Jan Keller – Socialismus a sociální stát

Autor: administrator <secret(at)sds.cz>, Téma: 02. Články, statě, projevy, Zdroj: Lavka.info, Vydáno dne: 02. 03. 2006
Teze přednášky prof. Jana Kellera, přednesené ve čtvrtek 23. 2. 2006 pro Klub levicových psychologů a sociologů

Socialismus a sociální stát – vztah se dá vymezit jednoduše. Socialismus měl zájem o sociální zabezpečení obyvatelstva, ale od 60. let nízká výkonnost. Kapitalismus je výkonný, nejde mu o zabezpečení, musel ovšem obstát v konkurenci reálného socialismu, dnes je jasné, že mu jde jen o maximalizaci zisků.

  1. Proč zkolaboval socialismus
  2. Proč problémy sociálního státu?
  3. Největší hrozba dneška
  4. Oživení marxismu – dva předpoklady
  5. Jaké možnosti a jaká rizika

Ad 1)

Robert Kurz - Kolaps modernizace (předzvěst kolapsu západu).Vychází z toho, že reálný socialismus jako nástroj modernizace zaostalých zemí, sekundárně i modernizace zemí vyspělejších.Založen na abstraktní práci, jejím podřízení vysokým politickým rozhodnutím.

SSSR – původní akumulace – státní moc musela, aby rozběhla výrobu, vnutit obyvatelstvu ctnosti protestantské etiky – vysoká produktivita, nízká spotřeba, odložení odměny. Přitom nebyly žádné kolonie – vymačkat z vlastního obyvatelstva. To, co on musel získat, šlo na západě z kolonií. Quasivojenská mašinérie abstraktní práce. Od doby západní industrializace se ovšem věda a technika dostala na vyšší úroveň, vyžadovala větší prostředky, kvůli tomu větší roli stát. Dále potlačení vnitřní konkurence v zájmu posílení konkurenceschopnosti navenek (asi od 60 let).

Nižší kvalita zboží, zhodnocováno neefektivně, plýtvání, zisky určovány úředně, posilování inflace nákladů, soupeření podniků o dotace, stát musí subvencovat – udrželi krok do 60 let, ale nezvládli VTR – nůžky se rozevírají. Přímý kolaps socialismu a stále větší problémy třetího světa – tempo VT vývoje finančně náročné, outsideři upadají do bídy, rozvojové země se uchylují k svéráznému merkantilismu – byrokratické aparáty, dotace do výroby a cen, pokus modernizovat 3 svět ještě po SSSR.

Dnes žádné šance náskok dohnat, výroba vyžaduje stále méně lidí, většina obyvatelstva bývalého druhého a dnešního třetího světa není třeba ani k vykořisťování. Světovou produkci vytváří nízký podíl na počtu obyvatel.

Sociální demokracie nemá žádnou šanci v rozvojovém světě – obvykle působí jako zmírňovatel vykořisťování – ale tady ani nejde o vykořisťování.

Rozvojové země a 2. svět – jsou bez peněz – nelze žít ani předkapitalisticky, ani kapitalisticky.Co dělat? Bezvýchodné, odbourávat státní byrokracii, subvence – jen rychlejší ožebračování.

Východ už nezažije prosperitu západu. Byrokratický socialismus byl historickou cenou za to, že bylo možno existovat ve struktuře moderní průmyslové společnosti. Pro lidi z východu to byla jediná dostupná modernizace.

Po kolapsu východu čeká kolaps i západ. Nejvýznamnější ekonomiky nejsou s to integrovat zbytek světa a doplatí na to. Méně a méně pracovních sil,ostrůvky, které úspěšně na export, nerozvinou vnitřní trh. Ani ve vyspělých zemích neroste kupní síla zaměstnanců. Příčinou není nízká mzda, ale neschopnost zaměstnat dostatečné množství lidí.Kupní síla bude klesat úměrně k poklesu zaměstnanosti (flexibilita práce). V Holandsku jdou nejvíce cestou rozkouskování práce – dvě třetiny lidí nemají plnohodnotnou práci, zaměstnanost klesá.

