Marxovým idejím se v daří a mají dnes větí platnost ne jakékoli jiné analýzy 19. století. Zdá se e zůstanou pro sociální ivot ve světovém systému klíčové i pro 21. století. marxismus-leninismus jako strategie a ideologie ale dohrál svou historickou roli a stal se nevýznamným pro politickou ekonomii světového systému. Zkuenosti ze socialistického hnutí v moderním světovém systému, jestlie je tak můeme nazývat, se dnes nacházejí ve velkém zmatku. A tyto ideje mohou, ale nemusí přeít v podobě, ji bude mono označit jako socialistickou.
Pokouím se analyzovat marxismus-leninismus jako historický fenomén moderního světového systému od jeho počátků do dneka. Můj esej bude pokusem o odpovědi na est otázek:
1) Leninismus nebo bolevismus, jak je obvykle uváděno, přiel na svět v roce 1902 s Leninovou polemikou s Plechanovem ke druhému sjezdu (takzvaném sjednocovacím) vech ruských sociálních demokratů, který se konal v létě 1903. Jak víme, tento sjezd měl za následek rozdělení strany. Lenin se předvedl jako excelentní politický bojovník uvnitř strany a dosáhl získat kontrolu nad tou její částí, která dostala (moná neoprávněně) přízvisko bolevická.
Dnes je běné zjednoduovat dějiny světového socialistického hnutí na příběh o historickém rozdělení na dvě tendence, jedna symbolizovaná Eduardem Bernsteinem a druhá Leninem, to konkretizované v organizační formě po roce 1921 existencí dvou internacionál, druhé a třetí. To je stejně zjednoduující jako členění na reformu a revoluci. Sice se dají vdy kritizovat zjednoduení, ale pro první polovinu 20. století je tato klasická formulace dle mého zcela správná.
Klíčový argument revizionistů byl odklonem od přímého a spíe ekonomického pojetí evoluce ve světovém systému. Oni viděli proces nevyhnutelného technologického pokroku, který vytváří stále větí dělnickou třídu. Předpokládali, e nevyhnutelné rozíření politických práv (předevím práva volebního) bude mít pravděpodobně politické následky ve smyslu spojení racionality kapitalistů a boje dělníků. Předpokládali, e během doby začne dělnická třída také dominovat v politické aréně a tedy, e se mohou celkem snadno k moci provolit. A pak nastane to, e v parlamentu odhlasují konec kapitalismu a zřídí socialistickou společnost. Od toho se odvíjelo tvrzení, e optimální politická praxe je organizovat politicky i společensky co moná největí část dělnické třídy (včetně jejich sympatizantů) do masové dělnické strany.
Odůvodnění bylo jasné a el příli přesvědčivé. Ve skutečnosti se běh věcí s plánem shodoval pouze částečně. Sice pokračoval technologický pokrok a počet přísluníků dělnické třídy se zvětoval, dokonce se stalo skutečností i veobecné volební právo. Ale jak se ukázalo, dělníci se nestali jasnou větinou v rámci voličské populace. Navíc ne vichni dělníci začali volit socialistickou stranu. A sice se strany internacionály dostaly po první světové válce k moci v celých řadách zemí, ale konec kapitalismu neodhlasovaly. Odhlasovaly spíe takzvaný stát blahobytu.
Proč Lenin odmítl tuto cestu? Jednodue si viml dalích proměnných v tomto scénáři. První a nejdůleitějí proměnná, jí si viml, byla síla kapitalistické třídy, která se bude bránit své likvidaci. Předpokládal, e by mohli uít svou stávající kontrolu nad státním aparátem k udrení svých pozic vemi prostředky (čistými či nečistými). Proto si myslel, e představa, e by mohli být odvoleni ze svých pozic, je zcela chimérická. Proto byl přesvědčen, e jediná cesta, jí se můe dostat dělnická třída k moci, je revoluce. Charakter tohoto boje povaoval za politicko-vojenský a proto se domníval, e v něm můe uspět jen vysoce disciplinovaná organizace. Jeho představa struktury strany následovala celkem logicky: Dokud bude chtít buroazie pouít vechny prostředky, aby si uchovala své pozice, a dokud bude politicko-vojenský boj poadovat disciplinovanou organizaci, má se strana sestávat z osvědčených a více či méně profesionálních kádrů a má pracovat, alespoň částečně v podzemí. A kdy k tomu nastane vhodná doba, musí se strana dostat k moci a instalovat takzvanou diktaturu proletariátu. Jeho představa, co se stane poté, a se dostanou k moci, ovem nebyla příli odliná od představ revizionistů. Nový parlament odhlasuje konec kapitalismu a zřídí socialistickou společnost.
