Pražské květnové povstání roku 1945

Pohled univ. prof. dr. Alberta Pražáka, předsedy Revoluční České národní rady, na pražské květnové povstání, zveřejněný ve sborníku statí „Pražská květnová revoluce 1945“ u příležitosti výstavy k jejímu 1. výročí

První samostatné Československo 1918—1938 byl kvetoucí stát a vzbuzovalo podiv Evropy pro svůj rychlý vzestup a soběstačnost. Jeho dvacetileté trvání jsme začali oslavovat r. 1938 přehlídkou své hmotné a duchovní vzdělanosti. Mohli jsme býti skutečně spokojeni. Ale přece někde jako by byl při tom dopadl na nás těžký stín. Byly to iredenty, živené u nás hlavně z Ciziny, z Německa, z Maďarska, z Italie, z Polska, z Anglie, z Ameriky a odjinud. Naše národnosti byly popuzovány odtamtud k autonomii, iredenta zachycovala se i na našem území a hlavním jejím strůjcem bylo Německo a Maďarsko. Právě tohoto roku dopisoval novinář Nowack v Berlíně hlavní útok na Československo, „Der künstliche Staat“, a dokazoval v něm nutnost odkrájeti nečeské součásti státu od českého území. To byla osnova programu, jejž pojal Hitler po rakouském zabrání. V tomto duchu dal vyhotoviti i mapy Německa, jež připadaly již, jako by se německá hranice na nás řítila a chtěla nás pohltiti.

V cizině, na př. ve skandinávských zemích, se proto netajili starostí o Československo, čekali první válečný výbuch v Evropě proti němu. Germanofilové v Londýně sešli se u paní Astorové již v květnu r. 1938, aby se poradili o dělení Československa, a jen včasná mobilisace Československa zabránila snad již tehdy německým vojskům přestup našich hranic. Německo-českou při měl rozsouditi lord Runciman, jenž byl z Anglie poslán do Československa, ale zdá se, že potají vlastně připravoval odpad německého pohraničí.

Červencový všesokolský slet konal se již jakoby pod Damoklovým mečem, jenž má na náš stát dopadnouti. Symbolisoval sletovou scénou, bojem černých a rudých, vlastně tušenou česko-německou srážku. Hitler začal mluviti o nás a o presidentu Benešovi tónem, jenž vlastně již vyzýval k válce. Byli jsme k ní odhodláni a předpokládali jsme, že se za nás postaví Anglie, Francie a Rusko. Mobilisační rozkaz presidenta Beneše v září byl obecně pozdraven a uposlechli ho okamžitě a nadšeně všichni, kdo mohli bojovat. Nástup dál se za nepopsatelného nadšení. Matky, ženy, milenky a děti doprovázely mobilisované a na nádražích neuronily ani slzy. Rozplameňovaly naopak k boji. Měla to býti válka nadšená, neústupná a svatá.

Tento válečný vzmach zlomili však najednou spojenci zákazem války v Evropě a konečně mnichovskou konferencí o nás a bez nás. Škrtem péra násilnicky rozťali naši při odnětím pohraničí. Byla to největší potupa, proti níž jsme byli bezmocni. Jestliže jeden z násilníků, Mussolini, prohlásil, že jsme se nezmohli ani na gesto odporu, lhal vědomě, protože naše vojska stála na hranicích a jen pod nátlakem spojenců se dala pohnout k tomu, aby ustoupila na danou demarkační čáru.

Nebylo tehdy dosti černé barvy, aby jí bylo možno naznačiti naši náladu. Básníci pověděli to hlasitě svým Českým podzimem a řadou knih, jež jsou obžalobou mnichovského bezpráví, jež chráníc sobecky evropský pokoj vneslo nejděsnější nepokoj v naši zem. Tehdy nepohnulo se jen německé pohraničí, pohnuli se i Maďaři a Poláci, nakrájeli si z našeho těla, co jim bylo libo za německo-italské patronance, ba pohnuli se i rusínští a slovenští iredentisti a ohlásili svůj nárok příklonem k zrádcům.

A tak dvacátý osmý říjen, dvacátý výroční den naší první státní a národní svobody, stal se dnem žalu a zármutku a vzbuzoval jen naději, že v nejbližší příští světové válce, jež se míhala na obzoru, dojdeme přece jednou zadostiučinění.

