Atentát pozvedl prestiž českého národa

Deníky Bohemia přinesly poněkud nestandardní pohled na osmiměsíční působení Reinharda Heydricha v protektorátu Böhmen und Mähren u příležitosti výročí atentátu na něj. Považovali jsme za správné doplnit ho jinými fotografiemi a překladem zachovaného projevu „řezníka z Prahy“ těsně po jeho nástupu, protože jiným možným názvem článku bylo Heydrich by měl mít v Praze pomník.

PRAHA - Ve středu 27. května 1942 provedli Jan Kubiš a Jozef Gabčík atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Čin příslušníků zahraničního odboje měl velký význam pro upevnění role exilové vlády a prezidenta Beneše. Přinesl však popravy tisíců vlastenců a utlumil domácí odboj. O významu atentátu kolují dohady i po více než šedesáti letech.

Stála Heydrichova smrt za tolik obětí z řad elity českého národa? Nebyla poprava spisovatele Vladislava Vančury, generála Aloise Eliáše a tisíců dalších příliš krvavou daní za smrt jednoho SS-Obergruppenführera?

Do země kolaborantů

Reinhard Heydrich přiletěl do Prahy 27. září 1941 a den na to vyhlásil v protektorátu výjimečný stav. Dal zatknout předsedu protektorátní vlády generála Eliáše, kterého pak drželi jako rukojmí. Během stanného práva nacisté popravovali vlastence nebo je odváželi do koncentračních táborů. Zatýkáni byli vedoucí domácího odboje. Československou zahraniční vládu v Londýně zatím kritizovali spojenci, kterým vadily poměry v zemi, kde byl oslaben odboj a kde obyvatelstvo kolaborovalo s Němci.

Vláda byla kritizována za loajálnost českého národa vůči okupantům. Napravit reputaci mohl významný čin, jež by ukázal, že Češi se s okupanty nesmířili. Na podzim 1941 měli seskočit vojáci s úkolem provést na území protektorátu atentát. Jenže Karel Svoboda, jenž byl na atentát vybrán s Gabčíkem, se zranil a místo něj šel do akce Kubiš. Dvakrát se letadlo kvůli špatnému počasí vrátilo.

Seskok se podařil až v noci z 28. na 29. prosince. Skupinu Antropoid, kterou tvořili Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, doprovázelo pět lidí ze skupin Silver A a Silver B. Když se členové domácího odboje dozvěděli, že má být spáchán atentát na Heydricha, navrhovali radši smrt kolaborujícího politika Moravce. Oprávněně se obávali, že pomstychtiví Němci rozpráší odbojové skupiny a popraví rukojmí ve vězení. Začátkem května jde do Londýna depeše sokolské organizace Jindra.

„Žádáme, abyste přes Silver vydali příkaz, aby atentát nebyl vykonán.“ Jenže o Heydrichově osudu bylo již rozhodnuto.

Utíkali kolem nás

27. května dopoledne u zastávky Vychovatelna v Praze-Libni čekají tři muži na Heydricha, jedoucího ze sídla v Panenských Břežanech. Je asi půl jedenácté, když Josef Valčík dává znamenání, že se mercedes blíží. Gabčík skáče proti autu, jenže mu selže zbraň. U automatů stengun se při ostrých střelbách občas stávalo, že se náboj vzpříčil. Kubiš proto háže na auto bombu, a výbuch Heydricha těžce zraní. Na následky zranění a komplikace při léčbě pak 4. června umírá.

Po atentátu byl vyhlášen výjimečný stav a byly obnoveny stanné soudy. Jednotky SS, wehrmachtu a policie pátraly po pachatelích. Pochytaly tisíce osob a popravily je pro schvalování atentátu.

Na události vzpomíná Hana Randáková, která bydlí pár metrů od místa atentátu v ulici V Holešovičkách. „Tenkrát mi bylo jedenáct roků. Pustili nás ze školy, ale tady už to bylo zahrazený, takže jsem tudy nemohla domů a musela všechno obcházet. Dozvěděla jsem se, co se stalo, a že parašutisti utíkali kolem nás. Pořád chodily kontroly. Přicházely každou noc a stále někoho hledaly. Několikrát byly i u nás doma. Báli jsme se, protože Němci tenkrát vyhrožovali, že vystřílejí všechny Čechy v okolí,“ dodává Randáková.

