Některé mé názory na činnost naąich občanů dříve i dnes

Píąi své následující názory s plným vědomím toho, jak mě mnozí občané či ľurnalisté budou za ně napadat. Vydrľel jsem ledacos, vydrľím i spílání těch, kterým se zcela jistě nehodí do jejich tak často zdůrazňovaného demokratického způsobu vládnutí. Asi mi nepomůľe ani přiznání, ľe se nepovaľuji za neomylného.

Kdyľ v závěru polistopadového konce roku 1989 i začátkem roku 1990, po uskutečněné kooptaci do Federálního shromáľdění nových, nastolenému reľimu nejvíce oddaných přísluąníků Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN) jsem jako poslanec poslouchal vystoupení některých těchto "hrdinů" protikomunistického odboje, měl jsem dosti smíąené pocity. Dobrovolně, s nadąením aľ s nepochybnou drzostí se před celým plénem přiznávali, jak pracovali pro cizí, západní rozvědky. Chápu, ľe boj o koryta začal být nemilosrdný a vůbec jim nevadilo, ľe vlastně dokazují, jak se stali zrádci země, ve které se narodili a ľili. Nechtěli a ani nemohli pochopit, ľe normální občan by mohl nad jejich počínáním i zvracet. Není mi ani známo, ľe by se v civilizovaném světě, třeba i při změně politického systému, někdo k takovým skutkům hlásil, a rovněľ ani to, ľe by noví mocipáni vyčítali někomu ze svých občanů, ľe pracoval v rozvědce minulého reľimu. Snad i mladí lidé dnes vědí, ľe byla studená válka.

Pravda a "pravda"

Pravdu a skutečnosti se vąak dozvídají značně zkresleně. Ti kooptovaní poslanci vąak museli alespoň vědět, ľe obě supervelmoci, USA i SSSR, měly v rukou osud lidstva. Naątěstí si včas obě začaly uvědomovat, ľe by vlastně nebylo vítěze, kdyby doąlo k válce s pouľitím jaderných zbraní. Jak si mohli naąi zmiňovaní hrdinové představovat, ľe jaderné zbraně budou zabíjet jen komunisty a jejich sympatizanty? A těch jaderných úderů bylo na naąi nevelkou republiku připraveno více neľ dost a mnohé z nich měly být i l0x mohutnějąí neľ ta Američany svrľená v roce 1945 na Hiroąimu. Ale to dnes také uľ některé naąe občany nevzruąuje.

Naąli se zrádci i mezi naąimi profesionálními zpravodajskými důstojníky. Jsou mi známy dva případy. Ten jeden byl vojenský a letecký přidělenec ve Washingtonu v ąedesátých letech. ¬e poslal na smrt desítky naąich i spřátelených zpravodajců, to mu příli© nevadilo. Svůj čin dobře zpeněľil, poľádal o azyl a jeho ľivot mu byl spolehlivě zabezpečen. Ten druhý byl mezi prvními po roce 1968 vyslán do Francie. Nevydrľel běľnou praxi těch, proti kterým měl pracovat, a ti jej od pradávna nejúčinněji uplatňovanými metodami - přes hezké ľeny a nemalý peníz - přetáhli na svoji stranu. Byl natolik zkorumpovaný, ľe podcenili moľnost, ľe by mohl být naąimi orgány zpravodajské sluľby odhalen. Byl pozván domů k instruktáľi, místo toho oprávněně zatčen a odsouzen k mnohaletému ľaláři. Tak se to vľdy praktikovalo nejen v socialistických státech, ale na celém světě. Měl ątěstí. Dlouho sedět nemusel. Po listopadu 1989 byl propuątěn, napsal knľžku o svém strádání a stal se na určitou dobu opěvovaným hrdinou.

¦panělské zku©enosti

V roce 1990 jsem byl jako ministr obrany ČSFR pozván k návštěvě Španělska. Chtěl jsem se mimo jiné dozvědět, jak řešili obdobné problémy po svržení Frankova fašistického režimu. Ponechejme stranou otázky s tím související, které ale nechci řešit. Kupříkladu jak mohl takový režim být uznávaným státem od těch nejdemokratičtějších zemi světa? Asi proto, že prokázal potřebnou schopnost vypořádat se s levicovým hnutím za účinné podpory fašistického Německa ještě před 2. světovou válkou. Mé dotazy na zmíněné způsoby demokratizace ve Španělsku mi byly zodpovězeny jak ministrem obrany, tak nejvyšším představitelem státu – králem Juanem Carlosem I. Stručné odpovědi vyznívaly naprosto shodně. S věcmi jsme se vypořádali, je těžké dokazovat míru provinění, když v minulém režimu zde žila většina našich občanů a ti také Franka i podporovali. Proto jsme ponechali minulost minulostí a řešíme současné problémy a budoucnost. Ministr obrany Marcel Serra doplnil tuto skutečnost ještě jednou maličkostí. V sekretariátu mi vedou významná životní výročí všech mých předchůdců, kteří jsou naživu, a já je nezapomínám každoročně zvát na slavnostní oběd na jejich počest. Musím za sebe dodat, že kdyby to takhle existovalo nyní u nás, raději bych se znalostí některých pánů ministrů obrany o takovou poctu vůbec nestál.

