Samozřejmě odborné záleitosti nelze pominout. Obyčejný člověk, který se ve vojenských a zahraničně-politických záleitostech a tak precizně nevyzná vak i v této věci do značné míry vystačí se svým vlastním zdravým rozumem k tomu, aby si dokázal udělat názor. Vdy odborné argumenty k této závané otázce lze bez problémů najít v některém naem tisku či ve větím mnoství na internetu. Zkrátka člověk nemusí být odborníkem na vojenskou techniku, ani by se mohl kvalifikovaně vyjádřit k oné aktuální otázce zda radar u nás ano či ne.
Krátce po loňských volbách přili nai čelní politici s tím, e USA mají zájem u nás vybudovat radarovou základnu jako součást systému své bezpečnostní politiky. Nai vládní politici zřejmě ale nečekali, e narazí na tak silný odpor veřejnosti proti případnému umístění amerického radaru u nás. Ale to je jejich chyba a neschopnost analyzovat veřejné mínění v takto citlivých záleitostech. Čei toti mají v ivé paměti události dvou ničivých světových válek v první polovině 20. století. Válečné útrapy a obrovské materiální ztráty, které nás během válečného běsnění postihly se staly ivou zkueností, která přechází plynule na dalí generace. Čei zkrátka mají přirozený odpor vůči militarismu, zbrojení a vemu, co jen trochu souvisí s válkou.
Historická pamě a zkuenost je zkrátka nepodplatitelná na rozdíl ovem od řady naich politiků. Mnozí z nich jsou schopni strýčkovi Bushovi slíbit cokoliv, jen aby se mu zavděčili. Je zajímavé, e ádný z propagátorů výstavby radaru nenabídl dosud svůj vlastní pozemek či ani neuvauje o zakoupení k tomu vhodné parcely. Inu vojenských újezdů u nás máme zatím dost. Přesto by to byl čin, který by svědčil o upřímnosti, s jakou nai čelní stoupenci radaru, vítají jeho stavbu v naí zemi.
Řadový občan není hlupák ani prosáček, kterého je mono opít úsměvem strýčka Bushe ani příslibem zruení vízové povinnosti při cestách do USA. Český člověk má toti svoji zkuenost s cizími vojenskými základnami na naem území. A tato zkuenost je navíc vesměs negativní. Z mnoha různých důvodů, které si kadý můe zodpovědět sám. Nai příznivci radaru podcenili informace a to informace nezkreslené, úplné a hlavně objektivní. Pryč je doba euforie počátku 90. let, kdy člověk byl ochoten snáet utahování opasků, důvěřoval svým politikům a dával jim najevo svou podporu i veřejně. Pozdějí zkuenost korupce na nejvyích místech, li, nejrůznějí poitky od imunity a po nehorázné příjmy a hlavně nesplněné sliby, občana naučily ostraitosti, nedůvěře a skepsi vůči politikům. Není se co divit, vdy polistopadoví politici větinově zcela zásadně zpronevěřili nejen svůj morální, ale i odborný kredit.
Od samotného počátku se o radaru mluvilo dost nejasně, scházela důleitá fakta, od technických parametrů a po bezpečnostní rizika. A to v tak důleité věci nemůe zůstat bez veřejné odezvy. Pro stoupence radaru nastal ok v podobě jeho větinového odmítnutí ze strany občanů. A opět jako u po několikáté v polistopadové éře nastává ukázková situace toho, kterak jsou současné politické elity, zejména ty pravicové odtreny od řadových občanů. Referendum prý o této otázce nelze vyhlásit, jeliko je prý velmi specifická a vysoce odborná, take prostý občan při ví úctě k jeho znalostem a inteligenci nemá potřebnou kvalifikaci, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout. Tím zřejmě chtějí říci, e co poslanec, senátor či ministr nebo jejich poradci jsou větinově odborníci na vojenskou techniku, zahraniční politiku a diplomacii.
Zastánci radarové základny zkrátka nehrají s občany čistou a otevřenou hru. Snaí se blafovat, závané argumenty zlehčovat, názorové odpůrce označovat jako kůdce demokracie a naich dobrých partnerských vztahů s USA. Není pochyb, odkud v této věci vítr fouká. Jednak z nejvyích míst americké administrativy, vojenských kruhů, ale i od naich amerikanofilů. Není pochyb o tom, e radikální zastánci této pro nai bezpečnost a národní suverenitu velmi rizikové základny dostali za své postoje odměnu či ji dostanou a svoji pinavou práci dotáhnou do konce. O svých třicet stříbrných jisto jistě nepřijdou. I proto se tolik snaí. Jisté je jedno tito lidé se snaí názorové odpůrce umlčet a pouívají k tomu těch nejpodlejích prostředků. Před několika týdny se vypravila několikačlenná delegace naich poslanců a senátorů na Marshallovy ostrovy, aby si tam prohlédli radarovou základnu velmi podobnou té, která by měla vyrůst i u nás. Čistě náhodou americká ambasáda neudělila vstupní vízum komunistickému poslanci a lidoveckému senátorovi. Přitom první je odpůrce základny a ten druhý zatím prý není úplně rozhodnut ve svém názoru na ni. Dalí krásná ukázka současné české demokracie v její nejryzejí podobě.
V pondělí 4. června na historickou oficiální návtěvu ČR přicestuje prezident Bush, prý zde přednese i důleitý projev. Není pochyb o tom, e hlavní sdělovací prostředky budou ze vech sil vyvracet názor, e jeho návtěva je jednoznačně spojena s přesvědčováním českých politiků k tomu, aby radaru dali zelenou. Jeho návtěva velmi dobře zapadá do mozaiky událostí, které souvisejí s mediální masáí, je má přesvědčit aspoň část občanů, kteří jsou spíe proti jeho umístění u nás o jeho výhodách. To se zatím nedaří a tak nastoupí ten nejsilnějí kalibr v podobě návtěvy prezidenta USA u nás.
Tradiční české lokajství vůči mocným tak opět po čase dostane příleitost, aby se ukázalo v plné nahotě. Americký prezident nejezdí na státní návtěvy jen tak ze zdvořilostních důvodů, ale proto aby posiloval vliv své země v různých částech světa. Není pochyb o tom, e přiveze i nějaký ten úplatek v podobě zajímavé zakázky pro český průmysl, výměnou za výstavbu radarové základny u nás, společně s příslibem zruení víz pro české občany. Nezbývá proto nic jiného ne napnout vechny síly a nepolevovat ve veřejných akcích proti radaru a prezentaci srozumitelných argumentů proti této stavbě, kterou u nás nejen skoro nikdo nechce, ale která pro nás dle nezávislých analýz skutečně nepředstavuje ádný přínos, ale spíe jen bezpečnostní riziko a naruení dobrých vztahů nejen s Ruskem. Naim fanatickým zastáncům vak ani toto není překákou k tomu, aby svůj názor hájili proti větině národa.
Jako mnohokrát v naí historii se nejvyí představitelé chovají jako pohunci cizích zájmů a moci. V tomto případě jako pohunci amerického prezidenta Bushe. Vzpomeňme si na to, a uvidíme nae politiky, jak kolem Bushe tancují a podlézají mu svojí nechutnou servilitou.
Miroslav Pořízek, Tovačov, 30. 5. 2007