Experiment, který měl spasit svět

Před 90 lety byl v Rusku spuštěn velký sociální experiment, jenž ve svém rozsahu i důsledcích neměl předchůdce. Bolševický převrat měl spasit Rusko i celý svět a do dějin vstoupil jako Velká říjnová socialistická revoluce. Snad žádná jiná historická událost nebyla propagandou vítězů tak zásadně upravena do mýtů, a ačkoli celý experiment zkrachoval, ve skutečnosti byl jeho vliv na vývoj světa ve dvacátém století dalekosáhlý.

Svět se po bolševické revoluci rozpoltil na dva systémy, které existovaly nejen vedle sebe, ale i proti sobě. S tím pak souvisela následná řada historických procesů, které ještě nejsou uzavřeny. Současně se bolševická revoluce stala jedinečným příkladem rozhodujícího účinku jednotlivce na běh dějin. Bez zásahu klíčové postavy – Vladimíra Iljiče Uljanova-Lenina (1870–1924) – by k ní patrně nedošlo a dějiny dvacátého století by zřejmě vypadaly jinak.

Jaký byl Uljanov

Leninovým jménem povstaly milióny lidí, aby změnily svět. A milióny také pro to zemřely.

V raných letech jeho života přitom nenajdeme nic, co by ukazovalo na jeho pozdější kariéru. Rodák z provinčního povolžského města Simbirsku byl synem guberniálního školního inspektora. Obdobně jako jeho sourozenci byl i Vladimír dobře vychovaný a sečtělý. Získával ve škole zlaté medaile za studium i chování. O politiku se nezajímal.

Mnozí životopisci se shodují v tom, že zlomovou událostí, která ho vrhla do politiky v roli revolucionáře, byla poprava jeho staršího bratra Alexandra v roce 1887 za účast na přípravě atentátu na cara. Americký historik Richard Pipes však Leninův neuralgický bod objasňuje ještě i v jiných souvislostech. Poukazuje na to, že byl následujícího roku bez problémů přijat na kazaňskou univerzitu a jeho spolužáci ho vtáhli do tajné politické organizace. Vladimírovo členství vyšlo najevo při nevinné studentské akci na protest proti jakýmsi univerzitním předpisům. Výsledkem bylo jeho vyloučení a zákaz vstupu na jakoukoli jinou univerzitu.

Následující čtyři roky strávil zatrpklý mladý muž nucenou nečinností. „Byl v tak zoufalém rozpoložení,“ konstatuje Pipes na stránkách své knihy Dějiny ruské revoluce (česky vydané nakladatelstvím Argo, 1998), „že se jeho matka, která se marně snažila jednat s úřady, aby ho znovu přijali, obávala, že spáchá sebevraždu. Právě během tohoto období se seznámil s radikální literaturou a stal se z něj fanatický revolucionář, rozhodnutý zničit státní zřízení a společnost, která se k němu zachovala hanebně. Kořeny jeho radikalismu netkvěly ani tehdy, ani později v idealismu, ale v osobní zatrpklosti.“

V roce 1891 mu úřady umožnily složit univerzitní zkoušky v Sankt-Petěrburgu a stal se právníkem (profesi vykonával jen krátce). Připojil se k marxistickému politickému proudu a jeho doktrínou se stala třídní válka, důkladná a neústupná, usilující o celkové zničení a vyhlazení nepřítele. „Tato myšlenka se naprosto shodovala s Leninovým vztahem k okolí,“ poznamenává Pipes. „Lenin nenáviděl nejenom existující autokracii (cara) a byrokracii, nezákonnost a svévolné policejní předpisy, ale i jejich protivníky – liberály a buržoazii. Celou svou psychikou se Lenin lišil od typického ruského příslušníka inteligence, který mohl být buď Hamletem nebo Don Quijotem, neúspěšným snílkem nebo šíleným hrdinou. Tato povaha Lenina odcizovala většině lidí, zároveň mu však získávala oddané skupiny stoupenců ochotných jej následovat.“

Radikální doktrína

Za distribuci letáků mezi dělníky byl Uljanov v roce 1895 zatčen a poslán do vyhnanství na Sibiř. Tam se oženil s Naděždou Krupskou a poté, co byl propuštěn, odešel v roce 1900 do exilu. Přijal pseudonym Lenin a formuloval svou doktrínu – odmítnutí demokracie, nezbytnost diktatury proletariátu a existence její strany jako předvoje revoluce.

„Ještě žádná společenská třída v dějinách nezískala sama vedení, pokud neměla své vlastní politické vůdce, schopné organizovat hnutí a vést ho,“ napsal ve svém zásadním díle Co dělat. „Je nezbytné připravit muže, kteří obětují revoluci nejen své volné večery, ale celý svůj život.“ Ergo kladívko: revoluci nemůže provést lid, protože je to práce pro profesionály, a proletariát musí být pro své vlastní dobro veden zvolenou menšinou.

