Nepokoje ve Francii: místo islámu a terorismu „sociální otázka“

Rebelie, která se převalila loni na podzim předměstími (banlieues) ve Francii, byla jen širším projevem něčeho, co se v chudých oblastech francouzských měst odehrává každodenně, přesto byla tím, co upozornilo na křehkost dnešní společnosti „západního světa“. V žádném případě nelze nepokoje spojovat s otázkou náboženství, fundamentalismu či „střetu kultur“.

Jinak však byly „události“, jak o riotech mluvila média ve Francii, jako by se ostýchala označit je přesnějším slovem, předmětem mnoha interpretací, protože jejich obsah a politická perspektiva byly ožehavou otázkou a protože jen málokdo do reality života na předměstí (a do nepokojů samotných) skutečně viděl. Článek z časopisu skupiny Wildcat představuje letmý, ale střízlivý úvod do pohledu na nepokoje, který se vyhýbá jak romantizování rebelie, tak příkrého odsudku.

Francouzská televize nevěnovala událostem takový prostor jako zpravodajství v zahraničí. Ale i ve Francii se po celé dny servíroval spektákl skládající se z obrazů vzájemných provokací opřilbených policajtů a malých skupinek mladíků zakládajících ohně. Hra na kočku a myš.

Nepokoje se dotkly 300 komunit v 25 departmentech. Jejich ohniska ležela na předměstích Paříže, Evreux, Saint-Etienne, Toulouse a Lille. Celkově se na nepokojích podílelo okolo 15 tisíc lidí, avšak, mimo počátku vlny nepokojů, k němuž došlo v Clichy, se jich vždy společně účastnilo jen pár desítek mladíků, kteří se vyhýbali otevřeným střetům s policií. 6. listopadu 2005 se v Grigny/Essone účastnilo společně nepokojů kolem 200 lidí. Ostatní lidé ze čtvrti se k nim nepřipojili. Jen ojediněle došlo k rabování.

Zapalovalo se a ničilo téměř všechno, co se v těchto čtvrtích nacházelo: mnoho kontejnerů na odpadky a čekáren, auta a linkové autobusy, školky, školy a další veřejné budovy, jeden McDonald, ubytovna pro imigranty, sklady a obchody. To znamená, že útoky nesměřovaly proti osobám, ale byly spíše symbolického charakteru: proti škole, protože nevede k slibovanému vzestupu, proti autobusům, protože v nich dochází k neustálým problémům s revizory. Stejně tak se všechny útoky odehrávaly pouze na předměstích, nikoli v bohatých čtvrtích nebo centrech měst.

Mladí lidé obraceli násilí proti světu kolem nich: proti svým sousedům, jejichž auta podpalovali, nebo proti jiným proletářům. Jejich revolta má jasné hranice. Je bezmocná a bez perspektivy. Avšak stejně tak to platí i pro celé sociální hnutí. Výstižně to řekl jeden z mladíků jednomu reportérovi: „Nechováme žádnou nenávist. Revoltujeme!“ Revolta sama o sobě nemá žádnou pozitivní hodnotu a revolty jako samoúčel se samy o sobě brzy vyčerpají. Avšak bez revolty není subverze. Kde je revolta, je i naděje.

Během nepokojů se objevily i skutečně zpackané akce. Tak byl například molotovy zapálen autobus, v němž ještě seděli lidé, kteří se však stačili zachránit (jedna žena na vozíku to ovšem odnesla těžkým zraněním). Důchodce, který chtěl hasit oheň, byl mladíky zbit tak, že nešťastně upadl a poté zemřel. U všech těchto akcí se jedná o iracionální a nezodpovědné výbuchy násilí, které působí pustošivě ve všech revoltách a revolucích a na něž se v případě vítězství lehce zapomíná.

K žádným střetům mezi jednotlivými bandičkami nedocházelo, jak zpočátku tvrdil ministr vnitra. Drogoví dealeři mají obvykle úzké vazby na policii. Někteří z nich zcela otevřeně usilovali o to, aby se na jimi kontrolovaných územích udržel klid, respektive aby se od nich policisté drželi v odstupu.

Byla to společná revolta proti státu, nikoli proti jednotlivcům nebo skupinám. Třídní pohrdání shora v ní sehrálo významnou roli. Zde se již nejednalo o banlieue, nýbrž o celou společnost. Ukázalo se, že zde běží o hodnoty, jako je solidarita nebo boj za důstojnost. Narozdíl od USA nebo Anglie (kde proti sobě stojí etnické skupiny) reagují banlieue stále ještě jako společenství vykořisťovaných, jako třída. Avšak tito mladí lidé zároveň vězí v rozporu, když se na jedné straně identifikují se svou marginalizací, aby na straně druhé požadovali rovnost a spravedlnost jako konec svého vyloučení.