Mělo býti ovšem ještě hůře. Vazivo Slovenska a Podkarpatska se začalo uvolňovat. Zrádné živly začaly sílit a byly síleny lstivě i zvenčí. Hitler nemínil již ustoupiti od své osnovy zapojiti v svou hranici i Československo. Nezajistil našich zbylých hranic, nezajistili jich ani spojenci. Krváceli jsme ze svých řezných hraničních ran, měli jsme z nich vykrvácet. Rok 1939 nadcházel v těžkých předznameních. Slovenští zrádci jednali s Hitlerem již přímo, a pokud zbyli věrní, byli v březnu znásilněni a odklonili se také. Tak došlo k osudnému patnáctému březnu, kdy Hitler proti základnímu smyslu své zákonné knihy Mein Kampf přešel násilně naše hranice a zrušil naši svobodnou státnost samozvaným protektorátem nad Čechami a Moravou a samozvanou tvorbou slovenského nezávislého státu, což byla jen jiná forma i slovenské okupace.

Národ, jenž se ničím neprovinil, byl souzen a odsouzen, aniž byl slyšen. V Evropě se nikdo neozval, protestoval jen ruský velvyslanec, ovšem že marně. Měli jsme býti potopeni a utopeni v německém moři. Naší nadějí byla jenom předtucha brzké světové vojny, jež se na podzim r. 1939 i naplnila německým útokem na Polsko. To bylo znamení k obecnému evropskému a konečně světovému požáru, v jehož vzplanutí jsme doufali v svou novou svobodu, protože jsme věřili, že německá povodeň jako všechny dosavadní dějinné povodně tohoto typu skončí v pískovišti zmaru, bude odražena spojenou silou do svých původních břehů a násilník se v ní utopí, jako se kdysi podobně utopil Alexander Veliký nebo Napoleon.

Pro nás nastala nyní osvobozenská podkopná práce, zahraniční i domácí. Na naše štěstí dostal se ještě včas a neporušen ze země náš president Dr Edvard Beneš s řadou politiků a vojáků. Usadil se v Londýně, aby odtud zahájil diplomatický boj proti Němcům a řídil jej úspěšně hlavně od prvních okamžiků světové války. Mohl vyslati své zástupce i do Ameriky, aby i tu bděli nad vývojem věcí a usměrňovali jej k naší svobodě. Stejně se mu podařilo usaditi své zástupce v Moskvě, pro niž jsme nepřestali býti samostatným státem dál, což mělo odezvu i v Americe a konečně i v Londýně. Trvali jsme jako samostatný stát v cizině zevně, když uvnitř jsme byli stiženi nejděsnější okupací. Brzy měli jsme tam svou vládu v čele s presidentem, měli jsme svou státní radu i svá vojska, jež se dávala v zápas s Němci na letištích i v pozemním vojsku. Denně měli jsme i svůj rozhlas v Londýně a v Moskvě, jejž jsme poslouchali s nebezpečím smrti pro svou útěchu i jako výzvu k akcím proti Němcům.

Doma se až na nečetné výjimky s Němci nikdo nikdy a nikde nesmířil. Neuznávali jsme jich a hleděli na jejich počínání jenom s posměchem. Němci se netajili, že jim jde o naše postupné vyhlazení a vyvlastnění. Denně mizelo z naší společnosti mnoho vynikajících jednotlivců a naše páteř, naše organisační sila byla podlamována. Kdo představoval nějakou organisačnost, byl uvězněn anebo se octl na popravišti. Bylo to vidět na vojácích, na Sokolech, na vůdcích politických i jiných veřejných organisací, každý, kdo by se mohl vzepříti, musil zmizeti.

Naše tělesná a duchovní sila měla býti zničena. Proto Němci sáhli na vysoké školy a na vysokoškolské studentstvo, odstraňovali je v masách, a koho neuvěznili v koncentračních táborech nebo nepopravili, toho poslali aspoň do továren a na nejhorší místa v říši. Čím rychleji tu zajdou, tím lépe. Podobně řádili i v odborných a středních školách. Neušetřili ani žen a dětí. Kdekdo měl býti zotročen v německý prospěch. Pyšné lesy našich novin a časopisů káceli Němci jako diví, řádili i v divadlech a kinech, zakazovali přednášky a vše, co mohlo nějak mysl vzpružovat. Až nedočkavě spěchali uničit nejvzdělanější národ uprostřed Evropy jen proto, že byl v cestě jejich cestě na východ.

