čtyři roky odstavit na vedlejší kolej velkou koalicí stranické arogance. Než přijde odpověď, budeme se muset spokojit s větou, která nyní koluje na četných pohlednicích: „Kdyby volby něco změnily, byly by zakázány.“

(Autor je publicita a působí v Německu)

Právo, 5. 10. 2005, Ring volný, Petr Schnur