Jasné a nejasné

Politika je velmi praktická disciplína. A do fortelné praxe míří i důvěrný vnitrostranický materiál „Volební strategie ODS a jak jí čelit“ z pera premiérova poradce Oty Novotného (Právo 12. ledna). Mají logiku jeho rady - příspěvky do vnitřní diskuse -, že před volbami by pro soc. dem. nebylo rozumné zaujmout vůči KSČM nějaké kategorické stanovisko.

Pravděpodobná aritmetika voličských hlasů, případná povolební neochota stran pravého středu jít s ČSSD do vlády a snaha Paroubkova týmu zůstat v roli políra na nadějném, rychle rostoucím staveništi české ekonomiky - to vše nutí Lidový dům k realistickému uvažování. K tomu, aby možnost hlubší spolupráce s KSČM nechal alespoň otevřenou.

Potud je všem všechno jasné; v pověstném skrytu duše i těm v opozici, kteří soustavně straší veřejnost jakýmsi novým „únorovým převratem“ a vlnou masívního znárodňování. Nejasnost vlastně nepanuje ani kolem nakladených podmínek hlubší spolupráce (a integrace do politického systému), které podle soc. dem. musejí komunisté splnit: nechť se (jasně a nedvojsmyslně) omluví za zločiny v komunismu spáchané. Nechť má KSČM (jasný) odstup od KSČ. Nechť se (jasně) přihlásí k polistopadovému vývoji, který by měla považovat za své vlastní osvobození. A konečně: nechť je obhájcem práva na soukromé vlastnictví.

Z toho plyne: nevyjádří-li se takto komunisté (nebo se vyjádří, jakože se již vyjádřili, leč nejasně či dvojsmyslně), nemají nárok být integrováni do systému, hlouběji spolupracovat s jakoukoli jinou partají a s gustem si vychutnat své vlastní osvobození...

Kdo zažil minulý režim a kdo se v něm navíc aspoň jednou ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě, dovede podmínky na komunisty vznášené pochopit. A snad by je ještě přitvrdil, když si náhodou něco aktuálně komunistického dneska přečte.

Nejsme tady zvyklí na důraz, s jakým západní radikální levice odmítá nést na svém hrbu „zločiny komunismu“. Neboť - argumentuje se tam zleva - tyto zločiny se odehrály v režimu, který se a) vyvinul z krize první světové (jasně kapitalistické) války a který b) nebyl (zcela jasně) ani žádným socialismem, natož komunismem. Nikoli, byl byrokratickou diktaturou, totalitním - ano, tak definuje lítá levice státy sovětského bloku - „státním kapitalismem“.

Nemusíme snad litovat, že na rozdíl od „Černé knihy komunismu“ (téměř 100 miliónů obětí) u nás nevešla v širší známost - tak jako na Západě - „Černá kniha kapitalismu“ (skoro 250 miliónů obětí); obě knihy totiž v zásadě jen předvádějí, jak historická systémová analýza nemá vypadat. Avšak možná by nám líto být mělo, že asi nebyly pochopeny myšlenky amerického politologa Roberta A. Dahla, věru vůbec žádného to levičáka. Dahl nazývá standardní západní demokracie „polyarchiemi“, které jsou v praxi vzdáleny ideálnímu typu. Má však za samozřejmé, že i v těchto nedokonalých „reálných demokraciích“ nesmí být kritika sociálně ekonomického řádu - tedy ani soukromého vlastnictví - omezována.

Budiž, naši komunisté pojídají, co si zavařili, když kdysi - na rozdíl od mnoha „bratrských stran“ - znárodnili úplně všechno, i každé holičství a hokynářství. Ale mohou si dnes zavařit také ti, kteří jen pragmaticky zvažují všechny možnosti a průzkumy momentálních nálad. A kteří chtějí přeškolit jednu kontroverzní politickou stranu na jasného obhájce privátu. Jasným a nedvojsmyslným obhájcem soukromého vlastnictví totiž nikdy nebyl ani Jan Pavel II. A nebyla jím od svých počátků až do naší doby ani evropská civilizace.

Zda obhájci veřejných zájmů, veřejných služeb a neziskových organizací - jimž je však zároveň soukromé vlastnictví svato - ustojí za této situace nápor protivníků, je nejasné.

Právo, 17. 1. 2006, Martin Hekrdla