Flašinet pana Kalouska aneb Stále stejná písnička

Novoroční televizní sedmička se, ponecháme-li stranou vstupy dalších politiků, stala jakýmsi duelem mezi předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem a předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem. Příznivci V. Filipa a KSČM mohli být spokojeni, předseda ÚV KSČM reagoval na otázky přesně, věcně a pohotově a nezůstal svému protřelému oponentovi nic dlužen.

Jako každá podobná diskuse, které se účastní M. Kalousek, přišly i v této debatě chvíle, kdy M. Kalousek spustil svůj značně opotřebovaný flašinet a vyhrával svou oblíbenou písničku o nedemokratičnosti KSČM. Jako vždy v podobných případech zněla tato obehraná písnička značně falešně. Jako vždy se vyznačovala naprostou neschopností autora uvést jediný konkrétní důkaz o nedemokratičnosti současné KSČM.

M. Kalouska zřejmě vůbec nezajímají takové skutečnosti, jako je demokratický charakter stanov i programu KSČM, skutečnost, že KSČM plně respektuje zákonné normy i Ústavu ČR a má důvěru významné části občanů potvrzenou v demokratických volbách. M. Kalousek se zřejmě řídí názorem c.k. auditora, který vystupuje v nezapomenutelném filmu Signum laudis a podle kterého se nejlépe odsuzuje bez důkazů.

M. Kalousek však zřejmě pracuje i s jinými postupy, které zdokonalily zejména tribunály Svaté inkvizice. Sám si vytvořil představu ďáblova zplozence - komunisty, resp. komunistické strany, a tím pak pilně straší. Podle této představy je komunista ďáblem infikován již ze samotné své podstaty. Do jeho černé duše byl geneticky uložen jeden záměr - masově ničit, zabavovat majetek a usilovat o nastolení totalitní diktatury za každou cenu. Jestliže se dnes chová jinak, je to prý jen lež a manévr. Protože svou podstatou není demokratický, nemá v demokracii co pohledávat, ve vztahu vůči němu demokratické principy neplatí. Stačí jen, aby se nalezl někdo dostatečně mocný, a aby důsledně uplatnil páně Kalouskovu inkviziční logiku, a už tady můžeme mít postavení komunistů mimo zákon - projevující se dle rozhodnutí vůdce nejrůznějšími metodami - od zákazu strany, zbavení komunistů volebního práva, případně všech občanských práv, až po nejbrutálnější perzekuci.

Abychom však M. Kalouskovi nekřivdili, on přece jen ve své tirádě o nedemokratičnosti KSČM uvedl určitý argument. Našel si pasáže v programu KSČ z r. 1946 určené rolníkům a živnostníkům a zkonfrontoval je s realitou první historické formy socialismu v jejím stalinském ozvláštnění. V jednoduché zkratce, která ovšem může být běžným vědomím současného občana, masírovaným ideologií a propagandou dnešní vládnoucí třídy, považována za velmi přesvědčivou, konstatuje: Kdo jednou falešně sliboval, slibuje falešně i dnes, a proto bojte se komunistů, kteří vám zase seberou majetek, zavřou kostely i vás samotné. Bojte se jich tím více, čím hezčí věci vám slibují.

Samozřejmě, bylo by se možno dlouze rozepisovat o deformacích první formy socialismu, na kterých mají svůj podíl velmocenské vlivy ze Západu i Východu, i celková atmosféra rozděleného světa. Bylo by možno dlouze hovořit o tom, že komunisté lidem majetek nesebrali, ale umožnili jim podílet se na správě mnohem rozsáhlejšího společného majetku a mít z něj prospěch. (Bohužel tento podíl na správě společného majetku zprostředkovaný byrokratickými strukturami nebyl vždy dostatečně citelný a adresný, mnozí lidé si tohoto podílu nevážili a neváhali ze společného ukrajovat jak denním přikrádáním, tak svou neefektivní prací.)

Zcela samostatnou kapitolou by byla rekapitulace toho, co říkali představitelé nově se rodící buržoazie a její političtí exponenti typu V. Havla těsně po Listopadu a jak to pak v realitě dopadlo. Mohli bychom uvádět příklady o polistopadové devastaci českého zemědělství, o problémech drobných živnostníků, malých a středních podnikatelů, které globální kapitalismus vysává a vyvlastňuje daleko masověji a účinněji než sebedokonalejší stalinské mašinerie.

Tato vysvětlování by asi ale pro pana Kalouska nic neznamenala. Představa, že se určité politické hnutí může v nové realitě měnit, měnit svou sociální základnu směrem k širokým neprivilegovaným vrstvám, uvědomit si své chyby v minulosti a snažit se je aktivně napravit tím, že bude důsledným nositelem demokratických principů a současně i oprávněných ekonomicko-sociálních zájmů zmíněných vrstev neprivilegovaných občanů, je mimo jeho teorii »ďábelské předurčenosti«. Možná by mu prospělo, kdyby si uvědomil, že také katolická církev není naštěstí dnes již tak úplně tím, čím byla v dobách vyhlazování pohanů, inkvizice, náboženských válek, žehnání nacistickým zbraním a přisluhování fašistickým režimům Franka a Salazara.

Haló noviny, 3. 1. 2006, Josef Heller