Základní problémy politického řízení společnosti

Stať Františka Šamalíka z roku 1967, která byla zveřejněna jako kapitola knihy-sborníku „Věda a řízení společnosti“, vzniklé pod vedením Miloslava Krále

1. Nutnost politiky

Politika, politické instituce a politické myšlení jsou historicky i aktuálně plodem sociální, především třídní diferenciace společnosti. Jakmile se tato diferenciace natolik vyhranila, že ohrožovala a narušovala „normální“ vztahy lidí, skupin a tříd ve společnosti, musela být překlenuta nebo neutralizována nějakým jednotícím prvkem – „společným zájmem“, „obecnou vůlí“ apod. A protože vytvářet z různého společné nebo obecné znamená jedněm skupinám a třídám přidávat a druhým ubírat, musí sociální síly definitivně formulující, co je „společné“ a „obecné“, disponovat mocenskými prostředky, jež by byly schopné toto společné a obecné prosadit a ochránit proti silám, které poznávají nebo domnívají se, že jejich zájem není dostatečně vyjádřen v konečné formulaci politických cílů. Politika ve vlastním slova smyslu je proto pochopitelná jen vzhledem k sociální různosti – mimo ni nemůže existovat a zaniká. Rousseau to dobře vyjádřil, když napsal: „Kdyby nebylo rozličných zájmů, sotva by se pociťoval zájem společný, který by se nikdy nesetkával s překážkami; vše by šlo samo sebou a politika by přestala být uměním.“

Ve společnosti, v níž různost zájmů je zároveň jejich antagonismem, je obecný nebo společný zájem vytvářen tak, aby zajistil dominující postavení, privilegovanost zájmů ekonomicky, společensky a politicko-ideologicky nadřazené třídě (nebo části této třídy). Zájmy všech ostatních nejsou tedy rovnocenné, ale podřízené; panující třída k nim přihlíží v tom stupni (který je ovšem velmi proměnný a je určován nejen panující, ale i podřízenou třídou), který je nutný pro neutralizaci a odvrácení krajních forem odporu ovládané třídy. „Společné“ a „obecné“ je tím nutně deformováno.

Jakmile třídní antagonismus mizí, nabývá politika ve smyslu „sjednocení různého ve společném“ jiného významu. Zájmy jedné třídy nejsou v protikladu se zájmy ostatní společnosti, naopak: realizace zájmů dělnické třídy je v souladu se zájmy společnosti jako celku, neboť – jak dokázal Marx – dělnická třída se nemůže osvobodit, jestliže zároveň neosvobodí celou společnost. To je podstatné pro správné pojetí politiky a politických institucí v socialistické společnosti, neboť je tím určen celý mechanismus tvorby společného cíle i role společnosti (tříd, skupin atd.) při jeho vytváření.

Politika jako mocenská regulace vztahů mezi společenskými třídami (a regulace jejich účasti na státní moci) má tedy výrazný sociálně třídní charakter, který je patrný v tom, že poznávání a interpretace společenské reality stejně jako cíle stanovené na jejich základě se realizují z hlediska určité třídy a jejích představitelů. Má ovšem i technický aspekt, tj. vlastní souhrn metodologických a teoretických prostředků analýzy a vytyčení cílů politiky. Nakolik si oba tyto prvky politiky pomáhají nebo konkurují, to závisí na charakteru sociálního rozrůznění, z něhož má být vytvořen jednotný cíl. Obecně řečeno, sociální antagonismus klade daleko větší překážky objektivní analýze sociálních vztahů a adekvátnímu vyjádření společenských potřeb než socialistická společnost, jejíž vývojové tendence objektivně vyjadřují základní zájmy všech společenských tříd a vrstev. Nelze ovšem přehlížet, že politika není pouhým pasivním zrcadlením, srovnáváním a mocenským shrnováním zájmů, ale je i nástrojem formování a přetváření existujících zájmů různých sociálních skupin.

2. Možnost vědecké politiky

Tím vzniká otázka: je vůbec možné vzhledem k různorodosti a protikladnosti zájmů a cílů ve společnosti stanovit takové politické cíle, jejichž správnost a účelnost lze objektivně ověřit? A kde hledat kritéria k ověření jejich správnosti?

Politické cíle, které si třída nebo společnost kladou, budou nereálné, utopické nebo svévolné, pokud nebudou výrazem – a to nikoli pasivním – sociální situace. Pro utopickou, nereálnou politiku je charakteristické totální odtržení cíle od současnosti a minulosti, přetržení svazku mezi žádoucím budoucím stavem a odmítaným stavem současným. Cíl nevyplývá z odmítané reality, není výsledkem rozvíjení tendencí imanentních této realitě, ale je vytvořen na základě jejího špatného, nedialektického popření. Ale i politika, která nekonstruuje ideální politickoutopické ostrovy, která budoucí (cíle) svazuje se současným, bude svévolnou, subjektivistickou politikou, pokud nebude respektovat postavení a specifiku všech významných sociálních sil a zvláštnosti situací, v nichž a na něž se snaží působit.

V racionálně – nebo vědecky – stanovených politických cílech je mezi minulostí, současností a budoucností zachován organický svazek. Východiskem není – ať jakkoli přesný – statický obraz skutečnosti, ale analýza zákonitostí a tendencí určujících společenský pohyb. Politický cíl je tedy racionální v té míře, v níž zahrnuje pravděpodobný vývoj, reakce a postoje všech významných sociálních sil podmiňujících nebo určujících jeho plnění, v níž předvídá pravděpodobné reakce těchto sil na dílčí výsledky realizace politického cíle.

Tím ovšem není řečeno, že politika je pouhým pasivním odrazem nebo sledováním objektivních společenských procesů. Kritika utopismu a libovůle, kterou Marx vyjádřil např. ve slovech, že úkolem dělnické třídy není, „aby uskutečňovala ideály; jejím úkolem je, aby uvolnila prvky nové společnosti, které se již vyvinuly v lůně hroutící se buržoazní společnosti“ – tedy tato kritika nemůže být pochopena jako vulgaristické ztotožnění přírodních a společenských zákonitostí. Společenské zákonitosti nepůsobí mimo, ale prostřednictvím společenské praxe lidí; nejsou jednoznačné, ale kladou možnost volby mezi řadou variant, ačkoli spoluurčují stupeň optimálnosti každé z nich. Tak je politika sférou volby, ale svoboda této volby, nemá-li přeměnit politiku v libovůli, musí být v souladu se sociální situací a s tendencemi, jež určují její vývoj.

V této obecné koncepci je politika sférou určitosti i neurčitosti, neboť poukaz na organický svazek mezi současným a budoucím sice obsahuje kritéria ověření správnosti politiky, ale tato kritéria jsou – a v oblasti společenských věd v určité míře vždy budou – zároveň relativně neurčitá. Tato neurčitost nevyplývá jen z toho, že společenské zákonitosti dávají možnost a nutnost volby mezi řadou variant, ale i z toho, že samy tyto zákonitosti nejsou jednoznačné – v souladu s diferenciací společnosti, jež existenci politiky vůbec podmiňuje. K tomu přistupuje i to, že stanovení politického cíle a jeho ověření není jen technicko-teoretickou, ale především sociálně mocenskou záležitostí, takže jak stanovení, tak hodnocení politického cíle vychází za rámec teoretických úvah, do sféry politiky, jež za určitých okolností může přesnost teoretického uvažování ochromit apologetickými prvky.