Když Německo vyhlásilo v srpnu 1914 válku Rusku a v carské říši byla vyhlášena mobilizace, snad celý národ se semkl z vlasteneckých důvodů kolem cara. Pouze Lenin zahájení první světové války přivítal a byl jediným prominentním evropským socialistou, který volal po porážce vlastní země – kalkuloval s tím, že masy dělníků a rolníků se vzbouří proti krveprolití a pod vedením socialistů přemění mezinárodní konflikt v občanskou válku.

Sám však zřejmě v blízkost revoluce příliš nevěřil. Žil již osmnáctým rokem v exilu, nyní právě v Curychu, a při jedné přednášce k socialistické mládeži v tamějším Lidovém domě vyjádřil počátkem ledna 1917 názor, že tento rok zůstane prologem k blížící se evropské revoluci, ale že by se měla odehrát brzy a dokonce v Rusku, o tom se nezmínil ani náznakem. Dokonce uzavřel svoje vystoupení slovy: „My, naše stará škola, se rozhodující bitvy nadcházející revoluce pravděpodobně nedožijeme.“

Jak se vrátit?

Ale mýlil se. Válečná bída převládla a 28. února 1917 se stalo to, co považoval za nemožné – v Rusku vypukla revoluce. Car se vzdal trůnu a z popudu Státní dumy vznikla Prozatímní vláda. Současně se vynořilo druhé mocenské centrum – Sovět dělnických a vojenských zástupců (ale s pouhými dvěma bolševiky mezi nimi).

Ohromený Lenin se o revoluci dozvěděl až o týden později ze švýcarského tisku. Rázem zapomněl na svoje dva měsíce staré proroctví a vycítil šanci vyzkoušet svoje teoretické vize v praxi. Ve vzniklé situaci rozpoznal jedinečnou příležitost: v sovětech viděl prototyp budoucí diktatury proletariátu.

Z Curychu však nemohl nic dokázat. Rozhodl se proto k okamžitému návratu do Ruska. Ale jak? Vzhledem k jeho proněmeckému a protiruskému postoji by mu spojenci zaručeně odmítli vydat tranzitní víza. Další alternativou bylo projet Německem do neutrálního Švédska a odtud přes Finsko do Petrohradu. Tato možnost by ho však vystavila obvinění ze spolčování s nepřítelem – a to v době, kdy protiněmecké cítění v Rusku bylo velmi silné.

A přece se právě cesta přes Německo uskutečnila.

Parvus na scéně

Leninova protiruská propaganda a jeho otevřená podpora ruské porážky upoutaly pozornost německé vlády již na počátku války. Jedním z odborníků na ruské záležitosti byl vypovězený ruský radikál Izrael Lazarevič Helphand (známý jako Parvus).

Tento sociální demokrat, rozčarovaný neúspěchem revoluce v roce 1905, usoudil, že pouze německá armáda dokáže Rusko zbavit carismu. Emigroval do Německa, kde navázal styk s ministerstvem zahraničních věcí. Po vypuknutí války prosazoval názor, že zájmy ruských revolucionářů a zájmy německé vlády se shodují v tom ohledu, že revolucionáři dosáhnou svého cíle (svržení carského režimu) pouze za předpokladu, že německá vojska Rusy rozdrtí. S úředním povolením kontaktoval v květnu 1915 Lenina v Curychu, ale ten jeho nabídku odmítl.

V roce 1917 žil Parvus v neutrálním Dánsku a tamějšího německého vyslance ujistil, že pokud dostane protiválečná levice příležitost, zaseje v Rusku sémě takových rozbrojů, že za dva nebo tři měsíce Rusko z války vystoupí. Doporučil, aby pozornost byla věnována Leninovi, o kterém prohlásil, že je „daleko šílenější“ než Kerenskij. S mimořádnou jasnozřivostí Parvus také předpověděl, že jakmile se vrátí Lenin domů, svrhne Prozatímní vládu, ujme se moci a uzavře separátní mír. (Dodejme, že Němci se pokoušeli stejnou taktiku použít i v ostatních nepřátelských zemích – tj. ve Francii, Velké Británii a Itálii –, ale nebyli úspěšní.) Německý vyslanec pod vlivem Parvuse okamžitě telegrafoval do Berlína: „Měli bychom udělat vše, co je v našich silách, a rozjitřit rozpory mezi mírnými a extremními politickými stranami, jelikož je v našem zájmu, aby extrémisté získali vedení, protože revoluce se tak stane nevyhnutelnou a rozroste se do rozměrů, které otřesou stabilitou ruského státu.“

Německou vládu tyto argumenty přesvědčily a skupina 32 ruských exulantů skutečně v dubnu 1917 dostala (švýcarskými socialisty zprostředkované) povolení průjezdu Německem v uzavřeném železničním vagónu ve vlaku, který měl mimořádný statut bez pasových kontrol.