Objevily se hlasy, že tak mladí lidé (10-18 let) ještě nikdy nerevoltovali. Většina ze zadržených však byla starší. Mezi mladými aktéry nepokojů a jejich „staršími bratry“, kteří stáli opodál a jen bezmocně přihlíželi explozím, však existovala otevřená trhlina. Ti starší však poté přirozeně bránili své „malé bratry“ před policií a pokoušeli se uklidňovat situaci. Mladíci revoltovali také proto, že vidí, jak jejich „starší bratři“ přes všechno úsilí v této společnosti stále neznamenají nic.

Na 90 procent zatčených mělo francouzský pas, u více než třetiny se nejednalo o žádné děti přistěhovalců. Zvláště na severu (Lille) se nepokojů účastnili převážně „bílí Francouzi“. To ukazuje na to, že se jednalo o sociální, nikoli etnický konflikt.

Roli zde nehrálo ani náboženství. Náboženští vůdci, na rozdíl od počátku 90. let, v revoltě nijak aktivně nefigurovali. Mezi policajtama z CRS (speciální francouzská jednotka policie zaměřená na potlačování nepokojů – pozn. překl.) a hořícími auty hráli fousáči spíše roli klaunů. Ani radikální islamisté nemají na takovémto chaosu a policejních kontrolách žádný zájem. Jedno islamistické uskupení vyslovilo dokonce proti násilným akcím fatwu – ke zlosti liberálnějších islámských organizací, které varovaly před konfesionalizací konfliktu.

Kde byly ženy?

Dívky a mladé ženy se na nočních akcích nepodílely – mezi zatčenými není jediná žena. Dívky se na ulicích zdržují jen zřídka a už téměř vůbec ne po nocích. Jejich „starší bratři“ je „ochraňují“ ve dvojím smyslu slova. Škola je pro ně příležitostí, jak tomu uniknout. Role dívek zde byla stejná jako obvykle: důležitá, ale neviditelná. Na demonstracích a podpůrných shromážděních při procesech již byly zastoupeny mnohem více.

Sebeorganizace?

Zcela novým fenoménem bylo zřetězení akcí a jejich rychlé rozšíření po celé zemi, což postuluje otázku organizačních a komunikačních forem, které přesahují jednotlivá ghetta.

Víme však o tom asi tolik, že... nic. Neexistují žádná prohlášení, žádné letáky od samotných aktérů nepokojů, žádné debaty se zúčastněnými. Víme jen, že policie zablokovala různé webové stránky, na nichž byly mj. zveřejňovány návody na výrobu molotovů. A že skupiny mladých lidí byly zřejmě aktivní i ve čtvrtích, v nichž sami nebydleli.

Velmi málo se toho také ví o „pozitivních“ formách sebeorganizace obyvatel předměstí během nepokojů. V některých čtvrtích byly každou noc v ulicích i skupiny rodičů a obyvatel, které se snažily přesvědčit mladíky, aby policajty neprovokovali. Ti se, když byli dospělí nablízku, drželi očividně zpátky.

Represí proti nadbytečným

Mladé lidé mají společné vědomí toho, že jim tento systém nenabízí nic jiného než represi. Jejich revolta jasně poukázala na to, kde leží hranice čistě represivního nakládání s  proletářským přelidněním.

Vláda rozdmýchávala v obyvatelstvu strach před „lůzou“ z předměstí a dál prosazovala kurz nulové tolerance. Demonstrativně nechala do měst napochodovat v masivní síle pohotovostní jednotky policie, které rozháněly jakýkoli shluk mladých lidí a které provokovaly neustálými osobními kontrolami. Tentokrát si však policajti z CRS vše dobře rozmysleli, než aby stříleli ostrýma. (Studentské hnutí se v roce 1968 prudce radikalizovalo poté, co policajti na demonstraci zastřelili jednoho ze studentů. Téměř v každé ze současných „aktivních“ čtvrtích policie v posledních letech zastřelila nějaké mladé muže, za což sklidila odpovídající reakce.)

K 30. listopadu 2005 bylo zatčeno 4 770 lidí, polovina z nich po skončení nepokojů. Podíl „cizinců“, resp. přistěhovalců bez dokumentů, činí 7, 5 procenta – a odpovídá tak jejich celkovému podílu na obyvatelstvu Francie. 422 lidí bylo odsouzeno ve zrychleném soudním řízení k odnětí svobody, 577 jich bylo předvedeno před soud pro mladistvé. Doposud nejvyšší odnětí svobody (čtyři roky) dostal dvacetiletý mladík za žhářství.

