Bohatství, příjem a moc

Článek amerického sociologa G. Williama Domhoffa, autora knížky "Kdo vládne Americe?", přiblíží čtenáři autorův přístup k některým otázkám ovlivňujícím společenský vývoj. Domhoff sám považuje svou teorii třídní dominance za kompatibilní se čyřsíovou teorií moci sociologa Michaela Manna, kterou staví proti teorii pluralismu, teorii státní autonomie, teorii elit a proti marxismu.

Tento dokument poskytuje detaily o rozdělení (distribuci) bohatství a příjmů (důchodů) ve Spojených státech amerických a vysvětluje, jak tato dvě rozdělení používáme jako indikátory moci.

Část této informace by mohla být pro řadu lidí překvapením. Nejvíce ohromující čísla přijdou na závěr, kdy ukážeme změny poměru průměrné výplaty generálního ředitele k průměrné výplatě továrního dělníka v posledních 40 letech. (V originálním textu se používá zkratka CEO = Chief Executive Officer, doslova hlavní výkonný úředník, chápaný jako nejvyšší úředník v obchodní společnosti, administrátor, který je odpovědný za chod společnosti, organizace nebo agentury. V českém prostředí považuji za ekvivalentní výraz generální ředitel nebo hlavní manažer. Poznámka překladatele.)

Začneme ovšem dvěma definicemi. V běžné řeči znamená "bohatství" hodnotu všeho, co člověk či rodina vlastní, po odečtu případných dluhů. Pro účely studia rozdělení bohatství však ekonomové definují bohatství pomocí obchodovatelných aktiv, jako jsou třeba nemovitosti, akcie a cenné papíry, a ponechávají stranou konzumní zboží dlouhodobé spotřeby jako auta a vybavení domácností, protože ty nelze tak pohotově měnit na hotovost a protože mají větší hodnotu kvůli svému využití spíše pro své vlastníky než kvůli dalšímu prodeji. (Wolff, 2004, s. 4, pro úplnou diskusi těchto problémů). Jakmile se určí hodnota všech obchodovatelných aktiv, odečtou se všechny dluhy jako hypotéky a dluhy na kreditních kartách. Tím se dostane čistá hodnota (= váha, v originálu net worth, pozn. překl.) dané osoby. Ekonomové používají navíc pojem finančního bohatství, které se definuje jako čistá hodnota minus čistý podíl (net equity) majetku spojeného s bydlením vlastníka. Jak Wolff (2004, s. 4) vysvětluje, "finanční bohatství je mnohem 'likvidnější' pojem než obchodovatelná aktiva, nebo vlastníkův dům lze na hotovost proměnit v krátké době jen obtížně. Odráží tedy zdroje, které mohou být k okamžité dispozici pro spotřebu nebo různé formy investic."

Dále musíme odlišit bohatství od důchodu (příjmu). Důchod je to, co lidé dostanou jako mzdy, dividendy, úroky či renty nebo jiné poplatky, které jsou jim placeny z majetku, který vlastní. Teoreticky ti, kteří vlastní velké bohatství, mohou, ale nemusí mít vysoké důchody, závislé na výnosech, které dostanou ze svého bohatství, ale ve skutečnosti mívají ti z vrcholu rozdělení bohatství obvykle zároveň i nejvyšší důchody.

Distribuce bohatství

Ve Spojených státech se bohatství vysoce koncentruje do relativně malého počtu rukou. Tak třeba v roce 2001 vlastnilo 1% domácností (vyšší třídy) 33,4% veškerého soukromě drženého bohatství a následných 19% (manažerská, profesionální a podnikatelská vrstva) vlastnilo 51%, což znamená, že pouhých 20% lidí vlastnilo pozoruhodných 84% a ponechalo pouhých 16% bohatství dolním 80% lidí (dělníci za mzdu či plat). Z hlediska finančního bohatství mělo 1% domácností dokonce ještě větší podíl: 39,7%. Tabulka 1 a Obrázek 1 poskytují další detaily vybrané z práce ekonoma Edwarda N. Wolffa z New York University (2004).

