Abeceda marxismu: A jako anarchismus

Anarchismu náleží nepopiratelně zvláštní místo v revoluční tradici – v pozitivním či negativním smyslu. Dle svého názvu odvozeného od řeckého „an arché“ – bez vlády – vystupuje proti všemu, co brání lidské svobodě, a zároveň se staví proti nerovnosti lidské společnosti. Úhlavním nepřítelem je pro anarchisty stát. Brání lidské svobodě a je nástrojem nadvlády vládnoucí třídy vůči třídě podřízené.

Proti státu

Podle anarchismu má být stát jako takový okamžitě po revoluci odstraněn. Zde se dostává anarchismus do sporu s marxismem. Ten chápe nutnost zavedení tzv. dělnického státu na přechodnou dobu.

Zrušením kapitalismu totiž nelze hned zavést komunismus, je třeba použít státních prostředků k potlačení kontrarevoluce (tedy stát jako nadvládu dělnické třídy nad kapitalistickou) a ke kontrole výroby a přerozdělení – aby se zabránilo tomu, že by si každý nárokoval ze společné výroby víc než ostatní, „někdo by nechtěl jíst chleba, ale kaviár“, jak zní asi nejčastější „argument“ proti komunismu.

Vlastnosti a vědomí lidí jsou formovány společenskými podmínkami. Člověk vyrůstající v kapitalistické společnosti se nezmění přes noc. Přeměna člověka z tvora egoistického a soupeřivého ve spolupracujícího a nesobeckého neproběhne plně během krátkého období revolučního kvasu. Dělnický stát proto musí trvat tak dlouho, dokud bude třeba kapitalistické pozůstatky držet na uzdě.

Jakmile dospěje společnost do komunistického stadia, stát odumře – ne „nějakým záhadným způsobem“, jak si myslí anarchisté (marxismus je založen na vědě, nikoli na záhadách), ale prostě ztratí smysl další existence.

Překonání pozůstatků kapitalismu vychází v prvé řadě z dosažení určitého stupně výroby, směny a rozdělování společenského produktu, dosažení vysokého stupně produktivity práce, z odstranění základních společenských rozporů, jejichž projevem je existence tříd a privilegovaných vrstev, z odstranění potřeby donucení. Až státní aparát pozbude svůj účel a bude překonána zaostalost kapitalismu, skončí stát, jak ho známe dnes, na stránkách učebnic dějepisu.

Dělnický stát je kontrolován zezdola, jeho činitelé jsou volitelní a odvolatelní, stejně jako jejich funkce jsou zrušitelné zezdola. Tato forma státu zajišuje nadvládu velké většiny společnosti, dělnické třídy jako celku, nad pozůstatky kapitalistických tříd. Některé směry anarchismu k tomuto uspořádání také dospěly, avšak vyhýbají se nazvat ho pravým jménem – stát.

Stát dnes

Abstraktní chápání státu jako nadhistorického zla dezorientuje anarchisty v řadě konkrétních bojů pracujících. Ačkoliv marxisté chápou stát jako nástroj třídní nadvlády, zároveň podporují reformy ve prospěch pracujících. Každé zlepšení postavení pracujících v rámci kapitalismu znamená posunutí zákopových linií v boji proti kapitalismu dopředu. Marx například plně vítal zákony omezující dětskou práci, ačkoliv šlo o zákony kapitalistického státu.

V dnešní době je aktuální téma privatizací. Někteří anarchisté nevystupují proti privatizaci s odkazem, že není rozdílu mezi soukromým vlastnictvím a vlastnictvím kapitalistického státu. Marxisté naopak vidí, že ve státním sektoru obecně panují lepší podmínky pro pracující, jako např. větší dodržování ochrany pracujících apod.

Zestátnění podniků, ač do rukou kapitalistického státu, už představuje určitý krok k zespolečenštění výrobních prostředků. Narušuje samotnou myšlenku nedotknutelnosti soukromého vlastnictví.

Konflikt pracujících v takovém podniku už není jen konfliktem s jednotlivým kapitalistou, ale s kapitalistickým státem a přímo klade otázku, kdo kontroluje společnost jako celek.

Vize společnosti

Anarchistická společnost má být uvedena v život ihned po zrušení státu. Aby byla plně svobodná, nejenže ihned zmizí stát, ale i cokoli, co by stálo nad nimi. Jejich cílem je tedy rovnoprávná federace nejlépe komun (jednotek se společným majetkem).

Naproti tomu marxisté obhajují centrální a plánovaný model společnosti. Samostatně fungující komuny by se vyvíjely logicky nerovnoměrně, už jen různým přístupem k surovinám, lepší půdě, pracovními schopnostmi atd. Mezi komunami by vzrostla nerovnost, při obchodu mezi komunami by nutně nastoupily tržní vztahy, a výsledek? Stačí se podívat na příklad USA – z tržních vztahů svobodných komun, malovýrobců, farmářů a dalších zcela svobodných lidí se vyvinula největší kapitalistická velmoc světa.

V centrálně plánované společnosti se naopak problémy výroby, distribuce a jiné se řeší celospolečensky. I když na základě co největší demokracie zdola, přesto centralizovaně a koordinovaně. Jedině tak lze zabránit riziku živelného návratu k trhu.

Utopičnost anarchismu

Po zrušení kapitalismu není možné předpokládat automatický chod komunismu, a to nejen kvůli potřebě potlačit kontrarevoluci.

Vezměme si za příklad živnostníky. Ti tvoří významnou část společnosti, a ačkoliv nikoho nevykořisují, představují soukromé vlastnictví a tržní vztahy ve společnosti. Revoluce a dělnický stát je tedy na jednu stranu nesmí postavit proti revoluci, na druhou stranu musí živelné rozpínání trhu. Anarchismus jako kdyby zavíral před takovými nesnázemi oči.

Potlačení živnostníků je pro nás nepřípustné, protože osoba vydělávající si na sebe vlastní prací se ničím neproviňuje – ale představuje právě to riziko, že vytvoří vztahy mezi sebou na tržních základech.

Naším úkolem bude zapojit nejprve živnostníky do ekonomiky založené na socialistických vztazích. Následně pozitivně motivovat živnostníky k opuštění soukromě vlastnického podnikání nabídnutím lepších životních podmínek v kolektivním hospodaření. To ale opět předpokládá rozvinutí výroby na plánovaných základech.

Není možné doufat, že s revolucí zmizí všechny pozůstatky tržních vztahů samy o sobě. Musí se počítat i s platovým odměňováním podle vykonané práce a kvalifikace, než úroveň ekonomiky umožní přistoupit na plně rovné vztahy ve všech oblastech společnosti.

Kdyby se anarchistům povedlo ustát kontrarevoluci, anarchistický federalismus je cestou k prohloubení nerovnosti mezi lidmi; idealistické spoléhání se, že „člověk je od přírody dobrý“ (anarchistický filozof Kropotkin), není dostačující. Bez celosvětové sítě plánování ekonomiky a přerozdělování výrobků není rovná společnost celého lidstva možná.

REVO, č. 27, červenec 2005, Mikeš