Tato koncepce byla jasná a pro mnohé přesvědčivá. Ve skutečnosti také tento scénář se ukázal být pravdivý pouze částečně. Revoluce byly úspěné pouze v několika zemích. Navíc ruský případ můe být pomocí této představy popsán pouze částečně. Ve skutečnosti se případ, který nejvíce odpovídal Leninově představě odehrál v Číně, kde vskutku disciplinovaná strana kádrů rozpoutala a vyhrála dlouhý politicko-vojenský boj a instalovala diktaturu proletariátu. (Pokud se v Číně dá vůbec o proletariátu hovořit, pozn. překl.) Je pravda, e kdykoli se dostaly strany třetí internacionály k moci (jakýmikoli prostředky), nastolily víceméně konec kapitalismu (v uím slova smyslu odbourání soukromého vlastnictví nejproduktivnějích výrobních prostředků). Zda skutečně nastolily socialistickou společnost bylo předmětem rozporů po celých minulých 70 let a tato diskuse v nedávné minulosti jetě zesílila.
Lenin ve svých úvahách učinil jeden nespecifikovaný předpoklad: Bojoval v Rusku a Rusko nebylo Německo ani Velká Británie. Je třeba říci, e Rusko bylo zemí, kde byla technologie v pozadí za západní Evropou či Amerikou. Navíc Rusko bylo zemí, kde a na krátké období neexistoval parlamentní systém, a byla zde malá naděje jeho zavedení včetně veobecného volebního práva v dohledné době. Navíc zde bylo velmi málo průmyslových dělníků, co by znesnadňovalo pozici socialistů, i kdyby bylo veobecné volební právo zavedeno. Velká větina populace byli sedláci a zeměděltí dělníci. Proto bylo zřejmé, e scénář revizionistů je v ruském případě zcela bezpředmětný. Je nutné připustit, e Lenin měl v tomto bodě zcela pravdu. Proto se mu zdálo, e jediná moná alternativa je jeho vlastní program. Jestli měl pravdu či nikoli, je zpětně těko určitelné, a dosud se vdy socialistické hnutí vydalo jedním z těchto směrů, buď směrem k revizionismu, nebo směrem k leninismu (ovem ne vdy k marx-leninismu, jak se toto nazývalo).
2) Je dobře známo, e ruská revoluce byla překvapením v tom smyslu, e téměř kadý očekával, e se prvním socialistickým státem světa stane Německo. Tuto představu měli i bolevici včetně Lenina. Proč nikdo přiblině v roce 1900 ji nevěřil, e se prvním socialistickým státem stane Marxův kandidát Velká Británie, je otázka hodná zamylení, na tomto místě se jí vak zabývat nebudu. Dá se dokázat, e v odůvodnění předkládaném oběma proudy, revizionisty i leninisty se ukrývají dalí premisy:
Pokud vím, Lenin musel věnovat mnoho sil, aby přesvědčil své kolegy, aby se pokusili získat v říjnu 1917 moc. A v kadém případě se kadému zdálo, e ruská odchylka v předběhnutí Německa v zahájení revoluce bude brzy napravena. Navíc mnozí tvrdili, e nový sovětský stát nemůe přeít, jestlie rychle nedojde k revoluci v Německu. Jak víme, tento předpoklad se nikdy nevyplnil a po pěti letech byl definitivně oputěn.
Dosud se táeme, proč se tak stalo? Kdy se E. H. Carr pokouel vyhradit ruské revoluci její místo, tvrdil: stejná ambivalence, která byla příznačná pro Rusko v 19. století, platila i pro bolevickou revoluci. Na jedné straně byla kulminací procesu pozápadňování, na straně druhé ale i vzpourou proti pronikání evropského vlivu. V roce 1914 bylo Rusko neevropskou (nebo nezápadní) zemí agrárního charakteru. Ale jako zemědělská země byla jasně nejsilnějí mezi nezápadními zeměmi. Tedy řečeno naí terminologií: Rusko bylo buď nejslabí zemí jádra, nebo nejsilnějí zemí periferie. Samozřejmě bylo obojím a také fakticky příkladem toho, co dnes nazýváme zemí periferie.
