Marx, marxismus-leninismus a socialistické zkušenosti v moderním světovém sytému

Existují i jiná čtení Marxe. A v následujících desetiletích tu může a pravděpodobně i bude další myšlení a praxe, která nám umožní dosáhnout nového dějinného myšlení, které do sebe vtělí Marxe a jeho fundamentální jasnozřivost a hodnoty.

Marxovým idejím se v daří a mají dnes větší platnost než jakékoli jiné analýzy 19. století. Zdá se že zůstanou pro sociální život ve světovém systému klíčové i pro 21. století. marxismus-leninismus jako strategie a ideologie ale dohrál svou historickou roli a stal se nevýznamným pro politickou ekonomii světového systému. Zkušenosti ze socialistického hnutí v moderním světovém systému, jestliže je tak můžeme nazývat, se dnes nacházejí ve velkém zmatku. A tyto ideje mohou, ale nemusí přežít v podobě, již bude možno označit jako socialistickou.

Pokouším se analyzovat marxismus-leninismus jako historický fenomén moderního světového systému od jeho počátků do dneška. Můj esej bude pokusem o odpovědi na šest otázek:

1. Proč leninismus?
2. Proč leninistická revoluce nejprve v Rusku?
3. Proč stalinismus?
4. Proč sovětské impérium?
5. Proč destalinizace?
6. Proč perestrojka a glasnosť?

1) Leninismus nebo bolševismus, jak je obvykle uváděno, přišel na svět v roce 1902 s Leninovou polemikou s Plechanovem ke druhému sjezdu (takzvaném „sjednocovacím“) všech ruských sociálních demokratů, který se konal v létě 1903. Jak víme, tento sjezd měl za následek rozdělení strany. Lenin se předvedl jako excelentní politický bojovník uvnitř strany a dosáhl získat kontrolu nad tou její částí, která dostala (možná neoprávněně) přízvisko „bolševická“.

Dnes je běžné zjednodušovat dějiny světového socialistického hnutí na příběh o historickém rozdělení na dvě tendence, jedna symbolizovaná Eduardem Bernsteinem a druhá Leninem, to konkretizované v organizační formě po roce 1921 existencí dvou internacionál, druhé a třetí. To je stejně zjednodušující jako členění na reformu a revoluci. Sice se dají vždy kritizovat zjednodušení, ale pro první polovinu 20. století je tato klasická formulace dle mého zcela správná.

Klíčový argument revizionistů byl odklonem od přímého a spíše ekonomického pojetí evoluce ve světovém systému. Oni viděli proces nevyhnutelného technologického pokroku, který vytváří stále větší dělnickou třídu. Předpokládali, že nevyhnutelné rozšíření politických práv (především práva volebního) bude mít pravděpodobně politické následky ve smyslu spojení racionality kapitalistů a boje dělníků. Předpokládali, že během doby začne dělnická třída také dominovat v politické aréně a tedy, že se mohou celkem snadno k moci „provolit“. A pak nastane to, že v parlamentu odhlasují konec kapitalismu a zřídí socialistickou společnost. Od toho se odvíjelo tvrzení, že optimální politická praxe je organizovat politicky i společensky co možná největší část dělnické třídy (včetně jejich sympatizantů) do masové dělnické strany.

Odůvodnění bylo jasné a žel příliš přesvědčivé. Ve skutečnosti se běh věcí s plánem shodoval pouze částečně. Sice pokračoval technologický pokrok a počet příslušníků dělnické třídy se zvětšoval, dokonce se stalo skutečností i všeobecné volební právo. Ale jak se ukázalo, dělníci se nestali jasnou většinou v rámci voličské populace. Navíc ne všichni dělníci začali volit socialistickou stranu. A sice se strany internacionály dostaly po první světové válce k moci v celých řadách zemí, ale konec kapitalismu neodhlasovaly. Odhlasovaly spíše takzvaný stát blahobytu.

Proč Lenin odmítl tuto cestu? Jednoduše si všiml dalších proměnných v tomto scénáři. První a nejdůležitější proměnná, jíž si všiml, byla síla kapitalistické třídy, která se bude bránit své likvidaci. Předpokládal, že by mohli užít svou stávající kontrolu nad státním aparátem k udržení svých pozic všemi prostředky (čistými či nečistými). Proto si myslel, že představa, že by mohli být odvoleni ze svých pozic, je zcela chimérická. Proto byl přesvědčen, že jediná cesta, jíž se může dostat dělnická třída k moci, je revoluce. Charakter tohoto boje považoval za politicko-vojenský a proto se domníval, že v něm může uspět jen vysoce disciplinovaná organizace. Jeho představa struktury strany následovala celkem logicky: Dokud bude chtít buržoazie použít všechny prostředky, aby si uchovala své pozice, a dokud bude politicko-vojenský boj požadovat disciplinovanou organizaci, má se strana sestávat z osvědčených a více či méně profesionálních kádrů a má pracovat, alespoň částečně v podzemí. A když k tomu nastane vhodná doba, musí se strana dostat k moci a instalovat takzvanou diktaturu proletariátu. Jeho představa, co se stane poté, až se dostanou k moci, ovšem nebyla příliš odlišná od představ revizionistů. Nový parlament odhlasuje konec kapitalismu a zřídí socialistickou společnost.