V den atentátu přijel do Prahy z Českých Budějovic Jaroslav Vačkář, který mířil na nucené práce do Německa. „Měl jsem dvoudenní dovolenou,“ vzpomíná Vačkář. „Přijeli jsme na nádraží do Vršovic, kde vlak zastavil. Čekala tam spousta ozbrojených německých vojáků, kteří každého kontrolovali. Kdo neměl správné papíry, okamžitě ho zatkli a vyvedli z nádraží ven do přistaveného nákladního auta. Já naštěstí papíry v pořádku měl. Co se stalo se zadrženými, nevím,“ říká Vačkář. „Nerad na to ale vzpomínám, nebo to bylo opravdu zlé,“ vybavuje si tehdejší strach Čechů a nenávist Němců hned po atentátu.

Smrt sedmi statečných

Němci chtěli dopadnout pachatele a vypsali odměnu za informace vedoucí k jejich odhalení. Mstili se na nevinných a na těch, na nichž ulpěl stín podezření.

„Trestu neušli ani školáci,“ vzpomíná člen odbojové skupiny Obrana národa Miroslav Kácha, který v době heydrichiády končil střední školu. „Maturoval jsem dva dni poté čili 29. května. Předsedou byl německý profesor a třetina maturantů propadla z němčiny. I tak trestali za atentát. Němci pátrali, jak mohli. V kinech běžely v týdenících obrázky nalezených předmětů, které patřily parašutistům,“ pokračuje Kácha. Teror se Němcům osvědčil. Po vypálení Lidic se přihlásil na pražském gestapu jeden z parašutistů Karel Čurda. Na základě jeho udání gestapáci zatkli odbojáře a mučením si vynutili prozrazení úkrytu parašutistů. 18. června pro ně přijeli do kostela Karla Boromejského v Resslově ulici, kde sedm statečných po hrdinném boji padlo.

Možná však mohli přežít. „Kdyby Němci přijeli o den později, hrdinové by se zachránili, nebo by je z kostela odvezli,“ tvrdí Kácha. „Byla to smůla, ukazující, že i maličkosti hrají velkou úlohu. V kriminále jsem se později sešel s Jaroslavem Smržem, kterého komunisti zavřeli na dvacet let. Jeho rodina měla v Praze na Proseku pohřební ústav. Smrž vzpomínal, že už byli připraveni odvézt parašutisty z kostela v rakvích. Chyběl jediný den.“

Odbojářská závist

Češi si byli vědomi, že odstranění Heydricha bude stát mnoho obětí, a měli pravdu. Jenže atentát na jednoho z nejvyšších představitelů Říše měl upevnit postavení prezidenta Beneše, vylepšit pověst českého národa a dosáhnout uznání od spojenců. Úspěšný atentát znamenal mnoho. V evropském kontextu byla akce považována za největší událost boje proti nacismu, která měla obrovský význam z politického hlediska. Spojenci uznali čs. vládu v zahraničí a byly uznány i předmnichovské hranice země.

Domácí odboj byl ale atentátem zaskočen. „Čin střelců na Heydricha doma mezi odbojovými pracovníky vyvolal pocit lítosti a do určité míry i zahanbení a závisti, že to nemohli udělat sami,“ vzpomíná příslušník domácího odboje Karel Veselý-Štainer v knize Cestou národního odboje (Praha 1947). Atentát byl povzbuzením, aby se odbojáři zaměřili na bojové úkoly.

„Naráželi jsme však na odpor národa, který byl ve své aktivní odbojové činnosti heydrichiádou úplně zastaven nebo podlomen. Bylo tehdy dosti Čechů, kteří akci proti Heydrichovi odsuzovali pro veliké oběti. Není se možno divit, vždy to byla doba vyhlazení Lidic a Ležáků a doba denních poprav stovek českých občanů jen pro pouhé nepatrné podezření z ilegální činnosti.“

Smrt jednoho grázla

Miroslav Kácha se po válce ve vězení setkal s generálem Toussaintem, velitelem německých jednotek v Praze. „Řekl mi, že Heydrichův život nestál za všechny ty životy Čechů, kteří za jeho smrt zaplatili. Po téhle stránce prý nebyl atentát správný, ačkoliv bylo o jednoho grázla méně.“ Kácha říká, že atentát měl zabránit rostoucí kolaboraci českého národa.

„Kolaborace obyvatel totiž začala přesahovat únosnou míru. Spojenci nám vyčítali, že v protektorátě jede naplno zbrojní průmysl. Heydrich, který přišel i proto, aby zlikvidoval vojenský odboj, začal v zemi uplatňovat politiku cukrátka a biče. Přijímal k sobě delegace zemědělců a dělníků z fabrik. Byl to právě Heydrich, který u nás zavedl rekreaci i lázně pro pracující,“ dodává Kácha.