 

Z hlediska typů finančního bohatství má horní 1% domácností 44,1% všech soukromě držených akcií, 58,0% všech finančních cenných papírů a 57,3% všech obchodních podílů ve firmách. Horních 10% má 85%-90% všech akcií, obligací, svěřeneckých fondů a obchodních podílů a přes 75% nemovitostí nebytového charakteru. Protože finanční bohatství je důležité z hlediska ovládání aktiv vytvářejících důchody, můžeme říci, že pouhých 10% lidí vlastní celé Spojené státy americké.
 

Čísla o dědictvích vypovídají téměř totéž. Podle studie zveřejněné Federální rezervní bankou v Clevelandu dědí pouhých 1,6% Američanů 100.000$ a víc. Dalších 1,1% dědí 50,000$ až 100,000$, ale 91,9% nedědí nic (Kotlikoff & Gokhale, 2000). Pokus ultrakonzervativců zrušit dědickou daň - kterou z propagačních důvodů vždy nazývají "daní ze smrti" - by hodně ukousl z výnosů státu ve prospěch méně než 1% populace. (Je pozoruhodné, že někteří z nejbohatších lidí v zemi se proti této ultrakonzervativní iniciativě staví s poukazem na to, že je tato snaha protlačována protivládní ideologií. Jinými slovy - část ultrakonzervativců bude z této snahy profitovat libovolnou materiální cestou).

Skutečnost, že většina Američanů má kromě svých domů už jen malé nebo žádné bohatství, ta je patrná ze sloupcového grafu Kanceláře sčítání lidu. Protože pochází z kanceláře pečlivě monitorované Bílým domem, tak se zpráva, z níž obrázek pochází, svědomitě vyhýbá jakékoliv diskusi o koncentraci bohatství hovorem o "mediánu" bohatství domácností. "Medián" znamená, že 50% domácností má více a 50% domácností má méně než je číslo na grafu, takže samotný vrchol není na dohled. I tak však odhaluje tento graf dost. Všimněte si, že černošské a latinsko-americké domácnosti mají podstatně menší bohatství než nehispánské bílé, a už mluvíme o bohatství všeobecně nebo jen o majetku spojeném s bydlením.
 

Četné studie ukazují, že bylo rozdělení bohatství po celou americkou historii extrémně koncentrováno, kdy horní 1% již vlastnilo 40-50% ve velkých přístavních městech jako Boston. New York a Charleston v 19. století (Keister, 2005). Rozdělení bylo velmi stabilní v průběhu 20. století, i když existovaly malé poklesy jako nepříznivé následky Nového údělu (New Deal) a druhé světové války, kdy většina lidí pracovala a mohla si našetřit trochu peněz. Existovaly také progresivní daně z příjmů, které bohatým trochu peněz sebraly, aby napomohly vládním službám.

Pak také existoval další pokles či určité zmáčknutí v 70. letech, ale to bylo z větší části dáno pádem cen akcií, což znamenalo, že bohatí ztratili ve svých akciích část hodnoty. Zhruba koncem 80. let však bylo bohatství koncentrováno téměř stejně jako v roce 1929, kdy mělo horní procento 44,2% veškerého bohatství. To pak s malým poklesem mezi roky 1998 a 2001 pokračovalo, než ekonomika krachla a než byli malí lidé byli opět stlačeni. Tabulka 3 a obrázek 4 ukazují detaily od roku 1922 až do roku 1998.

Díky studii Světového ústavu pro výzkum rozvoje ekonomiky z roku 2006 - využívající statistiky pro rok 2000 - máme dnes informaci o rozdělení bohatství na světě jako celku, které lze srovnat s USA a dalšími bohatými zeměmi. Autoři zprávy připouštějí, že je kvalita informace dosažitelné v některých zemích velmi pochybná a že je pravděpodobně posunuta o několik procentních bodů, nicméně tento problém kompenzují velmi sofistikovanými statistickými metodami a využívají různých sad dat. Maje toto varování na zřeteli, můžeme stejně spolehlivě říci, že horních 10% dospělých na světě ovládá asi 85% globálního bohatství domácností - definovaného velmi široce jako součet všech aktiv (nejen finančních) minus dluhy. To je srovnatelné s číslem 69,8% pro horních 10% v USA. Jedinou průmyslovou demokracií s vyšší koncentrací bohatství mezi horními 10%, než mají USA, je Švýcarsko s 71,3%. Čísla pro další severoevropské země a Kanadu, založené na vysoce kvalitních údajích, naleznete v Tabulce 4.