Tato koncepce byla jasná a pro mnohé přesvědčivá. Ve skutečnosti také tento scénář se ukázal být pravdivý pouze částečně. Revoluce byly úspěšné pouze v několika zemích. Navíc ruský případ může být pomocí této představy popsán pouze částečně. Ve skutečnosti se případ, který nejvíce odpovídal Leninově představě odehrál v Číně, kde vskutku disciplinovaná strana kádrů rozpoutala a vyhrála dlouhý politicko-vojenský boj a instalovala diktaturu proletariátu. (Pokud se v Číně dá vůbec o proletariátu hovořit, pozn. překl.) Je pravda, že kdykoli se dostaly strany třetí internacionály k moci (jakýmikoli prostředky), nastolily víceméně konec kapitalismu (v užším slova smyslu odbourání soukromého vlastnictví nejproduktivnějších výrobních prostředků). Zda skutečně nastolily socialistickou společnost bylo předmětem rozporů po celých minulých 70 let a tato diskuse v nedávné minulosti ještě zesílila.

Lenin ve svých úvahách učinil jeden nespecifikovaný předpoklad: Bojoval v Rusku a Rusko nebylo Německo ani Velká Británie. Je třeba říci, že Rusko bylo zemí, kde byla technologie v pozadí za západní Evropou či Amerikou. Navíc Rusko bylo zemí, kde až na krátké období neexistoval parlamentní systém, a byla zde malá naděje jeho zavedení včetně všeobecného volebního práva v dohledné době. Navíc zde bylo velmi málo průmyslových dělníků, což by znesnadňovalo pozici socialistů, i kdyby bylo všeobecné volební právo zavedeno. Velká většina populace byli sedláci a zemědělští dělníci. Proto bylo zřejmé, že scénář revizionistů je v ruském případě zcela bezpředmětný. Je nutné připustit, že Lenin měl v tomto bodě zcela pravdu. Proto se mu zdálo, že jediná možná alternativa je jeho vlastní program. Jestli měl pravdu či nikoli, je zpětně těžko určitelné, až dosud se vždy socialistické hnutí vydalo jedním z těchto směrů, buď směrem k revizionismu, nebo směrem k leninismu (ovšem ne vždy k marx-leninismu, jak se toto nazývalo).

2) Je dobře známo, že ruská revoluce byla překvapením v tom smyslu, že téměř každý očekával, že se prvním socialistickým státem světa stane Německo. Tuto představu měli i bolševici včetně Lenina. Proč nikdo přibližně v roce 1900 již nevěřil, že se prvním socialistickým státem stane Marxův kandidát Velká Británie, je otázka hodná zamyšlení, na tomto místě se jí však zabývat nebudu. Dá se dokázat, že v odůvodnění předkládaném oběma proudy, revizionisty i leninisty se ukrývají další premisy:

Pokud vím, Lenin musel věnovat mnoho sil, aby přesvědčil své kolegy, aby se pokusili získat v říjnu 1917 moc. A v každém případě se každému zdálo, že ruská odchylka v předběhnutí Německa v zahájení revoluce bude brzy napravena. Navíc mnozí tvrdili, že nový sovětský stát nemůže přežít, jestliže rychle nedojde k revoluci v Německu. Jak víme, tento předpoklad se nikdy nevyplnil a po pěti letech byl definitivně opuštěn.

Dosud se tážeme, proč se tak stalo? Když se E. H. Carr pokoušel vyhradit ruské revoluci její místo, tvrdil: „stejná ambivalence, která byla příznačná pro Rusko v 19. století, platila i pro bolševickou revoluci. Na jedné straně byla kulminací procesu pozápadňování, na straně druhé ale i vzpourou proti pronikání evropského vlivu.“ V roce 1914 bylo Rusko neevropskou (nebo nezápadní) zemí agrárního charakteru. Ale jako zemědělská země byla jasně nejsilnější mezi nezápadními zeměmi. Tedy řečeno naší terminologií: Rusko bylo buď nejslabší zemí jádra, nebo nejsilnější zemí periferie. Samozřejmě bylo obojím a také fakticky příkladem toho, co dnes nazýváme zemí periferie.

