Ve vech svých podobách - a u hrabalovsky pábitelských či klímovsky sebezničujících - je filosofování ivnou půdou vech humanitních věd: Kdo chce rozumět literatuře, dějinám, panovačné síle médií, masovým mýtům či strachu ze stáří, musí filosofovat.
Marx začíná svou kritiku politické ekonomie známou větou: Na první pohled se buroazní bohatství jeví jako ohromný soubor zboí. O filosofii jako vědeckém oboru by se dalo říci, e se na první pohled jeví jako ohromný soubor textů. Jako kadé zboí mají i texty uitnou a směnnou hodnotu. Uitná hodnota filosofických textů neustále klesá, lidé je k ničemu nepotřebují, čtou je větinou jen sami autoři a jejich úředně autorizovaní vykladači. I jejich směnná hodnota je celkem skromná, lze je vyměnit za různé granty, tituly či zaměstnání na univerzitě.
Stane se ale, e se nějaký text vytrhne ze souboru textů pro autorizované výrobce a vykladače, pronikne do veřejného prostoru, najde si své publikum, stane se aktuálním - lidé si začnou klást filosofické otázky. Klást takové otázky znamená filosofovat a tomu nás Evropany naučil Sokrates, alespoň podle svědectví Platona. Jádrem filosofování je obrana dialogické otevřenosti společného světa lidí před imperialistickými monology specialistů a manaerů veho druhu. Filosofie jako akademický obor je ale také monologem, odborníci v tom oboru nefilosofují, účastní se jen směny textů mezi sebou.
Filosofie jako vědecký obor dnes skomírá, zato filosofování ije a je ho vude zapotřebí.
* * *
Přívlastek humanitní je v rozporu se slovem věda, protoe to, co jím označujeme, nemůe být změřeno, propočítáno, podrobeno laboratorním zkoukám a vědecky stanoveno. Výrazy, v nich je přívlastek v rozporu s podstatným jménem, nazvali antičtí mistři výmluvnosti oxymóron. Oxymóron humanitní vědy má svůj hluboký smysl, vyjadřuje odhodlání, které vyznačuje evropské pojetí rozumu. Mám na mysli odhodlání zápasit se zaslepující silou předsudků, které nám tradice vnutila, i kdy víme, e nad nimi nikdy nemůeme zcela zvítězit. Do svých historicky daných světů nevstupujeme ze svobodného a rozumem zdůvodněného rozhodnutí -jsme do nich vreni, jak říkali existencialisté. Slovo vrenost se líbilo evropským intelektuálům v 50. a 60. letech, zachycovalo něco podstatného z pocitu bezmoci lidí vrených do bipolárně íleného světa nukleárního zastraování.
Evropané nazvali svůj boj s vreností, svůj osvobozující dialog s vlastními předsudky dějinným vědomím. Vtěleno do humanitních věd, dějinné vědomí prostupuje celou evropskou společnost - kdo chce zůstat Evropanem, nesmí se nikdy nechat ovládnout energií, kterou vyzařuje ve, co přijímáme bez výhrad jako přirozené. Rozumějme tomu dobře: humanitně vzdělaní Evropané nechtějí zapřít vlastní předsudky, chtějí jim jen porozumět v jejich vázanosti na místo a čas, na problém, jeho ty předsudky byly svého času řeením. Porozumění nás osvobozuje od moci, kterou má nad námi kadá, své historické omezenosti si nevědomá příslunost k nějakému celku.
Humanitní vědy rozvíjejí v lidech staré evropské umění klást odpor vemu, co vystupuje jako vývoj, k němu není ádná myslitelná alternativa. Být svobodněji tím, co z nás historie udělala, v tom je (tak často zpochybňovaná) uitečnost humanitního vzdělání, které dnes rdousí ve svých chamtivých pařátech manaeři lidských zdrojů, lobbující organizátoři různých cultural events a sponzorovaných kongresů. Smrtelně je ohroují také nahaněči reklamních agentur, kteří je zpracovávají na nádivku pro své slogany.
