Dnešní koaliční nevětšinová vláda je produktem politické korupce, stojí na podvodu. Účast SZ v ní je v rozporu se zásadami otevřenosti, průhlednosti a politické poctivosti, jež SZ vyhlašuje. Po volbách do Sněmovny loni v červnu zaujal Martin Bursík náhle vůči ČSSD nepřátelský, konfrontační postoj, snažil se vůči jejímu předsedovi Jiřímu Paroubkovi vyvolávat u veřejnosti ošklivost. Jeho rozhodnutí být ve vládě panské koalice bylo politickou chybou, SZ měla zůstat v opozici.
Nemusela jít do koaliční menšinové vlády ČSSD, mohla si však jako strana, takovou vládu umožňující, vymoci na ČSSD ústupky. Oba programy, SZ i ČSSD, byly blízké. Tuto šanci SZ promarnila, dala přednost Bursíkově snaze o ekologizaci pravice. Mnoho voličů SZ se cítí podvedeno.
O míře levicovosti či pravicovosti, pokud takové hodnocení má ještě smysl, je možno diskutovat, avšak SZ nesmí být protievropská a asociální. Nesmí se stavět se proti modernímu pojetí ochrany lidských práv a multikulturalitě. Rovná daň a další neoliberální reformy, které chce vláda uskutečnit, by šly na úkor sociálně slabých. Nadějí je jen to, že vláda žádné reformy neuskuteční, protože nemá ve Sněmovně většinu.
Můstkem ke spojení s pravicí je pro Martina Bursíka antikomunismus. Teprve po volbách ale prosadil ve SZ usnesení, podle něhož nepodpoříme menšinovou vládu ČSSD, podporovanou KSČM. Sám Bursík před volbami interpretoval odmítavý postoj k vládě, podporované komunisty, šířeji, v rozporu s tehdejším usnesením. I když mi slíbil, že se této nesprávné interpretace do voleb zdrží, den před volbami slib porušil. Považuji to za natolik nečestné, že mi to brání s ním hovořit.
Antikomunismus, byť divadelní, jako v případě Martina Bursíka, je podle mne společenským nebezpečím. S kritikou KSČM a minulosti nemá nic společného, je to jen záminka pro stranicko-mocenský boj.
Vadí mi i podpora světového četnictví USA. Pod záminkou, že SZ chce prosadit ústavní zákon o obecném referendu, bylo loni v říjnu všech šest zelených poslanců proti návrhu ČSSD a KSČM o přijetí ústavního zákona o umístění prvků protiraketové obrany. Kdyby jen dva hlasovali pro návrh, mohla ho už Sněmovna projednávat, což by bylo nyní aktuální, což by bylo v souladu s usnesením republikové rady SZ. S podporou americké zahraniční a bezpečnostní politiky, založené na válce v Iráku a na Guantánamu, nemohu mít, stejně jako s antikomunismem, nic společného.
Také postoje SZ k účinnosti zákoníku práce, k platnému zákonu o neziskových nemocnicích, k institutu paměti národa (pouze od února 1948), jenž má být zbraní proti KSČM, a k odložení státních maturit svědčí o jejich nadbíhání pravici a ODS. ODS, dnešní vládní partner SZ, vychází z nemoderního pohledu na život a svět, jenž sama česká společnost překonává jen pomalu a obtížně. Její konzervativismus stojí na etnickém a politickém nacionalismu a xenofobii, na ekonomickém liberalismu, autoritářství a paternalismu, na asociálním individualismu a popírání sociální solidarity, na odbourávání prvků sociálního státu a zpochybňování státu právního, na odporu vůči ochraně lidských práv, zvláště skupinových, a ochraně životního prostředí, neústupnosti vůči homosexuálům, na odmítání antidiskriminační ochrany, na konzumentství, klientelismu a elitářství, na boji proti regulaci v hospodářství i při správě státu a obcí, na technokratických řešeních problémů atd. Těmito předsudky a stereotypy sice trpí celá česká společnost, avšak ODS ze všech stran nejvíce. ODS je z těchto hledisek opakem SZ, popírá hodnoty kvality života, které zelení prosazují. Je blízká britským a polským konzervativcům, s nimž chce založit politickou skupinu v Evropském parlamentu.
