Kauza Miloševič aneb Kdo vlastně zemřel v Haagu

Kauzu Slobodana Miloševiče nelze oddělit od role ostatních domácích protagonistů jugoslávského konfliktu včetně zahraničních vlivů ani od role Německa a Vatikánu při bleskovém uznání samostatnosti Slovinska a Chorvatska bez garance práv menšin.

„Musíme dostat Srbsko na kolena,“ řekl na jaře 1992 tehdejší ministr zahraničí SRN Klaus Kinkel, a jiný vysoký německý diplomat si pochvaloval: „Bylo to poprvé, co Německo donutilo druhé učinit, co sami nechtěli. Měli jsme několik spojenců, ne moc, včetně papeže.“

Podobně nelze pominout roli USA v Bosně, Makedonii a konečně v Kosovu. Nejčerstvější případ politického cynismu jsme paradoxně zažili několik dnů před Miloševičovou smrtí právě v této srbské provincii. Nový kosovský premiér a bývalý komandant UČK Agim Čeku, který se již v roce 1995 podílel na vyhánění Srbů z chorvatské Krajiny a západní Slavonie (zhruba 400 tisíc, o počtu mrtvých existují stále jen dohady), není prý v této funkci pro „mezinárodní společenství“ žádný problém.

Darebáci, ale naši

Politický klíč k dělení jugoslávských vůdců na demokraty a diktátory najdeme v památné větě, kterou v roce 1934 pronesl americký velvyslanec v Nikaragui na adresu tehdejšího diktátora Anastazia Somozy I.: „Je to darebák, ale je to náš darebák.“

Miloševičova smůla tkvěla především v tom, že příliš lpěl na Titově odkazu suverénního státu, a nepatřil tedy nikomu. Nikoliv míra skutečné demokracie, jak se snaží sugerovat sponzoři barevných revolucí, nýbrž otevřenost vlastního trhu globálně a neomezeně operujícímu kapitálu rozhoduje od počátku 90. let o tom, zda ta která země patří k„mezinárodnímu společenství,“ anebo k „ose zla“.

Toto měřítko platilo i na jednotlivé jugoslávské republiky a nelze pominout, že se Bělehrad pod Miloševičovým vedením podmínkám MMF a Světové banky bránil. Katoličtí Chorvati i bosenští muslimové měli navíc své zahraniční protektory, Srbové zůstali sami. Jelikož se tehdejší ruský prezident Jelcin více zabýval budováním lojální ruské oligarchie než mezinárodní politikou, nedostalo se jim pomoci ani od ortodoxních bratrů v Rusku.

Politický ráz procesu s exprezidentem v Haagu potvrdil i průběh jeho přenosu veřejnoprávní televizí Phoenix v únoru 2002. Ačkoliv byl očividně plánován ve stylu reality show, vymkl se krátce po zahájení režisérům z rukou. První dva dny se četla obžaloba s plným překladem a bez komentářů, 14. a 15. února pronesl Miloševič svoji obhajovací řeč - nejprve ovšem bez překladu, zato provázenou „odbornými“ komentáři. Nezapomenutelný byl okamžik, když chtěl Miloševič předvést jednu údajně zmanipulovanou videonahrávku. K prezentaci nedošlo, neboť v sále náhle „selhala“ technika. Plánované odpolední vysílání se už nekonalo.

„Balkánský řezník“

Krátce po zahájení bombardování Jugoslávie napsal jeden německý konzervativní publicista varovné a zároveň prorocké věty na adresu mezinárodního práva: „Útok na Jugoslávii je test. Projde-li, projde v budoucnu všechno.“

Následoval Afgánistán, Irák a mraky se stahují nad Íránem. Postup byl a je ve všech případech stejný. Medializace, démonizace a válka, jež nastolí nezvratnou situaci. Při dnešním poměru sil ve světě nehraje roli, že s údajnými etnickými čístkami a masovými hroby v Kosovu se věci mají podobně jako se zbraněmi hromadného ničení v Iráku.

Miloševič sehrál v dějinách Srbska, Jugoslávie i Evropy dvojí roli - mediální a reálnou. Jenže teprve budoucnost snad jednou ukáže - za předpokladu, že právo nebude plnit roli politické hole - kolik toho měl společného s figurou „balkánského řezníka“, již mu přisoudili ti, pro něž byla stabilita a celistvost Jugoslávie po rozpadu východního bloku nežádoucí.

(Autor je publicista, působí v Německu)
Právo, 23. 3. 2006, Petr Schnur, Hannover