V nejobecnější formě lze říci, že cílem politiky je buď stabilizace, utvrzení existujících společenských vztahů (konzervativní politika), nebo snaha o návrat k předchozím společenským vztahům (reakční politika) nebo programová snaha o změnu existujících vztahů, orientace na budoucnost. Tento třetí případ se týká politiky progresivních sil, politiky socialistické společnosti. Toto modelové rozhraničení nemůže ovšem vést k závěru, že uvnitř progresivních sil se nemohou projevit – v menší či větší míře – obě předchozí tendence, tj. nechuť ke změnám vynucovaným potřebami společnosti a snaha vrátit se od nového náročnějšího stavu k dřívější „jednoduchosti“ a „přehlednosti“.

Jakmile je stanoven politický cíl, stává se relativním (ne však absolutním, neboť dynamičnost společenských vztahů vyžaduje trvalou prověrku jeho správnosti a účelnosti) měřítkem pro hodnocení reality, z níž byl vyvozen. Sociální síly, instituce, normy chování, ideje, formy činnosti atd. jsou hodnoceny vzhledem k politickému cíli jako funkční nebo disfunkční (tj. jako souladné nebo nesouladné se stanoveným cílem) a politické úsilí je zaměřeno k tomu, aby disfunkční síly, instituce atd. byly neutralizovány, nebo aby se přeměnily ve funkční, a zároveň aby se funkční síly, instituce atd. nezměnily v disfunkční.

3. Sociální a politické vědomí

Jednání a zvláště politické jednání lidí je podmíněno jejich sociálním a ideologickým postavením. Mezi sociálním postavením, jeho ideologickým výrazem a politickým postojem, který vyjádří jejich jednotu, ovšem není a ani nemůže být přímý vztah u každého jedince. Pod vlivem různých faktorů může být ideologický a politický postoj v neshodě, v rozporu se sociálním postavením. V tomto případě není postoj člověka určen (v menším nebo větším stupni) sociálními silami, k nimž objektivně patří, ale kulturou těch sil, jež jsou pro něho vzorem, mezi něž chce proniknout, nebo jejichž nadřazenost z těch nebo jiných příčin uznává.

Aby politické myšlení příslušníků třídy odpovídalo jejich třídní příslušnosti, nebo – lépe řečeno – aby krystalizace jejich politického myšlení mohla probíhat rychleji a jistěji, musí se třída poznat jako třída, jako zvláštní sociální skupina, a vyjádřit toto zvláštní postavení ve sféře vlastní ideologie a vlastního politického cíle. Pokud se třída jako taková neuvědomí, potud není samostatnou politickou silou a politické cíle se tvoří mimo její vědomý zásah. Uvědomit se jako třída však neznamená omezit se na sebepoznání, neboť sám pojem „třída“ předpokládá existenci jiných tříd a vrstev. Poznat vlastní postavení může třída jen tehdy, pozná-li ostatní, pozná-li se ve vztahu k jiným – spojencům, konkurentům, neutrálům a nepřátelům, a to jak potenciálním, tak aktuálním.

Předpokladem samostatných politických cílů třídy je tedy poznání specifiky vlastního postavení. Současně však je v těchto cílech obsažen vztah k jiným sociálním silám, nejen negativní, ale i pozitivní, zvláště vůči těm, jež vzhledem k svému postavení mohou k realizaci politických cílů přispívat nebo být vůči nim alespoň neutrální. Tento vztah nemůže být ovšem jen slovní, neboť pouhé slovní proklamace jsou v politice krátkodeché: mají-li mít reálný význam, musí prakticky realizovat určitý rozsah zájmů svých spojenců. Politika, jež není třídní v tomto smyslu, tj. politika sektářská, vede k izolaci třídy a ochromuje její vliv na společnost.

Pochopení vztahu mezi sociálním postavením, jeho teoretickým výrazem a politickým postojem je elementárním předpokladem reálného politického myšlení. Socialistická politika proto překonává jak abstraktní teoretické politické myšlení, tak antiteoretické tendence, z nichž vyrůstá přímé nebo zastřené popření politiky ve smyslu „regulace vztahů mezi třídami“, ekonomismus. V „klasické“ formě, kterou Lenin analyzoval v knize „Co dělat?“, je ekonomismus jednou z variant apologetiky živelnosti. Jeho základem je zdánlivě důsledně třídní požadavek, aby dělnické hnutí dospělo k plnému uvědomění zevnitř, bez vnějších „nedělnických“ vlivů. A protože dělnické hnutí dozrává na základě bezprostředních zkušeností, redukuje ekonomismus boj dělnické třídy na boj hospodářský a vylučuje politické a ideologické formy hnutí. Tento pseudoradikalismus sice chrání hnutí před vlivem „ideologů“, ale zároveň – jak ukázal Lenin – je ponechává pod vlivem jiných, nesocialistických ideologií. Ve společnosti cirkulují ideologické systémy (politické, náboženské, nacionální atd.) nebo jejich trosky, jejichž obsah není socialistický a které proto mohou ztížit sjednocení sociálního postavení a jeho politického vyjádření.

Převaha politického postoje nad ekonomismem spočívá v tom, že ve sféře politiky zaujímá třída poměr k celé společenské realitě, v ní vystupuje jako reprezentant celistvé přestavby společnosti a celistvého osvobození člověka a společnosti, v ní vytváří a přetváří vztahy se všemi třídami a vrstvami společnosti.

Ekonomismus vyrůstal na půdě málo rozvinutého dělnického hnutí. Jeho recidivy může však vyvolávat i rozpor mezi fyzickou a duševní prací, jimiž lze mj. vysvětlit averzi vůči „ideologům“, intelektuálům, jež je překážkou intelektuálního vývoje dělnické třídy i překážkou spolupráce „teoretiků“ a „praktiků“, překážkou jednoty teorie a praxe. Tam, kde přežívají tendence k ekonomismu, nemohou teoretičtí a političtí představitelé třídy plnit svou funkci, tj. povznést příslušníky třídy nad jejich zkušenost, ukázat pravý význam této zkušenosti.

Realizace politických cílů třídy závisí na stupni totožnosti jejího sociálního postavení a jejího sociálního chtění, tj. na jejím politickém vědomí. Jinak řečeno, závisí na překonání ekonomismu, na pochopení vlastních zájmů a jejích vztahů k celé společnosti. Platí to ovšem plně jen za předpokladu, že politika je politikou aktivních mas, nikoli politikou, v níž jsou masy pojaty jako objekt politického vedení.

Toto rozlišení na subjekt a objekt politického vedení je – jak dále uvidíme – relativní; avšak sociální povaha vedoucích politických sil způsobuje, že hodnotí jinak význam politické aktivity společnosti. Síly, které usilují především o stabilitu daného systému, zdůrazňují konformismus, přizpůsobení danému systému a vytvoření takové „společenské kontroly“, jež vyloučí v maximálním stupni disfunkční elementy. Nejvýraznější jsou tyto snahy v USA, kde psychologie a sociologie obohacují repertoár prostředků používaných „sociálním inženýrstvím“, jehož cílem je stále dokonalejší kontrola a ovlivňování chování jednotlivce. Není ovšem pochyby o tom, že je v něm obsažen vědecký pokrok v poznání člověka a motivů jeho jednání. Tyto vědecké elementy však nelze posuzovat samy o sobě, ale vzhledem k zájmům sil, které jejich prostřednictvím ovlivňují jednání člověka a kontrolu nad člověkem.