Narazili však brzy na odpor na všech našich stranách. Češi se proti nim semkli ve všech stavech a třídách. V každé dědině bylo několik jednotlivců, kteří se stavěli v čelo podzemního protiněmeckého odboje. V městech byl tento odpor organisován vznikem četných revolučních skupin. Některé politické strany sestoupily v podzemí vůbec a trvaly dále, na př. komunisté. Příkladem tu byla hlavně Praha, kde měla skoro každá třída a každý stav své maffie. Jejich představy o odboji byly různé. Některé představovaly si přípravu k osvobození podle starého receptu z první světové války a domnívaly se, že přijde zase nějaký druhý osmadvacátý říjen. Pozapomněly, že nepřítel si tehdejší postup dobře prostudoval a že brzy prohlédne tento typ odboje. Letáky nebo hektografované listy snažily se udržovat odpor proti Němcům, ale často byly tyto texty samozřejmé a v podstatě zbytečné a staly se nanejvýše nebezpečím pro čtenáře nebo nositele při okamžitých osobních prohlídkách. I tak hledala se však methoda odboje. I když byla z počátku primitivní, přece jen prospěla ve výsledcích. Němci byli poutáni v zemi v statisících a byla tak vytvořena jakási naše první fronta bojující s Němci z podzemí.

V Praze byly tvořeny odbojné kroužky, které se scházely a rokovaly o poměrech na bojištích i jak by Němce poškodily. I v ně pronikali záhy Němci svými persekucemi. Jejich vedení se trhalo a zase navazovalo přílivem nových sil. Odbojný proud vzrůstal a stával se uvědomělejším a rafinovanějším. Někteří členové politických stran i někteří literáti začali unikat zatčení a pronásledování svou nezvěstností, propadem do odbojného podzemí, na př. Julius Fučík nebo Bedřich Václavek a j. Právě ti posilovali uvědoměle odpor a byli podporováni četnými stoupenci, kteří to nakonec zaplatili svobodou a často i životem. Oddanost věci byla tak veliká a všestranná, že na místo uvězněných nebo popravených nastupovali další odbojníci, muži i ženy, takže odbojný řetěz nebyl nikdy cele přerván, naopak členil se dále a upevňoval.

R. 1942 našli intelektuálové cestu k dělnictvu. Byly vytvořeny představitelské pětice a dosáhly dohody s dělníky v tom, že se odboj proti Němcům stal stavovsky a třídně obecně jednotným a že prvním cílem odboje bylo stanoveno dostati Němce ze země. Odbojná organisace byla již pevná a při heydrichiádě zaplatili ji životem zatím jen profesor Felber, profesor Páta, básník Vladislav Vančura a j. I když odbojný řetězec byl tu někde natržen, přece nebyl přetržen.

Dalším úsilím bylo semknouti všechny odbojné skupiny v uvědomělý celek. R. 1943 označil spisovatel Zdeněk Němeček situaci takto: je na sta odbojných skupin a maffií po celé zemi a ve všech třídách. Nevadí to, protože všechny tyto skupiny se hotují ke konečnému boji. Musí vyústiti v konečné těleso, jež převezme v dané chvíli vedení.

V r. 1944 se zdálo, že si toto vedení budou osobovati podle své představy různé čelné skupiny. Někteří si to představovali ještě příliš v duchu první revoluce a prvního osvobození. Většina již věděla, že se tento případ nedá opakovat a že to bude nakonec povstání branné a krvavé. Spojení s cizinou, jež bylo stálé, naznačovalo, že tu rozhodný hlas bude míti zahraniční odboj, zejména president Beneš a jeho vláda. Proto vše směřovalo k ustavení všenárodní a všetřídní instituce, jež by se ujala v dané chvíli vedení.

Tak vznikla koncem r. 1944 a počátkem r. 1945 revoluční Česká národní rada. Obsáhla několik desítek jmen, představitelů našeho politického a kulturního života, kteří měli vystoupiti z podzemí při úderu osudové hodiny. V této Radě byly zastoupeny čtyři politické strany, komunisté, sociální demokrati, lidoví demokrati a národní socialisté a vedle nich byli tu zastoupeni i partyzáni, vojáci a drobní zemědělci a zástupci drobného obchodu a drobných živností, jacísi budoucí správci všech životně nutných sborů, aby se mohli ujmouti převzetí veškeré moci a zaručiti životní provoz.

Revoluční Česká národní rada byla v šifrovaném telegrafickém spojení s presidentem a jeho vládou, byla ve spojení i s vůdčími činiteli partyzánských oddílů i s vojáky a předpokládala, že ev. povstání bude podporováno z ciziny shozem zbraní, parašutistů i pomocí hloubkových letců. O tuto pomoc bylo voláno již v dubnu a zejména počátkem května, kdy Rusové opanovali Berlín a kdy zmizel Hitler v propadlišti.

