Tutochvilové

V týdnu nabitém povolebními událostmi, spekulacemi a řečmi kraluje v ústech politiků velmi případně slovní obrat „v tuto chvíli“. V tuto chvíli se sestavuje pravicová vláda Topolánkova, v tuto chvíli by občanští, sociální a křesťanští demokraté to či ono rozhodně nebo prozatím (ne)podpořili, případně si (ne)umějí představit.

Zelení a občas tak trochu i modří mají -v tuto chvíli - problém s rovnou daní. Nebo už zase ne? Předseda ODS předevčírem prohlásil, že je třeba - v tuto chvíli - považovat „všechna prohlášení za taktická“. Snad dokonce málem řekl: za falešná a prázdná, občané a voliči...

Po včerejším jednání ODS s ČSSD zůstalo v zásadě při tom, výstupy z první oficiální komunikace obou hlavních rivalů nadále vězí v rovině taktických a mlžných prohlášení. Všechno je možné; od „duhových“ týmů, v nichž si však rudá ani neškrtne, přes variantu „nestranických odborníků“, které by tam stejně vyslaly strany, až po velkou koalici největších partají, jejichž zbroj do sebe nejvíce narazila - i když se samy chápou jako pravá či levá strana politického středu. Na tom sotva co změní dnešní stranická grémia.

V tuto chvíli. Přijde mnoho jiných chvil a řešení téhle formálně patové situace. A nepůjde ji rozlousknout matematiku obohacující, vskutku geniální „Klausovou větou“, před níž bledne i věta Pythagorova. Ta Klausova zní zhruba tak, že 100 se nerovná 100, neboť levicové mandáty jsou méně legitimní a slabší. Skok v exaktní vědě, vědecká revoluce? Ne, jen jedno z mnoha taktických, poťouchlých a vpravdě „tutochvilných“ prohlášení.

Než z této televizní inscenace definitivně přepneme na fotbal, měli bychom znát naučení z ní plynoucí. Tím spíš, že občas se někdo u příležitosti voleb pomine a začne hlásat, že všechna moc náleží lidu. Nebo že za ideály - stranické programy -nutno vypustit duši.

Jak je to přesně s tím lidem, bezděčně odpřednášela novinářům místopředsedkyně Strany zelených Dana Kuchtová. V situaci, kdy se jen tři ze čtrnácti krajských organizací zelených zřetelně vyslovily pro vstup do Topolánkova projektu vlády, pravila: „Souhlasí předsednictvo i naši noví poslanci, takže snad regiony kývnou také.“ Ano, vládne se a rozhoduje shora dolů, po sestupné linii: Bursík, předsednictvo, poslanci, regiony. A snad, dodal bych, voliči zelených „kývnou také“. Ale raději se jich na to - v tuto chvíli, natož v předčasných volbách - neptejme. Kdo se moc ptá, moc se dozví. A přijde o moc, o vládu.

V žádném případě tohle neházím na hrb jen zeleným; nakonec možná jen oni se kvůli politické strategii mezi sebou poperou. A třeba už dnes na své republikové radě. Velení shora je v politice liberálních demokracií běžné. Vládnou politikové, žádný lid, mínil oblíbený autor Václava Klause, třešťský rodák Joseph A. Schumpeter (1883-1950). „Vůle lidu“ se vyrábí s využitím cílevědomé reklamy a propagandy, psával často a arogantně.

A ještě častěji a arogantněji tento „demokratický elitář“ dodával: „Typický občan se dostává na nižší úroveň mentální výkonnosti, jakmile vstoupí do politické sféry. Tam okamžitě argumentuje a analyzuje takovým způsobem, který by ihned označil za dětinský v rámci své profese. Opět se stává primitivem.“ Mají to zdůvodněno dlouho.

A cesta idejí a programů, z nichž „živi nesejdeme“? Když v naší letošní „americké“ kampani Jiří Paroubek zdůrazňoval, že ČSSD také sníží daně (jen podle jiného klíče ) a že chce také reformy (ale bez lidské krve), říkal tím také toto: oba jdeme týmž směrem.

Ta bitva v politickém středu je divná. Ale v tuto chvíli je to - pro naše tutochvily - povinné.

Právo, 10. 6. 2006, Martin Hekrdla