Naopak sociální a politické síly, jež usilují o přeměnu daných vztahů, jednají v souladu s tímto cílem za předpokladu, že se orientují na politickou aktivitu společnosti. Z povahy socialismu a komunismu vyplývá, že jsou plodem aktivity společnosti, plodem organizace této aktivity nebo – jinak řečeno – že nerespektování této tvůrčí role společenských sil, její tlumení nadměrným tlakem na společnost, i když ve směru budoucího, se nemůže neprojevit v deformaci socialistických vztahů, jejichž vznik, správné utváření a vývoj je nejvlastnějším cílem socialistické politiky.

4. Třída a její mluvčí

Vůči ostatní společnosti nemůže třída vystupovat jako celek přímo, protože je sama vnitřně diferencována – především stupněm totožnosti mezi sociálním postavením a uvědoměním si tohoto postavení i politických cílů, které z něho vyplývají. Působení třídy na ostatní společnost je tak přímo úměrné působení třídy (ve smyslu vytváření této totožnosti) na sebe samu.

Aby se třída stala politickou třídou nebo – řečeno Marxovou terminologií – aby se z třídy „o sobě“ přeměnila v třídu „pro sebe“, tj. v třídu, jež si uvědomila svoje společenské postavení a své historické perspektivy, musí mít vlastní ideologii (světový názor) a vlastní politickou organizaci. Třída se tedy musí vnitřně diferencovat, musí sama v sobě vytvořit – ať jakkoli relativizovanou, proměnnou apod. – strukturu vedoucích a vedených (uvnitř politické organizace i ve vztahu politické organizace k jiným organizacím třídy).

Politická organizace je nezbytným prostředkem sociálního, politického a kulturního celospolečenského projevu třídy. Sorelův mýtus živelného celospolečenského projevu třídy všeobecnou stávkou je právě proto mýtem, že ahistorickou a mystickou frází přechází analýzu sociální struktury a předpokladů, které podmiňují vliv třídy na tuto strukturu. Z hlediska Sorelova mýtu generální stávky nemá smysl politika jako vědomé kladení cílů vyvozených ze společenského bytí, jako jednota teorie a politiky, neboť se opírá o živelný proces, o živelné rozvíjení dělnického hnutí: politická organizace je v této koncepci nejen zbytečná, ale je i překážkou.

Reálné pojetí sociální struktury naopak chápe politickou organizaci, politickou stranu jako nástroj a formu historického procesu (A. Gramsci). Strana je představitelem i vychovatelem třídy, je organizátorem ekonomických akcí i politické volby třídy. Je organizací, jež mění vykonavatele v iniciátory, neboť zbavuje třídu politické i kulturní závislosti na jiných třídách, zbavuje ji pasivity a přetváří ji v aktivní společenskou sílu. V tomto pojetí je strana kolektivním představitelem a mluvčím třídy, je popřením vůdcovství toho typu, jež se opírá o individuální představitele, kteří „ztělesňují“ třídu a jsou na ní a na jejích organizacích zároveň nezávislí. Z těchto důvodů je strana vyvrcholením sociálního, ideového a politického uvědomění třídy.

Třída má ovšem i jiné mluvčí – v soustavě organizací, jež vyjadřují její specifické zájmy. Zatímco politická strana je univerzálním vyjádřením zájmů a cílů třídy, nástrojem univerzální přeměny společenské struktury, jsou jiné organizace (např. odbory, organizace mládeže apod.) speciálnější. Z toho vyplývá nutnost jejich koordinace a usměrnění politickou organizací.

To je však pouze jeden ze dvou nevyhnutelných závěrů, ten, na který položil mimořádný důraz J. V. Stalin ve svém schématu mechanismu diktatury proletariátu. Tím z něho „vypadla“ druhá nutnost, vyplývající z toho, že strana je výrazem třídy, že strana je myslitelná jen vzhledem k třídě – jako nástroj a forma jejích sociálních, politických a kulturních snah. Význam tohoto druhého závěru je v tom, že vylučuje takové pojetí organizací třídy, které redukuje jejich význam na pouhé „převody“ a „páky“, které tedy vytváří příznivé podmínky k tomu, aby se třída a její organizace aktivně podílely na formulaci svého univerzálního politického cíle; že zabraňuje tomu, aby se rozlišení na iniciátory a vykonavatele fixovalo v konkrétních představitelích a organizacích třídy, a že naopak dovoluje toto rozlišení maximálně relativizovat.

5. Stát

Třída nemůže plně realizovat svou sociální a politickou vůli, pokud se nezmění v třídu panující, dokud nedobude státní moci. Ve státu získává univerzální organizaci, zahrnující a zavazující každého. Třída (a její spojenci) tím získává monopol moci, možnost rozhodovat o chování jiných i proti jejich vůli. Může disponovat odměnami a tresty, může disponovat lidmi (výběr do funkcí, sesazování z funkcí apod.), může si monopolizovat informace i způsob a rozsah jejich distribuce. Moci ovšem odpovídá řada různých postojů – aktivní souhlas, poslušnost, nonkonformismus, neposlušnost atd.

Možnost použít mocenské mašinérie státu tak ulehčuje třídě realizaci jejích politických cílů, ale v určité míře zároveň její politické vedení komplikuje. Politika jako vědomá regulace vztahů tříd směřující k proměně společenské struktury vyžaduje neustálou pozornou analýzu reality a společenské praxe, analýzu postavení, zájmů a potřeb různých sociálních sil. Jakmile se třída stane panující třídou, je nucena v daleko větším měřítku myslet a jednat „celospolečensky“, tj. vidět svůj cíl nejen vlastníma očima, ale i očima celé společnosti. Zároveň však může možnost použití moci vyvolávat tendence nepříznivé uvedeným pozorným analýzám i sebeanalýzám (z hlediska postavení a potřeb ostatních), neboť rozkaz, příkaz, dekret apod. v sobě mají jakousi magickou sílu jednoduchosti a účinnosti, která často zabraňuje vidět negativní psychologické i jiné důsledky tohoto typu vedení.

Základní kategorie politického myšlení, vyvozené z politických institucí a politických vztahů, jsou vyjádřené v dvojicích vládnoucí – ovládaní, řídící – řízení, iniciátoři – vykonavatelé. Tato protikladná postavení lidí v politických vztazích mohou mít ekonomicko-sociální a kulturní zdroje, jak je tomu např. v buržoazních státech, kde fixace různých sil v různém politicko-mocenském nebo podřízeném postavení je v rozhodující míře ovlivněna sociálním a ekonomickým postavením těchto sil. Ve společnosti zbavené třídního antagonismu se sociální a ekonomický základ tohoto rozlišení ztrácí (i když i v tomto případě jde o dlouhodobější proces „sbližování“ a tedy „odumírání“ tříd), zatímco sílí technický a kulturní aspekt tohoto rozlišení.