Posledním stanovištěm podzemní revoluční České národní rady byla Družstevní práce na Národní tř., jejíž činovník Josef Kubát byl generálním tajemníkem Rady.

V prvních květnových dnech r. 1945 bylo znamenat již v českých zemích nepokoj. Jiskry povstání začaly se kmitat v Praze i na venkově. V pátek dne 4. května r. 1945 šířil se v podvečer nepokoj v pražských ulicích a jevil se tím, že jednotlivci i před německými vojáky začali strhávat německé nápisy nebo zamazávat je na firmách a že zřízenci na tramvajích přemazávali německé nápisy na tabulkách. Praha měla Němců již dost a chystala se na ně v sobotu.

Sobota dne 5. května pokračovala ráno a dopoledne v tomto díle. Proslýchalo se cosi o tom, že protektorátní vláda chce jednat s Frankem o převzetí moci, docela i o tom, že Frank osnuje českomoravskou republiku s autonomními Sudety. Vzmáhala se bouře proti tomu v ulicích, protože kdekdo věděl, že na Němce máme jen povstání a cílem Československou republiku v Benešově smyslu. Dopoledne začal již zápas o rozhlas a k polednímu proskakovaly na domech československé státní vlajky. Protiněmecké povstání dozrálo.

Revoluční Česká národní rada byla si vědoma toho, že nejsme k němu ještě cele vyzbrojeni. Shoz zbraní selhal, také parašutisti se nesnesli. Ale výbuch pražského povstání byl na dosah ruky, nedalo se otálet. A proto Rada dala o polednách k němu povel. Z domů se vyvalili povstalci ozbrojení a i beze zbraní a začali bít a odzbrojovat Němce. V úřadech byli Němci zajišťováni a odzbrojováni, důležité budovy přecházely do našich rukou, někde klidně, někde krvavě.

Zatím se scházela revoluční Rada ve svém prvním stanovišti v Dlouhé třídě č. 2 na Starém Městě a začala řídit povstání. Toho dne změnila třikrát své stanoviště. Při náporu německých tanků do podkroví v kavárně Vltava, pak zase nazpět do Dlouhé třídy a konečně v podvečer na nákladové nádraží na Žižkově. Organisace byla úžasná a zasloužily se oni hlavně dělnické strany v čele s Josefem Smrkovským. Vždy očekával Radu nějaký autobus nebo auta, vždy kolem ní bylo dosti lidí ve zbraních, čelili všem německým střelám na ni a chránili ji životy. Kázeň všech skupin a obyvatelstva byla naprostá. K Národní radě se připojili i ti, kdo snad si postup představovali jinak a chtěli vést sami, na př. t. ř. Národní výbor.

Prohlášení revoluční České národní rady stalo se obyvatelstvu úlevou a všichni se mu podřídili. Nastal boj s Němci na život a na smrt. Byli první mrtví a ranění, mezi nimi i člen Rady dr Budín. Radě posloužilo, že naši opanovali pražské mosty, vstupy do města, telegraf, telefon a radio. O rozhlas byly sváděny sice ještě stálé boje, také liblickou vysílačku Němci zničili, ale inženýři z Mikrofony postavili za půl hodiny vysílačku novou. Tak bylo spojení na všechny strany, i do ciziny, Rada byla pánem situace.

Němcům byly přeťaty spoje, stali se zajatci v Praze přes přemoc svých vojsk a zbraní. Nastala válka uvnitř Prahy. Z venkova docházely zprávy, že ku Praze míří transporty dalších německých vojsk, pancéřové vlaky a tanky. Němci nemínili se vzdát Prahy a odejít. Právě v Praze a u Prahy chtěli svést konečný boj s Rudou armádou. Chtěli se v ní uzavřít jako v pevnosti a vzdorovat až do konce.

Při těchto zprávách vznikla v Radě, snad v Smrkovském myšlenka dát povel k stavbě barikád, jež se tak osvědčila a Praze pomohla. Ze soboty na neděli bylo jich nastavěno přes tisíc, byly upevňovány a dobudovávány, takže to byly skutečné hradby pro naše bojovníky a skoro znemožňovaly proniknutí do ulic námi obsazených. Němci chtěli proniknout na př. do Celetné ulice. Musili si prostřelovati cestu děly, a ještě daleko nepronikli.

Revoluční Česká národní rada přesídlila časně ráno v neděli dne 6. května kolem čtvrté ze Žižkova na Královské Vinohrady, na Tylovo náměstí do Včely, když se k žižkovskému nádraží přiblížily německé tanky na několik set metrů. Pršelo, byla tmavá noc, osvěcovaná jen německými bombardéry, ale při odchodu Rady zasvitlo mnoho baterek Radě na cestu, taková byla organisace.