Jsem toho názoru, že leninistická strategie může uspět pouze v semiperiferijní zemi. Proto není zpětně překvapující, že první socialistická revoluce se objevila v Rusku. Bylo to patrně jediné místo, kde to bylo v tomto období skutečně možné především z těchto důvodů: taková vzpoura nebyla možná v jádrových zemích kapitalistické světové ekonomie, protože tamní dělnická třída měla mnoho možností, které se zdály být atraktivnější, než podstupování enormních rizik revoluční aktivity. To se bezpochyby jasně projevilo v roce 1917.

Za druhé: došli jsme k poznání, že mobilizace masové podpory pro revoluční hnutí není pravděpodobná pouze na základě příslušnosti ke třídě. K třídním apelům je nutné přidat také silnou dávku apelů národních, což se pak nazývá „antiimperialismus“. Ale v jádrových zemích byl smysl pro národní úspěchy již za svým horizontem. Pouze v Itálii a Německu se tato možnost mohla stát důležitým faktorem, a to mělo za následek, že se tyto země staly v poválečných letech střediskem pro fašistické hnutí.

Konečně, úspěšná vzpoura vyžaduje poněkud jasnější sektor městské struktury obyvatelstva, dělnickou třídu a vrstvu inteligence určité velikosti a uvědomění. Na rozdíl o většiny zón periférie se toto v Rusku v roce 1917 nacházelo. Tedy marxismus-leninismus se projevil jako vhodná ideologie pro antisystémovou aktivitu na začátku století v semiperiferii, a její následná historie to pouze potvrdila.

3) Proč se zrodil stalinismus? Opět se to zdá zpětně zřejmým: revoluce byla dílem strany kádrů, již z definice malé skupiny. Vycházelo to z výhledu, že úkol strany bude velmi složitý, dokud bude existovat neústupný odpor místní a světové buržoazie a jejím snahám. Navíc byl tento předpoklad potvrzen zkušenostmi Sovětského svazu nejen prvními lety po roce 1917, ale i později.

Jako výsledek občanské války a zahraniční intervence bylo Rusko válkou zdevastovanou zemí, jejíž ekonomická síla nebyla největší. Už jenom udržení státu pohromadě byl monumentální úkol, o to víc, že Rusko bylo impériem a nikoli jednonárodním státem. Jasný trend směrem ke státu jedné strany, směrem k merkantilistické politice socialismu v jedné zemi a směrem k přeměně třetí internacionály na celosvětový podpůrný systém obléhaného „prvního socialistického státu“ jsou jistě nepřekvapujícími následky této situace.

Co je ovšem velkou otázkou, pokud sledujeme sovětskou historii dnes, proč neměli bolševici lepší postoj k rolnictvu. Je jisté, že násilná kolektivizace byla kritickým rozhodnutím a skutečným zlomovým bodem, který vytvořil situaci, jež má své následky dodnes. Ale bylo to moudré či pouze nevyhnutelné? Marxistická kultura především nepřipravila socialisty kdekoli na světě k zaujetí politicky inteligentního přístupu k rolníkům. Ti byli vždy podle bohužel známého, ale neslavného Marxova citátu pouze „pytli brambor“. Můžeme se domnívat, že Lenin měl šanci tento přístup poopravit. Vždyť on sám byl autorem excelentní analýzy rozvoje venkovských sociálních vztahů v pozdním carském Rusku. Alespoň rolnictvo na rozdíl od Marxe studoval. Ale byl příliš zaujat manipulativní politikou profesionálního revolucionáře, než aby si svou poněkud akademickou studii přeložil do pouček pro polickou taktiku. A věřil Lenin skutečně v NEP?

Je skutečností, že Rusko bylo semiperiferijní zemí a jeho vůdcové (a tady je kontinuita od von Witteho - ministr za Mikuláše II., pozn. SH - po Stalina) označili za její světové ekonomické priority urychlenou industrializaci. Leninovo heslo bylo: „Komunismus rovná se sověty plus elektrifikace“, kterýžto výrok visel v Moskvě na velkých plakátech ještě před několika málo lety. Celé vedení věřilo v „socialistickou akumulaci kapitálu“ a ještě do 80. let se chlubili svými úspěchy v dosahování tohoto cíle. Jestliže byly továrny na ocel prvním a posledním socialistického plánování, pak zde nemohlo být mnoho sympatií pro situaci rolníků, kteří byli vyvlastněni a proletarizováni. Příležitostné taktické úkroky, to ano, ale základní přizpůsobení - nikdy.

