Deset tezí o socialismu

Tak to vidím já
Soudruha Hábu znám už takřka dvacet let. Sešel jsem se s ním poprvé ještě před rokem 1989, kdy jako člen-korespondent Akademie věd byl vedoucím činitelem při diskusi o ekonomické reformě, která měla oživit naše ekonomické a politické perspektivy v ČSSR. Byli jsme oba členy skupiny, která v Kolodějích pracovala na příslušném návrhu.

Jeho stanovisko bylo jednoznačné. Chtěl demokratizovat náš politický i ekonomický systém jugoslávskou cestou podpory samosprávných podniků s volbou řídících pracovníků zaměstnanci těchto firem. Ti pak měli mít právo veta o všech otázkách řízení těchto samosprávných podniků. S odstupem času i sám soudruh Hába jistě uznává, že tento přístup se neosvědčil a nezachránil ČSSR před sametovou revolucí, ba právě naopak.

V čem vidím hlavní slabiny jistě zajímavé Hábovy vize?

Nadále věří, že jakousi legislativní formou lze obnovit spravedlivou společnost v této zemi. Opírá své úvahy o dogmatické pojetí marxismu z 19. století, jak je na základě tehdejších podmínek vypracovali Marx a Engels ve svých analýzách zisku, nadhodnoty a vykořisťování proletariátu. Zapomíná však, že ideologií marxismu je dialektický materialismus, který uplatňuje nekompromisně zásadu neustálého vývoje společnosti na základu konkrétních změn, které od poloviny 19. století ve světě proběhly.

Soudruh Hába se vůbec nezmiňuje o Leninovi a o jeho inovacích marxismu, kdy po vítězství v občanské válce v sovětském Rusku tento největší dialektik 20. století v konfrontaci s praxí vytvořil a obhájil systém Nové ekonomické politiky (NEP). Lenin věděl, že se nelze vypořádat s ekonomickou zaostalostí Ruska jinak, než když se do obnovy a modernizace země zapojí zahraniční a ruští kapitalisté, u kterých se budou představitelé sovětské moci na všech úrovních učit, jak modernizovat ekonomiku země, která se jinak zhroutí. Lenin bral v úvahu skutečnost, že proti předpokladům Marxe a Engelse se revoluce neuskutečnila nejprve v nejvyspělejších kapitalistických zemích, ale v zaostalém carském Rusku.

V čem jsou podle mého názoru hlavní chyby Hábova pojetí?

1) Mezi kapitalismem a vybudováním socialismu musí bezpodmínečně proběhnout přechodné období, které podle Lenina mělo trvat několik desetiletí. V zaostalé zemi typu Číny hovoří představitelé vítězné revoluce dokončené v roce 1949 dokonce o stoletém přechodném období nutném pro vybudování socialismu s čínskými znaky.

2) U nás Antonín Novotný vyhlásil vítězství socialismu už v roce 1960 bez ohledu na skutečnost, že do té doby nebyly v naší zemi ještě vybudovány základní ekonomické podmínky v oblasti životní úrovně obyvatelstva. Domníval se, že v období od roku 1948 do roku 1960 stačí jen vytvořit úplnou strukturu státního a družstevního, případně komunálního vlastnictví a socialismus je vybudován. Jeho naivita podpořila jen vznik politické krize v letech 1968 - 1969, která nakonec musela být řešena zásahem intervence vojsk socialistického tábora.

3) Řada požadavků v Hábových tezích zní velmi populárně, avšak nejsou to reálné zásady, zvláště pak v naší zemi, kde po sametové revoluci vládnou kapitalisté. Poučení z minulé doby je takové, že si nelze jen vymýšlet nějaké líbivé náměty, když postrádají možnost svého reálného uskutečnění. Leninský princip, který dalekosáhle rozpracovala k socialismu směřující Čína, zní: Praxe je jediným kritériem správnosti všech teorií - marxismus je hledání pravdy z faktů. Takto svou vizi vybudování socialismu v Číně vyjádřil Teng Siao-pching, největší osobnost přeměn.

4) Nelze samozřejmě srovnávat Českou republiku s deseti miliony obyvatel s Čínou, která má 1,3 miliardy obyvatel. Navíc stále ještě dalekosáhle zápasí s modernizací ekonomiky. Kapitalistům jde z této gigantické změny Číny hlava kolem. Přímo křečovitě se snaží přesvědčit Čínu, že se má zařadit do G-7, protože její tržní ekonomika nemůže v budoucnu fungovat jinak než podle kapitalistického systému. Čína se jim však směje a neposlouchá je.

5) Blahobyt prostého člověka se nenarodí ze zbožných přání, ale z odvážného experimentování s postupným zvládnutím všech technik nejvyspělejších kapitalistických zemí v oblastech vědy, výzkumu, finančních trhů, burzovních operací, bankovnictví, které všechny jdou do popředí dnešní snahy čínského rozvoje. Socialismus nemůže znamenat chudobu, ale vytvoření obrovského ekonomického bohatství země, protože jinak nelze dosáhnout uspokojení potřeb lidu. Čína se nevytahuje, že všechno zná a umí. Přímo programově prohlašuje, že se od kapitalistů chce učit, avšak v žádném případě nepřijme jejich pokleslý třídní systém politického machrování, když přes polovinu veškerého bohatství na této planetě je v rukou několika set rodin v USA a v dalších vyspělých kapitalistických zemích. Ty pak komandují různé buržoazní politiky, aby jim jejich ekonomickou nadvládu nad světem ještě rozšiřovali a jejich privilegia chránili. To je v naprostém rozporu s budováním socialismu s čínskými znaky, jak to vidí čínští představitelé. Podíl kapitalistického vlastnictví na čínské ekonomice přísně kontrolují a usměrňují tak, aby ne kapitalisté Čínu řídili, ale aby to probíhalo zcela opačně. Nakonec se Čína uplatní v ovládnutí globálních trhů a převáží nad vládou G-7, včetně USA, kde chce výrazně podnikat a investovat s majoritní účastí. I když je tato čínská vize určena spíše pro naše potomky, je velice inspirující mimo jiné i proto, že má být dosažena výhradně mírovou cestou, a ne vývozem jedině správné demokracie za cenu statisícových ztrát na životech obyčejných lidí.

Takovéto pojetí socialismu pro druhou polovinu 21. století je nutné i u nás si promyslet a v našich konkrétních politických i sociálních podmínkách uplatnit. Více věcnosti a otevřené diskuse o všech otázkách programu KSČM v příštích letech je jedinou správnou metodou dopracování se žádoucích změn i v naší malé zemi.

Haló noviny, Naše pravda, 13. 8. 2007, Oldřich Schwarz