Neděle plynula v bojích o ulice, o význačné budovy, o rozhlas, ale nastávaly tu přerývky vyjednané švýcarským Červeným křížem, aby byli ošetřeni ranění a pohřbeni mrtví. Boje zesílily v neděli odpoledne, kdy bylo stanoviště Rady vypátráno a kdy Rada musila změniti své stanoviště k večeru přesídlením do vinohradského pivovaru. Barikády donutily i ji k cestě pěšky a oklikami, za trvající střelby, zejména u Čechových sadů, kde byli rozptýleni SS-mani.

Situace stávala se někdy velmi obtížnou, protože nebylo dosti zbraní a střeliva. K očekávanému shozu zbraní, k zákroku hloubkovými letci a k pomoci parašutistů stále nedocházelo přes všechna rozhlasová volání o pomoc. O pohybech anglického a amerického vojska na západě se jen mluvilo, pomoc odtamtud také nepřicházela. Očekávaná ruská pomoc také nepřicházela. Rada byla beze zpráv z Košic, na její volání o pomoc nedostalo se jí odnikud odpovědi, na pomoc přišlo jí jen něco partyzánů a autobusy s policií z Hradce Králové a z Plzně.

V pondělí ráno dne 7. května oznamovala najednou vojenská velitelství, vedená Richardem Steinerem, kapitánem Nechanským a generálem Kutlvašrem, že v noci dorazili na pomoc t. ř. vojáci Vlasovova tábora a že se začínají zapojovati v akci. Do stanoviště Rady dostavil se pobočník generála Budiščenka, zástupce generála Vlasova, Antonovič, aby s Radou sjednal otázku spoluboje. Revoluční Česká národní rada oddalovala jednání. Byla si dobře vědoma toho, že Vlasovci zradili Rudou armádu a že tedy s Vlasovem přímo nelze jednati. Rada se pokládala za zástupce košické vlády v zemi a byla si vědoma spojeneckého poměru našich zahraničních vojsk s Rudou armádou.

Mimo to byla vůči Vlasovcům opatrná i proto, že mohli býti nastraženým trojským koněm Němců, když Němci nemohli zmoci naše obsazené mosty, naše barikády, náš rozhlas a náš telefon. Proto zavedla s kapitánem Antonovičem šetření, kterak přišel do Vlasovova tábora a jaký má k němu toho času vztah. Když odpověděl, že on i většina jeho druhů přešla k Vlasovovi z hladu a pro záchranu, že však t. č. cítí rudě, oznámila Rada Budiščenkovi, že mu děkuje, že přišel na rozhlasové volání Praze na pomoc a že pokud jsou v jeho vojsku rudí vojáci, že přijímá jejich pomoc. Budiščenko byl s touto odpovědi nespokojen. Přerušil jednání, dal povel vojákům někde již zapojeným a statečně pomáhajícím proti Němcům, aby odtáhli. Tím bylo naše vojenské vedení zbaveno jediného vnějšího pomocníka a bylo odkázáno při své nouzi o zbraně a střelivo na sebe.

Němci doráželi s rostoucí vášní a chtěli se zmocniti našich posic stůj co stůj. Dopouštěli se ukrutností hlavně na předměstích, zvláště když odtud odtáhli Vlasovci, kteří Praze nesporně pomáhali a pomohli. Volání o pomoc rozléhalo se se všech stran Prahy. V této chvíli zdálo se Radě taktickým vyzvati Němce ke kapitulaci. Červený kříž prostředkoval znovu příměří, aby byli ošetřeni ranění a uloženi mrtví a prostředkoval konečně i jednání o kapitulaci Němců.

Revoluční Česká národní rada byla tu znova ve svízelné situaci. Neměla odnikud zpráv, že by byl kdo na cestě na pomoc Praze. Naopak, dostávala zprávy, že Němci soustřeďují stále svá vojska ku Praze. Němci uprostřed Prahy byli skvěle vyzbrojeni a oplývali možnostmi dlouhého a úspěšného zápasu. Zdálo se, že Rusové přijdou z východu a z jihu, ze severu jich nikdo nečekal. Rada nevěděla naprosto nic o tom, že již v sobotu dal generalissimus Stalin rozkaz k okamžitému pochodu ruských tanků od Drážďan ku Praze. Zdálo se, že o tom v ten čas nevěděli ani Němci, protože by byli jinak upustili od myšlenky hájiti se v pražském prostoru a byli by bývali včas opustili Prahu směrem k západu. Jejich prodlévání a boje v Praze nasvědčovaly, že čekají Rusy od východu a od západu, jak podle zprávy Poltareckého v Izvěstiích také doznali na útěku z úterka na středu vojskům maršála Rybalka.