ODS jako celek, a její vedení zvláště (ne tedy pouze její čestný předseda – prezident republiky Václav Klaus) má silný odpor vůči politické integraci EU, brání přijetí její ústavy, byť v jiné podobě, i zavedení eura. Už proto je spojení SZ s ODS ve vládě v rozporu se zásadními postoji evropských zelených. SZ nedokáže tyto protievropské postoje ODS mírnit.
S výjimkou závazku vlády, že nyní nerozšíří jadernou energetiku, nedosáhla SZ ve vládním programu ničeho, co by tam stejně nebylo. Vláda ČSSD schválila loni na alternativní zdroje energie z programu strukturálních fondů EU „podnikání a inovace“ 10, 5 miliardy Kč. Vláda ODS, v níž je i SZ, to omezuje na čtyři miliardy. Podle ČSSD to ztíží plnění závazků ČR vůči EU. Marná je Bursíkova snaha ekologizovat pravici.
Pohanou státu byl výběr místopředsedy vlády Jiřího Čunka (KDU-ČSL), jehož raketový výstup k moci vzhůru způsobilo zacházení s romskými rodinami. Po etnickém vyhánění části obyvatel Kosova nemají Čunkovy deportace v Evropě obdoby. SZ se sice proti tomu ohradila, avšak její protesty utichly. Bursík považuje v souladu se svým technokratickým přístupem k životu ochranu lidských a menšinových práv za problém spíše odborný, stejně jako řešení dalších otázek veřejného života.
K mému rozhodnutí přispěly i nedemokratické způsoby přijímání stranických rozhodnutí. Bursík je činí buď sám, nebo po manipulaci s příslušnými činiteli, jako jsou poslanci, členové předsednictva a část republikové rady. Od září 2005, kdy sjezd SZ zvolil Martina Bursíka předsedou a Danu Kuchtovou pověřil jako místopředsedkyni řízením stranické práce, se organizace stranického života nezlepšila, příchodem nových členů stala ještě chaotičtější. Martin Bursík se o chod SZ nikdy nezajímal.
Ve vedení strany i mezi jejími členy jsou lidé, kteří jsou svými politickými a životními postoji bližší evropské straně zelených než Martin Bursík. Mnozí získali loni veřejné funkce zastupitelů a radních, a také se odklonili od zelených zásad. Většina členů SZ je vděčna, že strana má poslance a nyní i křesla ve vládě, a voličům zelených snad nejméně z elektorátů parlamentních stran vadí podvodný způsob, jímž vláda vznikla.
Mé rozhodnutí je i reakcí na pokrytectví těch členů strany, kteří jednají v rozporu se svými názory (vždy se hlásili k levici), a na nedostatečný odpor členů SZ k zaměření jejího vedení a k účasti SZ ve vládě. Nevidím proto nadějí, že nastávající sjezd poměry ve straně změní. Sjezd nezvolí jiného předsedu, a možná ani nepřijme pravidla stranického života, která by poněkud omezila svévoli stranického rozhodování. Martin Bursík usiluje dokonce o na další omezení nezávislosti republikové rady SZ na předsednictvu, tedy na něm. Sám fakt, že si ho dovolil podat, svědčí o jeho pozici ve SZ.
Ve SZ jsem neměl žádné funkce, zákon o České televizi zakazuje členu rady ČT zastávat v politické straně, pokud je jejím členem, jakoukoliv funkci; to jsem jako člen rady ČT musel respektovat. Přesto jsem spojován s rozhodným úsilím o ozdravění stranických poměrů v období před zářím 2005, za předcházejícího vedení SZ. Svého tehdejší úsilí proti sektářství, které bylo téměř karikaturou mocenských postupů z dob stalinismu, nelituji. Mělo i úspěch, i když dnešní nedemokratické poměry ve SZ se od tehdejšího stavu liší jen menší intenzitou, nikoliv podstatou.
Nikoho nevybízím k následování, tj. opuštění SZ. Ve straně je stále mnoho lidí, kteří jsou zelení a demokratičtí, kteří jsou proevropští a sociálně zaměření. Možná, že časem najdou i síly ke změně. Mnozí z nich zůstávají mými přáteli. Mnohokrát v životě jsem se v odhadu stávající situace mýlil. Přeju jim, aby tomu tak bylo i tentokrát.
Se zeleným pozdravem Petr Uhl
V Praze na Vinohradech 22. ledna 2007
P.S. Můj dopis na rozloučenou je otevřený, je z něj možno i volně citovat.