Chtěl by mě snad někdo přesvědčovat, že náš socialistický režim byl ukrutnější než Frankův? Odpovězte mi raději na otázku, proč nezavedli pro desetitisíce svých občanů ve Španělsku lustrační zákon tak, jak se praktikuje u nás?! Vždyť současným pravicovým politikům ani nevadí, že občas zazní i z EU, byť trochu potichu, hlas vyzývající k jeho zrušení.

Byl jsem odpovědný za řízení vojenského zpravodajství

Ve funkci náčelníka generálního štábu jsem poslední dva roky do sametového převratu byl odpovědný i za řízení vojenského zpravodajství. Udržoval jsem si trvalý přehled o všech zásadních informacích získaných našimi vojenskými orgány. Svůj pracovní den jsem začínal každodenně vyslechnutím dokladu určeného funkcionáře Zpravodajské správy GŠ a studiem s tím souvisejících, písemně podrobněji zpracovaných informací za posledních 24 hodin. Informace to byly z různých zdrojů, ponejvíce z průzkumu radiotechnického i vševojskového, který se prováděl po celé naší státní hranici se SRN. Proti nám bylo prováděno totéž prostředky NATO, samozřejmě s ještě větší intenzitou. Zpravodajské informace obsahovaly i hlavní skutečnosti získané agenturním průzkumem. Kromě profesionálních pracovníků jsme měli i důstojníky v záloze, vytipované pro činnost v době války. Každý, kdo má trochu představu o významu takové práce, dovolí-li mu to úroveň jeho myšlení a odloží nenávist ke všemu minulému, musí připustit, že takto vybraní důstojníci v záloze museli být po jejich souhlasu na svoji případnou činnost v době války připravováni už v době míru. Od nich to vyžadovalo nesmírné množství odvahy i oddanosti své zemi. Dnes jsou však mnozí z nich pečlivě vybíráni a zostouzeni, když se třeba angažují v levicovém hnutí. Takhle systematicky je to prováděno i u předsedy KSČM JUDr. Vojtěcha Filipa. Samozřejmě jsem ho jako NGŠ vůbec neznal a rozsah mých povinností mi neumožňoval pro zpravodajskou činnost kohokoli z těchto důstojníků v záloze snad získávat nebo je k jejich práci připravovat. O to více jsem si jich však vážil a vážím dodnes, když je o nich publikováno pro veřejnost s potřebnou nenávisti všechno, co by je mělo v jejich současné práci zlikvidovat.

Vážím si i pohraničníků

Totéž se týká i útoků proti bývalým příslušníkům Pohraniční stráže, byť u ní vykonávali jen vojenskou základní službu. Je zbytečné připomínat, kolik z nich bylo zabito při výkonu služby. Dostáváme ale od nynějších demokratů vysvětlení, že se vlastně nic nestalo, protože stejně sloužili bolševikům. Střežili naši státní hranici hlavně proti těm, kteří v padesátých letech k nám chtěli přejít s jasně stanovenými úkoly, jak bojovat proti nově vznikajícímu státnímu zřízení. Podle mého názoru to v určité době bylo zcela nezbytné a oprávněné. Ti z těch nyní „nejstatečnějších“, ale také neznalých postupného zmírňování režimu střežení, budou stále vykládat o životu nebezpečném vysokém napětí v té „železné oponě“, která v osmdesátých letech i dříve byla pouhou signální stěnou. Nevím, co o ní znali pánové prezident Havel a ministr zahraničí Dienstbier, když ji pro své zviditelnění za přítomnosti televizních kamer po Listopadu stříhali. Přesto mě mrzí, že v demokratickém světě se nebudují železné opony. Ony se vlastně budují, ale nejsou železné jako ty komunistické. Jsou totiž betonové! USA se tím brání pouze přílivu imigrantů z Mexika. Ale Izrael zcela otevřeně přiznává, že tím brání svůj demokratický stát proti palestinským teroristům, kterým sice kdysi jejich území zabral a obsadil, ale jenom po souhlasu OSN. To asi nyní nevyřešíme. Ale myslím, že dnes by oba naši vzpomínaní politici mohli využít své praktické zkušenosti a demonstrovat demokratické smýšlení celému světa právě rozebíráním oněch „betonových opon“. K tomu potřebné autojeřáby by jim bezesporu bezplatně dodal pan Pánek a jeho dobročinná organizace Člověk v tísni a komentáře by jistě perfektně zvládli pánové Štětina nebo Mejstřík.

