Proč společnosti přežívají či zanikají?

Jak společnosti rozhodují o svém přežití či zániku, ptá se Jared Diamond v podtitulu své knihy Kolaps (Collapse, Viking 2005, německy Kollaps, S. Fischer 2005). Proč vyhynuli Mayové či grónští Vikingové, zatímco společnost na Nové Guineji existuje nepřetržitě 46 000 let? Jaké naděje na přežití máme my?

Kniha začíná srovnáním dvou statků. Oba specializované na produkci mléka, srovnatelná velikost, srovnatelně moderní technologie, srovnatelně nepříznivé přírodní podmínky a dopravní poloha, srovnatelná závislost na rozmarech počasí a trhu. Statek v Montaně expanduje a vše nasvědčuje, že má zajištěnou budoucnost. Majitelé druhého, v grónském Gadaru, pomřeli spolu s celou vikingskou společností hladem a zimou před více než 500 lety. Ještě pár let předtím vše nasvědčovalo, že mají zajištěnou budoucnost.

Jared Diamond je biolog a značnou pozornost věnuje životnímu prostředí a následkům lidské činnosti. Stejně brilantně ale analyzuje historické, sociologické, ekonomické, politické, kulturní a filosofické aspekty desítek kultur v rozmezí půldruhého tisíce let a vyvozuje z nich obecně platné poznatky a závěry. Nevím o druhé knize, která by poskytovala srovnatelně komplexní a vydatnou potravu k úvahám o lidských společnostech.

První část knihy věnuje Montaně, v 60. letech jednomu z deseti nejbohatších států USA, dnes druhému nejchudšímu. Kdysi pyšné hornictví zde trvale zamořilo rozsáhlé oblasti, jejichž sanace dnes stojí víc, než kolik za celou dobu své existence vyneslo. Pasáže o louhování kyanidem by měly být povinnou literaturou pro všechny, kdo uvažují o těžbě zlata na Šumavě. Ze sebevědomého zemědělství zbyly trosky, lesní požáry se postupně vymykají kontrole, chybí prostředky na školství. Zároveň se Bitterroot Valley stalo exkluzivním letním sídlem nejbohatších vrstev USA s následkem pro místní obyvatele nedostupných cen pozemků a extrémní propasti mezi bohatstvím a chudobou.

Velikonoční ostrov s mírným klimatem, úrodnou půdou a stovkami kamenných soch je exemplárním příkladem kultury, která se zhroutila výhradně vlastním přičiněním. Polynésané jej osídlili krátce před rokem 900 a v průběhu prvních 500 let zde rozvinuli intenzivní zemědělství se zavodňovacím systémem, originálním způsobem mulčování kameny a drůbežářskými farmami, které bez velkých problémů uživilo odhadovaných 15 000 obyvatel.

Ostrov byl rozdělen mezi dvanáct kmenů, každý s vlastní ceremoniální platformou s kamennými božstvy, která kmen a jeho území ochraňovala. Kmeny spolu přátelsky spolupracovaly a zároveň se snažily přetrumfnout ostatní v počtu, velikosti a provedení svých soch. Od nějakého okamžiku se soutěž začala postupně zvrhávat ve stále zarputilejší a zoufalejší boj o ochranu bohů, o stále větší, početnější a nákladnější sochy bez ohledu na náklady a na spotřebu dřeva pro jejich transport a stavbu. „Co si asi představovali, když káceli poslední strom?“, ptá se jeden z Diamondových studentů.

Důsledky odlesnění jsou sucho, eroze půdy, vymizení biologických druhů, zhroucení zemědělství a následně hlad, rozpad sociálních struktur, války, kanibalismus. Od roku 1722 přibyly další rány v podobě evropské kultury, misionářů, otrokářství a neštovic. V roce 1877 žilo na Velikonočním ostrově 111 obyvatel.

