Společnost nevolnosti

Miloslav Petrusek v knize Společnosti pozdní doby analyzuje hodně přes sto formulí, kterými pozdně moderní průmyslové společnosti pojmenovávají samy sebe – od klasické společnosti hojnosti či konce ideologie přes společnost důvěry, metamýtů, třetí vlny, spektáklu, vědění, volného času, až po společnost simulakrů, prožitku, komunikačního nadbytku, kreditních karet či konce organizovaného kapitalismu.

Známy jsou také společnosti (či éry) prázdna, efemérnosti, přístupu (The Age of Access Jeremy Rifkina), digitální alfabetizace či družnosti. Ty formule se vymýšlejí ponejvíce na amerických či evropských univerzitách, stanou se nakrátko předmětem mediálního zájmu, rychle se obnosí a pak končí v nějakém ideologickém sekáči, kde je nakupují novináři pro kulturní přílohy deníků.

Ty formule jsou efemérní a protikladné, ale všechny jsou částečně platné, každá postihuje nějaký rys pozdní průmyslové modernosti, žádnou nelze zcela odmítnout. Z množství těch formulí je mi trochu nevolno. I když se společnost pozdní doby vysvléká ze svých jmen jako had z kůže, v tom podstatném je už dvě stě let stejná – vyznává se v ní fundamentalistické náboženství růstu Růstu, které má své chrámy – supermarkety, své velekněze – manažery a makléře, své rituály a jazyky – reklamy a manažerské ptydepe, kterým je dnes naučená angličtina. Když po odklizení trosek Twin Towers newyorská burza obnovila svou činnost, na pódium přišel menší obtloustlý muž a zvolal mocným hlasem „America goes back to business“. A bylo to, jako by vítal nějakého boha, který – vyhnán ze svého domu – se teď do něj slavně vrací.

* * *

Pocit nevolnosti má ve společnosti pozdní doby mnoho zdrojů. Především, řekl bych, je to závratná proliferace znaků, obrazů, formulí a promluv, jejímž důsledkem je, že prudce ubylo skutečnosti. Mnoho znaků, málo označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho reprezentantů, málo reprezentovaného, mnoho odpovědí, málo otázek.

Fakta byla vždy také ficta, samozřejmě. Veřejný prostor dnes ale zaplavila facta ficta totálně, nikdo už neumí rozlišit mezi factum a fictum. Facta ficta vznikají „samovzněcováním médií“, jak to kdysi nazval Václav Havel, a slouží všemocné, neproniknutelné alianci médií, politiky, finančních oligarchií a nositelů specializovaných vědění.

Existuje globální oteplování? Nevím, ledy ustupují dokonce v italském Tyrolsku, kde to dobře znám, a na jihu Itálie hrozí nedostatek vody. V Terstském zálivu už vyhynuly slavné „sarde“, na nichž stála místní kuchyně. Zato tu žije pesce-pappagallo (ryba papoušek); připlula prý z tropických moří a je nejedlá. Politici troubí k nástupu jaderné energie – jen ta prý nás ochrání před globálním oteplováním. Je mi z toho nevolno, jsem podezíravý.

Zvykli jsme si už na obrazy z dějin „živočišné výroby a masného průmyslu“, i když jsou stále hrůznější. Technici odění do jakýchsi izolačních obleků a masek cpou tisíce opeřenců do umělohmotných pytlů, a někde je pak spalují. Nazvěme to „masovou likvidací živočišných výrobků“ v rámci boje proti ptačí chřipce. Podobně byly nedávno statisíce nešastných krav, podezřelých z nákazy BSE, pohřbívány do jam vybagrovaných někde za velkými městy. Na Sardinii uhynuly spousty ovcí na nemoc, která se jmenuje lingua blu (blue tongue) – modrý jazyk. Zahrabat je, nebo spálit? Je lépe zamořit spodní vody, nebo vzduch? Je mi z toho nevolno. „Tvorba Hrubého domácího produktu (HDP) je součástí velké hry, kterou hraje většina světové populace. Masivní spoluúčast v této hře a pak nesporný fakt, že celá hra se rozvíjí skutečnou spoluprací, spoluúčastí a pevnou vzájemnou svázaností všech účastníků, dává právo nazývat tuto hru realitou… Ta hra má pevná pravidla, která jsou částečně legální, částečně ne, ale i pravidla, která jsou za hranicí zákona, ba právě ta, mají svou závaznost…“ napsal Ludvík Hlaváček ve své meditaci nad výstavou Hrubý domácí produkt v Městské knihovně – výběru z reakcí současného umění na ekonomii, racionalitu a konzumerismus.