Nejhorlivější v čele nenávisti

Nežijeme sice ve Španělsku, ale přesto nevím, jak dlouho lze ještě trpět vytrvalé útoky proti našemu minulému režimu. Chtějí přesvědčovat naše občany, že by vše bylo jiné, kdyby komunisté změnili název té své strany. Nám by to stejně nepomohlo, protože mnohé dámy a pánové by sami nic nezměnili v jednání s námi! Důvody výpadů proti KSČM jsou různé, ale dají se pochopit. Jenom nekritický člověk může v minulosti vidět vše bezproblémové, bez chyb a nedostatků. Ale to my netvrdíme. Nesprávně ale bývá připisováno všechno špatné pouze Jakešům, Husákům či Štrougalům. Mnoho nesprávného vznikalo totiž na úrovni okresů, obcí, průmyslových i zemědělských podniků. Tyto stupně již zahrnovaly velké množství našich občanů v tzv. řídících funkcích. Události po listopadu 1989 mi ukázaly, že právě ti nejaktivnější a nejhorlivější z té doby velmi rychle změnili své pozice a projevují nejhlasitěji nenávist, aby zahladili vše, co by je v současné době mohlo kompromitovat.

Já sám jako většina našich občanů zastávám názor, že by do naší politiky patřilo více slušnosti a tolerance. Musím však dodat, že když někdo ještě za 17 let není dostatečně uspokojen ve svých touhách po pomstě, měli bychom i my být důraznější v připomínání skutečného počínání těchto lidí.

Je všeobecně známo, že mezi takové patří třeba podnikatelé, kteří ve svém převážně mladém věku jsou multimilionáři, ačkoli studovat mnohdy nechtěli, ne že nemohli, a raději se o sebe začali starat jako veksláci a podobně. Ti se oprávněně bojí, že přijetím takových zákonů, jaké v Poslanecké sněmovně prosazuje levice (zákon o majetkovém přiznání atd.), by jim byla prokázána zlodějna nesmírného rozsahu. Jsou u nás výborní herci, umělci, kteří byli za socialismu opravdu uznávanými osobnostmi, bez kterých by zhotovovaná díla divadelní, filmová, malířská, sochařská nedosáhla požadované úrovně. Po roce 1989 začali být však do popředí vyzvedáváni převážně naši emigranti, mezi nimiž byly také osobnosti, v žádném případě však ne v takovém rozsahu, jak bylo nakonec prosazeno. Ti, kteří zde zůstali, byli ohroženi cejchem kolaborantství s komunisty. Aby se toho nedočkali, neštítí se mnozí z nich také urážet vše minulé při svých vystoupeních. Seznam těch, kteří podepsali Antichartu, je znám a může být pro neznalé občany překvapivý. Zdůvodní se to lehce. Podepsat prý museli.

Jako generál jsem neměl čas ani zájem do roku 1990 podrobněji se seznamovat s činností našich disidentů. Později, když začali vyrůstat do nebetyčných rozměrů, jsem se ale dozvídal překvapivé informace, kterými se oni chlubit nemohou. Když později se v oficiálních seznamech někteří z nich nalézali jako spolupracovníci StB, dovedli ti ostatní „způsobilost“ takových, na kterých záleželo, zcela jednoznačně potvrdit. Pokud by mě snad někdo chtěl podezřívat, že si takové věci vymýšlím, ještě něco bych mohl příležitostně vysvětlit.

Přes své poznatky, o kterých se zmiňuji, jsem pro tolerantnost i vstřícnost v jednání všude tam, kde se zcela účelově nedeformuje vše minulé. Kdo však chce i nadále jednat arogantně a nenávist ke KSČM je hlavním úkolem jeho politického snažení, ten by měl alespoň občas uslyšet něco o sobě a sobě rovných soukmenovcích.

Haló noviny, 13. 11. 2006, Miroslav Vacek