Obezřetný Lenin, který byl mluvčím skupiny, se všemožně snažil, aby nebyli obviněni ze spolupráce s nepřítelem (jízdenku si každý musel zaplatit z vlastní kapsy), ale jinak se choval (nikoli naposledy) v duchu pravidla, že dohodu lze uzavřít s každým, s kým mám dočasně společného nepřítele.

Marky pro bolševiky

Ve Stockholmu očekával vlak z Curychu Parvus a chtěl se s Leninem setkat. Ten ho však i tentokrát odmítl a odkázal ho na svého blízkého spolupracovníka Karla Radka, který měl rakouskou státní příslušnost (a nemohl být tudíž obviněn ze styků s nepřítelem).

Ze schůzky těch dvou neexistuje žádný záznam, ale je nanejvýš pravděpodobné, že spolu dohodli podmínky německé finanční podpory pro bolševiky. Celková suma poskytnutá Berlínem je dodnes předmětem dohadů, ale jeden z dokumentů v archívu německého ministerstva zahraničí (který v roce 1948 celý odvezla spojenecká letadla do Londýna) například prozrazuje, že podle vyúčtování z 30. ledna 1918 šlo na revolucionizaci Ruska 40,5 miliónu marek.

V jiném dokumentu – zprávě německého ministra zahraničí Richarda von Kühlmanna pro císaře Viléma II. z 3. prosince 1917 – můžeme číst: „Rusko se jevilo jako nejslabší článek v řetězu našich nepřátel. Úkolem tedy bylo postupně ho uvolnit a ve vhodné chvíli odstranit. To byl účel podvratných akcí, které jsme podnikli v Rusku za frontovými liniemi – napomáhat odstředivým tendencím a podporovat bolševiky. Avšak teprve tehdy, když od nás bolševici obdrželi různými cestami a pod různým označením trvalý zdroj financí, byli schopni vytvořit svůj hlavní prostředek propagandy, noviny Pravda, a rozšířit původně úzkou členskou základnu…“ V této souvislosti je potřebné poznamenat, že se nenašly žádné dokumenty o tom, že by se Lenin či jiný z významných bolševiků německé vládě nějakým způsobem zavázal, a rovněž neexistují žádné písemné záznamy o tom, že by na základě finanční pomoci bolševici převzali jakékoli závazky, že budou v Rusku působit jako německá agentura.

Proti všem

Po příjezdu do Petrohradu Lenin všechny ohromil výzvou ke „světové socialistické revoluci“. Ještě tentýž den přečetl svým stoupencům text dokumentu, který byl později nazván „dubnové teze“ a vyžadoval okamžitou orientaci na dobytí moci! Buď není o situaci v Rusku informován, nebo se pomátl, myslela si tehdy většina přítomných v bolševickém sídle.

Lenin však nikoli poprvé a ne naposledy s tvrdošíjnou neústupností prosadil své představy proti vedení strany. Uměl být pružný i tvrdý a měl cit pro míru i exekutivní rozhodnost. V mimořádně komplikované a neustále se měnící situaci několikrát změnil strategii.

Nakonec byl převrat proveden pod rouškou zasedání II. sjezdu sovětů a zvláštním přepadovým jednotkám byl přidělen úkol zmocnit se nervových center Prozatímní vlády. Teoreticky bylo toto opatření dočasné a provedené na příkaz sovětu, ve skutečnosti však bylo trvalé a ve prospěch bolševiků. Sjezd byl postaven před hotovou věc a nad ránem 8. listopadu 1917 (podle tehdy platného juliánského kalendáře se psal 26. říjen) dal schválením Leninova manifestu Dělníkům, vojákům a rolníkům uchvácení moci punc legitimity.

Kdyby neplatí

Ve vzpomínané Kühlmannově zprávě z konce roku 1917 se také uvádělo: „Bolševici se dostali k vládě, což může trvat jen krátce. Je zcela v našem zájmu, abychom toho využili a dosáhli nejprve příměří a pak pokud možno separátního míru.“

To se skutečně podepsáním brest-litevského míru v březnu 1918 stalo, ale Německo to od válečné porážky stejně nezachránilo. Nikoho však tehdy v Německu (ani v tehdejším socialistickém hnutí vůbec) nenapadlo, že bolševici svou moc udrží. Ve zpětném pohledu se umožnění cesty Lenina a jeho druhů ukazuje jako nejdražší vlaková jízdenka v dějinách železniční přepravy a osudový omyl říšské německé vlády. Jiní naproti tomu zastávají názor – jako třeba Michail Gorbačov – že dějiny by se vyvíjely stejně, neboť šlo o „historickou nutnost“. Přesto se přímo nabízí představa důsledků toho, kdyby se před devadesáti lety v Rusku neprosadila Leninova vůle a nedošlo k bolševickému vítězství: nemusel by vniknout komunistický Sovětský svaz, možná by se k moci nedostal Hitler, nebyla by žádná komunistická východní Evropa, studená válka…

Kdyby však – jak známo – v historii neplatí.

Právo, 3. 11. 2007, Miroslav Šiška