Kapitalismus je tvrdý, stále více lidí odchází do služeb, to je ale proces, který je součástí choroby. Služby závislé na výrobě, krize celého systému – krize zbožní výroby založené na konkurenci. Kapitalismus dosáhl takové produktivity, že nepotřebuje většinu lidí. Západní systém obtížně řešitelné problémy.

Ad 2)

Problémy sociálního státu.

Globalizace

Keller – globalizaci je mylné datovat příliš brzy (antika, 19. století), ale taky ne příliš pozdě. Ve skutečnosti měla dvě fáze:

  1. po 2. světové válce – 50 a 60 léta, probíhala v režii západních států, forma rozvojové pomoci, západ řeší své problémy (vývoz zboží, zaměstnání pracovních sil ve svých zemích, sociální stát)
  2. 70-90 léta, už ne v režii západních států, ale nástroj globalizace – velké nadnárodní firmy – vzaly to do vlastních rukou a působí proti zájmům sociálních států (např. přesun výroby do třetích zemí, kde hladové mzdy, únik před zdaněním apod.)

Pojmy primární a sekundární sociabilita.

V první fázi globalizace – rozbití primární sociability v rozvojových zemích, rozbourány tradiční struktury, lidé se stahují do megapolí.

V druhé fázi – nadnárodní firmy s využitím nové struktury rozbíjejí sekundární sociabilitu ve vyspělých zemích.

Po válce potřebovaly rozvojové země střední techniku, výrobu pro lokální okruhy, z toho by ale západ nic neměl. Země by byly soběstačné.

Západ sledoval dva cíle:

  1. export z rozvojovek do vyspělých pokud jde o suroviny a plodiny, konkurenci, která by stlačovala jejich ceny, z toho dotován sociální stát.
  2. západ vyvážel nezaměstnanost, chudé země odebírají zboží, na západě zaměstnanost, v chudých zemích blokována vlastní výroba, nezaměstnaní.

Jižní země – velké zadlužení na velké projekty, monokultury, srážely si ceny,vyvážely stále více, vyháněly rolníky z půdy, velkovýroba. Přišly o primární sociabilitu, slibovala se jim sekundární – ale dnes nemají žádnou.

U nás primární sociabilitu odstranil socialismus, dnes nám nikdo neslibuje sociální stát.

Velké světové krize – Mexiko apod. – mezinárodní kapitalistické instituce Světová banka apod. radí těmto zemím totéž, co diktovaly socialistickým zemím.

70 léta – nadnárodní firmy vlastní režie – strukturální adaptace, nesnížila dluhy, ale snížila kontrolu vlád nad vlastní ekonomikou.Otevírání zemí nepomohlo uplatnit jejich komparativní výhody, mezinárodní firmy uplatnily své komparativní výhody, rozvojové země už pro ně nejsou odbytiště a dodavatel surovin, ale především bezkonkurenční laciná práce a nízké daně.. Jih vyváží rozbitou primární sociabilitu na sever a ohrožuje sekundární sociabilitu západu.

Rozpor sociální stát versus nadnárodní korporace.Konkurence práce vyhovuje nadnárodním firmám. Daňové prázdniny.Sociální stát chce zvýšit koupěschopnost, nadnárodní firmy odmítají platit  i za výkon. Imigrace chudých lidí, sociální stát se o imigranty musí starat, firmy ne. Představy o vývozu demokracie do 3. světa zmizely, spíše naopak vývoz nedemokratických struktur na sever, nadnárodní firmy ohrožují.

Ad 3)

V čem největší nebezpečí? Baumanovy knihy – Tekutá modernita, Individualizovaná společnost (ta už jen opakování)

Bombastické oslavy Orwellovy knihy 1984 – malý zájem veřejnosti. Orwell hovoří o hrozbě, že soukromé bude pohlceno veřejnou mocí. Toho se bojí i Habermas. Bauman naopak – soukromý zájem pohlcuje veřejný sektor. Přitom se straší totalitou. Požaduje se od lidí, aby čelili rizikovým jevům jen vlastními soukromými silami – ale člověk na to nemá dost síly. Ohrožen je celospolečenský systém, ale reagovat se má individuálními silami. Hrozí kolonizace veřejné moci soukromým zájmem. V celoplanetárním měřítku –odumírají státy, národy – kontrola soukromými korporacemi.

