Volby v roce 1946 vyhrál favorit

„Brzy po volbách jsem požádal prezidenta Beneše o přijetí a byl jsem pozván na Hrad. Nepokrytě mi řekl, že byl jejich výsledkem zklamán a něco podobného neočekával. Věřil, že národní socialisté budou první stranou a komunisté druhou. ,Nemohl jsem poznat český lid,' řekl doslova, ,ale nutno se spřátelit se skutečností a nebrat ji tragicky.'

Připomněl, že volby byly svobodné a že komunisté v nich ukázali, že jsou pro demokratickou spolupráci s ostatními stranami Národní fronty, budou-li tyto strany hájit a provádět program společně dohodnutý, jak se zavázaly. Já však v demokratickou spolupráci s komunisty nevěřil a v tom směru jsem prezidentovi odporoval.“

Slova v pamětech předválečného agrárního politika a poválečného člena národněsocialistické strany Ladislava Feierabenda byla napsána někdy v letech šedesátých, a tedy se znalostí února 1948 i dalších událostí. Nicméně pocity Edvarda Beneše zachytil Feierabend autenticky a vystihují jeho rozčarování z výsledků prvních poválečných voleb.

Podobně se vyjádřil i jiný člen Čs. strany národněsocialistické a tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina: „Stal se opak toho, co jsme předpokládali po uzavření košické vládní dohody a české voličstvo dalo komunistům větší moc a sílu, než oni sami na jaře 1945 v Moskvě očekávali,“ napsal v memoárech. „Za to je ovšem odpovědný jen český národ sám, český lid sám - nikdo jiný! Nechť tedy nikde jinde viníka nehledá a nesnaží se této odpovědnosti zbavit. To by k ničemu dobrému nevedlo. Jen sebepoznání může jednoho dne přinést žádoucí nápravu...“

Výsledky voleb před 60 lety přitom nebyly nečekané, i když překvapily tím, jak přesvědčivě je favorit vyhrál. S vítězstvím KSČ totiž počítali jak sami komunisté (ve vlastních předvolebních odhadech téměř přesně „trefili“ procenta získaných hlasů), předvídal to i provedený, byť nezveřejněný výzkum veřejného mínění (s velmi přesným odhadem hlasů pro jednotlivé strany), ale o prvenství komunistů nepochyboval například ani americký velvyslanec v Československu Laurence Steinhardt při své předpovědi volebních výsledků, kterou v polovině května 1946 poslal státnímu departamentu.

Povinně k urnám

Když opustila v závěru roku 1945 sovětská i americká vojska naše území, mohla Národní fronta Čechů a Slováků (jak se vládnoucí koalice nazývala) rozhodnout o termínu voleb. Po menších názorových třenicích nakonec vláda 16. ledna 1946 určila za volební den poslední květnovou sobotu.

V Československu se od posledních voleb (1935) mnohé změnilo a značně se proměnila i voličská základna. Zhruba 15 procent lidí šlo k urnám poprvé. Mimo jiné i proto, že se věková hranice aktivního volebního práva snížila z 21 na 18 let a oproti období první republiky bylo volební právo rozšířeno na vojáky a příslušníky bezpečnostních orgánů. Ve volebním zákoně byla ustanovena povinnost volit a kdo nešel, tomu hrozila pokuta (výjimky tvořili lidé starší 70 let, vážně nemocní a ti, kteří se z jiných zákonem daných důvodů nemohli zúčastnit).

Zachovával se princip poměrného zastoupení a vázaných kandidátek, ale nebyla obnovena druhá komora parlamentu (senát). V praxi to znamenalo, že se volily politické strany, které nesly odpovědnost za své kandidáty. Kandidovat mohly jen strany sdružené v Národní frontě (nebo i ty, které vyvíjely k 30. dubnu 1946 činnost), přičemž se dohodly, že žádná z nich nesmí mít celorepublikovou působnost, což bylo před válkou běžné.

V českých zemích kandidovaly čtyři strany: komunistická, sociálnědemokratická, národněsocialistická a lidová. Na Slovensku pak slovenští demokraté, komunisté, Strana slobody a Strana práce. Voliči, kteří nesouhlasili se stávajícím režimem i s existujícími stranami, dostali možnost vyjádření (volební povinnost) v podobě tzv. bílých lístků - předpokládalo se, že ji využijí především stoupenci zakázaných stran. S nápadem na bílé lístky přišli komunisté a ostatní strany to považovaly za volební trik a s návrhem nesouhlasily. Rozhodnout se nakonec muselo až „bojovým hlasováním“ na půdě prozatímního parlamentu.

„Pro zavedení hlasovalo 155 poslanců, tedy nadpoloviční většina sněmovny,“ čteme v Drtinových pamětech. „Proti se vyslovilo pouze 131 hlasů. To bilo do očí ještě více, než těch 155 přikyvovačů. Znamená to, že z řad našich, lidoveckých a demokratických, se někteří hlasování proti lístkům zdrželi. Stal se tedy pravý opak, než jsem očekával.“

Dohoda o slušnosti

Volební klání se vyznačovalo ještě i další zvláštností. Tou byla dohoda o pravidlech volební soutěže, kterou uzavřeli představitelé stran Národní fronty 25. března 1946.

