Chvála materialismu

Po jistém váhání jsem se rozhodl napsat polemiku s dalším článkem Borise Cveka na téma komunismus. Říkal jsem si, zda to není zbytečné, zda se ta témata sisyfovsky neopakují, a zda má tedy pokračování nekončících sporů smysl. Nakonec jsem došel k tomu, že ano, protože nejde jen o zmatený a povrchní text jednoho antikomunisty.

Jak na to přede mnou upozornil již Michal Kroh, jehož námitky chci doplnit a rozšířit, mnohé z Cvekových omylů se vyskytují obecně, jsou jaksi zlidovělé, a je asi nezbytnost vysvětlovat je znovu a znovu - a zabránit tomu, aby se tisíckrát opakovaná lež stala pravdou. Souhlasím totiž s Borisem Cvekem v tom, že hledat pravdu má smysl.

Hlavní kořen mylnosti Borisova stanoviska je podle mne v pojmu vlastnictví. Pro ilustraci ocituji klíčovou pasáž v nezkráceném znění:

„Vlastnictví v nejširším smyslu (čili i názor, idea, intence, cokoli vlastního) je podle mnoha liberálních a konzervativních myslitelů úhelným kamenem lidské společnosti – a to ke vzteku těch, kdo si pod pojmem „vlastnit“ nedokáží představit nic jiného než 'kořistit'. Ale nikoli tam, kde nám nejde o nic vlastního, nýbrž teprve v opačných situacích se ukazuje, jak moc chceme cenit a respektovat druhého s jeho vlastním. Respekt (a ne lhostejnost) k onomu „vlastnímu“, ba vlastně už to 'vlastní' samo činí kulturu kulturou a svobodu svobodou. Vně držené, poctivě získané jmění… to je pouze nejnepatrnějším projevem 'vlastního', čili oné quijotovské aktivity, neboť asi každá poctivá lidská aktivita je vystižena v donu Quijotovi. Kultura roste nikoli jako vzor prvoplánové lidské ctnosti a chápavosti, ale právě že často proti nim. Je plodem potýkání a stýkání, v němž se za generace vyvinulo společenské intuitivní ocenění onoho 'vlastního'.“

Skvělé. V další části své argumentace se ale BC dopouští zásadní chyby, když komunismus staví - alespoň tak tomu rozumím - do protikladu k těm myšlenkovým směrům, které vlastnictví v onom hlubokém slova smyslu dokáží ocenit a rozvinout. Opak je pravda. Vlastnictví jakožto princip existence autentického, sebe si plně uvědomujícího, sebe vyjadřujícího a nezávislého subjektu vnesl do moderního myšlení v rozpracované podobě John Locke a pod různými jmény se z tohoto principu stal jeden z pilířů modernosti vůbec.

Vlastnictví jako sféra nezcizitelného „vlastního“ je mimo jiné i principem hegelovského subjektu, jak jej dnes rozvíjí např. Axel Honneth, pokračovatel neomarxistické tradice frankfurtské školy, ve své teorii uznání: hlavním zdrojem společenského postavení subjektu není jeho role v ekonomickém systému, jak by tomu bylo řekněme u klasických marxistů, ale to, do jaké míry je tento subjekt uznáván ve své svébytnosti druhými subjekty - a toho je jeho ekonomická pozice, vyjádřená finanční odměnou za odvedenou práci, jen jednou z možných forem; jinou je třeba uznání vlastní kulturní identity subjektu. Honnethova neohegelovská teorie tak umožňuje postavit na společný základ sociální hnutí starého, ekonomického typu (tedy hlavně odbory), a tzv. nová sociální hnutí, spjatá s multikulturalitou, genderovými konfliktu apod. Sociální spravedlnost je tu vždy pojata jako uznání (a tedy i ocenění) toho, co je tomu kterému subjektu vlastní.

V samotném komunismu v Marxově pojetí (předpokládám, že ten má BC na mysli; je potíž, že ve svém textu používá pojmy vágním způsobem) je vazba plnoprávné subjektivity na vlastnictví ještě zřetelnější, neboť doslovnější. Hlavním zločinem kapitalismu totiž je, že v zájmu exkluzivního soukromého vlastnictví výrobních prostředků (jež je jen jednou z forem vlastnictví v onom hlubším slova smyslu) VYVLASTŇUJE práci daleko početnější skupiny proletářů, která je díky odebírání své nadpráce a celému zapojení do zbyrokratizované velkovýroby odcizena tomu, co je jí lidsky nejvlastnější: totiž produktu své práce. Cílem komunismu tedy není vyvrátit vlastnictví, ale přesný opak: vymanit je z jeho upadlé, odcizené formy.

S takovým cílem můžeme sice nesouhlasit, nelze ale popřít, že toto je autentickou intencí Kapitálu i proklínaného Komunistického manifestu (američtí neokoni jej v nedávné anketě vyhlásili nejškodlivější knihou moderní doby), kde je to dokonce formulováno doslovně a velmi jednoduše. Boris tedy buď uvedená díla nečetl, nebo s jejich myšlenkami zachází tak svévolně, že to znehodnocuje celou jeho argumentaci. Snad by se jeho postoj dal omluvit tím, že nepolemizuje s komunismem „v pravém slova smyslu“, ale s nějakou jeho vulgární, upadlou verzí. Jenže s tou polemizují dávno již sami marxisté, a tak se BC vlamuje do otevřených dveří.