Je snadné být dnes Bucharinovcem. Méně je známé, že Bucharinova politika ve skutečnosti byla spíše na papíře a v žádném případě nepřevládla. Domnívám se, že hlavní příčinou, proč nepřevládla, bylo, že většina politicky aktivních členů ve dvacátých letech byla přesvědčena, že sovětský stát nemůže přežít, když bude uskutečňovat Bucharinovu politiku. Ale násilná kolektivizace na druhé straně samozřejmě vytvořila okolnosti, které vedly k teroru a čistkám.

Stalinismus se kromě toho později stal podněcovatelem dalšího dělení světa. V letech 1933 - 41 bylo jasné, že jak Německo, tak západní trio (USA, Velká Británie, Francie) se všemožně pokoušeli zjistit, jestli existuje nějaká cesta, jak zničit Sovětský svaz. Stalinův argument, že jeho politika byla defenzivní proti vnějšímu silnému nepříteli, možná nebyl korektní, ale přesvědčil mnohé a v důležitém smyslu poskytl stalinismu určitou legitimitu. Období velké vlastenecké války tuto legitimitu ještě prohloubilo.

Navíc zde byla ještě druhá vnější podpora, na kterou bychom neměli zapomenout: Příliš důvěřujeme tomu, že v politice USA vůči SSSR byl posun od doby spolužití za Roosevelta k nepřátelství studené války za Trumana a jeho následovníků. Nemohu souhlasit. Mám za to, že politika Spojených států byla za změnou v rétorice ve skutečnosti kontinuální. To co USA chtěly, byl stalinistický SSSR a jeho miniimpérium udržované v hranicích z let 1945 - 48. Stalinismus sloužil USA jako ideologické ospravedlnění jejich politiky a pojidlo jejich hegemonie ve světovém systému. Stalinismus byl navíc pouze průměrnou a nikoli výrazně atraktivní autoritou pro celosvětové antisystémové hnutí. Stalinismus garantoval pořádek ve třetině světa a SSSR mohl být v tomto smyslu brán jako „podimperialistická síla“ hrající svou roli pro USA. Z amerického pohledu šlo se SSSR vše s kopce po smrti Stalina. O tom svědčí i dnešní hluboké rozpaky, které „Gorbačovův fenomén“ působí Spojeným státům.

4) Proč SSSR vytvořil po roce 1945 impérium? Podívejme se pozorně na to, co vlastně udělal. Není sporu o tom, že SSSR a okupační rudá armáda přivedly k moci komunistické strany v šesti státech, kde by to strany samotné nezvládly ať už pomocí voleb nebo revoluce. Tuto šestici států tvořilo Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Československo a Německá demokratická republika. Domnívám se, že vysvětlení této akce je prosté a nijak tajuplné. Především se Sovětský svaz obával možného vojenského útoku Spojených států a znovuoživení Německa a přál si posílit svou vojenskou pozici. Jak jsme si už ukázali, jednalo se o totální nepochopení strategie USA. Za druhé, Sovětský svaz si přál získat válečné reparace, které nutně potřebovala jeho ekonomika a domníval se, že jediná cesta, jak si zajistit jejich obdržení bude, když si je sám vezme. A za třetí Sovětský svaz se obával potenciální síly (a potažmo nezávislosti) jiných komunistických hnutí a přál si u východoevropských komunistických stran udržet jejich satelitní charakter.

Samozřejmě tento způsob přivedení komunistických stran k moci zničil jejich legitimitu, kterou získaly po roce 1945. Jedinou (ale dočasnou) výjimkou bylo Československo, kde měla komunistická strana silnou pozici. Čistky v letech 1948-1949 měly navíc antinárodní charakter ve smyslu eliminace komunistů, kteří by chtěli vyvíjet vlastní kurz svých zemí. Díky čistkám spadla zástěrka přátelství SSSR a bylo jen otázkou času, kdy se národní (a tedy antisovětské) tendence znovu projeví v politicky relevantní formě.

Naproti tomu sovětská armáda nijak neovlivnila příchod k moci partyzánských sil v Jugoslávii, Albánii a Číně. A není proto divu, že všechny tyto tři komunistické vlády měly v poválečném období dost velké otevřené konflikty se SSSR a ani jedna z nich se nestala sovětským satelitem. Na krátkou dobu byli spojenci, ale to bylo vše. Stalin osobně tomu od počátku rozuměl. Sice navrhoval čínské KS dohodnout se s Kuomintangem, ale jeho rada byla ignorována. Proto zarazil počínající jednání o bulharsko-jugoslávské konfederaci, kterou prosazoval Dimitrov. A proto se sovětské jednotky stáhly ze severního Iránu v roce 1946 a tento motiv byl i důvodem sovětského nepodpoření komunistického povstání v Řecku v roce 1947. Stalin nejenže nebyl spřízněn, ale dokonce jistým způsobem bránil v získání moci národním nezávislým komunistickým stranám.

