Jediným řešením je kompromis

Každá vláda, která vznikne z demokratických voleb, má povinnost zastupovat a plnit přání všech občanů, nikoliv jen těch, kteří pro ni hlasovali. Moc pochází z lidu. Občané legitimizují vládu, nikoliv obráceně. Politika, vláda a parlament nemohou být nástroji pro vzájemné čachry osob, které se na této scéně promenují. Povinností veřejně činných lidí je plnit tužby řadových občanů.

Pokud byly výsledky nejnovějších českých voleb nerozhodné, znamená to tedy, že je národ absolutně a neřešitelně rozdělen. Jedna polovina národa si přeje přesný opak toho, co si přeje druhá polovina. V této situaci nemůže zvítězit žádné jedno politické seskupení, ani to, soustředěné kolem ODS, ani to, soustředěné kolem ČSSD. Znamenalo by to vyloučení poloviny národa z politiky. V této situaci je jediným slušným řešením, aby obě znepřátelená seskupení vládla společně. Jedině utvoření velké koalice, v níž by měli slovo všichni protagonisté nedávných voleb, je řešením, respektujícím práva občanů.

Potíž je, že právě toto řešení je mezi znesvářenými českými politiky zřejmě nemožné. Česká politika před volbami zapadla do takového bahna a mezi příslušníky znepřátelených táborů vznikla – na úkor zájmů občanů – tak intenzivní nenávist, že je sporné, zda se ji kdy podaří překonat a zda by trpce se navzájem nenávidící politická seskupení mohla kdy skousnout všechny vzájemné podrazy a dohodnout se na kompromisu, který je podstatou veškeré politiky. Přitom česká politika je klanová – závisí v ní daleko víc na tom, kdo s kým mluví a kdo koho „nenávidí“ než na konkrétních politických programech. Ať bude vládnout kdokoliv, stejně bude muset dělat to, co od Čechů chce Brusel. Každá česká vláda, bez ohledu na její politickou barvu, bude muset dělat to, co jí vnucují globální trhy, nemá-li ČR hospodářsky zkrachovat (dělali by to ve vládě i komunisté tak, jak to dělají ve státní správě např. v dnešní Itálii).

Víme však, o co se hlavní politické strany pokusí: přesvědčit (čti „uplatit“?) poslance z opačného politického seskupení, aby její stranu podpořil a získala tak parlamentní majoritu. Pozor, měli bychom varovat české politikáře. Možná si mnete ruce, jak se vám případným „přesvědčováním“ nějakého poslance podaří „zvítězit“. Toto politikaření možná uspěje, ale uspokojí to voliče? Přispějete tím však jen k sílící frustraci obyvatelstva, které nakonec povede k občanské neposlušnosti.

V nynější situaci, kdy vznikl volební pat, voliče nepřesvědčí silácká řešení. Žádné z obou politických seskupení nemá mandát k tomu, aby vládl bez druhého. Výkřiky, aby „Paroubek odstoupil“, jsou infantilní. Co budou protiparoubkovští demonstranti dělat? Zruší polovinu národa, která hlasovala pro Paroubkovo uskupení? Obdobně nepřijatelné je i případné vylučování ODS z politiky. Pokud by současným čelným politikům skutečně šlo o blaho obce, nejvyšší politická garnitura, která se zdiskreditovala by z obou politických seskupení odešla a uvolnila by místo mladší generaci. Rivalitu by nahradila diplomacie, spory pak kompromis. To se ale nestane, protože i mladší politici rozdmychávali vášně v obou táborech a utvrzovali ty „staré“, že dělají dobře, když špinili své oponenty. Emoce a touha po moci jsou v ČR silnější než rozum. Čeští politici, nejen ti čelní, milují především sebe, své kariéry. Nemají zájem prosazovat blaho obce.

Metro, 9. 6. 2006, Jan Čulík

Částečně obsahově odlišná verze článku se shodným názvem je k nalezení ZDE.