Jsem toho názoru, e leninistická strategie můe uspět pouze v semiperiferijní zemi. Proto není zpětně překvapující, e první socialistická revoluce se objevila v Rusku. Bylo to patrně jediné místo, kde to bylo v tomto období skutečně moné předevím z těchto důvodů: taková vzpoura nebyla moná v jádrových zemích kapitalistické světové ekonomie, protoe tamní dělnická třída měla mnoho moností, které se zdály být atraktivnějí, ne podstupování enormních rizik revoluční aktivity. To se bezpochyby jasně projevilo v roce 1917.
Za druhé: doli jsme k poznání, e mobilizace masové podpory pro revoluční hnutí není pravděpodobná pouze na základě příslunosti ke třídě. K třídním apelům je nutné přidat také silnou dávku apelů národních, co se pak nazývá antiimperialismus. Ale v jádrových zemích byl smysl pro národní úspěchy ji za svým horizontem. Pouze v Itálii a Německu se tato monost mohla stát důleitým faktorem, a to mělo za následek, e se tyto země staly v poválečných letech střediskem pro faistické hnutí.
Konečně, úspěná vzpoura vyaduje poněkud jasnějí sektor městské struktury obyvatelstva, dělnickou třídu a vrstvu inteligence určité velikosti a uvědomění. Na rozdíl o větiny zón periférie se toto v Rusku v roce 1917 nacházelo. Tedy marxismus-leninismus se projevil jako vhodná ideologie pro antisystémovou aktivitu na začátku století v semiperiferii, a její následná historie to pouze potvrdila.
3) Proč se zrodil stalinismus? Opět se to zdá zpětně zřejmým: revoluce byla dílem strany kádrů, ji z definice malé skupiny. Vycházelo to z výhledu, e úkol strany bude velmi sloitý, dokud bude existovat neústupný odpor místní a světové buroazie a jejím snahám. Navíc byl tento předpoklad potvrzen zkuenostmi Sovětského svazu nejen prvními lety po roce 1917, ale i později.
Jako výsledek občanské války a zahraniční intervence bylo Rusko válkou zdevastovanou zemí, její ekonomická síla nebyla největí. U jenom udrení státu pohromadě byl monumentální úkol, o to víc, e Rusko bylo impériem a nikoli jednonárodním státem. Jasný trend směrem ke státu jedné strany, směrem k merkantilistické politice socialismu v jedné zemi a směrem k přeměně třetí internacionály na celosvětový podpůrný systém obléhaného prvního socialistického státu jsou jistě nepřekvapujícími následky této situace.
Co je ovem velkou otázkou, pokud sledujeme sovětskou historii dnes, proč neměli bolevici lepí postoj k rolnictvu. Je jisté, e násilná kolektivizace byla kritickým rozhodnutím a skutečným zlomovým bodem, který vytvořil situaci, je má své následky dodnes. Ale bylo to moudré či pouze nevyhnutelné? Marxistická kultura předevím nepřipravila socialisty kdekoli na světě k zaujetí politicky inteligentního přístupu k rolníkům. Ti byli vdy podle bohuel známého, ale neslavného Marxova citátu pouze pytli brambor. Můeme se domnívat, e Lenin měl anci tento přístup poopravit. Vdy on sám byl autorem excelentní analýzy rozvoje venkovských sociálních vztahů v pozdním carském Rusku. Alespoň rolnictvo na rozdíl od Marxe studoval. Ale byl příli zaujat manipulativní politikou profesionálního revolucionáře, ne aby si svou poněkud akademickou studii přeloil do pouček pro polickou taktiku. A věřil Lenin skutečně v NEP?
Je skutečností, e Rusko bylo semiperiferijní zemí a jeho vůdcové (a tady je kontinuita od von Witteho - ministr za Mikuláe II., pozn. SH - po Stalina) označili za její světové ekonomické priority urychlenou industrializaci. Leninovo heslo bylo: Komunismus rovná se sověty plus elektrifikace, kterýto výrok visel v Moskvě na velkých plakátech jetě před několika málo lety. Celé vedení věřilo v socialistickou akumulaci kapitálu a jetě do 80. let se chlubili svými úspěchy v dosahování tohoto cíle. Jestlie byly továrny na ocel prvním a posledním socialistického plánování, pak zde nemohlo být mnoho sympatií pro situaci rolníků, kteří byli vyvlastněni a proletarizováni. Příleitostné taktické úkroky, to ano, ale základní přizpůsobení - nikdy.