Za těchto poměrů zdálo se skutečně nejúčelnějším přiměti Němce ke kapitulaci a přiměti je k odchodu z Prahy. V tomto smyslu jednal zástupce Rady Dr Kotrlý s velitelem Prahy Toussaintem a smluvil s ním na úterek dopoledne dne 8. května německou kapitulaci. Navzájem bylo ujednáno pro noc z pondělku na úterek i příměří, ale Němci je přerušili, sotva se zástupce Rady vrátil na své stanoviště. Noc na 8. května byla z nejhorších. Odnikud nezableskla ani jiskřička naděje na nějakou pomoc. Se všech stran Prahy zněla střelba, bojovalo se na barikádách zdvojenou silou, naši měli málo zbraní a začínal nedostatek munice. Z předměstí ohlašovali, že Němci páší děsná zvěrstva na obyvatelstvu, že vyvádějí muže, aby je stříleli, že posazují ženy a děti na tanky a takto narážejí na naše barikády. Bombardéry byly nad Prahou v plné činnosti, a naše protesty u Červeného kříže a ev. i u Toussainta byly marné. Do Prahy přijely sice tři anglické tanky s novináři, oznámili, že dnem 8. května o půlnoci nastane obecný mír, ale jinak se o osud Prahy dále nestarali.

Za těchto okolností bylo zahájeno dopoledne 8. května s generálem Toussaintem jednání o německou kapitulaci. Na výtku, proč porušil Toussaint příměří, odpověděl, že již nevládne dostatečně vojskem na periferii, že v noci přibylo pět divisí Němcům ku Praze na pomoc, tři na severovýchodě, dvě na jihozápadě, ale s těmito divisemi nemá prý již dostatečného spojení, protože nevládne již telefonem a barikády ztěžují zásah na periferii. Toussaint upozornil na to, že má rozkaz maršála Schoernera srovnat Prahu se zemí a obyvatelstvo vyvraždit. Má prý k tomu všechny prostředky a dovede to. Revoluční Česká národní rada mu odpověděla, aby to jen zkusil. Pomsta je blízko a Rudá armáda mu udělá totéž, co chystá nám.

Na to prohlásil generál Toussaint, že po prvé jako voják se vzpírá svému veliteli, neudělá to, protože krveprolití bylo již dost a beztak je blízký mír. Nechtěl jen uznati, že mír začíná o půlnoci z úterka na středu, kladl datum o den později. Byl ochoten ke kapitulaci, ale požadoval, aby byly zbořeny barikády a aby mohl protáhnouti s vojsky Prahou na západ. Byl energicky odmítnut. Žádal ochranu Červeného kříže pro raněné, ženy a děti, byla mu slíbena. Slíbil vydati těžké zbraně přímo v Praze. Žádal lehké zbraně po demarkační čáru. Slíbil zneškodniti nálože a poručiti konec nepřátelství. Nemohl se zaručiti jen za SS-many, protože jednali již na vlastní pěst. Podepsal za přítomnosti presidia Národní rady a zástupců vojáků kapitulaci. Po jeho odchodu začali Němci skutečně opouštěti Prahu. Ustávalo i nepřátelství až na hnízda SS-manů, kteří ovládali Petřín, část Dejvic a Malé Strany. Noc na středu byla ještě bouřná, ale daleko klidnější než předchozí noci, naši měli nyní již i německé zbraně, střelivo a těžké zbraně.

S rozbřeskem rána ve středu dne 9. května došla zpráva od trojského mostu, že k němu dojely ruské tanky v čele s maršálem Rybalkem, jenž dostal od generalissima Stalina již v sobotu dne 5. května rozkaz, „aby jel přes všechny překážky Praze na pomoc a aby ji dobyl šturmem na Němcích“. Revoluční Česká národní rada pozdravila okamžitě maršála Rybalka rozhlasem a pozvala jej do svého stanoviště. Maršál Rybalko přišel se svými generály dopoledne kolem desáté hodiny do Národní rady v Bartolomějské ulici a byl nadšeně a vděčně uvítán. Vděčně bylo tu vzpomenuto generalissima Stalina a byl mu vysloven dík za jeho starost o Prahu. Rozhlasem bylo oznámeno Praze, že dojeli Rusové a Praha byla sezvána na jednu hodinu odpoledne, aby byla Rudá armáda triumfálně přijata jásající Prahou.

