Theodicea centur. XXI.?

Autor: Miroslav Tejkl <(at)>, Téma: 08. Od naąich čtenářů, Vydáno dne: 21. 10. 2006

K jaké theodiceji, k jakým etikám a desaterům nás přivádějí oběti velkých vizí 20. století?

Hank Martin, magnolijský guvernér: „....Já jsem to zvíře, já jsem ten velkej Lev .............Panenko, tenkrát jak jsi utíkala s rozpřaženýma rukama proti pěti revolverům, abys mě před nima ochránila, tenkrát jsem měl strach.“

Panenka (Vera Martinová, jeho žena) : „Ale já jsem to neudělala, Hanku, jen proto, aby nemohli zabít. Já jsem to udělala taky proto, abys TY nemohl zabíjet.“

české televizní zpracování (1972) románu A. Langleyové : Lev je v ulicích (americká obdoba Mňačkova „Jak chutná moc“)

Theodicea centur. XXI.?

  1. Dobro nemá vlastní substanci – je stavem, mapou, vzájemným poměrem všech substancí, dobro je spontánní přirozenou dialektikou všech věcí – proto je dobro silnější než zlo – nezávisle na existenci Dobré Bytosti.
  2. Zlo je vlastní všem substancím, je potenciálem všech věcí a proto je slabší než Dobro – nezávisle na existenci Dobré Bytosti a nikoli díky ní.
  3. Dobro je vysloveně kvantitativní fenomén a zlo je všeobecný fenomén a rys Bytí.
  4. Dobro je minimalizace zla – ale nikoli naopak, protože dobra jsou odvozena z toho, jak pracují jakékoli substance jako nositelky zla, dobra jsou výsledkem (viz 1), zlo je naopak příčina a potenciál (viz 2).
  5. Zlo je dovršenost, totalita čehokoli, ať už to bylo původně čímkoli, zlo je bobtnání a vítězství aspektu nad všechny meze, zlo je aspekt, který se stává totalitou.
  6. Vítězství nemusí být zlem, ale podhoubím zla je vždy.
  7. Porážka nejen nemusí být dobrem – porážka prostě není dobrem, neboť je protipólem vítězství a tedy spoluurčuje v mapě sil zlo.
    Čím totálnější vítězství, tím totálnější porážka jiného. Na rozdíl od vítězství, které je podhoubím zla vždy, není porážka vždy podhoubím dobra – pouze v jistém stupni je porážka podhoubím dobra a taková situace v takovém stupni porážky se označuje jako katarze. Čím totálnější porážka nastala, tím víc katarzi vytlačuje étos msty a sen o vráceném úderu.
  8. Spontánní přirozená dialektika věcí je sklon zeslabovat vítězství a zeslabovat porážku. Rovnováha je dobro, aspekt vítězící nade všechny meze (rakovina v nejširším možném slova smyslu) je zlo.
  9. Neexistuje dobrá substance a dobro nemá substanci. Naopak neexistuje substance, která by nebyla potenciálem zla – neexistuje taková substance, ve které by zlo chybělo.
  10. Zlo není vždy nežádoucí – zejména brání-li vítězství jiného zla. Nikoli brání-li se pouze jinému zlu. Žádoucí je pouze tehdy, brání-li se vítězství jiného zla. Stalin byl žádoucí – šlo do tuhého.

* * * * *

Všechna náboženství Lidu Knihy, těchto vyznavačů personifikovaného Boha (křesťanství, islám, judaismus) – včetně pseudomarxistické třídně-kolektivní mutace, která je rovněž personifikací Boha, třebaže plurálního – mají kromě nezpochybnitelných civilizačních přínosů, na která jsou až přehnaně hrdi, i systémové vady, které mohou být nebezpečné lidské civilizaci. Tomuto nebezpečí jsou na „území Lidu Knihy“ dostatečně imunní snad pouze některé nazarénské směry (křesťanství odmítající mít cokoli společného se Starým zákonem).

Určitou nadějí je podle mého názoru spíše případné eventuelní vzájemné ovlivňování humánně kritického agnosticismu a atheismu, buddhismu, taoismu, konfuciánství a nazarénství a stoupající vliv takových syntéz a synkrezí ve světě.

v Chrudimi dne 20. 9. 2006, Miroslav Tejkl