* * *
Na filosofické otázky nikdo není odborníkem, je tu jen stará evropská tradice vzdorného tázání se, která v nás nečekaně oívá. Jaké je poslední číslo před nekonečnem? ptá se prvňáček táty. Filosofuje. A filosofuje i David Černý, kdy na Bienále v Praze 2005 vystavil Saddáma v akváriu: Kdo je skutečný Saddám? Přívlastek skutečný je vdy funkcí akvária, v něm plave to, co jím chceme označit. V jakém akváriu by musel plavat Saddám, kterého známe z médií, aby měl nárok na přívlastek skutečný?
Filosofovali dokumentaristé, kteří natočili Český sen, či Martin Mareček v dokumentu Zdroj: nafta vládne Ázerbájdánu, vynucuje si své nahoře a dole, vyvlastňuje občany, mění krajinu. Filosofuje spisovatelka Petra Hůlová, kdy napsala větu: povinnosti chřtán nicotě stejně neucpou. Umíme ít v čase nezacpaném povinnostmi? Filosofoval Peter Lysáček, kdy na výstavě nazvané Sníený rozpočet v roce 1997 vystavil idle s jednou zasádrovanou nohou pod názvem Následky spiritistické seance, přivolání ducha vzpěrače Vasilije Alexejova. Nohy idlí se prolomily pod jeho duchem, protoe Vasilij poíval hormonální anabolika, aby byl co nejtlustí, a jako jeden z prvních na to i zemřel. Filosofuje John Baldessari, kdy vystavuje fotografii vojáků a hladovějících - vdy jeden voják a jeden hladovějící v zástupu, Soldier and Starving Person. Instalace Antonia Muntadase na Bienále v Benátkách 2005 se jmenuje Attention: perception requests involvement; jejím tématem jsou mezery, které vznikají mezi významy té (stejné?) věty, kdy ji přeloíme do různých jazyků.
* * *
Co je filosofování?
Prvním mistrem filosofování v Evropě byl Hérakleitos, o něm jeden jeho současník napsal: Křikloun Hérakleitos, davu jen spílá a v hádankách mluví. Zachytil tak na samém počátku filosofování jeden z jeho rozhodujících rysů - klást davu hádanky. Z díla Hérakleitova známe jen zlomky, nejznámějí z nich praví: Přes společný jsoucí logos (řeč, rozum, vědomí) mnozí ijí, jako kdy mají své vlastní vědomí (řeč, rozum). Vlastní vědomí je ale vdy jen souborem klamů. Co povaujeme za vlastní, nás odvrací od jednoho společného světa, společného pobývaní na Zemi.
Společný logos, společná řeč je výrazem pro vztah k celku, kdo má rozum je přítomen v celku ijících, komentuje ten prastarý text jeho překladatel a vykladač Zdeněk Kratochvíl. Kdo je nerozumný, neumí pobývat na světě s ostatními, prospí ivot ve svém vlastním světě, proto jiný zlomek praví: Pro bdící je svět jeden a společný, ale kadý ze spících se obrací k vlastnímu.
Jetě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. ijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů. Mnoho převozníků nás dnes umí rychle a snadno přepravit ze pinavého a neposluného světa společného, do čistého a posluného světa vlastního.
* * *
Zástupy vzývající královnu lidských srdcí princeznu Dianu, plačící davy valící se na Svatopetrské náměstí v Římě, aby kolektivně proívaly smrt papee, milión lidí nakukujících do vily, v ní se tísní VyVolení, divoký tanec tisíců v technařském lomozu na jedné louce - to vechno jsou zpotvořené podoby nepotlačitelné lidské touhy po společném světě.