Heydrich čekal v Praze osm měsíců na smrt

• 27. 9. 1941 - do Prahy přiletěl zastupující říšský protektor R. Heydrich, nechal zatknout předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše a dal vyhlásit výjimečný stav
• 29.12.1941 - ráno seskočilo na území protektorátu 7 parašutistů, mezi nimi Jan Kubiš, Jozef Gabčík a Josef Valčík
• 27. 5. 1942 - parašutisté uskutečnili atentát na Heydricha, po kterém bylo ihned vyhlášeno stanné právo
• 1. 6.1942 - popraven spisovatel Vladislav Vančura, následovaly další popravy (např. generál Alois Eliᚠnebo novinář a atlet Evžen Rošický)
• 4. 6.1942 - na následky zranění zemřel R. Heydrich
• 10. 6.1942 - vypálena obec Lidice, jejíž obyvatelé byli obviněni z napomáhání pachatelům atentátu
• 16. 6.1942 - parašutista Karel Čurda se hlásí na gestapu
• 18. 6. 1942 - při boji zahynulo v pravoslavném chrámu Karla Boromejského v Resslově ulici sedm parašutistů
• 24. 6.1942 - Němci zlikvidovali osadu Ležáky
• 3. 7. 1942 - na Václavském náměstí v Praze se koná statisícová demonstrace občanů protektorátu, slibujících věrnost Hitlerovi
• 5.8.1942 - vláda Velké Británie odvolala podpis Mnichovské dohody
• 29. 9. 1942 - Francie oznámila, že pokládá Mnichovskou dohodu za neplatnou

Je to dobře utajené místo

Místo atentátu je u zastávky Vychovatelna autobusů jedoucích směrem k holešovickému nádraží. „Není tu žádná pamětní deska a nikdy nebyla,“ říká Randáková. To trápí i historika a publicistu Jaroslava Čvančaru, zabývajícího se odbojem.

„Vodím sem zájemce i ze zahraničí a mrzí mě, že zde chybí deska či kámen, který byl čin připomínal. O události se točí filmy a píší knihy, ale místo zůstává stále neoznačené. Snahy se vlečou desetiletí a pořád jsou nějaké záminky, proč to nejde.“ Pamětní desku by mohla nainstalovat radnice Prahy 8. „Už jsme jednali s Akademií věd, které patří budova vedle místa atentátu,“ říká tisková mluvčí Městské části Praha 8 Helena Šmídová.

„Akademie kývla a je otázkou času a domluvy, jak na místo upozornit. Příští rok bude 65. výročí atentátu a my bychom rádi připravili důstojnou připomínku celé události. Na čin, který se zde stal, je třeba upozornit. Atentát přece napomohl k tomu, že mocnosti anulovaly Mnichovskou dohodu,“ dodává Šmídová.

Tak se to klukům povedlo! radovali se Češi v Anglii

„O atentátu na Heydricha a jména těch, kteří ho provedli, jsme se dozvěděli až po akci,“ vzpomíná parašutista Jaroslav Klemeš. Jeho spolubojovník Čestmír Šikola dodává: „Pamatuji si, jak za námi v Anglii přišel kamarád a říkal: Tak klukům se to povedlo. Měl na mysli úspěšný atentát na Heydricha.“

Klemeš pokračuje, že s Kubišem ani Gabčíkem se osobně nestýkal. „Znal jsem ale Josefa Valčíka, který byl výkonným rotmistrem u naší roty. Valčík byl vojáčisko, rázný, ale veselý a srandovní kluk. Bral srandovně i to, že byl jako jeden z prvních vybrán na speciální úkoly. Byl to hezký kluk a měl hodně děvčat. Myslím si, že si v protektorátě vedl velmi dobře. Ostatní kluky jsem osobně neznal. Z těch, co zahynuli v kostele, jsem znal ještě Bartoše. Byl od našeho praporu a velel druhé rotě.“

Šikola vzpomíná, že je tehdy smrt parašutistů velmi zasáhla. Na jejich odhodlání seskočit na území vlasti a bojovat proti nacistům se ale prý nic nezměnilo. „Zda jsem se tehdy bál, či nebál? Nebyla to otázka strachu, jestli jít do akce, nebo ne. Jednou jste se na tu cestu dal, tak jste musel vydržet,“ uzavírá Čestmír Šikola.

Mojenoviny.cz, 27. 5. 2006, Radek Gális