Je známo, že impérium se Sovětskému svazu změnilo v břemeno velmi záhy, ale v břemeno, kterého se nemohl tak snadno zbavit. Po roce 1968 a invazi do Československa přišla na pořad dne Brežněvova doktrína znamenající nezaměnitelnost statusu „statelit“. Neměli bychom ji raději nazývat Brežněvovou - Johnsonovou doktrínou? Copak Lyndon Johnson nedal Brežněvovi nutný souhlas? A jestliže ano, proč? Odpověď se mi zdá jednoznačná: USA chtěly během času SSSR napodobit v jeho jednání s břemenem impéria a jistě nechtěly riskovat světové nepokoje a nechtěly nést ekonomické ztráty plynoucí z nutné vlastní přítomnosti při úspěšné desatelizaci sovětského bloku. Johnson zkrátka odložil nevyhnutelné o 20 let. Místo něj se musí dnes snažit George Bush vykroutit z obtíží způsobených dnešní desatelizací.

5) Proč došlo k destalinizaci? Dnes se to zdá být bláznivou otázkou. Kdopak by měl rád stalinismus? Vždyť ho přece každý chtěl změnit. Měli bychom si připomenout, že nedávno ještě do poloviny 80. let existovalo mnoho analýz jak uvnitř socialistických zemí, tak mimo ně, které se domnívaly, že to byla neuskutečnitelná myšlenka. Byli zde dokonce lidé, kteří se domnívali, že Chruščovova řeč na 20. sjezdu a čínsko-sovětská roztržka byly spíš triky nebo iluzemi. V roce 1953 několik týdnů po Stalinově smrti začal psát Isaac Deutscher knihu, kde předpovídal: rozchod se Stalinovou érou. V předmluvě nám říká: „Mí přátelé, mezi nimi vynikající pozorovatelé sovětské zahraniční politiky, vrtí skepticky hlavou.“ Jádro Deutscherovy prognózy leží v jediné větě: „Ekonomický pokrok, kterého bylo dosaženo za Stalinovy éry, přinesl minimálně mnoha lidem poměrný blahobyt, který umožní spořádaný rozchod se stalinismem a postupnou demokratickou evoluci.“

Deutscher získal touto svou základní myšlenkou obrovskou popularitu, ale ukázalo se, že měl pravdu jen částečně. Co Deutscher předpokládal, uskutečnilo se pod názvem chruščovismus, ale chruščovismus jako směr selhal. Chruščov neselhal, protože byl velmi popudlivé povahy, selhal proto, že byl dosud spjatý se sovětskou ekonomickou politikou developmentarismu (tj. dohnat a předehnat západ pozn. překladatele) a také jí neochvějně věřil. „V roce 2000 vás ekonomicky pohřbíme“, vzkazoval Američanům. Dnes se to zdá fraškovitým, ale tehdy tomu tak nebylo, a my bychom se měli ptát proč. Tento výrok byl pronesen v období neuvěřitelné expanze kapitalistické světové ekonomiky, která probíhala přibližně v letech 1945 - 1967. Prakticky každý se tehdy rozvíjel, ale někdo se rozvíjel více něž ostatní a to byl sovětský blok. Tempo růstu těchto zemích bylo pozoruhodné a kdyby se udrželo i nadále, mohl SSSR skutečně předstihnout USA, když ne v roce 2000, pak tedy o jedno či dvě desetiletí později.

Toto tempo růstu nebylo jenom velké v komparaci se zeměmi jádra, ale bylo slušné i v porovnání se zeměmi třetího světa. Samozřejmě Japonsko mělo už tehdy pozoruhodné tempo růstu, ale v padesátých letech si toho povšimnuli nemnozí. Sovětský růst nebyl jenom zdrojem pýchy komunistických stran nacházejících se u moci, ale byl i signálem pro národně-osvobozenecké hnutí ve třetím světě. V padesátých letech byla víra v Sovětský svaz jako model ekonomického růstu široce rozšířena, i když samozřejmě nikoli u všech. Jako vysvětlení pro tento úspěch, především ale nikoli výlučně ve třetím světě byla nepochybná působivost leninismu. Říkám raději leninismus než marxismus-leninismus, protože mnoho hnutí třetího světa chtělo převzít leninismus (především jako strukturu strany a jako státní plánování), ale už nikoli marxismus s jeho evropocentrismem a konceptem vnitřního třídního boje částečně z důvodu kulturního odporu, částečně z důvodu lepší aplikovatelnosti leninismu.