Na samém počátku éry občanské svobody, v roce 1819, francouzský liberál Benjamin Constant pronesl v parlamentu proslulou řeč o rozdílu mezi svobodou antických a moderních lidí. Staří Řekové pojímali svobodu jako účast na veřejném rozhodování a tomu se pak vichni jednotlivci podřizovali. Naopak pro nás, moderní lidstvo, je svoboda předevím moností ít bez vměování zvnějku, ve shodě s naí představou o nás samých. A tyto soukromé svobody nejsme u ochotni obětovat zástupcům nějaké vůle celku.
Moderní svoboda má ale v sobě červa: příli ponořeni do uívání svobod soukromých, vzdáváme se snadno podílu na utváření naeho společného světa. Je fundamentalismus celku - totalitarismus, je ale i fundamentalismus částí - konzumismus.
Filosofuje, kdo vidí na dně soukromých svobod jednu velkou nesvobodu - společný svět lidí se propadá do tmy.
Od samého počátku filosofové nazývali svět, který objevovali za svým vlastním, světem probuzených. Je to zpupná metafora, uznávám. Ale kadá filosofická otázka nás opravdu probouzí z vlastního světa do světa vech. Rozdíl mezi světem vlastním a světem společným je dán jen tou zkueností probuzení - a ta je pro kadého jiná.
Jeden společný svět pro bdící se propadá do tmy, zato nabídka vlastních světů pro spící roste závratně. Vlastní světy na klíč, jen je instalovat a uvelebit se v nich, ty dnes na trhu nabízí mnoho firem. Některé jsou jen na jedno pouití, některé jsou trvanlivé a člověk v nich můe proít celý ivot, jiné vyadují sloitou inscenaci a nákladné kulisy.
Nový Marx bude muset ve věku globalizace trochu změnit vstupní větu své kritiky politické ekonomie: Na první pohled se globální bohatství jeví jako ohromný soubor vlastních světů, kadý si můe zvolit, do kterého se nechá spat.
* * *
Dílo Ludwiga Wittgensteina, filosofa obratu k jazyku, je jedním z klíčů k 20. století. Pro něj je svět to, co umíme říci. Řeč sama je ale jako staré město, plné křivolakých uliček, nároí a stínů, kde se často potkáváme s tím, co říci neumíme; někdy nám to setkání nevadí, mlčíme rádi, jindy nás naopak chybějící slova vyděsí a my je hledáme. Ve svých Filosofických zkoumáních Wittgenstein říká, e jeho cílem ve filosofii je ukázat moue naráející na sklo cestu ven. Filosofujeme, kdy hledáme cestu ven z vlastního světa, v něm jsme uvízli jako moucha v láhvi. Práce filosofa spočívá v tom, e se za určitým účelem vzpomínky snáejí dohromady, dodává pak. Kdo hledá, vdy v řeči cestu ven z vlastního světa najde, řeč není nikdy soukromá.
Německý filosof H. G. Gadamer il více ne sto let a jeho způsob filosofování ovlivnil zásadně pojetí humanitního vzdělání v druhé polovině minulého století. Podle něj filosofuje ten, kdo vrací řeči její nejpůvodnějí formu - formu dialogu, kterou v ní potlačují věda a moc, ty jsou vdy monologické. ádná nae věta nemá smysl ne jako odpověď na věty druhých, ne v nepokojné souvislosti s nimi. Smysl je drí pohromadě i přesto, e na sebe často vzdorně naráejí, odporují si nebo se spolu sdruují v překvapivé větné celky.
Jeden z mistrů postmoderního filosofování, italský filosof Gianni Vattimo, říká, e filosofování je umění dovést ideje - v dialogu s jejich monými významy - a k soumraku, k okamiku, kdy se z nich vytrácí nárok na věčnou platnost, kdy zapadají jako Slunce. Přivolávat takový soumrak idejí je posláním civilizace Západu. Filosofuje, kdo myslí to, co nazýváme skutečnost, jako hru interpretací, v ní nelze rozliit jednou provdy mezi zdáním a bytím a kde se pocit skutečnosti íří jako kruhy na vodě, do ní hodíme kámen. A jako ty kruhy se i vytrácí.
