Zemřela vize, do hrobu dána, metoda po ní zůstala…(1)

„Buržoazie vznikala jako avantgarda nových sociálních a výrobních sil UŽ za feudalismu. Vzniká něco podobného v současném pozdním kapitalismu?“

Část první: O „puerismu“

Marxovo dílo a jeho proroctví jsou v dnešní době přijímána ve zvláštní schizoidní podobě. Na jednu stranu všem připadá jeho dílo jako něco zastaralého, co je nejen nepravdivé, ale co především ani nemotivuje k jednání masová hnutí, jako tomu bylo v minulosti.
Na straně druhé jsou ti, které podobná problematika zajímá, doslova uhranuti popisem globalizace v Komunistickém manifestu i v jiných dílech.

A zde je, jak se zdá, i klíč k roli Marxovy tvorby v dnešním světě.
Je zřejmé, že pravdu Marx měl, když popisoval fázi vývoje společnosti, kterou uvozoval a přinášel kapitalismus, jako fázi, kdy trh prostupuje ekonomiku společnosti celkově nebo alespoň dominantně, na rozdíl od fází předchozích. A v míře, ve které kapitalismus dovršuje svou podstatu, vše čím potenciálně byl odjakživa, ale co se projevuje víc a víc a je méně a méně skryto – v této míře inspiruje marxismus i dnes.

V případě Marxovy vize socialistické, respektive komunistické společnosti, která má kapitalismus překonat, už věc není tak jednoduchá.
Marx a Engels shromáždili rozsáhlý historický materiál, ale od souvislostí a zákonitostí, které tento materiál, tato empirie a deskripce odhaluje, se socialistická a komunistická vize budoucí společnosti výrazně odchýlila hned v několika bodech. Zjevně nebyla prolongací historického, už objeveného.

První bod se týká subjektu, revoluční a progresívní společenské třídy.

Ve feudální formaci byly dvě základní protikladné třídy – feudálové a poddaní, resp. nevolníci. Kapitalismus sice odstranil třídní nadvládu feudální šlechty, ale samozřejmě nenastolil žádný systém, kde by vládla třída poddaných. Kapitalismus byl novým řádem proto, že ho z hlediska třídní struktury tvořily nové hlavní třídy a vládla v něm buržoazie, která se na konci feudalismu formovala jako zvláštní (transcendentní) třída budoucnosti a to natolik, nakolik ten – už končící – feudalismus přestával feudalismem být.
Zdálo by se tedy logické, kdyby Marx hledal taky nějakou tu novou transcendentní třídu v kapitalismu, která překračuje kapitalismus. Třídu, která by sice osvobodila proletariát z jeho proslulých „okovů“ (zrovna jako buržoazní revoluce osvobodila nevolníky z nevolnictví), ale která by nastolila systém, který by tvořily JINÉ dvě základní třídy. Marx ovšem vyhlásil, že jde o specifickou přeměnu, vládnoucí třídou v novém společenském řádu bude jedna z bývalých základních tříd kapitalismu a sice třída vykořisovaného proletariátu – tedy něco se v minulých formacích nikdy nestalo. Zdůvodnil tuto výjimku tak, že role dělnické třídy nespočívá v jejím úzce třídním postavení a proto právě dělnická třída – třebaže jde o jednu ze základních tříd kapitalismu – může osvobodit celé lidstvo a vytvořit beztřídní společnost, přičemž její vítězství bude historicky zaručeno tím, že nová socialistická-komunistická formace bude rozvíjet výrobní síly efektivněji než kapitalistická.

Tato hypotéza se ale nepotvrdila. O nějakém efektivnějším rozvíjení výrobních sil za skutečného, tzv. reálného socialismu nemohla být ani řeč a co hůř – situace byla přesně opačná, než být měla.
Na začátku socialistického experimentu byl systém reálného socialismu dokonce paradoxně úspěšnější – když řešil industrializační úkoly – než později. V 30. i 50. letech vyvolával SSSR i značné naděje DOKONCE i ohledně vývoje výrobních sil, a Sputnik, Gagarin i využití atomové energie – to byla ještě labutí píseň takové doby. Pak ovšem přišla vědeckotechnická revoluce a v 80. letech – kromě věcí souvisejících v SSSR s armádou – vyvolával reálný socialismus už jen jediné – útrpnost.

Je zřejmé, že těžko lze považovat za pokrokovější takový společenský řád, který v soutěži mezi systémy navzájem nejenže neobstál, ale dokonce byl úspěšnější na začátku takové soutěže, a jak ona soutěž pokračovala, tak čím dál víc zaostával a zaostával.