Ve své posedlosti růstem nebyl navíc Chruščov ani inovativní, Ve skutečnosti zcela pokračoval v dědictví Lenina a Stalina. Jeho inovace spočívala v úsilí reprezentovat zájmy sovětských kádrů, které požadovaly dvě věci: Ochranu před násilím ze strany státu a vzrůst konzumerismu. Jeho naivita spočívala v tom, že se domníval, že tento proces snímání uzdy vlastnímu lidu jde kontrolovat, aniž by musel změnit základní politické struktury. Chruščovismus představuje základní podcenění sociální transformace Sovětského svazu stejně jako neporozumění fungování moderního světového systému. Především chruščovismus představoval v sovětském politickém myšlení víru ve vlastní rétoriku. Tímto hříchem nikdy Stalin netrpěl.

Starší kádry, které chtěly to, co jim Chruščov nabízel, byly zděšeny, jakmile poznaly, jakého to vypustily z láhve džina. Brežněvismus představuje pokus dostat džina zpět - ovšem jak dnes víme, zcela marný pokus. Chruščov nevzal v potaz ještě další tři věci ve svých předpovědích o dohnání a předehnání západu a sice, stupeň urbanizace v sovětské společnosti, stupeň transformace jejích pracovních sil a konečně cyklický rytmus kapitalistické ekonomiky.

Když umožnil SSSR a dalším socialistickým zemím jistou politickou liberalizaci a jistý konzumerismus, podcenil hodně poptávku. Byl by to dlouhý exkurz do sociologických analýz, ale je známé, že vždy je pro stát jednodušší být zcela represivní, nežli nabídnout sice malé, ale přesto nedostatečné množství politického a kulturního pluralismu. Je zřejmé, že Chruščov nabídl příliš málo. Brežněvovo řešení bylo obrátit směr cesty, i když již nebylo možné zřídit opět vládu nespoutaného teroru, která by samozřejmě vzbudila odpor většiny kádrů. Tato změna politiky mohla fungovat pouze nějaký čas a skutečně tomu tak v SSSR i ve východní Evropě bylo.

Ale o hodně větší Chruščovovou chybou byla nevědomost o tom, jak kapitalistická ekonomika skutečně funguje. Překvapivá tempa růstu byla především založena na nevýkonné sovětské základně extenzivního růstu s vysokou intenzitou práce. Na krátkou dobu, tak dlouhou, jak expandovala světová ekonomika, to mohlo mít výsledky jak v růstu HDP celé země, tak v růstu HDP na hlavu. Ale neúčinnost těchto metod spočívá v tom, že dosáhnou rychle svého vrcholu, ale záhy začnou být sráženy poptávkou po vyšší životní úrovni svého obyvatelstva, která se začala zvyšovat vždy se zpožděním za růstem ekonomiky. Samozřejmě bylo toto slabší ve výkonnějších zemích bloku jako NDR nebo Československo, ale i tam bylo otázkou času, kdy nedostatečný přebytek vzbudí politicky relevantní požadavky.

Když došlo k propadu světové ekonomiky, ekonomický proces v socialistických zemích nebyl o moc odlišnější od zemí třetího světa. V 70. letech některé země profitovaly z výnosů ropy v rámci tzv. ropné krize a SSSR byl mezi nimi. Západní finanční instituce dávaly těmto zemím tehdy ochotně půjčky, ale když skončilo období konjunktury, mnoho socialistických zemí se stalo předními světovými dlužníky a v 80. letech vykazovalo velkou neschopnost splácet nejen celé dluhy, ale i jejich procenta. Pouze Rumunsko je dokázalo splácet, ovšem za neuvěřitelnou sociální i lidskou cenu. Socialistické země se stejně jako země třetího světa nacházely ve velkých obtížích prodávat své výrobky na světových trzích, tedy odborným jazykem vyjádřeno, nedokázaly být konkurenceschopné. Navíc socialistické země trpěly inflačními tlaky a úpadkem životní úrovně neméně než země třetího světa. Jako mnoho zemí třetího světa i socialistické země začaly hledat řešení, či k tomu byly tlačeny, v liberalizaci svých trhů. A jako v mnohých zemích třetího světa to pouze nepatrně zmírnilo jejich těžkosti.