Strany se vzájemně zavázaly, že povedou svou agitaci v tisku i na schůzích v souladu se zásadami Košického vládního programu a budou v ní prosazovat dosavadní politiku Národní fronty. To znamenalo například obhajovat znárodnění v průmyslu a peněžnictví, zbavení Němců a Maďarů státní příslušnosti, ustavení Národních výborů, vyřešení poměru ke Slovákům na základě rovnoprávnosti atd. Zároveň si strany přislíbily, že i po volbách budou spolupracovat a znovu vytvoří vládu Národní fronty.

Proklamovaly také, že budou rozvíjet svůj „volební program pozitivně a zdrží se osobních polemik a osočování“. Vedení stran slíbila, že se boj povede slušně a „zejména se nebudou napodobovat nechvalně proslulé osobní útoky, pomluvy a lži o kandidátech druhých stran, jak tomu bylo ve volbách předmnichovské republiky,“ uvádí Drtina v pamětech. „Do značné míry se to dodrželo,“ dodává, „i když ne úplně bez kazu. Celkově však tato volební kampaň byla nejslušnější ze všech, co jsem jich zažil.“

Cesta do budoucnosti

Společenská atmosféra, v níž se uskutečnily první poválečné volby, byla ovlivněna mnoha faktory. Minulost a budoucnost vnímal každý jednotlivec podle svých životních zkušeností, ale snad žádná debata nemohla vynechat problém Mnichova, mnichovské zrady, následného národního ponížení a šestileté německé okupace. Obava z opakování Mnichova se stala určující emocí, ovlivňující tvář poválečné čs. zahraniční politiky a zdůvodňující politický obrat od Západu k Východu. Ferdinand Peroutka do trefně vyjádřil v říjnu 1945 na stránkách Svobodných novin:

„Byť bychom měli sebevíce sympatií k podobě západního člověka a k půvabům jeho politického systému, bylo nám dáno až do dna se přesvědčit, že spojenectví s ním samo nezaručuje nám národní bezpečnost. To není teorie, to je historicky prokázaný fakt.“

Jako protipól existovala dychtivost v očekávání nového. Proti krutým zážitkům z hospodářské krize se nabízely představy o dosažení sociální spravedlnosti, hmotného zajištění, kulturního rozkvětu a společenské harmonie cestou politických a hospodářských reforem. Mocně působil dojem z vítězství Rudé armády a mocenské váhy sovětského spojence (včetně iluzí o Stalinovi) a souběžně i celoevropský posun doleva a psychologie dějinné nutnosti vývoje tímto směrem.

To vše (včetně například i působivosti komunistické strategie a rétoriky) se slilo do dominujícího přesvědčení, že cesta do budoucnosti vede jen přes socialismus. Vzpomínaný Ferdinand Peroutka například ve svých předvolebních článcích často opakoval, že to hlavní - tedy budování socialismu a kladný poměr k Sovětskému svazu - volby nemohou změnit. Pro socialismus pracovalo v minulosti příliš mnoho sil, psal, než aby ho případná volební porážka komunistů mohla ohrozit. K zásadní změně kurzu po volbách nedojde, ať vyhraje kdokoli...

Peroutkův životopisec Pavel Kosatík v této souvislostí napsal, že „se tím snad pokoušel naznačit, že není nutno volit právě komunisty - sám volil národní socialisty, což přátelům zdůvodnil slovy, že je to nejsilnější protiváha KSČ. Pokud to tak bylo, dosáhl spíše opačného účinku; mnoho čtenářů získalo dojem, že Peroutka jde v předvolebním boji s komunisty a proti demokratům: psal přece, že komunismus není jen jedna politická strana, ale něco víc - světový názor, a proto je nejpravděpodobnější, že KSČ vyjde z voleb jako první. A udrží si vliv.“

Republice více práce, to je naše agitace

Dva týdny před volbami se losovala čísla pořadí kandidátních listin. Komunisté získali jedničku, lidovci dvojku, sociální demokraté trojku a národní socialisté čtyřku. To však již zaznívala po celé zemi rozmanitá volební hesla. Národní socialisté vystupovali se sloganem: „Pojďte s námi, s námi nezabloudíte.“ Sociální demokraté kupodivu žádné heslo neměli, zatímco lidovci vsadili na fakt, že jsou jedinou nesocialistickou českou stranou a v prvomájových průvodech nesli nad hlavami heslo: „Totalita bude bita“.