 

Vztah mezi bohatstvím a mocí

Jaký je vztah mezi bohatstvím a mocí? Abychom se vyhnuli zmatkům, ujistěme se, že oba pojmy chápeme jako dvě různé věci. Bohatství - jak už jsem řekl - se týká hodnoty všeho, co lidé vlastní, minus to, co dluží, ale pro účely ekonomických a mocenských studií se soustřeďujeme na "obchodovatelná aktiva". Moc - jak vysvětluji jinde na těchto stránkách - má co dočinění se schopností (nebo řekněte kapacitou) uskutečňovat svá přání či dosahovat cílů, které se váží k téže věci, a to i navzdory opozici (Russell, 1938; Wrong, 1995). Některé definice pak tento bod zjemňují formulací, že moc týkající se osoby A či skupiny A ovlivňuje osobu B či skupinu B "způsobem, který je v rozporu se zájmy B", což nás pak nutí k diskusi o "zájmech" a vede rychle do říše filozofie (Lukes, 2005, s. 30). Necháme-li tyto diskuse alespoň pro tuto chvíli filozofům, jak spolu tedy pojmy bohatství a moci vlastně souvisejí?

Bohatství může být za prvé nahlíženo jako "zdroj" vysoce užitečný při výkonu moci. To je zřejmé, když uvažujeme o darech politickým stranám, o platbách lobistům a o příspěvcích expertům, kteří jsou využíváni k vymýšlení nové politiky prospěšné bohatým. Bohatství lze také využít pro formování všeobecného společenského prostředí ve prospěch bohatých, a už najímáním firem pro styk s veřejností (P.R. firmy) nebo finančními dary univerzitám, muzeím, koncertním sálům či galeriím.

Zadruhé mohou být určité druhy bohatství, jako např. vlastnictví akcií, využity k ovládání korporací, které mají samozřejmě hlavní vliv na fungování společnosti. Tabulka  5 ukazuje, jak rozdělení vlastnictví akcií vypadá.
 

Za třetí - stejně jako může vést bohatství k moci, může vést i moc k bohatství. Ti, kdo ovládají vládu, mohou využít svých pozic a ozdobit svá hnízda peřím, a už to znamená zajímavý kšeft s půdou pro příbuzné na místní úrovni nebo velký vládní kontrakt pro korporaci vedenou přáteli, kteří si vás pak najmou, až z vlády odejdete. Pokud se trochu historicky rozmáchneme a podíváme se na věc napříč národy, uvidíme zřetelně, že se vůdci dobyvatelských armád často zmocnili enormního bohatství a že i někteří náboženští vůdci využívají své pozice k získání bohatství.

Existuje i čtvrtý způsob, jak spolu bohatství a moc souvisejí. Pro výzkumné účely může být rozdělení bohatství chápáno jako hlavní "rozdělení hodnot" v rámci obecného indikátoru moci, kterému říkám "kdo má prospěch". Uvědomuji si, že text následujících tří odstavců je poněkud rozvláčný, ale je potřeba to povědět, protože někteří společenští vědci - zejména pluralisté - argumentují, že jediným platným indikátorem moci je, kdo vítězí či prohrává v různých politických konfliktech (Dahl, 1957, 1958; Polsby, 1980). A ani filosofické diskuse si mnohdy nevšímají bohatství či jiných indikátorů moci (Lukes, 2005). (Pokud jste to už všechno slyšeli nebo pokud se bez toho obejdete, klidně vše přeskočte až k poslednímu odstavci této sekce).

