Diskuse o perspektivách moderního kapitalismu je důležitá pro zpřesnění představ o možnostech přechodu k socialismu odpovídajícího podmínkám 21. století. Hypotézy o dalším vývoji kapitalismu mají jak obecnou sebeuvědomovací funkci (knowledge), tak přispívají řešení konkrétních kritických situací (performance). Obraz budoucnosti je možné vytvářet buď prodloužením historických tendencí nebo deduktivním vyvozováním předpokládaných kvalitativních změn. Rámec těchto úvah o budoucnosti se pokusím vymezit vytypováním podstatného rysu současného civilizačního vývoje (na bázi teorie epochy) a pojmenovat současnou fázi, stadium či etapu vývoje kapitalismu (na bázi teorie imperialismu).
V druhé polovině XX. století vymezovali představitelé komunistického hnutí současnou epochu jako všeobecnou krizi kapitalismu spojenou s nástupem socialismu ve světovém měřítku. Navazovali tak na tradici zvěstování konce kapitalismu, ale vývoj po roce 1989 spojený s rozpadem tzv. sovětského bloku a zánikem bipolarity otřásl tímto vymezením epochy. Současný kapitalismus ukázal, že je stále otevřený dalšímu rozvoji, má schopnost modernizace a že dnes nemá ani globální protiváhu (o Číně nelze hovořit jako o globálním socialistickém systému). Pokud je současný světový kapitalismus v určitém smyslu v mimořádném stavu, je to m.j. proto, že se v něm sváří geostrategické pohyby - ty, které sledují upevnění dominance kapitalismu atlantického typu s opačným přístupem, bránícím rizikům unilaterality a uniformity v podobě vyváženějšího kulturně polycentrického modelu.
Pro současnou epochu je podle mne podstatným rysem završení tendence k zesvětovění (mundializaci) civilizace. Tato tendence byla ovlivněna již průmyslovou revolucí a byla předjímána různými autory (Marx, Vernadskij, Teilhard de Chardin). Završení této tendence v procesu globalizace znamená komplexní propojení sílících mezinárodních toků zboží, služeb, informací do celoplanetárního systému. Vznik této globality v její ranné podobě je velmi turbulentní, obtížně ovladatelný a přináší různá globální ohrožení. Heslo „Zodpovědná globalizace“ proto zaznívá na fórech různých typů.
Vzniká vlastně specielní disciplina, globalistika, a nabízí se přitom otázka, zda a jak by se měla také konstituovat globalistika marxistická. To ale předpokládá, že zastánci tradic marxistického myšlení budou schopni určitého posunu v řádu svého vysvětlování světa, včetně toho, že tradiční internacionalismus dostane více transnacionální rozměr. Neznamená to nějakou snahu přepisovat klasiky, jako spíše potřebu jít za úroveň znalostí kumulovaných v jejich době. Pokud je globalizace podstatným rysem současné epochy, bez jejího teoretického zobecnění hrozí marxismu kulturní selhání. Z hesla „jít za Marxe“ může na někoho možná vykukovat bubák revizionismu. Vždyť ale heslo „návrat k Marxovi“ používané přesvědčenými marxisty s tím není v rozporu - opravdu jsme z dob minulých tomuto mysliteli mnohé dlužni. Střet s určitou nedostatečností současného marxistického myšlení lze vnímat jako krizi otevírající pro marxistickou tradici nové šance (opening crisis).
Globalizaci jako objektivní fenomén odráží ideologie globalismu. Ta má řadu variant podmíněných různými sociálními zájmy. Třídní kriterium pak naznačuje rodící se hyperburžoasii (globální buržoasii) a na fenomén globálního vykořisťování, kterému slouží nové formy odcizení kapitálu. (např. ždímání sociálních skupin i celých zemí prostřednictvím virtuální ekonomiky). Zcela iracionální reakci představují různé globální konfese, někdy dokonce i se spirituálními prvky (různé podoby New Age, kult živé planety Gaia atp.). Negativní postoj představuje antiglobalismus, který je spojen s konzervativismem na levici i na pravici. Extrémním případem je globální prorůstání organizovaného zločinu a možná i s tím do jisté míry související riziko globální ofenzívy totalitních ideologií (nový fašismus, ale i snahy o revitalizaci stalinismu). Za racionálnější reakci považuji alterglobalismus, který je sice kritický vůči panství globálního kapitálu, ale nehlásí zrušení globálního trhu, nýbrž požaduje jeho doplnění globalizací solidarity a globální demokratickou kontrolou.