Nikdo se tu nemůe ukrýt před poznáním, e kadá skutečnost děraví jako lidská pamě a chátrá jako lidské tělo - vdy ideje nejsou nic bez těl, v nich se zabydlely. Filosofuje, kdo hledá způsoby, jak tuto rozkolísanou existenci unést a uchovat si v ní to, co Nietzsche nazval dobrou povahou.
* * *
Vechny definice filosofování bych dnes shrnul takto: Ve vech svých historických formách, včetně pubertálního tázání se po smyslu ivota a kavárenského radikalismu v kritice světa, je filosofování pokusem odpovědět na tuto jedinou otázku: V jakém smyslu lze legitimně říci, e ijeme v jednom společném světě? Jaká práva, jaké hrozby, jaké naděje z toho plynou?
Otázku V jakém smyslu lze říci, e ijeme v jednom společném světě? nelze poloit v ádném odborném jazyce, a proto se jeví nelegitimní v epoe, v ní legitimnost splývá se specializací. Celek se projevuje jako násilí na svých částech, řekl kdysi Hegel a vynalezl jazyk, v něm se dalo velkolepě líčit, jak celek vítězí nad zaslepenou nezávislostí svých částí.
My ale u ádný jazyk celku nevymyslíme, nikdo by jej nevzal váně. Části chtějí být nezávislé na neodborné veřejnosti, chtějí uskutečňovat své cíle bez vměování zvnějku; a chtějí stále účinnějí prostředky k jejich dosahování -tato vůle k neustálému růstu prostředků pro jakékoli cíle je podstatou techniky.
Celek, o kterém mluvil Hérakleitos v hádankách, se ale vzpírá vědám a odborníkům veho druhu -není ádná věda o celku, vědecké poznání platí jen ve vztahu k částem. Celku můeme jen rozumět. Antičtí rétoři tvrdili, e rozumění se pohybuje v kruhu: smysl chápeme skrze jeho části a těm rozumíme pouze ve světle celku. Světlo celku ale nikdy není stálé, je blikavé a jen v dílech klasiků září jasněji a stáleji.
Slovem smysl označujeme způsob, kterým se části a celek navzájem osvětlují. Takové osvětlování ale není pokojný proces, celek se prosazuje vdy proti cílům a zájmům části, kterou kadý z nás je; čím více rozumíme, tím více o svých cílech pochybujeme. Nejsou nae cíle jen démonickou zaslepeností částí, sobeckou omezeností, zapomenutím celku, k němu náleíme?
Být humanitně vzdělán znamená mít smysl pro kruhový pohyb rozumění, v něm celek se prosazuje proti zaslepeným cílům svých částí.
* * *
Oslňující monosti i děsivé hrozby západní modernosti jsou výsledkem neoblomného procesu, který nazýváme funkční diferenciace. Označujeme tou oklivou formulí postupné rozrůzňování společnosti do specializovaných subsystémů, z nich kadý chce být nezávislý v dosahování svých cílů. Proces emancipace, který je posvátnou krávou západní modernosti, není ne osvobozením specializovaných sektorů od moci, kterou nad nimi kdysi měli svrchovaní zástupci Celku, jako byli císař, církev, veřejné mínění, komunistická strana či lid.
Vědci, ti bossové slovesa vědět, budují svět objektivní, který se skládá jen z toho, co do něj vpustí globálně uznávané autority různých specializovaných sektorů -z atomů, genů, plastových lahví, raket země-vzduch, bezolovnatého benzínu nebo digitálních kódů. Objektivní svět ale není svět společný, neumíme jej sdílet, jen vyuívat.
V lidské zkuenosti smysl ale zůstává i dnes, kdy specializace dosáhla obludných rozměrů, tím, čím byl pro starého křiklouna Hérakleita - pobýváním ve společném světě s bytostmi, rostlinami a věcmi veho druhu. Kdo filosofuje v této epoe extrémní specializace, je semionaut, vylapává stezky mezi různými monými významy, které pak humanitní vědy zaznamenávají do svých nepřesných map, aby se nevytratily z paměti lidí.