Je snadné být dnes Bucharinovcem. Méně je známé, e Bucharinova politika ve skutečnosti byla spíe na papíře a v ádném případě nepřevládla. Domnívám se, e hlavní příčinou, proč nepřevládla, bylo, e větina politicky aktivních členů ve dvacátých letech byla přesvědčena, e sovětský stát nemůe přeít, kdy bude uskutečňovat Bucharinovu politiku. Ale násilná kolektivizace na druhé straně samozřejmě vytvořila okolnosti, které vedly k teroru a čistkám.
Stalinismus se kromě toho později stal podněcovatelem dalího dělení světa. V letech 1933 - 41 bylo jasné, e jak Německo, tak západní trio (USA, Velká Británie, Francie) se vemoně pokoueli zjistit, jestli existuje nějaká cesta, jak zničit Sovětský svaz. Stalinův argument, e jeho politika byla defenzivní proti vnějímu silnému nepříteli, moná nebyl korektní, ale přesvědčil mnohé a v důleitém smyslu poskytl stalinismu určitou legitimitu. Období velké vlastenecké války tuto legitimitu jetě prohloubilo.
Navíc zde byla jetě druhá vnějí podpora, na kterou bychom neměli zapomenout: Příli důvěřujeme tomu, e v politice USA vůči SSSR byl posun od doby spoluití za Roosevelta k nepřátelství studené války za Trumana a jeho následovníků. Nemohu souhlasit. Mám za to, e politika Spojených států byla za změnou v rétorice ve skutečnosti kontinuální. To co USA chtěly, byl stalinistický SSSR a jeho miniimpérium udrované v hranicích z let 1945 - 48. Stalinismus slouil USA jako ideologické ospravedlnění jejich politiky a pojidlo jejich hegemonie ve světovém systému. Stalinismus byl navíc pouze průměrnou a nikoli výrazně atraktivní autoritou pro celosvětové antisystémové hnutí. Stalinismus garantoval pořádek ve třetině světa a SSSR mohl být v tomto smyslu brán jako podimperialistická síla hrající svou roli pro USA. Z amerického pohledu lo se SSSR ve s kopce po smrti Stalina. O tom svědčí i dnení hluboké rozpaky, které Gorbačovův fenomén působí Spojeným státům.
4) Proč SSSR vytvořil po roce 1945 impérium? Podívejme se pozorně na to, co vlastně udělal. Není sporu o tom, e SSSR a okupační rudá armáda přivedly k moci komunistické strany v esti státech, kde by to strany samotné nezvládly a u pomocí voleb nebo revoluce. Tuto estici států tvořilo Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Československo a Německá demokratická republika. Domnívám se, e vysvětlení této akce je prosté a nijak tajuplné. Předevím se Sovětský svaz obával moného vojenského útoku Spojených států a znovuoivení Německa a přál si posílit svou vojenskou pozici. Jak jsme si u ukázali, jednalo se o totální nepochopení strategie USA. Za druhé, Sovětský svaz si přál získat válečné reparace, které nutně potřebovala jeho ekonomika a domníval se, e jediná cesta, jak si zajistit jejich obdrení bude, kdy si je sám vezme. A za třetí Sovětský svaz se obával potenciální síly (a potamo nezávislosti) jiných komunistických hnutí a přál si u východoevropských komunistických stran udret jejich satelitní charakter.
Samozřejmě tento způsob přivedení komunistických stran k moci zničil jejich legitimitu, kterou získaly po roce 1945. Jedinou (ale dočasnou) výjimkou bylo Československo, kde měla komunistická strana silnou pozici. Čistky v letech 1948-1949 měly navíc antinárodní charakter ve smyslu eliminace komunistů, kteří by chtěli vyvíjet vlastní kurz svých zemí. Díky čistkám spadla zástěrka přátelství SSSR a bylo jen otázkou času, kdy se národní (a tedy antisovětské) tendence znovu projeví v politicky relevantní formě.
Naproti tomu sovětská armáda nijak neovlivnila příchod k moci partyzánských sil v Jugoslávii, Albánii a Číně. A není proto divu, e vechny tyto tři komunistické vlády měly v poválečném období dost velké otevřené konflikty se SSSR a ani jedna z nich se nestala sovětským satelitem. Na krátkou dobu byli spojenci, ale to bylo ve. Stalin osobně tomu od počátku rozuměl. Sice navrhoval čínské KS dohodnout se s Kuomintangem, ale jeho rada byla ignorována. Proto zarazil počínající jednání o bulharsko-jugoslávské konfederaci, kterou prosazoval Dimitrov. A proto se sovětské jednotky stáhly ze severního Iránu v roce 1946 a tento motiv byl i důvodem sovětského nepodpoření komunistického povstání v Řecku v roce 1947. Stalin nejene nebyl spřízněn, ale dokonce jistým způsobem bránil v získání moci národním nezávislým komunistickým stranám.