Engels to vyjádřil ve známé větě, že „vláda nad lidmi ustoupí správě věcí a řízení výrobních procesů“. Předvídá se zde stav, který je ještě před námi, tj. překonání sociálních diferencí, jež podmiňují nutnost politiky a politické moci – státu. Stát sám však nelze redukovat jen na moc, donucení. A. Gramsci chápe stát jako rovnováhu „politické“ a „občanské“ společnosti. Politická společnost je sférou veřejné moci, diktatury, státního donucení, zatímco občanská společnost (souhrn „nestátních“ institucí) je sférou hegemonie, jež znamená organizování souhlasu s daným řádem a vedením daných sociálních sil. Znamená intelektuální, kulturní a morální vedení všech těch sil, jež vládnoucí třída chce organizovat a vést. Hegemonie tak omezuje použití státního donucení jen na mezní situace – na případy „krize v rozkazování a v řízení, kdy spontánní souhlas zakolísá“ (Gramsci). V tomto pojetí je diktatura třídy organickou syntézou hegemonie a donucení, „spontánního souhlasu“ a „přímé nadvlády“.

Na tomto základě Gramsci rozlišuje „panování“ (moment síly, donucení) a „vedení“ (moment souhlasu). Panování získává třída dobytím moci, avšak dobytí moci samo o sobě není ještě dobytím vedení, neboť vedení není automatickým důsledkem panování. Panující třída (skupina) se stává vedoucí teprve tehdy, když s pomocí svých intelektuálů uskuteční hegemonii nad celou společností. Mezi panováním a vedením je organický svazek a podle Gramsciho názoru může a musí být daná sociální skupina „vedoucí“ dříve, než se stane „panující“, přičemž nesmí tato vedení ztratit v době, kdy už je panující skupinou.

Toto pojetí, polemicky zaměřené proti vulgarizátorským koncepcím, v nichž je diktatura třídy redukovaná na moment násilí a donucení, podmiňuje rozhodujícím způsobem obsah, institucionální formy a metody politického řízení společnosti; zbavuje je jednostrannosti, neboť třídu, společnost a stát respektuje v jejich organických, dialektických souvislostech.

6. Třída, společnost a stát

V pojmu „politické řízení“ (panování – vedení) je imanentně obsažen problém vztahu třídy a společnosti k vlastnímu státu i k jiným politickým institucím. Problém neobyčejně důležitý vzhledem k „samopohybu“ politických institucí, vzhledem k tomu, že stát přímo nebo nepřímo vytváří soubor nových a zvláštních zájmů, čímž kolem sebe vytváří okruh těch, kdo mají bezprostřední zájem na jeho existenci (A. Labriola). Tento „samopohyb“ i „soubor zvláštních zájmů“ jsou zdrojem tendencí – nikoli fatálních – uvolňujících vztahy mezi třídou, společností a státem, které obyčejně (poněkud nepřesně) nazýváme byrokratismem.

Vyjdeme-li z toho, že stát je nástrojem politického působení třídy na společnost, přičemž třída v tomto vedoucím postavení musí být v nějakém stupni reprezentantem (hegemonem) společnosti, pak vztah třídy a společnosti ke státu i vztah společnosti k vedoucí třídě je určen mj. těmito faktory:

1. charakterem stanovených cílů a jejich hierarchií;
2. stanovením tempa, v němž má být těchto cílů dosaženo;
3. stanovením prostředků a metod dosažení cíle (přitom obojí podléhá hodnocení jak z hlediska racionálnosti, tj. hospodárnosti, tak i z hlediska etického);
4. stanovením spojenců a osob, kteří mají zajistit realizaci cílů.

Všechny tyto momenty jsou přirozeně tím významnější, čím rozsáhlejší jsou oblasti, které stát řídí, kontroluje a ovlivňuje. V liberalistickém modelu byl stát vymezen negativně, byl vyloučen z občanské, soukromé sféry, v níž byl jakýkoli zásah státu považován za cosi destruktivního. Stát byl tak postaven mimo rámec občanské společnosti, vůči níž měl plnit funkci – podle výstižného Lassallova výroku – „nočního hlídače“. Dnešní kapitalistické země se podstatně vzdálily od tohoto „protistátního zaměření‘ a jak politická praxe, tak i politické myšlení určuje pozitivnost státního vměšování do dříve soukromých sfér – především do hospodářské oblasti. Běžně se konstatuje, že kapitalistické státy v určitém rozsahu plní hospodářsko-organizátorskou funkci a v koncepci „welfare state“ je dokonce obsažena teze o odpovědnosti státu za životní úroveň obyvatelstva („nejpozitivněji“ byl stát určen v doktríně italského a německého fašismu, v níž byla do krajnosti dovedena politizace občanské společnosti, takže mizel jakýkoli prostor pro soukromé vztahy).

Šíře státního vlivu v socialistických zemích je podmíněna tím, že nejdůležitější oblast – hospodářství – přestala být soukromou a stala se společenskou záležitostí: stát zde vystupuje jako reprezentant společnosti. Za druhé je podmíněna tím, že stát je nástrojem revoluční přeměny sociální struktury, nástrojem překonání dosavadních (socialistických) a vytváření nových, komunistických společenských vztahů. Tomu odpovídají vnitřní funkce socialistického státu: donucení, jež dnes ovšem už v podstatě není soustavným donucováním nějaké sociální třídy, ustupuje tvůrčí činnosti státu při organizaci hospodářství, kultury, vědy a výchovy.

Šíře tohoto vlivu si ovšem přesto zasluhuje odpovídající pozornost a nic na tom nemění ani to, že (hypoteticky) socialistický stát připravuje svou pozitivní činností své vlastní odumírání. Šíře státního vlivu naopak obrací pozornost společnosti k významu forem státu, jež rozhodují o tom, v jaké míře je třída (společnost) spoluautorem státních rozhodnutí a v jaké míře je v tomto autorství zastupována svými představiteli. V marxistické koncepci mají formy socialistického státu zajistit, aby se zmenšil a relativizoval rozdíl mezi třídou (společností) a jejími představiteli, aby systém kontrolních vazeb umožňoval efektivní kontrolu všech státních institucí, aby státní nebo „obecná vůle“ byla fakticky vytvářena obecně, tj. s účastí společnosti.

7. Demokracie a samospráva

Rozvoj socialistických vztahů je ve své podstatě procesem osvobozování člověka a společnosti, procesem rozvíjení společenské iniciativy. Státní formy jsou proto koncipovány tak, aby nebrzdily, ale naopak umožňovaly projev této iniciativy. Adekvátní a nutnou formou socialistického státu je proto demokratická forma. Pro demokracii je charakteristické to, že

1. mocenské (zastupitelské) orgány státu jsou periodicky ustavovány společností v obecných, přímých a tajných volbách;
2. v určitém rozsahu jsou tyto orgány společnosti odpovědné, přičemž společnost (voliči) má možnost odvolat své představitele;
3. ostatní státní aparát (výkonné orgány, správa apod.) pracuje pod vedením a kontrolou zastupitelských orgánů, které také stanoví rozsah jejich pravomoci a odpovědnosti. Demokratická politická struktura státu přirozeně nevyžaduje, aby ve všech státních institucích byly uplatněny principy demokratismu, neboť povaha činnosti některých z nich to přímo vylučuje. Demokracie však vyžaduje, aby všechny instituce byly řízeny a kontrolovány demokratickými, zastupitelskými orgány;
4. rámce státní činnosti a státních zásahů jsou přesně učeny obecně závaznými (právními) předpisy, jejichž zásady jsou stanoveny zastupitelskými orgány, takže státní orgány mohou ukládat povinnosti nebo zasahovat do práv a svobod občanů jen na základě a v souladu s právem;
5. diferencované, specifické zájmy se mohou projevit jak při vytváření „veřejného mínění“, tak institucionálně (organizačně) – v hranicích respektujících dominující cíle vedoucí třídy, přičemž tyto hranice jsou v zásadě tím širší, čím více zájmy a cíle třídy splývají s cíli a zájmy společnosti;
6. za demokraticky přijatá se považují rozhodnutí, pro něž se vyslovila většina (prostá nebo kvalifikovaná), a tato rozhodnutí jsou pro menšinu závazná. Stanovisko menšiny se ovšem během času může stát stanoviskem většiny. Proto jsou v některých případech i formálně zakotveny možnosti přeměny menšiny ve většinu nebo možnosti prověřit skutečné rozdělení „pro“ a „proti“;
7. v hierarchii státních orgánů jsou rozhodnutí vyšších orgánů – v rámci stanovené kompetence – závazná pro nižší orgány.