Bauman – bojovat za veřejný sektor – jinak žádná individuální svoboda. Veřejný sektor poslední garance, o kterou se člověk může opřít v boji s globálním ziskem.

Ad 4)

Podmínky oživení marxismu

  1. Byla by to polarizace společnosti, úbytek středních vrstev. Tato podmínka se dost plní, ale! Prognózy marxismu o pauperizaci vyvráceny nástupem nových středních vrstev, dobře situovaní zaměstnanci, vzestup velkých organizací, organizovaná modernita. Dnes je zaměstnanecká společnost odbourávána, ale nedochází k polarizaci společnosti, ale k tříštění světa práce, problémy přicházejí, ale zmizely třídy, které brzdily nárůst nerovností, úbytek středních vrstev, ale nevede to k polarizaci, znaky třídy vykazuje jen velká buržoasie, část z ní se chová jako kasta.
    Ale svět práce je tříštěn, sítě dodavatelů a subdodavatelů, práce byla chráněna zákoníky práce, dnes kapitál přešel na obchodní zákoník a tím smetl všechny jistoty, švarcsystém.
  2. Dospět k drastickému vykořisťování pracujících.Dříve bylo hlavní vykořisťování vázáno na pracovní dobu, dnes externalizace nákladů, firmy rozkládají své náklady na širší plochu, vykořisťování se rozkládá na širší plochu – firma své náklady převaluje nejen na zaměstnance, ale i na stát (Viz Hyundai – hodlá vozit zaměstnance z Polska a Slovenska – lacinější). Vzniká jistá zvrácená solidarita – daňoví poplatníci se skládají na péči státu o velké fírmy (pobídky apod.) Dříve ležela velká míra nejistoty na firmě (proto také své zisky vydávala za odměnu za riziko) – dnes – subdodavatelské  vztahy, nejistota se přenáší do stále nižších pater, přebírá ji pracovník. Firmy se zbavují rizik a zvyšují si zisky – subdodavatelé mají jen šanci zůstat v síti.

Ad 5)

možnosti a rizika?

Místo slibované prosperity se projevuje výrazná nejistota. Nová definice moci: A má moc nad B, když dokáže diktovat B nejistotu.

3 možné cesty vývoje:

  1. Robert Kurz – dnešní móda neoliberalismu a monetarismu dočasná, opět se prosadí etatistický model, etatistický princip – zboží, peníze, bráněny silou.Stát je ovšem   abstrakce,musí to být konkrétní aparát, mocenské složky – ty musí být ufinancovatelné – čili problém financování represivních funkcí.
  2. Bude pokračovat kolonizace veřejného prostoru soukromým zájmem – refeudalizace společnosti.Veřejný sektor likvidován a zprivatizován, privatizace veřejných služb, populace se rozdělí na ty, kdo platí nadstandardní individualizované služby (ostatní toho nejsou schopni, podobně jako při úpadku římské říše – autonomní subjekty, které si přisvojily atributy státní moci, kolem nich závislí klienti – mafiánské struktury
  3. jistotu a bezpečí mohou zajistit nejen státní moc či mafiánské struktury, ale i spojení těch, kdo sdílejí společnou nejistotu. Kapitalismus se tomu snaží zabránit a dělá co může, aby lidem zabránil se spojit. Lidé musí pochopit, že z povahy společnosti vyplývá nejistota.Nový pokus o socialismus má naději, když nezopakuje chyby z kolonizace soukromého veřejnou mocí.

Připomína knihu Naomi Kleinové – Bez loga (o tom, jak se firmy zbavují práce, přesouvají ji do rozvojovek a sami si jen pěstují logo)

Převzato z lavka.info