Je známo, e impérium se Sovětskému svazu změnilo v břemeno velmi záhy, ale v břemeno, kterého se nemohl tak snadno zbavit. Po roce 1968 a invazi do Československa přila na pořad dne Breněvova doktrína znamenající nezaměnitelnost statusu statelit. Neměli bychom ji raději nazývat Breněvovou - Johnsonovou doktrínou? Copak Lyndon Johnson nedal Breněvovi nutný souhlas? A jestlie ano, proč? Odpověď se mi zdá jednoznačná: USA chtěly během času SSSR napodobit v jeho jednání s břemenem impéria a jistě nechtěly riskovat světové nepokoje a nechtěly nést ekonomické ztráty plynoucí z nutné vlastní přítomnosti při úspěné desatelizaci sovětského bloku. Johnson zkrátka odloil nevyhnutelné o 20 let. Místo něj se musí dnes snait George Bush vykroutit z obtíí způsobených dnení desatelizací.
5) Proč dolo k destalinizaci? Dnes se to zdá být bláznivou otázkou. Kdopak by měl rád stalinismus? Vdy ho přece kadý chtěl změnit. Měli bychom si připomenout, e nedávno jetě do poloviny 80. let existovalo mnoho analýz jak uvnitř socialistických zemí, tak mimo ně, které se domnívaly, e to byla neuskutečnitelná mylenka. Byli zde dokonce lidé, kteří se domnívali, e Chručovova řeč na 20. sjezdu a čínsko-sovětská roztrka byly spí triky nebo iluzemi. V roce 1953 několik týdnů po Stalinově smrti začal psát Isaac Deutscher knihu, kde předpovídal: rozchod se Stalinovou érou. V předmluvě nám říká: Mí přátelé, mezi nimi vynikající pozorovatelé sovětské zahraniční politiky, vrtí skepticky hlavou. Jádro Deutscherovy prognózy leí v jediné větě: Ekonomický pokrok, kterého bylo dosaeno za Stalinovy éry, přinesl minimálně mnoha lidem poměrný blahobyt, který umoní spořádaný rozchod se stalinismem a postupnou demokratickou evoluci.
Deutscher získal touto svou základní mylenkou obrovskou popularitu, ale ukázalo se, e měl pravdu jen částečně. Co Deutscher předpokládal, uskutečnilo se pod názvem chručovismus, ale chručovismus jako směr selhal. Chručov neselhal, protoe byl velmi popudlivé povahy, selhal proto, e byl dosud spjatý se sovětskou ekonomickou politikou developmentarismu (tj. dohnat a předehnat západ pozn. překladatele) a také jí neochvějně věřil. V roce 2000 vás ekonomicky pohřbíme, vzkazoval Američanům. Dnes se to zdá frakovitým, ale tehdy tomu tak nebylo, a my bychom se měli ptát proč. Tento výrok byl pronesen v období neuvěřitelné expanze kapitalistické světové ekonomiky, která probíhala přiblině v letech 1945 - 1967. Prakticky kadý se tehdy rozvíjel, ale někdo se rozvíjel více ně ostatní a to byl sovětský blok. Tempo růstu těchto zemích bylo pozoruhodné a kdyby se udrelo i nadále, mohl SSSR skutečně předstihnout USA, kdy ne v roce 2000, pak tedy o jedno či dvě desetiletí později.
Toto tempo růstu nebylo jenom velké v komparaci se zeměmi jádra, ale bylo sluné i v porovnání se zeměmi třetího světa. Samozřejmě Japonsko mělo u tehdy pozoruhodné tempo růstu, ale v padesátých letech si toho povimnuli nemnozí. Sovětský růst nebyl jenom zdrojem pýchy komunistických stran nacházejících se u moci, ale byl i signálem pro národně-osvobozenecké hnutí ve třetím světě. V padesátých letech byla víra v Sovětský svaz jako model ekonomického růstu iroce rozířena, i kdy samozřejmě nikoli u vech. Jako vysvětlení pro tento úspěch, předevím ale nikoli výlučně ve třetím světě byla nepochybná působivost leninismu. Říkám raději leninismus ne marxismus-leninismus, protoe mnoho hnutí třetího světa chtělo převzít leninismus (předevím jako strukturu strany a jako státní plánování), ale u nikoli marxismus s jeho evropocentrismem a konceptem vnitřního třídního boje částečně z důvodu kulturního odporu, částečně z důvodu lepí aplikovatelnosti leninismu.