Zatím od časného rána Rusové čistili Prahu od SS-manů. Znamenalo to ještě těžkou práci, protože SS-mani bojovali na život a na smrt. Po pražských ulicích rozlévala se po prvé krev chrabré Rudé armády a mísila se s krví českou na zpečetění věčného bratrství. Rusů padlo na čtyři sta. Pražský lid je pohřbil na významná místa Prahy a jejich hroby ověnčil i zkropil vděčnými slzami. Sám měl na tisíce mrtvých a raněných. Místa, kde padli jeho drazí, hned označil prozatímními improvisovanými památníčky, stejně i místa padlých rudých vojáků.

O jedné hodině ve středu dne 9. května spěchal kdekdo k trojskému mostu. Tu uvítala revoluční Česká národní rada oficielně maršála Rybalka, jeho generály a jejich vojáky. Všichni byli zaplaveni jarním kvítím a oslaveni díkučiněním. Pak byli vezeni v triumfálním pochodu nadšenou Prahou přeplněnými ulicemi a nadšení vybilo se nepopsatelně hlavně na Václavském náměstí a v hlavních třídách města. Lid sbratřil se s rudými vojáky, kteří se stali miláčky Prahy.

Toho dne pozdravila Národní rada telegraficky presidenta Beneše a vládu v Košicích. Pozvala je hned k návratu do vlasti. Vděčně pozdravila i generalissima Stalina a zvěstovala mu hluboký dík Prahy za poslanou pomoc.

Revoluční Česká národní rada ujala se potom vlády veřejně a učinila všechna nutná opatření, aby se normalisoval chod života. Barikády, jež se tak zasloužily v bojích o Prahu, byly bořeny a provoz Prahou nabýval obvyklého vzhledu. Začaly pršet dekrety, jež osnovaly život v mírovém smyslu.

Ve čtvrtek ráno dne 10. května odpověděly konečně Košice, že vláda se vrátí do osvobozené domoviny ještě toho dne odpoledne. Národní rada jí uchystala slavnostní uvítání na kbelském letišti a připravila jí průjezd Prahou na Hrad. Od pátku dne 11. května začala jí odevzdávati svou moc. Příjezdem presidenta Beneše a jeho choti paní Hany dne 17. května byla ukončena tato revolučně osvobozenská epocha. Revoluční Česká národní rada přijela na hranice vstříc, pozdravila dojatě presidenta a jeho choť po šesti letech pobytu v cizině a boji za naši svobodu a pokládala tím svůj úkol a skončený.

Dnes jeví se s perspektivy uplynulého roku zisk z revoluční České národní rady asi takto:

1. Pražským povstáním, na němž měly účast všechny vrstvy obyvatelstva a mezi jehož mrtvými a raněnými jsou všechny vrstvy bez rozdílu stavu, třídy a pohlaví, prokázali jsme světu, že jsme schopni boje za svobodu a že v nás nevymřelo vědomí povinnosti nestrpěti žádnou porobu a vždy se jí zhostiti zbraní v ruce, jakmile je možno.
2. Prokázali jsme, že jsme nechtěli přijmouti svobodu jen z ruky cizí, byť byla sebepřátelštější. V okupaci jsme se bouřili a poškozovali nepřítele, kde jsme mohli. Platili jsme za to hrdly i statky. Zjevné povstání jevilo se neúčelným potud, pokud by německými masakry bylo určitě potlačeno. Proto došlo k povstání u nás až v hodině, kdy byl nepřítel zevně našich hranic spojenci dobit, ale kdy chtěl ještě vzdorovat v našem prostoru a kdy do války jsme se s ním proto dali my.
3. Pražské povstání jest velké mravní jmění republiky. Bude ležet jako dějinný doklad na zeleném mírovém stole a splyne jako pyšný list s knihou našich dějin.
4. Tím, že pražské povstání bylo dílo všeho lidu a celého národa, nedošlo po něm k pražádným rozporům v národě. Emigrantská vláda měla usnadněnou úlohu svých vladařských začátků, protože revoluční Česká národní rada jednala v dorozumění s ní, legalisovala ji a dala se s ní v součinnost při přechodu z války do míru. Protože byla politicky jejím odrazem, nedošlo k politickým různostem a strany vyvstaly navenek v složení Rady i v složení jejím.
5. Dík pronikavé a převládavé účasti komunistické a socialistické strany na povstání a dík jednotné redakci povstaleckých cílů za naším sociálním doosvobozením, t. j. za socialisací velkých majetků, za znárodněním dolů, továren a velkostatků bylo zabráněno ev. vnitřní sociální válce, boji jednotlivých tříd.
6. Pražské povstání zasloužilo se i tím, že dalo odsun Němců ze země jako předpoklad a jako nutnou opravu staletého omylu předků, kteří kolonisací Němců uvnitř země způsobili tak děsné pohromy vlasti.
7. Pražské povstání stmelilo národní frontu a dalo k ní v zemi první popud ve smyslu košického programu. Postavilo se cele proti každé reakci a začalo dávat toto usměrnění svému pohybu, aby k reakci vůbec nedošlo.
8. Událo se v duchu naprostého sbratření tříd a naprostého zrovnoprávnění všech vrstev, jak bylo od počátku jeho hlavní myšlenkou. Revoluční Česká národní rada trvá na tomto podkladě dál a bude vždy na stráži jménem prolité krve a jménem tisíců mrtvých, aby tento duch z národa nevyvanul a aby ovoce revoluce nebylo nikdy zmarněno.
9. Jménem ruské a české prolité krve na pražských ulicích uchová revoluční Česká národní rada provždy vděčné přátelství se Sověty.
10. Protože členové České národní rady byli i z Moravy a z mimopražského venkova, protože vedle Prahy povstal i český venkov a bojoval obdobně ve svých městech a dědinách s Němci přímo i zásekami a barikádami, protože hájil venkov právě takto i Prahu a bránil přísunu německých sil proti ní, zůstane revoluční Národní rada provždy vděčna i jemu a bude přičítat podíl na vítězství v tomto všečeském boji proti Němcům i mimopražským vrstvám. Poděkovala za to všem přečetným delegátům z celé země, kteří přispěchali v prvních dnech za povstání i po povstání a osvobození do jejího stanoviště.