Z toho posledního bodu vyplývá nutnost optimálních proporcí (jež ovšem nemohou být stanoveny spekulativně, ale vzhledem k dané situaci, potřebám a úkolům) mezi centrálním rozhodováním a rozhodováním na nižších stupních, mezi centrální a místní odpovědností. Je to tedy problém optimálního uplatnění demokratického centralismu.

Z čistě technického hlediska závisí rozsah centralizovaných rozhodnutí na tom, zda je možný tak rychlý oběh informací, který centrálním orgánům zprostředkuje znalost situace, jež je nutná pro správné rozhodnutí, a zároveň včas přenese rozhodnutí do příslušného místa. Už z toho je patrné, že vzhledem ke komplikovanosti života i vzhledem k nepředvídaným situacím (už Rousseau konstatoval, že největší předvídavostí je, že nelze všechno předvídat), na něž je třeba rychle reagovat, musí být rozhodování decentralizováno, má-li být zachována efektivita politického řízení.

Zřetel na efektivitu řízení není ovšem jediný, a proto může být přehlušen jinými — např. snahou o maximum kompetenčních oprávnění, která se pak nutně nemůže projevit jinak než převahou administrativního řízení (systém direktivních příkazů). Proporce kladů a nedostatků administrativního řízení – neboť každý organizační princip vždy zahrnuje oboje – může být určena jen vzhledem ke konkrétní situaci. Jen obecně je tedy možno říci, že maximální centralizace je kladem, protože centralizuje a centrálně distribuuje prostředky vzhledem k centrálně stanoveným cílům, čímž vylučuje jejich odlišné použití i činnost, jež není v souladu s centrálně stanoveným cílem. Její záporné důsledky jsou v tom, že zpomaluje řízení, zpomaluje reakci na situace vyžadující okamžité rozhodnutí, vede k nesamostatnosti, neboť silou věci se nižší vedoucí „pojišťuje“ tím, že si zjišťuje stanovisko nadřízených stupňů a vychovává vlastně k nesamostatnosti, čímž nadměrně fixuje rozlišení na iniciátory a vykonavatele.

Politické řízení společnosti (které se ovšem také nemůže vzdát administrativního řízení, ale používá je v jiné, podřízené proporci) je vybudováno na odlišných principech: jeho podstatou je, že jako svou imanentní součást do sebe zahrnuje řízené – ovšem v roli subjektů řízení. Demokratický centralismus je v něm pojat jako organická jednota centralismu a autonomie, samosprávy, tzn., že centralizace základních rozhodnutí navazuje na aktivní činnost nižších článků politické struktury, přičemž autonomie nebo samospráva působí v rámci, který byl stanoven centrálně.

Pro samosprávu je podstatné to, že určitý okruh problémů je v pravomoci samosprávných orgánů, které o nich rozhodují samostatně a s konečnou platností, v rámci stanoveném centrálně. S tím ovšem souvisí i problém prostředků (vlastních i přidělených), neboť bez nich se v mnoha případech pravomoc stává pouhou formalitou. Za druhé pak samospráva umožňuje, aby se společnost aktivně zúčastnila tvorby politických cílů i politického rozhodování. Samospráva tedy nemůže být pojata jen jako záležitost míst, ale jako činitel podmiňující tvářnost a činnost celé politické struktury. Vyplývá z toho nutnost přesného včlenění (nebo navázání) samosprávy do politického (státního) systému, do všech jeho stupňů, neboť samospráva v socialistické společnosti by neměla být paralelou, ale organickou součástí politické moci a rozhodování. To znamená – a zvlášť patrné je to u národních výborů –‚ že orgán samosprávy může být zároveň orgánem centra, prodloužením a nositelem vlivu centrálních orgánů (zvláště tam, kde nemá vlastní rozhodovací pravomoc a realizuje rozhodnutí vyšších stupňů) – ale právě tak je tomu i naopak: stává se výchozím bodem krystalizace potřeb, zájmů a iniciativy, na jejichž základě jsou formulována centrální politická rozhodnutí.

Samospráva (místní a „zájmová“, vytvářená na základě společenské dělby práce), realizovaná jak prostřednictvím státu, tak prostřednictvím společenských organizací, je u nás zatím spíše ve stadiu diskusí a hledání. Není ovšem pochyb o tom, že její rozvoj patří ke klíčovým problémům, jež je nutno řešit v souvislosti se zdokonalováním politického řízení společnosti. Systém samosprávy vytváří největší možnost, aby se společnost podílela na konečné formulaci politických cílů, „obecné vůle“ nebo „celospolečenského zájmu“.

Mají-li mít tyto pojmy, tj. „obecná vůle“ a „celospolečenský zájem“, autentický význam, nemohou být pochopeny mimo, ale na základě individuálních, skupinových, místních atd. zájmů a „vůle“, neboť „obecné“ a „společné“ geneticky předpokládá zvláštní, jednotlivé apod. Proto ani to, co je určeno jako „obecné“ a „celospolečenské“, nemá a nemůže mít kritérium obecnosti a celospolečenskosti samo v sobě, ale v tom, z čeho geneticky vychází. Jinak řečeno: to, zda formálně určené „obecné“ je nebo není fakticky obecné, se nemůže zjistit jinak než určitou četností odchylek od obecného, tj. prostřednictvím zjištění, v jaké míře jsou nebo nejsou jednotlivé, místní atd. zájmy v souhrnném vyjádření obsaženy. Zároveň je ovšem třeba dodat, že i optimální vyjádření celospolečenského zájmu (který je třeba chápat jako něco vnitřně členitého a hierarchicky uspořádaného, co tedy už samo v sobě obsahuje možnost konfliktů – např. zájem na rozvoji průmyslu, zemědělství, zdravotnictví, sociální péče, životní úrovně apod.) může tuto optimálnost v nějakém rozsahu ztrácet v závislosti na kvalitě politického řízení. Z toho je patrně, že důraz na samosprávu, na demokratický centralismus nebo na decentralizaci (autonomii) má význam nejen z hlediska formulování „celospolečenskosti“ zájmů, ale i z hlediska soustavného prověřování této „celospolečenskosti“ a její realizace.