Ten argument je následující: pokud předpokládáme, že by většina lidí měla ráda co největší možný podíl na věcech, kterých si společnost cení, pak můžeme učinit závěr, že nejmocnější jsou právě ti, kdo mají těchto dobrot nejvíce. Ačkoliv mohou být některá rozdělení hodnot jen nezamýšlenými výsledky, které moc skutečně neodrážejí, jak vám jistě pluralisté rychle řeknou, všeobecné rozdělení cenných zkušeností a objektů uvnitř společnosti může být nicméně nahlíženo jako veřejně nejviditelnější a nejstabilnější výsledek působení moci.

Tak třeba v americké společnosti jsou bohatství a blahobyt vysoce ceněny. Lidé se snaží vlastnit majetek, mít vysoké příjmy, mít zajímavé a bezpečné zaměstnání, vychutnávat si to nejlepší v cestování a volném čase a prožívat dlouhý a zdravý život. Všechny tyto "hodnoty" jsou nerovně rozděleny a všechny je lze použít jako indikátory moci. Primární pozornost se však v případě tohoto typu indikátorů moci soustřeďuje na rozdělení bohatství, nastíněné v předchozí sekci.

Argument ve prospěch užití rozdělení bohatství jako indikátoru moci je posilován studiemi, které ukazují, že se tato rozdělení mění historicky i mezi jednotlivými zeměmi v závislosti na relativní síle soupeřících politických stran a odborů, přičemž USA mají nejvíce koncentrované rozdělení bohatství mezi všemi západními demokraciemi s výjimkou Švýcarska. Například ve studii, založené na 18 západních demokraciích, koreluje přítomnost silných odborů a úspěšných sociálně demokratických stran s větší rovností v rozdělení příjmů a s vyšší úrovní výdajů na veřejné blaho (Stephens, 1979).

A teď jsme se dostali k argumentu, který chci sdělit. Pokud má horní 1% domácností 30-35% veškerého bohatství, což je 30 až 35 krát tolik, co bychom očekávali, kdyby vzniklo nahodile, pak musíme vyvodit, že toto 1% musí být mocné. A pak se vydáme na prohlídku, zda tyto samé domácnosti úspěšně bodují i v jiných indikátorech moci (a ony bodují). Poté studujeme, jak moc působí, a o tom je většina článků na těchto stránkách. A pokud má horních 20% navíc i 84% všeho bohatství (a připomeneme, že 10% má 85% až 90% všech akcií, obligací, svěřeneckých fondů a obchodních podílů), pak to znamená, že USA jsou mocenskou pyramidou. Pak je ale pro dolních 80% - možná dokonce dolních 90% - obtížné, aby se zorganizovali a vykonávali dost moci.

Příjem a moc

Rozdělení příjmů (důchodů) lze rovněž použít jako indikátor moci. Z Tabulky 6 je patrno, že není tak koncentrováno jako rozdělení bohatství, ale horní 1% příjemců důchodů získalo v roce 2000 20% všech příjmů. To je pro horní 1% nárůst z 12,8% v roce 1982, je to docela skok a je to souběžné s tím, co se děje v rozdělení bohatství. Jde o další podporu hypotézy, že moc korporativní komunity a horní třídy v posledních desetiletích narůstá.

Většina posledních výsledků o nerovnosti příjmů pochází z analýzy New York Times z listopadu 2006, týkající se zprávy Služby vnitrostátních daňových příjmů (Internal Revenue Service) o příjmech v roce 2004. Ačkoliv celkový příjem od roku 1979 vzrostl o 27%, horní 1% z nich získalo 33%. Dolních 60% si vydělalo méně: kolem 95 centů z každého dolaru vydělaného v roce 1979. Dalších 20% - ti mezi 60-tou a 80-tou příčkou příjmového žebříku - si vydělali 1,02$ z každého dolaru vydělaného v roce 1979. Dále dochází autor v Times k závěru, že pouze horních 5% dosáhlo významných zisků (1,53$ z dolaru roku 1979). A úplně nejohromujícím zjištěním je to, že horní 0,1% - tedy desetina z jednoho procenta - měla větší kombinovaný příjem před zdaněním než nejchudších 120 milionů lidí (Johnson, 2006).