Druhým bodem, na který chci upozornit, je materialismus. V kritizovaném článku se píše:

„Banální jasnost komunistického materialismu je asi jeho nejstupidnější vlastností. I proto je v něm smrt líčena především jako služba životu a život vnímán jako Leviatan, složený z mas, jenž přetrvává a banalizuje osobní konec i bolest. To, co je člověku vlastní, je však mystérium, díky tomu může sám sebe mít za jedinečnost, pro niž je smrt neopakovatelnou, klíčovou událostí života. Tak se i veškerenstvo (svět) stává čímsi nebanálním, mystériem, v němž je událost lidského života neredukovatelná na něco vykonstruovaného spekulací či 'samozřejmého', tím méně na něco představitelně a pochopitelně dokonalého.“

Před časem jsem na stránkách Literárních novin vedl polemiku („Jak dnes číst Kosíkovu Dialektiku konkrétního?“, „O marxismu a starých známých písničkách“ - pozn. red. SDS) s progresivním komunistickým filosofem Michaelem Hauserem, v níž jsem hájil protimaterialistické stanovisko. Tentokrát se však musím jednoznačně postavit na stranu marxistů. Materialismus je jedním z jejich největších přínosů pro moderní západní myšlení. Smyslem té myšlenky přitom není vulgární ekonomický determinismus a kolektivismus, který má zřejmě na mysli BC, ale relativizace (což není totéž co anihilace) všech lidských hodnot a snů prostřednictvím pochopení jejich historičnosti, dějinnosti.

Každá lidská idea se rodí v konkrétním společenském, politickém a kulturním kontextu a je pochopitelná jedině v tomto kontextu (což neznamená, že je jeho mechanickým odrazem!) To je premisa, kterou, domnívám se, musí s marxisty sdílet každý realista a pragmatik a předpoklad takovéto svázanosti lidského ducha s jeho materiálním kontextem je např. základní podmínkou toho, že považujeme za užitečné platit a číst historiky a jejich bádání.

Materialismus má ale i hlubší, lze říci přímo existenciální rozměr. Michael Hauser mi o materialistickém pohledu na svět ve zmiňované polemice správně napsal („Obrana Kosíkovy Dialektiky konkrétního“ - pozn. red. SDS) toto:

„Skutečnost, ve které člověk žije, je jiná, než si ji představuje novověký a osvícenský myslitel ve svém vědomí. Neřídí se pokyny našeho rozumu a dovede roztříštit i ty nejkrásnější ideje. Marx tak řečeno uzemňuje přílišné sebevědomí novověkého racionalismu, když ukazuje, že toto sebevědomí umožnily životní a dějinné procesy, které jsou tomuto racionalismu neznámé. Marx tedy hlásá pravý opak toho, co slyšíme od většiny novověkých racionalistů a osvícenců: lidské představy, ideje, hodnoty jsou křehké a zranitelné, neboť jsou prvkem skutečnosti, která se zpravidla řídí něčím jiným než naším rozumem. Základem Marxova materialismu je právě tento otřes, při kterém se zjevuje děsivá síla skutečna, o níž se tříští náš duchovní a morální svět. Jak říká Slavoj Žižek, tento základní rys materialismu se objevuje již v židokřesťanském náboženství. Jeho nejvýraznějším projevem je Ježíšovo zvolání na kříži: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Tato křehkost lidského ducha, idejí a rozumu je pro Marxe jedním z hlavních podnětů k tomu, aby otočil celou perspektivu novověké filosofie a začal zkoumáním této děsivé moci skutečna.
(…) ,objektivní‘ skutečnost neexistuje, neboť do skutečnosti je nesmazatelně vepsána zkreslující částečná perspektiva poznávajícího a jednajícího subjektu. Tato deformace patří k podstatě skutečnosti, neboť rozum nikdy nemůže zaujmout stanovisko vnějšího pozorovatele, které mu dovolí poznat čistou skutečnost nepokřivenou pohybem subjektu. Bezprostřední ,čisté‘ zření na skutečnost, zbavené perspektivy subjektu, je nemožné.“

Ano, toto je autentické jádro komunistického materialismu. Můžeme vůči takové pozici hájit nějakou transcendentní pozici, která dovoluje i jiný typ relativizace než tento ateistický otřes, vyjádřený citovanou Žižekovou interpretací Ježíšova zvolání na kříži. Sám jsem ostatně v oné polemice hájil stanovisko postsekulární, inspirované tzv. návratem náboženství v postmoderní filosofii (hlavně u Derridy). Ani mylnost materialistické pozice, o níž jsem osobně přesvědčen, nás ale neopravňuje k její hrubé dezinterpretaci, jak ji předvádí Boris Cvek. Jeho oblíbený Karl Raimund Popper by ho podle mého názoru nechal za dotyčný text po škole.

Co je pak naprosto nepřijatelné - a jsem o tom přesvědčen tím silněji, oč déle o těchto věcech přemýšlím -, to je postavení komunismu a nacismu na jednu rovinu, jak se toho Boris již poněkolikáté dopouští. Jde o projev tak hlubokého neporozumění západním dějinám, že polemika s ním by si vyžádala další článek, ba sérii článků. V této chvíli ale už nechci čtenáře unavovat. Snad někdy příště…

Britské listy, 30. 11. 2005, Martin Škabraha