Komunisté šli do voleb s různými hesly, všechna však byla víceméně variantami jednoho: „Republice více práce, to je naše agitace“. Lumír Čivrný ve svých pamětech vzpomíná, že „jeho autorem byl Vilém Kún, pracovník agitačního oddělení, a já netušil, jak zabere“

Chytrý slogan byl výrazem dosud nezvyklého rysu volební kampaně. Komunisté vyhlásili, že budou bezplatně pracovat ve prospěch republiky na různých stavbách nebo při pomoci rolníkům. Hospodářský efekt této aktivity nebyl velký, ale přinesl značný politický kapitál.

K dalším sloganům inspirovala vylosovaná čísla. Jednička komunistů často mluvila sama o sobě, ostatní strany se musely více snažit. „K lepším zítřkům buduj spojku, demokrat jsi, volíš dvojku,“ skandovali lidovci. Jindy tvrdili: „Ten, kdo není extrémista, fašista či totalista, volí dvojku dozajista.“

Vynalézaví chtěli být také sociální demokraté: „Kdo je zásadní a slušný, do budoucna patří a bude volit číslo tři.“ Sebevědomí národních socialistů měl zřejmě vyjádřit slogan: „Každé dítě dnes už ví, tahle čtyřka zvítězí.“

Odhady přesné i mylné

Dnes, kdy jsou k dispozici různé průzkumy volebních preferencí, lze výsledky voleb solidně odhadnout. Před 60 lety to však bylo z řady důvodů velmi obtížné. Přesto se takový průzkum uskutečnil, i když jeho výsledky byly uloženy u notáře a zveřejněny až po volbách.

Za použití Gallupovy metody průzkum provedl nově založený Čs. ústav pro výzkum veřejného mínění. Nadvakrát - na konci dubna a v druhém týdnu května 1946 - byla zpovídána přibližně tisícovka lidí. Výsledky obou průzkumů se velice přibližovaly pozdějším skutečným volebním výsledkům.

Vítězná KSČ získala v českých zemích 40,2 procenta (první průzkum odhadoval 37 procent, druhý 40,8), druzí národní socialisté obdrželi 23,6 procenta hlasů voličů (průzkum 26,1 a 23,1), „bronzoví“ lidovci dosáhli 20,2 procenta (průzkum 18,3 a 19,5) a konečně pro sociální demokraty hlasovalo 15,5 procenta (průzkum 18,5 a 16,5).

Nejvíce zaskočeni byli národní socialisté, zvláště je šokovala porážka v Praze. Také lidovci byli získanými 20 procenty velice zklamáni. Nejhůře ovšem dopadli sociální demokraté. Ti kalkulovali s pozicí druhé nejsilnější strany (po komunistech) a s miliónem hlasů a padesáti poslanci. Skončili poslední s 37 poslanci. Nejpřesněji odhadli nejen svoje možnosti, ale vůbec celé výsledky voleb, jejich vítězové. Svoje předpovědi komunisté sestavili z analýzy, kterou prováděli místní funkcionáři v každé obci, a dospěli k těmto číslům: sami získají 41 procent, sociální demokraté 15-16 procent, národní socialisté 22,5 procenta a lidovci 21 procent. Byť tedy vítězství očekávali, přesto „byli komunističtí vůdcové,“ jak poznamenává Drtina v pamětech, „jeho mírou překvapeni“ a dodává: „Někteří to přiznali přímo v rozhovorech se mnou a dr. Beneš mně řekl, že jemu to přiznal i tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.“

A jaký výsledek předpovídal americký velvyslanec Steinhardt? Dva týdny před volbami poslal do Washingtonu depeši s tímto odhadem: 88 křesel pro komunisty, 65 pro národní socialisty, 55 pro lidovce a 39 pro sociální demokraty...

Týden po volbách v jiné zprávě zachovával pokojný tón a neviděl ve srovnání se situací před volbami žádné zhoršení. O Klementu Gottwaldovi poznamenal: „Považuji nového premiéra za člověka se zdravým rozumem a přirozenou bystrostí, snahou učit se, upřímného československého vlastence, za osobu, u které je nepravděpodobné, že by nastoupila kurz dalších extrémistických podniků, a za člověka, na kterého je možné se spolehnout více než na Fierlingera.“

Po květnu přišel únor

V roce 1946 se pro ideu socialismu v nějaké podobě vyslovilo plných 80 procent voličů. Nejpřesvědčivější a nejkonkrétnější podobu mu dokázali vtisknout komunisté, byť o něm tehdy - paradoxně - prakticky vůbec nemluvili.

Zpočátku se zdálo, že se nestalo nic tragického. Vláda předložila přijatelný, pozitivní program, který byl oprávněně označen jako Budovatelský. Akcentoval úkoly obnovy národního hospodářství a zároveň uklidnil ostatní partnery prohlášením, že vláda považuje znárodňovací proces za ukončený.

I to byl jeden ze stabilizačních prvků a zdálo se, že stát by se mohl rozvíjet opravdu jako socializující demokracie. Ale o půldruhého roku později se v únoru 1948 začal psát docela jiný příběh...

Právo, 27. 5. 2006, Miroslav Šiška