Počet vězněných lidí stoupl ve Francii v posledních patnácti letech o 39 procent. Stejně tak stoupl i počet bezpečnostních sil nasazených na předměstích. V rámci programů pro zaměstnávání mládeže tak byla např. desetina z 350 tisíc míst vytvořena pro „bezpečnostní síly“ a mediátory.

Kolektivní vyjednávání riotem?

Někteří intelektuálové jako Emmanuel Todd nebo André Glucksmann viděli v revoltě „normální francouzský způsob integrace“. Tento názor považujeme za falešnou projekci z jiných sociálních bojů (kdy odbory nechávají dělníky se rozohnit, zatímco vyjednávají). Mladí lidé nic nepožadovali, stát odpověděl čistě represivně.

Balíček opatření, který byl s velkou pompou oznámen 8. listopadu 2005, znamenal sice odklon vlády od jejího kurzu spočívajícího ve škrtech peněz pro problémové čtvrti, avšak zároveň je jisté, že balíček, který vláda připravila, má jasně „antiproletářský charakter“. Těžiště opatření spočívá v tom, donutit obyvatele sociálně citlivých zón, „zones sensibles“, mladší 25 let k práci. Dlouhodobě nezaměstnaní, kteří přijmou práci, dostanou prémii 1 000 euro a po jeden rok budou dostávat navíc 150 euro měsíčně. Takto má být vytvořeno 20 tisíc nových pracovních míst pro mladé. Bude zkrácena povinná školní docházka: podnikatelé budou moci v budoucnu vzít do učení mladé lidi již od 14 let místo dosavadní hranice 16 let. Tito mladí lidé pak budou dostávat o 50-70 procent sníženou minimální mzdu. To je konec jednotné školy, který povede k tomu, že dětem z chudých rodin se dostane ještě horšího vzdělání. Bylo vyhlášeno 15 nových průmyslových zón s daňovým zvýhodněním. Na 1 200 collčges v problémových čtvrtích je zřízeno 5 tisíc nových míst – ta ovšem zahrnují pouze poradenský a dohlížecí personál, žádná učitelská místa. Počet stipendií byl zvýšen z 20 tisíc na 100 tisíc, pro nadějné a motivované mladé lidi má být otevřeno dokonce deset internátů...

Na 14 tisíc sdružení, která v problémových čtvrtích vyvíjejí neutralizační aktivity, má dostat od státu navíc 100 miliónů euro: vláda poznala, že jinak už nemá žádné zprostředkovatele. K tomu patří i 2 tisíc nových pracovních míst u policie.

Nejhorší obytné bloky mají být strženy – požáry z léta 2005, při nichž umírali přistěhovalci z Afriky, jsou pro to nejlepší záminkou; obyvatelé a obyvatelky tak mohou vidět, kde se ocitnou, zvláště když nebudou mít žádné doklady. Zpřísňuje se přistěhovalecké právo. Plánuje se, že příští rok dojde k vyhoštění 25 tisíc přistěhovalců bez dokladů. Problematizuje se slučování rozdělených rodin, svatba se již automaticky nepovažuje za důvod pro udělení práva na pobyt. Zahraniční studenti a studentky budou procházet přísnějším výběrovým řízením. Ze stejných rasistických kolejí vychází i oznámení, že bude přísně kontrolován zákaz polygamie. „Sociální otázka“ se tak stává problémem různých menšin, s nimiž musí být zvláštně nakládáno, respektive na něž platí jen tvrdá ruka.

Vláda se cítí být ve své tvrdé linii opřena o souhlas „veřejného mínění“ a pokouší se jet na této vlně dál. Socialistická strana sleduje „bezpečnostní diskurz“ již dlouhé roky a krok zpět k přistěhovalecké a sociální politice pro ni neexistuje.

Pár tisíc nových špatně placených míst pro mladé lidi, zkrášlovací opatření na obytných blocích nebo nové sportovní haly nemohou změnit nic na podstatě problému: že tu existuje proletářské přelidnění několika miliónů lidí, kteří chtějí žít v Evropě a kteří již nehodlají akceptovat otrocké podmínky svých životů. Revolta byla potlačena státním násilím. Zažehnána však není.

Pro Alarm přeložil Rohan z článku ...man erwartete den Islam und den Terorismus. Gekommen ist die soziale Frage. In: Wildcat 75, Winter 2005/2006, s. 49-51.
Na internetu je text dostupný na adrese: www.wildcat-www.de/wildcat/75/w75_banlieues_soziale_frage.htm