6) Můžeme považovat glasnost a perestrojku za konjunkturální odpověď tomu obecnému dilematu, které jsem výše popsal. Ale ona je více než toto. Pod maskou návratu k leninismu jde o pokus o oživení celosvětového (marxismu) - leninismu jako ideologie a strategie. A v rámci tohoto procesu se SSSR stahuje a nejen uvnitř socialistického bloku, ale i uvnitř sebe samotného.

Každý mluví o Gorbačovových dilematech. Dilema perestrojky, která dosud nefunguje. Dilema glasnosti, která byla dosud příliš krotká, aby uspokojila většinu lidí, ale na druhé straně příliš výrazná na to, aby způsobila povážlivé vnitřní zmatky. Konečně dilema dekolonizace po způsobu de Gaulla, ale bez příznivého světového klimatu, kterého de Gaule využil. Všechno tohle je pravda, ale z mého pohledu je to až na druhém místě. Gorbačovo hlavní dilema je dle mého, že nemá alternativní ideologii, jíž by mohl nahradit vyžilý marxismus-leninismus. Jistě je excelentním taktikem. Kromě toho ukončuje pomalu studenou válku a snaží se pro svět a sovětskou revoluci zajistit pozitivní směr vývoje více než každý jiný současný státník.

Poslední otázka: co se stalo se socialistickým projektem? Myslím, že musíme znovu promyslet socialistické zkušenosti v rámci marxismu-leninismu. Musíme je vidět jako historicky pochopitelný, ale přechodný fenomén v historickém vývoji světového systému. Ne proto že neuspěly. Pojem neúspěch sugeruje, že zde byly příhodné historické alternativy. Domnívám se, že zde žádné možné alternativy k sociálně-demokratickému hnutí na západě, k marxismu-leninismu v Sovětském svazu a Číně, a ani k národně osvobozeneckému hnutí, které se dostalo k moci ve třetím světě, nebyly. Dá se říct, že celý proces pokrývá století od roku 1870, kdy se tato hnutí zrodila, do roku 1968, který považuje za symbolický bod obratu v historii těchto hnutí.

Tři druhy tohoto hnutí reprezentují ve skutečnosti tři varianty jedné strategie. Převzetí státní moci stranou usilující o ztělesnění vůle širokých vrstev a užití státní moci k pozvednutí země. Tato strategie se ukázala jako nefunkční, ale to nebylo možné rozpoznat v roce 1870 nebo ještě v roce 1945. Hnutí by neměla být odsuzována za to, že jsou produktem historických omezení jejich vlastních časů. Ale dnes žijeme v jiném prostředí. René Dumont řekl, že utopismus je u konce. Já si to nemyslím. Dle mého je to naopak: Možná teprve nyní můžeme vynalézt skutečnou utopii utopií.

Vytvoření socialismu na tomto světě, jestliže má nastat, je stále ještě před námi - jako možnost, ale sotva jako jistota. Tak zvaný reálně existující socialistický experiment může pro nás být v mnohém negativním příkladem, ale v něčem také pozitivním. Je třeba připomenout, že nakonec marxismus-leninismus fungoval ve skutečnosti jako spíš ideologie národního rozvoje než jako ideologie vytvoření socialismu. Národní rozvoj je bohužel především iluzorním konceptem ve struktuře kapitalistické světové ekonomiky a v rámci ní jej nikdy nebude většinou zemí dosaženo, a to ani v částečné míře.

Existují i jiná čtení Marxe. A v následujících desetiletích tu může a pravděpodobně i bude další myšlení a praxe, která nám umožní dosáhnout nového myšlenkového konsensu, nové vědecké teorie poznání a nového dějinného myšlení, které do sebe vtělí Marxe a jeho fundamentální jasnozřivost a hodnoty. A také - po marxistickém způsobu - půjde i za ně k novému rozvoji, který jednou umožní vytvoření demokratičtějšího a spravedlivějšího světa.

I. Wallerstein, narozen 1930, americký marxistický historik, ekonom a sociolog světového jména, tvůrce teorie tzv. světového systému, teoretik levicového a komunistického hnutí. V současnosti profesorem na Binghamton University (State University of New York) v USA.

Britské listy, 30.4.2004, z anglického originálu přeložil Jaroslav Holubec.

Tento esej je stejnojmennou kapitolou Wallersteinovy knihy Geopolitics and Geoculture, Essays on Changing the World-system, Cambridge University Press, 1992

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2004

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.

---

Několik poznámek k Wallersteinovu eseji

Stanislav Holubec

Wallerstein vyvrací tezi neoliberálů o přirozenosti člověka a jí odpovídajícímu kapitalistickému systému, kromě nějž nic nefunguje a navíc který musí být striktní a jakékoli jeho jiné formy vedou také do záhuby. Naproti tomu Wallerstein dokazuje, že vše se točí okolo ekonomického cyklu světové politiky kapitalismu, kdy jednou se vyplácí to, a jednou zase ono. Nikoly povaha člověka, jeho přirozená soutěživost, lakotnost či podnikavost, ale ekonomický cyklus s jeho konjunkturami a depresemi.