Klíčový faktor odpovědný za vysokou koncentrací příjmů, a patrně i důvod růstu koncentrace, lze sledovat zkoumáním rozdělení tzv. "kapitálového příjmu": příjmu z kapitálových zisků, dividend, úroků a rent. V roce 2003 pouhé 1% všech domácností - těch s průměrnými příjmy po zdanění ve výši 701,500$ - obdrželo 57,5% všech kapitálových příjmů, tedy nárůst z 40% počátkem 90. let. Na druhé straně získalo dolních 80% jen 12,6% kapitálových příjmů, tedy téměř o polovinu méně než v roce 1983, kdy dolních 80% dostalo 23,5%. Obrázek 5 a Tabulka 7 vám poskytnou detaily.

 

Dalším způsobem, jak použít příjem jako indikátor moci, je srovnávat průměrný roční příjem generálních ředitelů s průměrnou mzdou továrního dělníka, něco co už děla Business Week řadu let. Poměr výplaty generálního ředitele k továrnímu dělníkovi vzrost z 42:1 v roce 1960 až na 531:1 v roce 2000, tedy na vrcholu bubliny akciových trhů, kdy generální ředitelé kasírovali z opcí velkých akcií; v roce 2005 to bylo 411:1. Jen pro porovnání - ten samý poměr v Evropě je 25:1. Změny tohoto poměru v Americe jsou zobrazeny na Obrázku 6.

 

Porovnání aktuální rychlosti růstu platů generálních ředitelů a řadových dělníků je snad ještě více odhalující; mezi roky 1990 a 2005 vzrostly platy generálních ředitelů o téměř 300% (opraveno o inflaci), zatímco plat dělníků vzrostl o pouhá 4,3%. Kupní síla federální minimální mzdy přitom ve skutečnosti poklesla o 9,3%, vezmeme-li do úvahy inflaci. Tyto zarážející výsledky jsou ilustrovány Obrázkem 7.
 

Jestli se divíte, jak se takový rozdíl mohl vyvinout, primární nebo nejvíce bezprostřední faktor zahrnuje způsob, jakým jsou dnes generální ředitelé schopni manipulovat věcmi tak, že sbor ředitelů (= správní či dozorčí rada, popř. představenstvo, pozn. překl.), který pomáhají vybírat - a který zahrnuje i spřátelené generální ředitele, v jejichž sborech sedí oni - jim dává plat, který chtějí. Celý trik spočívá v najímání vnějších expertů, zvaných "platoví konzultanti", kteří dávají celému procesu tenké pozlátko ekonomické úctyhodnosti.

Proces byl detailně vysvětlen penzionovaným generálním ředitelem firmy DuPont, Edgarem S. Woolardem, Jr., který je dnes předsedou  výkonného platového výboru Newyorské burzy. Jeho zkušenosti naznačují, že ví, o čem mluví, a on mluví, protože je znepokojen, že vedoucí korporací ztrácejí ve veřejném mínění respekt. Říká, že klábosení o obchodní stránce platů generálních ředitelů, podle níž jsou jejich platy stanoveny s ohledem na jejich služby konkurencí na pracovním trhu ředitelů je pouhý "brebt". Pokud jde o tvrzení, že si generální ředitelé zaslouží dokonce vyšší platy, protože "vytvářejí bohatství", tak tohle odůvodnění popisuje pro New York Times jako "vtip" (Morgenson, 2005, část 3, s. 1).

A tady je, jak to podle Woolarda funguje:

Platový výbor [sboru ředitelů] osloví vnějšího konzultanta, který má takové přehledy, že byste jimi projeli třeba i náklaďákem a zaplatili cokoli, co chcete, to abychom byli zcela čestní. Vnější konzultant si promluví s personálním ředitelem pro lidské zdroje, který si zase promluví s generálním. Generální ředitel se vysloví, kolik by rád dostával. To se dostane k personálnímu, který to poví vnějšímu konzultantovi. A tak funguje docela dobře, že generální ředitel nakonec dostane, co se předpokládá, že si myslí, že si zasluhuje, takže bude svou vlastní šlechtou respektován. (Morgenson, 2005.)