Z toho ovšem nevyplývá, že politika jen pasivně zrcadlí různorodost zájmů. Je politikou a tedy sférou mocenského hodnocení, vyjádření a proměny, přetváření zájmů, cílů, hodnot a postojů různých společenských sil – z hlediska vládnoucí třídy, což je tím méně patrnější, čím více zájem třídy splývá se zájmy většiny společnosti. Proto tolerování sociální diferenciace a jejího projevu ve sféře utváření veřejného mínění, její začleňování do souhrnu institucí nevyhnutelně vrcholí v rozhodnutích univerzálních představitelů třídy a společnosti, v rozhodnutích centrálních orgánů strany a státu. V praxi minulých let i v současnosti není tento aspekt řízení přílišným problémem, neboť tím bylo a v podstatě ještě zůstává nalezení a vytvoření účinných institucionálních cest od různého k jednotnému.

8. Demokracie a odbornost

Demokratická politická struktura relativizuje rozlišení na řídící a řízené, na iniciátory a vykonavatele; přesto však je a zůstává formou politického řízení společnosti, tj. vládou nad lidmi ve smyslu Engelsova vymezení, i když řízení mají oprávnění kontrolovat řídící.

Opakem, protikladem demokratického systému politického řízení je technokratický model, jehož podstatou je stanovení cílů, prostředků, temp a metod realizace v nejoptimálnější nebo v nejpřijatelnější variantě – s použitím moderních prostředků analýzy skutečnosti a její „racionalizace“. Z povahy věci tak technokratický model vytváří hráz mezi odborníky, experty a ostatními laickými živly, jež nemohou být přínosem pro racionalizaci a které je naopak třeba racionalizovat. Je to tedy model, který slibuje exaktní řízení, ale zároveň vylučuje – jako rušivý – aktivní politický projev všech společenských sil. V této koncepci je stát pojat jako instituce poskytující služby, nikoli jako organizace představující sféru politického projevu společnosti. Z toho je patrné, že demokracie (a vůbec politické řízení) nemůže být pochopena čistě utilitaristicky, jen jako prostředek k dosažení politických a jiných cílů, ale právě tak i jako prostředek – zatím ještě historicky nevyhnutelný – všestranného projevu společenských sil i jednotlivců. Jinak řečeno, pojetí socialistické demokracie musí neustále obsahovat i zřetel na budoucnost, v níž se má společnost obejít bez státu, v níž demokracie odumře, protože se stane součástí kultury společnosti, zvykem.

V určitém rozsahu je však tento utilitaristický pohled nutný: stát (demokracie) jako nástroj politického řízení musí být nevyhnutelně pojat jako prostředek k realizaci cílů, jež si třída a společnost kladou. Z tohoto hlediska – z hlediska funkčnosti – podléhá celá politická struktura hodnocení kritérii racionálnosti, jež vyžadují, aby prostředky byly adekvátní stanoveným cílům a aby s minimem prostředků bylo dosaženo maxima realizace cíle (nebo naopak - aby maxima cíle bylo dosaženo minimálním vynaložením prostředků). Jak již bylo řečeno, nemohou být ovšem hlediska racionálnosti dominující, protože nemůže dominovat utilitaristické pojetí demokracie (nebo technokratický model řízení).

Politická struktura státu má tedy být jednak demokratická (relativizace vedoucích a vedených), přičemž však demokratické, tj. v tomto případě zastupitelské instituce mají zajistit racionálnost rozhodování a provádění, jednak racionální, přičemž racionalizační instituce (hospodářský a odborný řídící, kontrolní a vědecký aparát) mají být pevně vřazeny do demokratické soustavy. Problematika moci je tak spojena s problematikou racionálního používání moci, s hospodárným nakládáním společenskými prostředky, společenskou iniciativou a talenty.

Jestliže přitom bereme plně v úvahu dnešní komplikovanost společenského a hospodářského života, kterou musí politická struktura adekvátně vyjádřit, má-li na ni účinně a racionálně působit, pak se v plném světle objeví i další rozporné tendence, s nimiž je třeba při zdokonalování politické struktury a politického řízení počítat. Především je to stále naléhavější nutnost rychlých (včasných) rozhodnutí, přičemž demokratické (kolektivní) posuzování a rozhodování je z povahy věci méně pružné a zdlouhavější. Za druhé: nutnost přesného vymezení odpovědnosti není většinou podepřena kolektivním rozhodováním; východiskem ovšem není jen princip, že za kolektivní rozhodnutí někdo osobně odpovídá, ale i zdokonalený systém odpovědnosti kolektivních orgánů, neboť v nich jsou zpravidla přijímána nejvýznamnější rozhodnutí. Za třetí: demokracie je v podstatě egalitářská, neboť formálně stanoví rovné možnosti – při splnění určitých podmínek – přístupu do funkcí (pasivní volební právo). Zároveň je však zřejmé, že přes toto formální egalitářství je třeba při výběru do zastupitelských a obdobných institucí z různých hledisek – sociálních, politických a odborných – diferencovat. Za čtvrté: proti tomu je odbornost v zásadě elitářská, neboť kritériem je v tomto případě – vedle jiných zřetelů – stupeň odbornosti.

I když jsme zdůraznili, že demokracie má respektovat principy racionálnosti a že racionalizátorské instituce mají pracovat pod demokratickým vedením, přesto specifika obou těchto sfér, jak je uvedena v posledních dvou bodech, způsobuje, že přes určité vyrovnání se prosazují rozdílná kritéria výběru do zastupitelství, správy, hospodářského vedení apod. Je to dáno povahou věci: jestliže je např. při obsazování místa řidiče autobusu elementárním předpokladem kvalifikace, odbornost, pak posuzování toho, po jaké lince a v jakých intervalech má autobus jezdit, se mohou a musí zúčastnit i lidé, kteří sice nemají kvalifikaci řidiče, ale mají kvalifikaci potřebnou k rozhodnutí uvedeného problému.

9. Zastupitelské, výkonné a správní orgány

Tato úvaha nás přivádí k jedné z nejdiskutovanějších otázek nejen u nás, ale i ve vyspělých kapitalistických zemích: jaký je, jaký má být a jak se vyvíjí vztah mezi zastupitelskými orgány a výkonným a správním aparátem? Předmětem těchto diskusí je – stručně řečeno – evidentní rozpor mezi tím, čím by zastupitelské orgány měly být (nebo čím z formálně právního hlediska jsou), a čím fakticky jsou: zatímco by měly být jádrem a vrcholem politické struktury, ve skutečnosti je jejich význam postupně zastiňován výkonným a správním aparátem. Tento proces lze označit – a také je označován – jako byrokratizace, neboť vede k poměrně výraznému rozšiřování výkonného a správního aparátu. Avšak tento termín by neměl zastřít příčiny, jež k němu vedou a které v kapitalistických i socialistických zemích vyžadují odpovídající nové řešení vztahů mezi zastupitelstvím a výkonným i správním aparátem.

Na většinu těchto příčin jsme upozornili při výkladu nové koncepce i nových úkolů státu a při výkladu vztahu demokracie a odbornosti. Není samozřejmě nutné ani možné přijímat názory, v nichž se tendence snižující význam zastupitelských institucí chápe jako něco fatálního, co stejně nutně vytváří vítězný nástup apolitického a neideologického technokratismu, neboť v nich je tato tendence obsažena v nepřípustně jednostranném zobecnění. Pokud však chápeme příčiny této tendence vážně, nemůžeme redukovat požadavek, aby politické demokratické instituce skutečně řídily „odborné instituce“, jen na mocenský nebo právní problém. Nejde a nemůže jít jen o mocenský problém, neboť sám fakt převahy moci (oprávnění) nemůže být účinnou a trvalou protiváhou této tendence – nemluvě o tom, že zastupitelský orgán spíše než brzdou musí být nástrojem optimálního využití celého státního aparátu.

