Nejde asi v podstatě vůbec o komunisty. Vimni si, Jene, jak se opakuje argumentace těch, kdo se ti ozývají: nikdo z nich nemá opravdový strach z nástupu komunistů, nikdo nemůe ukázat nějaké konkrétní nebezpečí, které současná KSČM opravdu představuje, co by mohla napáchat, kdyby s její podporou vládla levice. Kdyby měla sociální demokracie tolik hlasů nebo jiného moného spojence, dělala by naprosto stejné kroky, jaké dělala s podporou odporných komunistů. A Václav Klaus je stejným prezidentem, jakým by byl, kdyby ho volili jiní poslanci včetně Sládkových republikánů. O to opravdu nejde a myslím, e to autoři sami dobře vědí.
Soudím, e podstatou této psychózy, kolem voleb samozřejmě nápadněji vzkypující, je něco jiného a to je opravdu dějinné dědictví a jeho stopy v českém mylení. Neumíme ít bez nepřítele. Neumíme ít bez osudového, krvavého, příerného a démonického nepřítele.
Nemluvíme teď o urnalistech, jak je nesnáel Richard Aldington, kteří píí pořád jinak, podle toho, v jaké redakci jsou zaměstnáni, co, jak psal on, je ten nejnechutnějí druh profesionality, toti profesionalita prostitutek.
Dva citáty
Samozřejmě nás nepřítel učil se nenávidět, u proto, e nás dovedl téměř vechny nějak přinamočit. Pan Vladimír Bernard z Českých Budějovic, který často reaguje na mé texty v Britských listech, mi poslal nedávno článek, který mu, jak si stěoval, neotisklo ani Právo, ani Lidové noviny (!). Srovnal v něm často před volbami citovaný text Jiřího Paroubka:
Pro nás mladé, kteří jsme Únor 1948 neproili jako osobní zkuenost, je toto datum předevím historická událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, dolo k likvidaci pozic exponentů buroasie v politickém ivotě republiky. Nyní, 30 let po únoru 1948 jsou pro nás mladé ideje Února ivou výzvou." (Socialistický směr, květen 1978)
s textem
My, tvůrčí pracovníci, máme jiné starosti, ne jsou kampaně, nikoliv první a nikoliv poslední, antikomunistických centrál. Nemyslíme na destrukci, ale na tvorbu. Nemůeme vak mlčet k útokům, které jsou vedeny proti naemu socialistickému zřízení a mírové politice SSSR, které se v současné době projevily tzv. chartou 77. Mnozí z jejích signatářů jsou nám dávno dobře známi, předevím z roku 1968, kdy se pokoueli podobnými metodami o likvidaci socialismu v naí zemi. (časopis Záběr, 19.ledna 1977).
Protoe to pan Bernard podle mého názoru napsal dobře, budu ho citovat:
Pod druhým citátem je podepsáno mnoho jmen podíváme-li se na písmeno S, najdeme tam: Jiří Sequens, Stanislav Strnad, a... Karel Steigerwald, dnes komentátor MF Dnes. Jde o zvlátní, samostatné vyjádření reisérů, scénáristů a dramaturgů FS Barrandov k tzv. Chartě 77.
Těmito dvěma citáty chci naznačit jen jedno: nic se nemá posuzovat mimo historický kontext doby. Druhý citát je samozřejmě odpornějí, protoe první citát tolik nehodnotí a vlastně jen konstatuje, ale pan S. se na jeho formulaci jistě podílel asi tak, jako pan P. na tom prvním toti vzhledem k okolnostem volky nevolky souhlasil, aby se pod ním ocitlo jeho jméno. Dnes si na to oba jistě u ani nepamatují a je to logické. Novináři, kteří hledají na své psy hole, aby je mohli bít, by si měli uvědomit, e takovéhle citáty se asi dají najít na kadého, komu bylo v roce 1989 víc, ne 10 let za předpokladu, e nebyl v Pionýru. Nepodepsal kadý, kdo byl na vojně, přísahu, e dá za socialismus i ivot?
Potud pan Bernard a já s ním souhlasím. Samozřejmě nikdo není nepříteli vděčný za to, e ho k tomuhle kdysi přiměl. Protoe já osobně si jsem dobře vědom řady podobných selhání, rozumím tomu velmi dobře.
Charakterní bezcharakterní
Ono kadé fundamentalistické a militantní moralizování mívá občas praktický důvod Velmi spravedliví, vánivě moralizující lidé mohou mít pravdu a větinou ji snad i mívají, ale v praktickém ivotě jsou sloitými okolnostmi uváděni do obtíných poloh. Méně morální pragmatici jsou v dennodenních situacích, kdy nejde o to, zda se nechat upálit pro přijímání podobojí, ale o nudné systematické práce, zpravidla výkonnějí a pouitelnějí.
Fundamentalisté metou kotětem elezným v revoluci a vdy se pak cítí zrazeni, nebo se jim zpravidla nedostane té odměny, ji očekávali. Na počátku jsou vichni povoláni vítěznou morální revolucí na ministerstva, Hrady a tajné sluby u Flaubert napsal, e v kadém revolucionáři je ukrytý policajt, a na naprosté výjimky se vak nejdéle do dvou let ocitnou opět tam, kde byli A pak jsou zklamaní a otrávení, znovu se sestavují do moralizujících iků, tentokrát ale u bez té podpory veřejnosti. Ukáe se, e bez chybějící síly tajné nespokojenosti (za totality sympatizuje by neveřejně s moralizátorem větina) nepomůe ani veřejné sdruování se do politických ministran.
K tomu je třeba připojit jetě kategorii, které říkám charakterní bezcharakterní to jsou lidé, kteří se přidávají ke správné mylence z nesprávných důvodů. Snad malý příklad: jistý VVK. se snail být spisovatelem, ale nebyl schopen nic dokončit, později u asi ani začít a tak se stal zakázaným spisovatelem. Podepsal pár prohláení s podtitulkem V.V.K., spisovatel a ocitl se na černé listině. Bylo samozřejmě logické, e zakázaný spisovatel nepublikuje a VVK nepsal ani pod cizím jménem s odůvodněním, e ne napsat sračku, to raději nic, a zrovna tak nepsal ani do uplíku, řka, e to prostě nedovede. Není ale třeba pochybovat o tom, e jeho jméno a postoj prospěly dobré věci. Po převratu se pak VVK pokusil uchytit v několika funkcích a funkcičkách, ale vypadl odtamtud stejně rychle, jako výe citovaní oceloví mui, jeliko byl opravdové práce jetě méně schopen, ne oni. Jeho zásuvky nic neobsahovaly a nakonec zemřel na nějakou blbou nemoc, kterou bych si dnes dovolil diagnostikovat spíe jako zmarněnost a zklamání. Není to ani hezká nemoc a u vůbec to není pěkný konec
Ale co nadělá, dětma nezatopí, jak říkávala jedna stařena v Pardubicích. Nicméně, v zámku Kratochvíle je reliéf, dokazující, e dětmi zatopit lze, protoe zobrazuje jejich metání do krbu a konečně, v Perníkové chaloupce plánovala baba něco podobného.
Jene - a u jsme zklamáni nebo se cítíme ukřivděně oprávněně nebo neoprávněně, mít dobrého nepřítele nám uleví a zjednoduí nám to ivot; jakmile zahlédneme jeho jméno: Němec, komunista, pravičák, levičák, Francouz, Rus, Číňan, id, černoch, můeme zamávat Vlajkou a je nám lépe.
Britské listy, 14. 6. 2006, Alex Koenigsmark