Není vlastně divu, že reálný socialismus neobstál. Zkusme na chvíli trochu popustit uzdu své fantasii. Je dnes doba, kdy tzv. fantasy až inflačně nahrazuje starou dobrou sci-fi. Takže použijme fantasy jako nástroj a zkusme si na chvíli představit, jaké by to bylo, kdyby feudální společnost nahradil místo buržoazní společnosti, jak se skutečně stalo, nějaký „nevolnický stát“, který by dával přísně pozor, aby se nemohla rozvíjet buržoazie, stát, který by se „pobonapartisticku“ osamostatnil, těžil jako celek feudální rentu, ale byl by celkem hodný na nevolníky, pomáhal by jim, robota by byla třeba kratší a v celém státě by panovala jakási patriarchální atmosféra. Nevolníci by měli zastání, cechy ve městech by byly chráněny před cizáky a přivandrovalci, zlé panstvo by bylo díky revoluci vyvolané lidovým náboženským řádem pueritů revolučně odstraněno a dobrý car, Hospodář a vlídný hosudar by vládl lidsky pomocí svých drábů a úředníků vyškolených a kontrolovaných řádem pueritů. Sám král by musel být bratr puerita, jeden z členů Velké rady a i on by musel poslouchat jako disciplinovaný bratr svého bratra představeného – Ctihodného Velmistra („generálního tajemníka?“) – nejmocnější osobu v zemi.
Zkusme si nějaký podobný experiment aspoň na chvíli představit. Vždy by to přece nebylo – v kontextu se začínajícím kapitalismem – tak špatné. Na jedné straně začínající kapitalismus a ty strašlivé podmínky kapitalistických čoudících továren, dickensovských, špinavých velkoměst, 14hodinová pracovní doba atd. Kdežto ve státě pueritském – pod láskyplným vedením bratří pueritů venkovská, případně maloměstská idyla, řád, klid, přiměřená práce, žádné podvratné síly, nebo zde u pueritů bychom byli všichni Jako Jedna Rodina (tak by se i jmenovala kniha zakladatele pueritů, bratra Rosalia (rudého) – jinak povinná četba). No nebyla by to krása…?

Těžko říci, jak dlouho by taková „pueritská společenská formace“ existovala v kapitalistickém obklíčení. Osobně si myslím, že by nepřežila ani ve „starém“ obklíčení feudálním – husitství sice nastolilo a udrželo protestantskou věrouku, kterou po 100 letech převzala skoro polovina Evropy a následně skoro polovina Ameriky, ale ze sociálních změn v prospěch statusu poddaných nic nezůstalo.

Střípky podobných „pueritských“ snah bychom třeba i v historii našli, právě možná v nějakých řádových státech a územích, možná u jezuitů v Latinské Americe, možná i jinde v nekřesanských civilizacích, co já vím. To ale vůbec není důležité. Důležité je to, že historický feudalismus byl ve skutečnosti nahrazen historickým kapitalismem a ne nějaký „historickým puerismem“ založeným na zájmech nevolnické třídy.

To, že reálný socialismus neobstál v soutěži, samozřejmě neznamená, že kapitalismus musí být věčný. Ale asi těžko se s ním vypořádá nějaký takový „socialistický puerismus“, který místo přirozené změny systému, odebere panující třídě prostředky její moci a ze všech lidí ve státě prostě udělá příslušníky té staré, bývalé utlačované třídy a jejich jménem pak Řád či Strana povládnou.

Co ale pak vyvodíme z takového závěru?
Minimálně to, že až bude kapitalismus skutečně nahrazen, tak asi těžko společenským systémem založeném na třídním zájmu těch, co pracují produktivně za mzdu, protože ti tvoří jednu ze dvou základních tříd původní, starého kapitalismu. Jako feudalismus nemohla nahradit nějaká „nevolnickᓠspolečnost, ani kapitalismus – jak máme dokonce experimentálně potvrzeno – nemůže nahradit společnost s hegemonií námezdních sil, diktatura proletariátu, dělnický stát atd., tedy nic takového, o co se pokoušel reálný socialismus.

Buržoazie vznikala jako avantgarda nových sociálních a výrobních sil UŽ za feudalismu.

Vzniká něco podobného v současném pozdním kapitalismu?
Může tuto roli hrát tzv. cognitariát ?

V Chrudimi dne 17. 1. 2006, Miroslav Tejkl