Uspokojivé řešení je jen jedno: spojení moci a odbornosti. Je to řešení, které se stále výrazněji prosazuje jak u nás, tak i v jiných socialistických zemích. To, že zastupitelské orgány jsou orgány moci, podmiňuje jejich univerzální charakter a rozsah problematiky, o níž rozhodují – oproti specializovanějším řídícím institucím. Je to fakt, který nesporně komplikuje snahu o to, aby zastupitelské instituce byly jak autoritativní, tak odborné. První požadavek, v němž je obsažen zárodek řešení, tj. důraz na kvalitní složení zastupitelských institucí, ještě sám o sobě věc neřeší – vzhledem k tomu, že nelze vybrat tak univerzálně kvalifikované představitele, kteří by odpovídali univerzálnímu charakteru kompetentní zastupitelské instituce. Povahou věci je odbornost diferencovaná, což způsobuje, že pouze část zastupitelského orgánu se může kvalifikovaně vyslovit k otázce, která je projednávána. Vzhledem k tomu jsou zastupitelské instituce vnitřně diferencovány: vytvářejí výbory, komise atd., jež umožňují, aby univerzální problematika byla projednána různými skupinami kvalifikovaných představitelů. Poukaz na tuto vnitřní strukturu není ovšem – vzhledem k tomu, co bylo dosud o mechanismu formulování společenského zájmu řečeno – ještě úplný. Podstatné je to, jak tato vnitřní struktura navazuje na nižší zastupitelské a samosprávné instituce i na společenskou iniciativu, tj. na prvky přímé demokracie, a jak přes tuto nutnou vnitřní diferenciaci (odbornou a zájmovou) je zajištěna nutnost jednotného politického vedení. To je ovšem jen naznačení problému, neboť jeho konkrétní řešení zůstává stále otevřeno.

Druhým směrem řešení je orientace na daleko širší využívání expertů [srov. text v č. 54 Ústavy ČSSR: „Výbory (tj. výbory NS) přibírají ke své práci vědce, zlepšovatele, techniky a jiné přední pracovníky hospodářského a kulturního života“]. Jedním z důležitých výsledků moderní teorie organizace a řízení je zjištění, že v zásadě každý vedoucí (jednotlivec nebo kolektiv) má mezi svými podřízenými takové, kteří rozsahem znalostí svého úseku převyšují znalosti vedoucího. Je to důsledek dělby práce a rostoucí specializace, zatímco každé vedení (neboť sjednocuje a koordinuje různé úseky a činnosti) zůstává univerzálnější. Prvním předpokladem dobrého vedení je tedy skončit s představou soběstačnosti – nebo jinak řečeno: dobré vedení je to, jež dovede plně využít služeb expertů a zároveň překonávat jejich jednostrannost vyplývající přílišné speciálnosti a - opačně - nedostatečné univerzálnosti.

Jak již bylo řečeno, nelze zkvalitňování zastupitelských institucí chápat jako konkurenci vůči ostatním institucím. Je předpokladem jejich kvalifikovanějšího řízení a kontroly, předpokladem toho, aby odborné (výkonné atd.) instituce byly skutečně odborné a aby mohly tuto odbornost v plném rozsahu realizovat. Mohlo by se zdát, že není nic snadnějšího, ale ve skutečnosti je to složitý personální (kádrový) a organizační problém.

Především vyžaduje optimální rozlišení kompetence – jak horizontální, mezi různými orgány na stejném stupni řízení, tak vertikální, mezi orgány téhož typu na různých stupních řízení. K tomu přistupuje i nutnost, aby odpovědnost byla všude v rovnováze se stanovenou kompetencí. Racionální struktura má vyloučit, aby jeden úsek byl v kompetenci několika odlišných institucí, neboť důsledkem je pak nejednotnost řízení, kompetenční spory, překrývání, nahrazování, průtahy apod. Zájem jiných institucí, těch, jež jsou rozhodnutími v tomto úseku prokazatelně ovlivněny, má být zajištěn koordinační činností, nikoli rozhodovací pravomocí. Má vyloučit, aby ten, kdo má rozhodovací pravomoc, byl zároveň zbaven možnosti samostatně disponovat prostředky, jež jsou nutně k realizaci této pravomoci. Je to známá bolest, jejímž zdrojem je přílišný centralismus a která se projevuje v nadměrné svázanosti a často až nemohoucnosti nižších stupňů řízení; projevuje se i v tom paradoxním jevu, že určitý stupeň řízení je odpovědný i za to, na co nemá reálný vliv, neboť rozhodovací pravomoc a dispozice prostředky byly vyhrazeny vyššímu stupni nebo jinému orgánu.

Nesprávné, nepřesné nebo nevyvážené vymezení kompetence (včetně nutných prostředků k její faktické realizaci) a odpovědnosti tak znemožňuje optimální využití odborného, profesionálního aparátu. Nelze ovšem říci, že správné vyřešení této kardinální otázky politické organizace a řízení je úplně bez problémů. Především, nakolik znamená přesné rozhraničení činnosti a oblastí řízení, natolik je nutno zkvalitnit koordinační činnost zajišťující jednotné vyústění různých řídících zásahů a vylučující jednostranné, resortnické zaměření. To, že základní politický cíl se člení na řadu dílčích cílů, jež jsou realizovány specializovanými organizacemi, ukazuje na veliký význam koordinační činnosti zastupitelských institucí. Rozčlenění cíle obsahuje možnost absolutizace dílčího úkolu i organizace, která ho realizuje, možnost určitého zastření celistvého pohledu. Proto k základním úkolům zastupitelských institucí patří kontrola realizace dílčích cílů z toho hlediska, nakolik respektuje nebo nerespektuje celistvost politické linie. Měří je jako univerzální představitel této linie, a proto se nespokojí jen s touto kontrolou, ale usilují o úzké sepětí všech profesionálních institucí se společností, tj. usilují o takový systém vazeb mezi institucemi a společností, aby se resortnost v maximální míře překonávala „automaticky“, tlakem společnosti.

10. Formy realizace cíle

Politický cíl je stanoven politickými, tj. mocenskými orgány. Jeho autorita a přijetí společností nevyplývají ovšem výhradně z toho, že je podepřen mocenskými prostředky. Vyplývají především z jeho správnosti, z toho, že demokratický způsob jeho stanovení rozšiřuje počet jeho autorů.

Stanovený cíl ovšem je a musí být závazný, ale nakolik jeho realizace je zároveň i jeho prověrkou, natolik vyžaduje nejen kázeň, ale i soustavné posuzování – i když modifikace a korektury cíle nemůže provádět každý, ale pouze kompetentní článek řízení. Každý článek řízení by však měl shrnovat a předávat všechny informace, objektivně představující silné i slabé články cíle a jeho plnění. Objektivní informování a správná distribuce informací jsou předpokladem efektivního, konkrétního řízení. Bez nich se řízení mění ve všeobecné výzvy a proklamace, vyzývající k činnosti, která by probíhala i nezávisle na nich.