Pražské i mimopražské povstání je proto krásný a nesmazatelný list našich dějin na konci druhé světové války a nebude nikdy vytržen z mysli dnešního pokolení ani z paměti pokolení budoucích.

Albert Pražák, jaro 1946

---

Doplňující poznámky SDS:

1. Ke vzniku pražského povstání

Dlouho se tvrdilo, že k povstání Pražany vyzvala Česká národní rada. „K povstání v Praze došlo spontánně. Tím spouštěcím mechanismem bylo odstraňování německých nápisů, shromažďování lidí, které později přerostlo v útoky na jednotlivé představitele německých bezpečnostních sil. Teprve poté se Česká národní rada rozhodla, že toto povstání podchytí a vykoná určité kroky. Je paradoxní, že na zasedání 5. května komunista Josef Smrekovský, místopředseda ČNR, navrhoval odložit povstání ještě o několik dní,“ řekl Českému rozhlasu - Rádiu Česko historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Petr Koura. (Pražské povstání začalo spontánně, Český rozhlas, 5. 5. 2006)

2. Ke konci České národní rady v roce 1945

Ve čtvrtek 10. května 1945 přiletěla na kbelské letiště část československé vlády v čele s předsedou vlády Zdeňkem Fierlingerem, ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou a také s místopředsedou vlády Klementem Gottwaldem a ministrem vnitra Václavem Noskem.

Po uvítání vlády zástupci ČNR proběhla společná triumfální jízda jásajícím městem na Hrad, kde se konala první společná schůze, která byla více méně formální. První dojem silné rezervovanosti byl ještě zesílen stykem členů ČNR s členy vlády. Jejich postoj místopředseda ČNR Otakar Machotka později charakterizoval jako „ostražitost a chlad“.

Následujícího dne se v Bartolomějské ulici sešla Česká národní rada s členy vlády ke své poslední schůzi, po které se vzdala své moci ve prospěch československé vlády, která byla tehdy ubytována v hotelu Alcron. Vláda se potom rozhodla jmenovat členy ČNR funkcionáři nově zřízeného Zemského národního výboru v Praze, čímž se jí tímto trikem podařilo zabránit doplnění vlády zástupci domácího odboje.

Prezidium České národní rady se sešlo ještě jednou v hotelu Alcron s čs. vládou, protestovalo proti dosavadním postojům a chování vlády k představitelům domácího odboje. Komunistický ministr Václav Kopecký napadl skromného a politicky neambiciózního předsedu ČNR prof. Pražáka slovy, že „nemůže dočkat ministerského křesla“. Pražské povstání tak definitivně skončilo... (podle měsíčníku MV ČR Policista, květen 2003)

3. Doporučená stránka

Navštivte stránku Archivu hlavního města Prahy s bohatou textovou a obrazovou dokumentací - ZDE.