Ve své posedlosti růstem nebyl navíc Chručov ani inovativní, Ve skutečnosti zcela pokračoval v dědictví Lenina a Stalina. Jeho inovace spočívala v úsilí reprezentovat zájmy sovětských kádrů, které poadovaly dvě věci: Ochranu před násilím ze strany státu a vzrůst konzumerismu. Jeho naivita spočívala v tom, e se domníval, e tento proces snímání uzdy vlastnímu lidu jde kontrolovat, ani by musel změnit základní politické struktury. Chručovismus představuje základní podcenění sociální transformace Sovětského svazu stejně jako neporozumění fungování moderního světového systému. Předevím chručovismus představoval v sovětském politickém mylení víru ve vlastní rétoriku. Tímto hříchem nikdy Stalin netrpěl.
Starí kádry, které chtěly to, co jim Chručov nabízel, byly zděeny, jakmile poznaly, jakého to vypustily z láhve dina. Breněvismus představuje pokus dostat dina zpět - ovem jak dnes víme, zcela marný pokus. Chručov nevzal v potaz jetě dalí tři věci ve svých předpovědích o dohnání a předehnání západu a sice, stupeň urbanizace v sovětské společnosti, stupeň transformace jejích pracovních sil a konečně cyklický rytmus kapitalistické ekonomiky.
Kdy umonil SSSR a dalím socialistickým zemím jistou politickou liberalizaci a jistý konzumerismus, podcenil hodně poptávku. Byl by to dlouhý exkurz do sociologických analýz, ale je známé, e vdy je pro stát jednoduí být zcela represivní, neli nabídnout sice malé, ale přesto nedostatečné mnoství politického a kulturního pluralismu. Je zřejmé, e Chručov nabídl příli málo. Breněvovo řeení bylo obrátit směr cesty, i kdy ji nebylo moné zřídit opět vládu nespoutaného teroru, která by samozřejmě vzbudila odpor větiny kádrů. Tato změna politiky mohla fungovat pouze nějaký čas a skutečně tomu tak v SSSR i ve východní Evropě bylo.
Ale o hodně větí Chručovovou chybou byla nevědomost o tom, jak kapitalistická ekonomika skutečně funguje. Překvapivá tempa růstu byla předevím zaloena na nevýkonné sovětské základně extenzivního růstu s vysokou intenzitou práce. Na krátkou dobu, tak dlouhou, jak expandovala světová ekonomika, to mohlo mít výsledky jak v růstu HDP celé země, tak v růstu HDP na hlavu. Ale neúčinnost těchto metod spočívá v tom, e dosáhnou rychle svého vrcholu, ale záhy začnou být sráeny poptávkou po vyí ivotní úrovni svého obyvatelstva, která se začala zvyovat vdy se zpoděním za růstem ekonomiky. Samozřejmě bylo toto slabí ve výkonnějích zemích bloku jako NDR nebo Československo, ale i tam bylo otázkou času, kdy nedostatečný přebytek vzbudí politicky relevantní poadavky.
Kdy dolo k propadu světové ekonomiky, ekonomický proces v socialistických zemích nebyl o moc odlinějí od zemí třetího světa. V 70. letech některé země profitovaly z výnosů ropy v rámci tzv. ropné krize a SSSR byl mezi nimi. Západní finanční instituce dávaly těmto zemím tehdy ochotně půjčky, ale kdy skončilo období konjunktury, mnoho socialistických zemí se stalo předními světovými dluníky a v 80. letech vykazovalo velkou neschopnost splácet nejen celé dluhy, ale i jejich procenta. Pouze Rumunsko je dokázalo splácet, ovem za neuvěřitelnou sociální i lidskou cenu. Socialistické země se stejně jako země třetího světa nacházely ve velkých obtíích prodávat své výrobky na světových trzích, tedy odborným jazykem vyjádřeno, nedokázaly být konkurenceschopné. Navíc socialistické země trpěly inflačními tlaky a úpadkem ivotní úrovně neméně ne země třetího světa. Jako mnoho zemí třetího světa i socialistické země začaly hledat řeení, či k tomu byly tlačeny, v liberalizaci svých trhů. A jako v mnohých zemích třetího světa to pouze nepatrně zmírnilo jejich těkosti.