Podstatou řízení, jež je právě proto vždy spjato s mocí (kompetencí), je faktická možnost zajistit, aby řízený jednal v souladu s programem, který byl před tímto jednáním stanoven vedoucím. Toho je možno dosáhnout třemi způsoby a – protože každý samostatně je jen čistým modelem – jejich kombinací: 1. donucením nebo hrozbou donucení; 2. přesvědčením; 3. manipulací.

První způsob, který ovšem nemůže bez zbytku zmizet, je nevhodný tam, kde řízení má dosáhnout aktivity a iniciativy řízených.

Jako převažující způsob řízení je tedy nanejvýš nevhodný a vůbec nemůže konkurovat s druhým, který předpokládá určité ztotožnění vykonavatele s daným programem. Třetí způsob zatlačuje do pozadí přímé donucení nebo přesvědčování a ovlivňuje jednání nepřímo, prostřednictvím změny situace člověka nebo skupiny, jejichž jednání chce ovlivnit. Jestliže tedy vedoucí chce, aby lidé z X možných variant dali přednost variantě Y, musí použít takové prostředky ke změně jejich situace, aby se Y pro ně stalo přitažlivější a výhodnější než jiné varianty.

Protože politické řízení společnosti nemůže spočívat jen v ideovém působení na společnost, musí nutně používat i tohoto třetího způsobu – velmi obtížného, neboť vyžaduje přesnou znalost reality a postavení jednotlivých sociálních sil. Přitom je zřejmé, jaký význam má toto nepřímé řízení (ovlivnění) pro centrální orgány, neboť jim zachovává řídící vliv i v těch případech, kdy rozhodovací pravomoc byla decentralizována na nižší stupeň nebo samosprávné a společenské organizace: i pro ně může vytvářet takové situace, aby z řady variant vybírali tu nebo ty, které jsou společensky nejvýhodnější.

11. Právo

Z tohoto hlediska je nutno vidět i význam práva jako nástroje řízení. Právo má smysl pouze tam, kde realita umožňuje řadu variant chování, z nichž některé třída (společnost) a její představitelé připouštějí a jiné vylučují (zakazují). Právní norma představuje z tohoto hlediska model situace, model chování stanovený pro tuto situaci a sankci, která by postihla toho, jehož chování se v předpokládané situaci od stanoveného modelu chování odchýlí.

Právo tedy není popisem reality, ale nárokem vůči společenské realitě. Tím je dána jeho výchovná, disciplinující role, neboť vyžaduje takové chování, jež by automaticky nenastávalo. Zároveň je činitelem integrace společnosti, neboť podrobuje každého stejným pravidlům chování. Jeho sjednocující vliv není ovšem dán pouze vynutitelností požadavků práva, neboť v právu jsou normativně vyjádřeny individuální, skupinové a společenské zájmy a cíle i hodnoty uznávané společností, skupinami a jedinci. Čím méně jsou požadavky práva něčím vnějším (a to už je nejen objektivní, ale i subjektivní problém přeměny discipliny dané vnější autoritou v sebedisciplínu), tím více se autoritativní normativní systém včleňuje do každodenních vztahů a jednání lidí, přeměňuje se v návyky, stává se pevnou součástí kultury společnosti. Má-li se tedy právo plně projevit jako výchovný a integrační činitel, musí mít určitou stabilitu nutnou k tomu, aby jeho požadavky pronikly do vědomí společnosti, do jednání lidí.

Tím, že právo mocensky stanoví schéma společenských vztahů a jednání člověka, je zároveň nástrojem sociální kontroly – jak v tom smyslu, že jeho požadavky, podepřené sankcí, jsou přítomny v úvahách o možných variantách chování, tak i v tom smyslu, že porušení práva signalizuje existenci tendencí, jež působí destruktivně na chování člověka a společenské vztahy. V tomto druhém případě může právo působit jako činitel sociální kontroly jen za předpokladu, že odchylky od právem stanoveného vzoru nejsou chápány jen jako nahodilé individuální odchylky, ale jako projev hlubších a skrytých obecnějších tendencí.

Pro každého člověka má právo i zvláštní hodnotu, jež podporuje jeho souhlas s autoritativním právním systémem: právo vnáší jistotu do společenských vztahů, do normálních a konfliktních životních situací. Jednotnost pravidel, jimž jsou všichni – až na nepatrné výjimky ve státě podřízeni, jednotnost jejich pojetí i aplikace všemi orgány dává každému jistotu, že tak jako on sám jedná v souladu s právem, tak i ostatní se od požadavků práva neodchýlí. Právo tak dává možnost určit nebo předvídat pravděpodobné chování lidí v různých situacích, čímž je v maximální míře vyloučena nejistota a neurčitost. Právní jistota je jistotou o tom, že jednání ve shodě s právem je kompetentními orgány akceptováno nebo tolerováno, že žádná sankce nemůže být libovolná, ale postihuje jen jednání, které právu odporuje, že při aplikaci práva je vyloučena privilegovanost určitých osob (a naopak).

Z toho je patrné, že právo může být významným nástrojem organizace a řízení společnosti. Může jím být ovšem jen za předpokladu, že respektuje charakter společenských vztahů a politické struktury společnosti. To znamená, že nemá být příliš podrobné a malicherné tam, kde je nutná větší samostatnost, iniciativa a velkorysost, že nemá stanovit pouze jednu variantu, kde situace poskytuje možnost několika vhodných variant, že nemá být komplikované a nepřehledné tam, kde je přehlednost a jednoduchost základní podmínkou pružnosti řízení, že nemá být mlhavé a příliš obecné tam, kde je nutná určitost a přesnost, že nemá vytvářet různost, nerovné postavení tam, kde mají existovat rovné podmínky i možnosti apod.

Jinými slovy – konkrétní právní úprava politické struktury a politického řízení, tj. právní fixace forem této struktury a řízení musí být odvozena z jejich obsahu, ze vztahů kompetence a odpovědnosti, ze vztahů mezi společnosti a státními institucemi. Kritériem hodnocení právní úpravy v této oblasti nemůže být tedy nic jiného než to, zda právní formy umožňují nebo brzdí optimální realizaci těchto vztahů.

---

LITERATURA

1. Bystřina, I.; K teorii socialistické státnosti, Praha 1964
2. Gramsci, A.; Sovremennyj gosudar (v: Izbrannyje proizveděnija 3, Moskva 1959)
3. Chodak, Sz.; Systémy politických stran západní Evropy, Praha 1966
4. Kučera, E.; Soudobý buržoazní stát a jeho hospodářská činnost, Praha 1965
5. Lenin, V. I.; Stát a revoluce, Spisy 25
6. Lopatka, A.; Kierownicza rola partii komunistycznej w stosunku do państwa socjalistycznego, Poznań 1960
7. Lopatka, A.; Państwo socjalistyczne a związki zawodowe, Poznaň 1962
8. Maneli, M.; O funkcjach państwa, Warszawa 1963
9. Mills, C. W.; The Power Elite, New York 1957
10. Mlynář, Zd.; Stát a člověk, Praha 1964
11. Starościak, J.; Decentralizacja administracji, Warszawa 1960
12. Šamalík, F.; Právo a společnost, Praha 1965
13. Šik, O.; Ekonomika, zájmy, politika, Praha 1962