Sbor ředitelů nekriticky přijme, co generální ředitel požaduje, protože vnější konzultant je na takové věci přece "expert". Kromě toho by přidělení pouze malého navýšení odměny mohlo vzbudit chybný dojem, jak vysoce si sbor ředitelů generálního ředitele cení. A pokud by snad některý ze sboru cokoli namítal, najdou se tři čtyři generální ředitelé z jiných společností, kteří zajistí, aby se to stalo. Je to proces se zabudovaným eskalátorem.

Pokud jde o důvod, proč se tohohle podvodu účastní konzultanti, oni totiž dobře vědí, na které straně se jejich chleba maže máslem. Uvědomují si, že je to právě generální ředitel, který má velkou pravomoc, jestli budou či nebudou najati znovu. A tak navrhují platové balíčky, opční akcie a další dobroty, o nichž si myslí, že generálního potěší, a v tomto procesu bohatnou i oni sami. A proti zvýšení odměny šéfa jistě nebudou  nic namítat ani vrcholní výkonní ředitelé hned pod generálním. Dobře vědí, že také pro ně to bude znamenat platové navýšení.

Existuje však mnohem hlubší příběh moci, který je základem tohoto sebezvýhodňování a vzájemného poplácávání generálních ředitelů, jež se dnes provádí proplétáním firemních vedení a zdánlivě nezávislými vnějšími konzultanty. Zahrnuje to patrně několik faktorů. Přinejmenším to na straně dělníků odráží nedostatek moci po totálním útoku na odbory v 60. a 70. letech, což detailně vysvětluje odborník na nedávnou americkou historii práce, James Gross (1995), profesor pracovních a průmyslových vztahů na Cornell univerzitě. Pokles moci odborů byl umožněn a zesílen jak outsourcingem doma, tak přesunem produkce do rozvojových zemí, což bylo usnadněno rozpadem koalice Nového údělu a vzestupem Nové pravice (Domhoff, 1990, kapitola 10). To signalizuje posun USA od ekonomiky vysokých k ekonomice nízkých mezd, kde jsou odborníci chráněni skutečností, že v cizině vyškolení doktoři a právníci nemohou soutěžit se svými americkými protějšky, zatímco dělníci s nízkou mzdou, narození v cizině, mohou.

Na druhé straně třídního rozhraní může vzestup platů generálních ředitelů odrážet jejich rostoucí moc ve srovnání s hlavními vlastníky a majiteli akcií obecně, nejen jejich rostoucí moc nad dělníky. Generální ředitelé dnes mohou být těžištěm korporativní ekonomiky a mocenské elity, kdy nahrazují vůdce z bohatých vlastnických rodin (např. druhou a třetí generaci rodiny Waltonů, majitelů Wal-Martu). Je sice pravda, že generální ředitelé jsou někdy vytlačováni jinak obecně se podřizujícími sbory ředitelů, jsou ale schopni vytěžit ze své pozice maximum a zneužívat svou moc během doby, kdy jsou na vrcholu slávy (king of the mountain). (Není to příliš jiné než v jedné staré dětské hře, kromě toho, že se odehrává v byrokratické hierarchii orientované na zisk bez dalších společenských sektorů jako je vláda, která chce či může omezovat vítěze.)

Tvrzení, učiněná v předchozím odstavci, vyžadují ještě další zkoumání. Poukazují však na myšlenky a směry výzkumu, které se nabízejí při pohledu na rozdělení bohatství a moci jako na indikátory moci.