6) Můeme povaovat glasnost a perestrojku za konjunkturální odpověď tomu obecnému dilematu, které jsem výe popsal. Ale ona je více ne toto. Pod maskou návratu k leninismu jde o pokus o oivení celosvětového (marxismu) - leninismu jako ideologie a strategie. A v rámci tohoto procesu se SSSR stahuje a nejen uvnitř socialistického bloku, ale i uvnitř sebe samotného.
Kadý mluví o Gorbačovových dilematech. Dilema perestrojky, která dosud nefunguje. Dilema glasnosti, která byla dosud příli krotká, aby uspokojila větinu lidí, ale na druhé straně příli výrazná na to, aby způsobila poválivé vnitřní zmatky. Konečně dilema dekolonizace po způsobu de Gaulla, ale bez příznivého světového klimatu, kterého de Gaule vyuil. Vechno tohle je pravda, ale z mého pohledu je to a na druhém místě. Gorbačovo hlavní dilema je dle mého, e nemá alternativní ideologii, jí by mohl nahradit vyilý marxismus-leninismus. Jistě je excelentním taktikem. Kromě toho ukončuje pomalu studenou válku a snaí se pro svět a sovětskou revoluci zajistit pozitivní směr vývoje více ne kadý jiný současný státník.
Poslední otázka: co se stalo se socialistickým projektem? Myslím, e musíme znovu promyslet socialistické zkuenosti v rámci marxismu-leninismu. Musíme je vidět jako historicky pochopitelný, ale přechodný fenomén v historickém vývoji světového systému. Ne proto e neuspěly. Pojem neúspěch sugeruje, e zde byly příhodné historické alternativy. Domnívám se, e zde ádné moné alternativy k sociálně-demokratickému hnutí na západě, k marxismu-leninismu v Sovětském svazu a Číně, a ani k národně osvobozeneckému hnutí, které se dostalo k moci ve třetím světě, nebyly. Dá se říct, e celý proces pokrývá století od roku 1870, kdy se tato hnutí zrodila, do roku 1968, který povauje za symbolický bod obratu v historii těchto hnutí.
Tři druhy tohoto hnutí reprezentují ve skutečnosti tři varianty jedné strategie. Převzetí státní moci stranou usilující o ztělesnění vůle irokých vrstev a uití státní moci k pozvednutí země. Tato strategie se ukázala jako nefunkční, ale to nebylo moné rozpoznat v roce 1870 nebo jetě v roce 1945. Hnutí by neměla být odsuzována za to, e jsou produktem historických omezení jejich vlastních časů. Ale dnes ijeme v jiném prostředí. René Dumont řekl, e utopismus je u konce. Já si to nemyslím. Dle mého je to naopak: Moná teprve nyní můeme vynalézt skutečnou utopii utopií.
Vytvoření socialismu na tomto světě, jestlie má nastat, je stále jetě před námi - jako monost, ale sotva jako jistota. Tak zvaný reálně existující socialistický experiment můe pro nás být v mnohém negativním příkladem, ale v něčem také pozitivním. Je třeba připomenout, e nakonec marxismus-leninismus fungoval ve skutečnosti jako spí ideologie národního rozvoje ne jako ideologie vytvoření socialismu. Národní rozvoj je bohuel předevím iluzorním konceptem ve struktuře kapitalistické světové ekonomiky a v rámci ní jej nikdy nebude větinou zemí dosaeno, a to ani v částečné míře.
Existují i jiná čtení Marxe. A v následujících desetiletích tu můe a pravděpodobně i bude dalí mylení a praxe, která nám umoní dosáhnout nového mylenkového konsensu, nové vědecké teorie poznání a nového dějinného mylení, které do sebe vtělí Marxe a jeho fundamentální jasnozřivost a hodnoty. A také - po marxistickém způsobu - půjde i za ně k novému rozvoji, který jednou umoní vytvoření demokratičtějího a spravedlivějího světa.
I. Wallerstein, narozen 1930, americký marxistický historik, ekonom a sociolog světového jména, tvůrce teorie tzv. světového systému, teoretik levicového a komunistického hnutí. V současnosti profesorem na Binghamton University (State University of New York) v USA.
Britské listy, 30.4.2004, z anglického originálu přeloil Jaroslav Holubec.
Tento esej je stejnojmennou kapitolou Wallersteinovy knihy Geopolitics and Geoculture, Essays on Changing the World-system, Cambridge University Press, 1992
Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
Š Immanuel Wallerstein 2004
Vechna práva vyhrazena. Autor dává svolení ířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, e nebude krácen a e bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeloit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obrate se na autora.