Na rozdíl od poněkud chiliastických představ o vyčerpanosti substance kapitalismu je zřejmě reálnější hovořit o jeho funkční popř. strukturální krizi. Globalizace kapitalismu je provázena růstem násilných střetů (války, terorismus), problémy s trvale udržitelným rozvojem, nerovnoměrným růstem světového bohatství, které vede k začarovanému kruhu bídy v chudých zemích ale i ke vzniku tzv. nové bídy v souvislosti s relativním zbídačováním a sociálním vyloučením stále širších skupiny obyvatel. Modernizační potenciál kapitalismu je spojen s vědecko technickou revolucí. Od 80.let ale již došlo k opadnutí technokratických iluzí. Globální VTR nemůže být jen zvratem ve výrobních silách ale musí se promítnout do komplexu společenských vztahů. Bylo omylem R. Rychty (Civilizace na rozcestí, 1966), když poněkud metafyzicky líčil vědu jako bezprostřední výrobní sílu. Ani tehdejší režim se nedokázal s novými výzvami dostatečně vypořádat. O globální konvergenci IT pak nelze vůbec hovořit - např. podle generálního tajemníka OSN je na Zemi přes 2 mld lidí, kteří v životě nepoužili ani telefon. „New economic“ v této fázi Kondratěvova cyklu (jeho základem je dlouhá vlna šíření principiálních inovací) rozhodně nevykazuje lineární vzestup.
Pokud jde o vymezení současného vývojového stádia kapitalismu, tak se nelze vyhnout odkazu na Leninovu definici státně monopolního kapitalismu z počátku minulého století. Lze říci, že dochází k posunu obsahu jeho charakteristik. Kapitál vyrůstá z podoby, kterou mu vtiskla koncentrace průmyslu, finanční kapitál se vyvazuje ze závislosti na konkrétním teritoriu a měně. Dochází také k tomu, že určující silou přestává být kapitalistický stát a nahrazují ho megamulties propojené volně s globálně se utvářející sítí. S oslabením státu přichází m.j. i spor o účinnost keynesiánských receptů na národní úrovni. Dosavadní globální instituce přitom nejsou sto oslabení státu kompenzovat (viz zatím neúspěšná debata o reformě OSN a tzv. brettonwoodských institucí). Zřejmě se kapitalismus dostává do další své fáze, Leninem vymezený státně monopolní kapitalismus je nahrazován globálním kapitalismem.
Obranou před chaosem globalizace washingtonského konsensu mají být účinné globální regulativy. To minimálně znamená posun v práci komise pro globální řízení při OSN, ale také ujasnit si možnosti demokratické kontroly zdola. Myšlenka rozšíření občanské společnosti na planetární úroveň (Global Civil Society) je při aplikaci historického přístupu v obecné rovině logická. Rozlišování měšťáckého občanství (citoyen-bourgeois) od dalších fází vývoje občanství. je m.j. i argumentem proti odporu konzervativní levice vůči občanské společnosti. Vznik občanství planetární dimenze je ovšem dosud poněkud chimérické, tím spíše, že je otázkou, kdo a jak kontroluje jeho nadnárodní mobilizační struktury (Transnacional Advocacy Networks). Měkké zdroje moci, zachycené v těchto sítích, jsou už dávno strategickou prioritou mocných tohoto světa (srv. např. N. Hertzová, Plíživý převrat, Praha 2003). Obecně také platí, že nezbytná formalizace a profesionalizace ve velkých samosprávných strukturách deradikalizuje a vede k byrokracii (také na velké NGO působí „železný zákon oligarchie“).
Konec iluzí s tzv. lidovým kapitalismem ještě neznamená konec ekonomické demokracie a samosprávy. Hybridizace kapitalismu do podoby nějaké meziformace (přechodné etapy) ale musí být strukturálně životaschopná. Ekonomická demokracie je sice školou participativní kultury, neznamená to však že sama podstatně změní strukturu globálního kapitalismu. Také globální vlastnictví médií jako klíčového ideologického aparátu zajištuje reprodukci globálního panství. Pokud nebudeme mít schopnost vyrovnat se s expanzí homogenizačního tlaku globálních médií, vznikne kulturní mezera s velmi negativními důsledky. Stěžejním problémem je kontrola meritokracie a utváření elit pro novou demokracii. A. Gramsci hovořil o organické inteligenci nahrazující tradiční inteligenci služebnou (srv. symboličtí analytici u R. Reicha). Bez toho má zelenou spíše autoritářská demokracie, protože lidé spjatí spíše se starou dělbou práce a frustrovaní ze změn si s ní spojují své jistoty - to platí i pro průmyslový proletariát. Jestli by šlo o mírnou podobu liberálního paternalismu či o režim s fašizujícími rysy pak záleží na tradici a konkrétní situaci.
Praha, 22. 10. 2005