* * *
Společný svět není ani univerzum. Slovo univerzum (uni-versare) znamená házet ve do jednoho bodu nebo jedním směrem. Univerzum připoutí jen pány a raby -buď mu vládne, nebo slouí. Vládnou mu ti, kdo znají, kterým směrem je nutno ve házet, aby univerzum rostlo a bylo stále jednotnějí a uspořádanějí - vědecká pravda, hodnoty, které nám dal Bůh, vůdcova vůle, pokrok lidstva.
Na univerzu se budují církve nebo univerzální říe, jak starý dobrý Palacký říkal samoděraví, ne společný svět. Ten nestojí na ádné skále, nikdo není jeho Petrem. Odhalují jej za naimi vlastními světy vynalézaví tvůrci diverz. Nazývám tak díla, která ukazují, e vechna univerza, včetně toho, na něm stojí Svatá Říe Ekonomického a Technologického Růstu zvaná Západ, nejsou ne absolutizací vlastních světů, jakkoli mohou být ty světy velké, mocné a dobře střeené. Společný svět je b>transcendentní, říkají odborníci na filosofii, a to trans znamená, e je vdy a za vemi vlastními světy; je stále aktuální, dalo by se také říci, stále jen přichází z vnějku naich vlastních světů.
Kdo filosofuje, vstupuje do společného světa trhlinami, které v univerzech způsobily řeči, postoje a činy vynalézavých tvůrců diverz - těch diverzantů kadé univerzální říe. A sdílí ho pak s trávou, ledovci, vyhynulými mouchami, potomky starých Inků a potomky stavitelů Osvětimi, s priony, které vyvolávají ílenství v kravách, obřími elvami z Galapág i s vepříky, do jejich genetické výbavy vědci přimíchali geny mořských medúz, take jejich rypáčky světélkují ve tmě.
* * *
Civilizace ekonomického růstu redukuje kadý smysl na pouhý Velký Cíl, čím větí cíl, tím více kapitálu - akumulované energie, práce, zdrojů a efektivních způsobů jejich vyuití - je zapotřebí. Smysl dnes beznadějně splývá s velkými cíli euroamerické technické civilizace, jako jsou ekonomická globalizace, hvězdné války, kosmické cesty, ivot bez chorob do sta let.
Ve musí přispívat k růstu kapitálu, i protesty proti jeho nesmyslnosti. Protestuje? Je to tvé právo, ale musí si u nás koupit prostředky ke svému protestování! Jak klást odpor kapitálu, ani bychom slouili jeho růstu? Jak vyslovit a prosadit rozdíl mezi smyslem a pouhým cílem?
Humanitní vědy - i ve své ochočené sponzorované podobě - se zabývají díly, v nich náhle zazářil rozdíl mezi smyslem a cílem, lidé tomu rozdílu porozuměli a u jej nedokáou zcela zapomenout - ta díla jdou stále s námi.
Přes vechnu svou okrajovost ve hře sil, kterým říkáme globalizace, jsou humanitní vědy jednou z posledních opor dějinného vědomí ve veřejném prostoru, toho slavného boje o rozumění, o smysl pro celek, který vzdoruje imperialismu svých částí. Na tomto vzdoru ale nesmíme chtít zaloit univerzální říi! Vůle budovat takové říe, vůle k moci, je ostatně nejhrozivějím ze vech smrtelných pokuení Západu a ten, zdá se, mu znovu podléhá. Humanitní vědy pečují o stopy, které ve vědomí lidstva zanechali diverzanti vech univerzálních říí. Pravda, nejsou to ty slavné lápoty v měsíčním prachu, ale na rozdíl od nich vedou do společného světa bytostí, rostlin a věcí.
Právo, 6. 10. 2005, Václav Bělohradský