Několik poznámek k Wallersteinovu eseji
Stanislav Holubec
Wallerstein vyvrací tezi neoliberálů o přirozenosti člověka a jí odpovídajícímu kapitalistickému systému, kromě něj nic nefunguje a navíc který musí být striktní a jakékoli jeho jiné formy vedou také do záhuby. Naproti tomu Wallerstein dokazuje, e ve se točí okolo ekonomického cyklu světové politiky kapitalismu, kdy jednou se vyplácí to, a jednou zase ono. Nikoly povaha člověka, jeho přirozená soutěivost, lakotnost či podnikavost, ale ekonomický cyklus s jeho konjunkturami a depresemi.
Obvyklé tvrzení, e státy východní Evropy byly pro SSSR břemenem, platí dle mého pouze na první pohled. Je sice pravda, e od edesátých let Sovětský svaz své satelity bohatě sponzoroval a jejich oputěním se tohoto břemene zbavil, ovem na druhé straně je potřeba upozornit na několik skutečností.
Jak uvádí historik K. Zeman ve své knize Vzestup a pád komunistické Evropy, byl sovětský experiment zřízení SSSR a potamo východního bloku, jedním grandiózním pokusem dohnat západ. S. Holubec dokonce tuto tezi rozvádí ve smyslu, e celá studená válka byla bojem o post globalizátora světa. Jak dobře dokazuje Wallerstein, výchozí podmínky byly nerovné (západ - jádro, východ - semipreriferie a periferie), tedy velmi patné karty pro socialismus, ale v edesátých a padesátých letech se zdál souboj vyrovnaným či dokonce se uvaovalo, e by jej mohl SSSR vyhrát. Od 70. let byl poraený u předem znám. A jak dále Wallerstein zajímavě ukazuje, jestlie se SSSR jednu dobu zdál být soutěícím o post globalizátora světa s reálnými ancemi, nakonec si jej globalizace sama připravila na talíř.
Za dalí závanou mylenku povauji Wallersteinovo tvrzení: je v logice kapitalistického světového systému, e existuje jádro a periferie. Jistě. Proto se ani nemůeme domnívat, e ČR v době kapitalismu kdy dohoní západ. Centrum a periferii bude mít i Evropská unie! A tato teze má dalí závané vyústění: klíčovou úlohou pozdějího socialismu bude nastolit rovnováhu nejen ve společnostech, ale i mezi státy světa a moná mezi nimi jetě silněji, protoe jak nás skutečnost naučila, určité rozdíly ve společnosti jsou potřeba pro její dynamický rozvoj, efekt existence chudých a bohatých států je ovem pochybný.
Tato Wallersteinova teze má i druhé vyústění: jestlie ve závisí na jádru světového systému, jakýkoli pokus o socialismus musí začít v jeho jádru. Jedině tak se můe stát něčím víc ne periferní kuriozitou. Pro levici v ČR to má pak odpovídající následky ve věci uskutečnění smyslu naí existence, těko můeme dělat více ne čekat a připravovat svou odpovídající reakci na změny přicházející k nám z jádra. A teprve socialismus učiní z ČR zemi, kde se také rozhoduje o dějinách.
Konečně Wallerstein je pozoruhodně vyváený: Na jedné straně u něho cítíme porozumění a dokonce sympatie k tomuto pokusu zvanému sovětský blok, na straně druhé nás staví na pevnou zem svým tvrzením: nebyli jste středem světa ani na čele vývoje. Ba dokonce jste ani neili v nějaké izolované kleci zoologické zahrady (jak tvrdí dnení pravice). I za socialismu jste byli integrálně propojeni s okolním světem, jeho centrum na vás mělo vliv větí ne si dokáete tehdy i dnes připustit.
Wallerstein je velký myslitel, moná e vedle Pierre Bourdieu, Ulricha Becka a Noama Chomskyho největím levicovým myslitelem současného světového systému řečeno jeho terminologií. Jeho dílo si zaslouí studovat a je velkou ostudou, e nebylo v ČR dosud vydáno. Tento osud ovem potkal řadu západních brilantních knih, které by mohly svým kriticismem zavánět českému měákovi komunisticky. Podobný osud potkal často např. předchozí zmíněné autory, z historiků třeba E. P. Thompsona či CH. Hilla, zatímco kdejaká západní konzerva (vnímaná doma spíe jako kuriozita), je do četiny v devadesátých letech překládána - např. P. Johnson, R. Scruton, M. Novak, J. Rawls, D. Irwing nebo P. Berger.