Další informace

• Wolffův článek je dostupný na http://www.levy.org/default.asp?view=publications_view&pubID=fca3a440ee
• Zpráva Kanceláře sčítání lidu (Census Bureau) je dostupná na http://www.census.gov/hhes/www/wealth/wealth.html
• Zpráva Světového ústavu pro výzkum rozvoje ekonomiky (The World Institute for Development Economics Research = UNU-WIDER) o bohatství na světě je dostupná na http://tinyurl.com/yd4hh4 (.pdf, 1167K); viz stránky WIDER pro další informace o jejich výzkumu.
• Pro přehledy dalších informací o bohatství a příjmech a pro informace o dani z majetku, viz stránky United For A Fair Economy na http://www.faireconomy.org/
• New York Times vydaly skvělou řadu článků o odměňování ředitelů na podzim 2006 s názvem "Pozlacené výplatnice" ("Gilded Paychecks"). Prohlédněte si archivy NYTimes.com.
• Článek dvojice Shapiro & Friedman o kapitálových příjmech, stejně jako řada dalších zpráv o federálním rozpočtu a jeho důsledcích, jsou dostupné na stránkách Center on Budget and Policy Priorities: http://www.cbpp.org/pubs/recent.html
• The AFL-CIO má stránky nazvané "Executive Paywatch," které shrnují informace o platovém nepoměru mezi řediteli a ostatními dělníky: http://www.aflcio.org/paywatch/
• Řada surových čísel a nerovném rozdělení bohatství v USA je dostupná na Inequality.org: http://www.inequality.org/facts.html
• Můžete vidět video s Edem Woolardem, jak přednáší o odměnách ředitelů, jděte na http://www.compensationstandards.com/nonmember/EdWoolard_video.asp (soubor WMV, nemusí být přehratelný na všech platformách/prohlížečích)

Odkazy

• Anderson, S., Cavanagh, J., Klinger, S., & Stanton, L. (2005). Executive Excess 2005: Defense Contractors Get More Bucks for the Bang. Washington, DC: Institute for Policy Studies / United for a Fair Economy.
• Dahl, R. A. (1957). The concept of power. Behavioral Science, 2, 202-210.
• Dahl, R. A. (1958). A critique of the ruling elite model. American Political Science Review, 52, 463-469.
• Davies, J. B., Sandstrom, S., Shorrocks, A., & Wolff, E. N. (2006). The World Distribution of Household Wealth. Helsinki: World Institute for Development Economics Research.
• Domhoff, G. W. (1990). The Power Elite and the State: How Policy Is Made in America. Hawthorne, NY: Aldine de Gruyter.
• Gross, J. A. (1995). Broken Promise: The Subversion of U.S. Labor Relations Policy. Philadelphia: Temple University Press.
• Johnston, D. C. (2006, November 28). '04 Income in U.S. Was Below 2000 Level. New York Times, p. C-1.
• Keister, L. (2005). Getting Rich: A Study of Wealth Mobility in America. New York: Cambridge University Press.
• Kotlikoff, L., & Gokhale, J. (2000). The Baby Boomers' Mega-Inheritance: Myth or Reality? Cleveland: Federal Reserve Bank of Cleveland.
• Lukes, S. (2005). Power: A Radical View (Second ed.). New York: Palgrave.
• Morgenson, G. (2005, October 23). How to slow runaway executive pay. New York Times, Section 3, p. 1.
• Polsby, N. (1980). Community Power and Political Theory (Second ed.). New Haven, CT: Yale University Press.
• Russell, B. (1938). Power: A New Social Analysis. London: Allen and Unwin.
• Shapiro, I., & Friedman, J. (2006). New, Unnoticed CBO Data Show Capital Income Has Become Much More Concentrated at the Top. Washington, DC: Center on Budget and Policy Priorities.
• Stephens, J. (1979). The Transition from Capitalism to Socialism. London: Macmillan.
• Wolff, E. N. (2004). Changes in Household Wealth in the 1980s and 1990s in the U.S. Unpublished manuscript.
• Wrong, D. (1995). Power: Its Forms, Bases, and Uses (Second ed.). New Brunswick: Transaction Publishers.

---

Veškerý obsah Š2007 G. William Domhoff, není-li řečeno jinak. Neschválená reprodukce zakázána.

Originál Wealth, Income, and Power (autor G. William Domhoff), září 2005 (poslední změny prosinec 2006), staženo 7. dubna 2007, pro potřeby SDS přeložil Milan Neubert.