Nevratné škody ekologického systému, způsobené zejména odlesněním a nadměrným pastevectvím v důsledku nárůstu obyvatelstva jsou kritickým problémem všech společností. Poučná je v tomto směru historie Grónska. Civilizačně vyspělejší zemědělská kultura křesanských Vikingů zde nebyla schopna či ochotna převzít na místní podmínky lépe adaptované technologie Inuitů (Eskymáků) a po 400 letech vyhynula, zatímco Inuité ve stejném prostředí přežili dodnes.

V zásadě existují dva modely k dosažení trvale udržitelné rovnováhy mezi přírodními zdroji a lidskou populací: zdola nahoru, z iniciativy nižších celků, které se spolu na potřebných opatřeních dohodnou, anebo shora dolů, z iniciativy vládce, který je prosadí mocí. Příklady prvního typu jsou základně demokratická společnost Nové Guineje či společnost ostrova Tikopie, které vyvinuly vlastní formy trvale udržitelného intenzivního zemědělství i efektivní metody kontroly porodnosti při hustotě 310 lidí na km² zemědělské plochy (ČR: 308 lidí/km²). Diamond přitom neopomíná zdůraznit zásadní úlohu pocitu společné identity a společných zájmů.

Příkladem druhého typu je Japonsko v období Tokugawa, kde koncem 17. století po zjištění rozsahu škod shogun těžbu dřeva zcela zakázal a ekologický systém se časem úplně zregeneroval. Jiným příkladem je Dominikánská republika v období brutální diktatury Joaquína Balaguera 1966-1996, který v rozsáhlých částech země zřídil přírodní rezervace, proti dřevařskému průmyslu neváhal použít armádu a vysokou spotřebu dřevěného uhlí nahradil dotovaným dovozem propanu. Balaguerově rozporuplné osobnosti a motivaci věnuje Diamond řadu stránek. Zároveň upozorňuje i na export devastace: Japonsko a další země chrání vlastní lesy dovozem dřeva ze zemí, které své bezohledně ničí.

Podnětné jsou Diamondovy úvahy o genocidní válce ve Rwandě v roce 1994. Při pozornějším rozboru zjišuje, že hranice mezi oběma skupinami nebyla zdaleka tak ostrá a že k vyvražďování docházelo i v etnicky homogenních lokalitách. Na základě demografické a hospodářské analýzy nabízí malthusiánské vysvětlení tragedie jako sociální bouře z přelidnění a hladu, která v hospodářské nerovnosti Tutsi a Hutu teprve sekundárně nalezla vhodnou záminku a artikulaci.

Dále se Diamond věnuje společnostem Číny a Austrálie, na první pohled výborně prosperujícím, přitom však působícím obrovské škody na svém životním prostředí hrozící v budoucnosti rozsáhlými katastrofami, v prvním případě dalece překračujícími hranice země – budiž připomenuto, že kniha byla napsána ještě před posledními chemickými nehodami v Číně. Prudký hospodářský vzestup zemí jako Čína nebo Indie a rozsah ekologických škod posouvají problém udržitelné rovnováhy mezi přírodními zdroji a lidskou populací z rozměru ostrovů či lokálních kultur na planetární úroveň.

Na příkladu Austrálie popisuje Diamond m.j. roli kulturní identity. Australané sami sebe považují za Brity. První války (jako i všech dalších až po iráckou) se Austrálie bez jakéhokoli jiného zjevného zájmu zúčastnila na straně Británie a nejvyšším státním svátkem je dodnes Anzac Day, výročí porážky na tureckém poloostrově Gallipoli 25. dubna 1915. Evropská identita se zde projevuje v politice „bílé Austrálie“ s cílem 50 milionů „anglosaských a keltských“ obyvatel, ve vztahu k vlastní zemi, k původním australským obyvatelům i k tichomořským sousedům. Ekologická katastrofa zamoření země králíky a liškami nevznikla mimoděk, jak se někdy traduje, ale vědomě, s cílem oživit „cizí“ faunu důvěrně známými „domácími“ druhy a obohatit drsný život v „cizím“ prostředí „domácími“ zvyky. Zdařila se teprve na čtvrtý pokus.

