Petr Kuel pro toto své tvrzení hledá poctivě oporu přímo v Marxových výrocích. Připoutím, e nalezené citáty Kuelovu stanovisku neodporují. Problém je ale v tom, e se dají dobře a zhusta nalézt i výroky, které svědčí o opaku a které mne vedou k tomu, e Marxe vnímám jednoznačně jako materialistu a deterministu, jeho mylenkový vývoj byl podpořen mohutným rozvojem vědy a techniky i na tomto základě vyrůstajícím racionalismem.
Pro Marxe (oproti Engelsovi a řadě dalích marxistů) není výrazný rozdíl mezi přírodními a společenskými zákony, nebo jak on sám říkal, zákony historickými. I ekonomický vývoj byl pro něj přírodním procesem. Stačí si vzít I. svazek Kapitálu, kde mluví o přírodních zákonech kapitalistické výroby. Marx byl podle mého názoru přesvědčen, e je mono podobně jako v přírodovědě najít hybné síly, studovat potenciály a nakonec formulovat zákony a zákonitosti společenského vývoje.
Marx byl přesvědčen, e správná cesta k vědeckému zkoumání společenského ivota vede přes zkoumání jeho materiálního obsahu, výrobního procesu. A tady byl přesvědčen, e nael klíč k zákonitostem společenského vývoje.
Následující pasá z předmluvy k Marxovu spisu Ke kritice politické ekonomie bývá někdy povaována za definici historického materialismu; rozhodně je v ní ale obsaena větina Marxových vývodů, které Petr Kuel popírá.
Celkový výsledek, k němu jsem dospěl a který, kdy u ho bylo dosaeno, mi pak byl při studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto:
Ve společenské výrobě svého ivota vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn vech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad ní se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního ivota podmiňuje sociální, politický a duchovní ivotní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbr naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo - co je jen právní výraz toho - s vlastnickými vztahy, uvnitř nich se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vdy rozliovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboenskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nich si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbr naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního ivota, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy.
Společenská formace nikdy nezaniká dříve, ne se rozvinuly vechny výrobní síly, jim poskytuje dost prostoru, a nové, vyí výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vdy jen takové úkoly, které můe vyřeit, nebo při přesnějím zkoumání se vdycky ukáe, e úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řeení u dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání.
V hrubých obrysech je mono označit asijský, antický, feudální a moderní buroazní výrobní způsob za progresívní epochy ekonomické společenské formace. Buroazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbr ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských ivotních podmínek individuí; avak výrobní síly vyvíjející se v lůně buroazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řeení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.
Tolik tedy Marxův citát. Na jeho základě nemám pochyb o Marxově přesvědčení, e kapitalismus skončí sociální revolucí, jakmile pro to budou vytvořeny materiální podmínky a jakmile si to lidé dříve či později uvědomí a konflikt produkčních sil a vztahů vybojují. I v uvedeném citátu mluví Marx o podmínkách, na ně naráí i Kuel. U Marxe to jsou ale materiální podmínky nových výrobních vztahů, tedy materiální podmínky nové základny. A tyto vztahy jsou součástí bytí lidí, které podle Marxe jednoznačně určuje vědomí - tedy v poslední instanci.
Marxův pohled na společenský vývoj se vyvíjel s časem a měnily se některé jeho formulace. Ty pozdějí, v jakém smyslu je výrobní způsob určujícím momentem společenského vývoje, byly zřetelně mírnějí, ale hlavní smysl se neměnil. Petr Kuel správně citoval část Engelsova dopisu Blochovi z roku 1890. koda jen, e s ním čtenáře neseznámil ířeji:
... Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného ivota. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, e prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě atd. - právní formy a pak zejména reflexy vech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filosofické theorie, náboenské názory a jejich dalí rozvedení v systém dogmat, také působí na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech převáně určují jejich formu. Je tu vzájemné působení vech těchto momentů, v něm nakonec celým nekonečným mnostvím náhod (t. j. věcí a událostí, jejich vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak těko dokazatelná, e ji můeme povaovat za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb.
Čtenář jistě zaregistroval, e podle Engelse (Marx u byl sedm let po smrti) nadstavba vlastně rozhoduje pouze a předevím o formě dějinných zápasů. V zásadě se dá podle mne povědět, e Marx na svých zásadních stanoviscích trval a do konce svého ivota. On sám zhodnotil svůj celkový přínos v dopise Weydemeyerovi těmito slovy:
Pokud jde o mne, nepatří mi zásluha, e jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, e jsem objevil jejich vzájemný boj. Můj přínos spočívá jen v tom, e jsem dokázal: 1) e existence tříd je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby, 2) e třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu, 3) e sama tato diktatura je jen přechodem k zruení vech tříd a k beztřídní společnosti
Jen pro dokreslení a na závěr: Marx 14. března 1883 zemřel a byl pohřben vedle své eny na hřbitově Highgate v Londýně. Hlavní řeč na pohřbu měl Bedřich Engels. Vyberme z proslovu část, ve které hodnotil Marxův teoretický přínos:
Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostou skutečnost, dosud skrytou pod ideologickými nánosy, e lidé musí jíst, pít, bydlet a atit se, dříve ne mohou provozovat politiku, vědu, umění, náboenství atd.; e tedy výroba bezprostředních hmotných ivotních prostředků, a tím kadý daný stupeň hospodářského vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z ní se vyvinula státní zřízení, právní názory, umělecké a dokonce i náboenské představy lidí oné doby a z ní proto také musí být vysvětlovány, a nikoli naopak, jak se dělo dosud.
Nedosti na tom. Marx objevil té zvlátní pohybový zákon dneního kapitalistického výrobního způsobu a jím vytvořené měácké společnosti. Objevem nadhodnoty bylo náhle do věci vneseno jasno, zatímco vechny dřívějí výzkumy jak měáckých ekonomů, tak i socialistických kritiků byly blouděním v temnotách.
Snail jsem se, milý čtenáři, krátce vysvětlit, proč je můj pohled na Marxe trochu jiný ne pohled Petra Kuela. Končím Marxovou větou pod Kritikou gothajského programu:
Promluvil jsem a spasil jsem svou dui.
Milan Neubert, 30. 3. 2007