Obvyklé tvrzení, že státy východní Evropy byly pro SSSR břemenem, platí dle mého pouze na první pohled. Je sice pravda, že od šedesátých let Sovětský svaz své satelity bohatě sponzoroval a jejich opuštěním se tohoto břemene zbavil, ovšem na druhé straně je potřeba upozornit na několik skutečností.

1. Který stát nebo impérium posiluje svou pozici tím, že se dobrovolně vzdává svých území?
2. Nezpůsobilo by v každém případě případné vzdání se částí impéria mohutnou vnitropolitickou krizi a tedy oslabení SSSR? Víme, že způsobilo...
3. A jestliže mohl socialismus obtížně přežít v izolovaném východním bloku, jak by mohl přežít v samotném SSSR?

Jak uvádí historik K. Zeman ve své knize Vzestup a pád komunistické Evropy, byl sovětský experiment zřízení SSSR a potažmo východního bloku, jedním grandiózním pokusem dohnat západ. S. Holubec dokonce tuto tezi rozvádí ve smyslu, že celá studená válka byla bojem o post globalizátora světa. Jak dobře dokazuje Wallerstein, výchozí podmínky byly nerovné (západ - jádro, východ - semipreriferie až periferie), tedy velmi špatné karty pro socialismus, ale v šedesátých a padesátých letech se zdál souboj vyrovnaným či dokonce se uvažovalo, že by jej mohl SSSR vyhrát. Od 70. let byl poražený už předem znám. A jak dále Wallerstein zajímavě ukazuje, jestliže se SSSR jednu dobu zdál být soutěžícím o post globalizátora světa s reálnými šancemi, nakonec si jej globalizace sama připravila na talíř.

Za další závažnou myšlenku považuji Wallersteinovo tvrzení: je v logice kapitalistického světového systému, že existuje jádro a periferie. Jistě. Proto se ani nemůžeme domnívat, že ČR v době kapitalismu kdy dohoní západ. Centrum a periferii bude mít i Evropská unie! A tato teze má další závažné vyústění: klíčovou úlohou pozdějšího socialismu bude nastolit rovnováhu nejen ve společnostech, ale i mezi státy světa a možná mezi nimi ještě silněji, protože jak nás skutečnost naučila, určité rozdíly ve společnosti jsou potřeba pro její dynamický rozvoj, efekt existence chudých a bohatých států je ovšem pochybný.

Tato Wallersteinova teze má i druhé vyústění: jestliže vše závisí na jádru světového systému, jakýkoli pokus o socialismus musí začít v jeho jádru. Jedině tak se může stát něčím víc než periferní kuriozitou. Pro levici v ČR to má pak odpovídající následky ve věci uskutečnění smyslu naší existence, těžko můžeme dělat více než čekat a připravovat svou odpovídající reakci na změny přicházející k nám z jádra. A teprve socialismus učiní z ČR zemi, kde se také rozhoduje o dějinách.

Konečně Wallerstein je pozoruhodně vyvážený: Na jedné straně u něho cítíme porozumění a dokonce sympatie k tomuto pokusu zvanému sovětský blok, na straně druhé nás staví na pevnou zem svým tvrzením: nebyli jste středem světa ani na čele vývoje. Ba dokonce jste ani nežili v nějaké izolované kleci zoologické zahrady (jak tvrdí dnešní pravice). I za socialismu jste byli integrálně propojeni s okolním světem, jehož centrum na vás mělo vliv větší než si dokážete tehdy i dnes připustit.

Wallerstein je velký myslitel, možná že vedle Pierre Bourdieu, Ulricha Becka a Noama Chomskyho největším levicovým myslitelem současného „světového systému“ řečeno jeho terminologií. Jeho dílo si zaslouží studovat a je velkou ostudou, že nebylo v ČR dosud vydáno. Tento osud ovšem potkal řadu západních brilantních knih, které by mohly svým kriticismem zavánět českému měšťákovi komunisticky. Podobný osud potkal často např. předchozí zmíněné autory, z historiků třeba E. P. Thompsona či CH. Hilla, zatímco kdejaká západní „konzerva“ (vnímaná doma spíše jako kuriozita), je do češtiny v devadesátých letech překládána - např. P. Johnson, R. Scruton, M. Novak, J. Rawls, D. Irwing nebo P. Berger.