Samozřejmě odborné záležitosti nelze pominout. Obyčejný člověk, který se ve vojenských a zahraničně-politických záležitostech až tak precizně nevyzná však i v této věci do značné míry vystačí se svým vlastním zdravým rozumem k tomu, aby si dokázal udělat názor. Vždyť odborné argumenty k této závažné otázce lze bez problémů najít v některém našem tisku či ve větším množství na internetu. Zkrátka člověk nemusí být odborníkem na vojenskou techniku, aniž by se mohl kvalifikovaně vyjádřit k oné aktuální otázce zda radar u nás ano či ne.
Krátce po loňských volbách přišli naši čelní politici s tím, že USA mají zájem u nás vybudovat radarovou základnu jako součást systému své bezpečnostní politiky. Naši vládní politici zřejmě ale nečekali, že narazí na tak silný odpor veřejnosti proti případnému umístění amerického radaru u nás. Ale to je jejich chyba a neschopnost analyzovat veřejné mínění v takto citlivých záležitostech. Češi totiž mají v živé paměti události dvou ničivých světových válek v první polovině 20. století. Válečné útrapy a obrovské materiální ztráty, které nás během válečného běsnění postihly se staly živou zkušeností, která přechází plynule na další generace. Češi zkrátka mají přirozený odpor vůči militarismu, zbrojení a všemu, co jen trochu souvisí s válkou.
Historická paměť a zkušenost je zkrátka nepodplatitelná – na rozdíl ovšem od řady našich politiků. Mnozí z nich jsou schopni strýčkovi Bushovi slíbit cokoliv, jen aby se mu zavděčili. Je zajímavé, že žádný z propagátorů výstavby radaru nenabídl dosud svůj vlastní pozemek či ani neuvažuje o zakoupení k tomu vhodné parcely. Inu vojenských újezdů u nás máme zatím dost. Přesto by to byl čin, který by svědčil o upřímnosti, s jakou naši čelní stoupenci radaru, vítají jeho stavbu v naší zemi.
Řadový občan není hlupák ani prosťáček, kterého je možno opít úsměvem strýčka Bushe ani příslibem zrušení vízové povinnosti při cestách do USA. Český člověk má totiž svoji zkušenost s cizími vojenskými základnami na našem území. A tato zkušenost je navíc vesměs negativní. Z mnoha různých důvodů, které si každý může zodpovědět sám. Naši příznivci radaru podcenili informace a to informace nezkreslené, úplné a hlavně objektivní. Pryč je doba euforie počátku 90. let, kdy člověk byl ochoten snášet utahování opasků, důvěřoval svým politikům a dával jim najevo svou podporu i veřejně. Pozdější zkušenost – korupce na nejvyšších místech, lži, nejrůznější požitky od imunity až po nehorázné příjmy a hlavně nesplněné sliby, občana naučily ostražitosti, nedůvěře a skepsi vůči politikům. Není se co divit, vždyť polistopadoví politici většinově zcela zásadně zpronevěřili nejen svůj morální, ale i odborný kredit.
Od samotného počátku se o radaru mluvilo dost nejasně, scházela důležitá fakta, od technických parametrů až po bezpečnostní rizika. A to v tak důležité věci nemůže zůstat bez veřejné odezvy. Pro stoupence radaru nastal šok v podobě jeho většinového odmítnutí ze strany občanů. A opět jako už po několikáté v polistopadové éře nastává ukázková situace toho, kterak jsou současné politické elity, zejména ty pravicové odtrženy od řadových občanů. Referendum prý o této otázce nelze vyhlásit, jelikož je prý velmi specifická a vysoce odborná, takže prostý občan při vší úctě k jeho znalostem a inteligenci nemá potřebnou kvalifikaci, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout. Tím zřejmě chtějí říci, že co poslanec, senátor či ministr nebo jejich poradci jsou většinově odborníci na vojenskou techniku, zahraniční politiku a diplomacii.
Zastánci radarové základny zkrátka nehrají s občany čistou a otevřenou hru. Snaží se blafovat, závažné argumenty zlehčovat, názorové odpůrce označovat jako škůdce demokracie a našich dobrých partnerských vztahů s USA. Není pochyb, odkud v této věci vítr fouká. Jednak z nejvyšších míst americké administrativy, vojenských kruhů, ale i od našich amerikanofilů. Není pochyb o tom, že radikální zastánci této pro naši bezpečnost a národní suverenitu velmi rizikové základny dostali za své postoje odměnu či ji dostanou až svoji špinavou práci dotáhnou do konce. O svých „třicet stříbrných“ jisto jistě nepřijdou. I proto se tolik snaží. Jisté je jedno – tito lidé se snaží názorové odpůrce umlčet a používají k tomu těch nejpodlejších prostředků. Před několika týdny se vypravila několikačlenná delegace našich poslanců a senátorů na Marshallovy ostrovy, aby si tam prohlédli radarovou základnu velmi podobnou té, která by měla vyrůst i u nás. Čistě náhodou americká ambasáda neudělila vstupní vízum komunistickému poslanci a lidoveckému senátorovi. Přitom první je odpůrce základny a ten druhý zatím prý není úplně rozhodnut ve svém názoru na ni. Další krásná ukázka současné české demokracie v její nejryzejší podobě.
V pondělí 4. června na historickou oficiální návštěvu ČR přicestuje prezident Bush, prý zde přednese i důležitý projev. Není pochyb o tom, že hlavní sdělovací prostředky budou ze všech sil vyvracet názor, že jeho návštěva je jednoznačně spojena s přesvědčováním českých politiků k tomu, aby radaru dali zelenou. Jeho návštěva velmi dobře zapadá do mozaiky událostí, které souvisejí s mediální masáží, jež má přesvědčit aspoň část občanů, kteří jsou spíše proti jeho umístění u nás o jeho výhodách. To se zatím nedaří a tak nastoupí ten nejsilnější kalibr v podobě návštěvy prezidenta USA u nás.
Tradiční české lokajství vůči mocným tak opět po čase dostane příležitost, aby se ukázalo v plné nahotě. Americký prezident nejezdí na státní návštěvy jen tak ze zdvořilostních důvodů, ale proto aby posiloval vliv své země v různých částech světa. Není pochyb o tom, že přiveze i nějaký ten úplatek v podobě zajímavé zakázky pro český průmysl, výměnou za výstavbu radarové základny u nás, společně s příslibem zrušení víz pro české občany. Nezbývá proto nic jiného než napnout všechny síly a nepolevovat ve veřejných akcích proti radaru a prezentaci srozumitelných argumentů proti této stavbě, kterou u nás nejen skoro nikdo nechce, ale která pro nás dle nezávislých analýz skutečně nepředstavuje žádný přínos, ale spíše jen bezpečnostní riziko a narušení dobrých vztahů nejen s Ruskem. Našim fanatickým zastáncům však ani toto není překážkou k tomu, aby svůj názor hájili proti většině národa.
Jako mnohokrát v naší historii se nejvyšší představitelé chovají jako pohunci cizích zájmů a moci. V tomto případě jako pohunci amerického prezidenta Bushe. Vzpomeňme si na to, až uvidíme naše politiky, jak kolem Bushe tancují a podlézají mu svojí nechutnou servilitou.
Miroslav Pořízek, Tovačov, 30. 5. 2007