Čtvrtá část knihy se věnuje praktickým závěrům a poučením. „Proč činí některé společnosti katastrofální rozhodnutí?“ ptá se Jared Diamond a načrtává obrysy celé jedné nové vědní disciplíny, snad vůbec nejdůležitější ze všech existujících. Klasifikuje čtyři faktory, vedoucí k chybným společenským rozhodnutím: společnost nerozpozná vznik problému včas, než se začne projevovat; nevezme jej na vědomí, přestože se již projevuje; vezme jej na vědomí, ale nepodnikne kroky k jeho řešení; pokouší se jej řešit neúspěšně. Každý z těchto faktorů dále podrobně rozvádí a uvádí k němu příklady různých způsobů řešení.

Zmíním se podrobněji alespoň o třetím faktoru. Souvisí s tím, co ekonomie a sociální vědy označují za „racionální chování“, kdy si původce problému sice je škodlivosti či etické nepřípustnosti svého jednání vědom, toto mu ale racionálně viděno přináší prospěch. Typicky snadno prochází tehdy, když je značný prospěch soustředěn mezi malý okruh profitujících, zatímco škoda je po malých částkách rozložena mezi velký okruh postižených. Diamond vyjmenovává celou řadu situací, ve kterých profituje malá skupina na úkor většiny: získání privilegií či subvencí, postavení „jazýčku na vahách“ v demokratickém hlasování, nadměrné využívání společných zdrojů, čerpání krátkodobých výnosů při vyhýbání se úhradě dlouhodobých nákladů, netrestné jednání přinášející zisk způsobením škody druhým, zneužívání exkluzivního postavení, protichůdné zájmy držitelů moci oproti zájmu společenství.

Zvláštní pozornost Diamond věnuje chování velkých hospodářských koncernů. Vyvrací běžná klišé, podle kterých se chovají primárně neeticky. Ilustruje to na srovnání dvojic konkrétních koncernů v oborech těžby nafty, těžby nerostných surovin a dřevařství, z nichž vždy jeden jedná v souladu s obvyklými předsudky, druhý naopak jedná korektně a zodpovědně. Příčiny jejich rozdílného chování jsou předmětem zasvěcené a podrobné analýzy.

V závěru knihy Diamond shrnuje aktuální ekologické problémy, což přes řadu některých nových podrobností a aspektů není překvapivá látka. Na závěr vyslovuje opatrnou naději, že za předpokladu dostatečné rozhodnosti se lidská civilizaci rozsáhlejšímu kolapsu může vyhnout.

K tomu si dovolím připojit polemickou úvahu. Diamond staví svůj optimistický závěr primárně na ekologické problematice. Jenomže ekologickou rovnováhu dokázali podle všeho nalézt i obyvatelé Velikonočního ostrova.

Příčina jejich kolapsu ležela jinde, v kultuře, v hypertrofii jinak nepochybně pozitivního a integrativního kultu kamenných soch. Teprve když jeho funkce převážila nad všemi ostatními racionálními hodnotami, když se zvrhl v zoufalý boj o stále větší přízeň bohů či kmenovou prestiž bez ohledu na ztráty, následoval kolaps ekologického a společenského systému.

Identický proces ale můžeme sledovat i dnes, jestliže si za prestiž a božskou přízeň dosadíme profit. I jeho v zásadě pozitivní a racionální funkce již dávno hypertrofovala, zatlačila všechny ostatní hodnoty do pozadí a zvrhla se v zoufalý boj o stále větší zisky bez ohledu na ztráty. Již dávno není příčinou většiny ekologických problémů, které Diamond vypočítává zátěž růstem obyvatel, ale růstem profitů. Podobně není většina současných sociálních problémů a hrozících konfliktů způsobena nedostatkem přírodních zdrojů, ale opět růstem profitů. Diamondova sonda do zaniklé kultury Velikonočního ostrova je tak daleko spíše vizí naší vlastní budoucnosti.

Britské listy, 27. 1. 2006, Přemysl Janýr