I publikace této knihy je tahem ve hře o HDP. Nikdo z té hry nemůže uniknout, plány na únik se stávají součástí hry, mají tu své logo; kdo se snaží tu hru zastavit, je proměněn v její součást – na jeho NE se vydělává, prodává se v různých formách třeba jako nápis na tričku.

* * *

Německý sociolog Claus Offe zachycuje nejdramatičtější rozpor pozdní průmyslové modernosti metaforou o současném růstu ledu a páry, o které uvažuji soustavněji v kapitole Levice kontra pravice. Modernost je přírůstek páry, těkavosti, možností každého jednotlivce zvolit si sám sebe, modelovat své tělo, mysl, zvolit si místa pobytu a také čas a rychlost pohybu do těch míst, vybrat si náboženství, stranu, druhy zboží, někdy třeba i pohlaví. Jednotlivci ale mohou volit jen mezi alternativami, které jsou uspořádané přehledně v nějakých sjednocujících strukturách, jako je supermarket, Sbírka zákonů ČR nebo dálnice.

Co ta dálnice sama? Je předmětem svobodné volby ve stejném smyslu jako výjezd z ní? Ne, dálnice je led. Každý přírůstek páry je vykoupen přírůstkem ledu, růst práv znamená růst byrokracie, růst svobody pohybu znamená růst dálnic, růst spotřebitelských možností znamená růst supermarketů. Politici nám slibují stále více páry a o ledu, který pomalu prorůstá pozdní průmyslovou společností, se mlčí. Kultura ve společnosti pozdní doby znamená slyšet led růst.

Čtu v novinách, že v roce 2050 – ten rok je daleko za obzorem mého života – bude v Česku příliš mnoho důchodců. Růst průměrného věku obyvatel pozdních průmyslových společností je pára, důchodci jsou led. Co s třetím věkem? Budeme ten věk snížené výkonnosti kolonizovat, jako jsme to udělali s Třetím světem, tím kontinentem bezmoci? Postavíme pro lidi třetího věku nějaký Disneyland, za jehož zdmi budou i oni důležitými hráči ve hře o HDP?

Možná ano. Četl jsem nedávno názory jakéhosi biologa. Slepý Jean-Paul Sartre, který prodával na stará kolena zakázané noviny Cause du Peuple v ulicích Paříže, mu byl příkladem špatného stáří. Odsoudil ho za „radikální názory“. V mládí, kdy toho tak málo víme a tak mnoho očekáváme, máme názory extremistické, ne radikální – jít až ke kořenům (radix) je výsadou stáří. Poslední dílo Jana Patočky – Kacířské eseje o filosofii dějin – je jeho dílem nejradikálnějším (radikálnější už byla jen jeho filosoficky zdůvodněná odbojná smrt). Edmund Husserl myslel opravdu radikálně až ve vysokém stáří, kdy věřil, že našel kořeny staré Evropy; anebo TomᚠMasaryk, který na stará kolena utekl do ciziny, a tam našel filosofické zdůvodnění (vrchol radikalismu ve filosofii!) k rozbití státu, v němž český národ po staletí přežíval. Jak smí člověk myslet ve svém pozdním věku ve společnostech pozdní doby?

Jak vysoké budou ploty oddělující budoucí Disneyland stáří od ulic Paříže, na nichž starý Jean-Paul prodával svou zakázanou tiskovinu?

* * *

Je mi také nevolno z toho, čím se stala budoucnost. Přichází bez pozvání, je zabudována do automatismů globální ekonomiky a mocenských struktur. Nebojuje se už o ni, proč také. Vše se automaticky restrukturalizuje, obnovuje, přestavuje. Budoucnost nás už nepotřebuje.

Pocit nevolnosti je všudypřítomný, je úporný, i když není nijak silný. Ne, není nám zle, jen je všeho moc – informací, jídla, odpadků, lidí, obalů, knih, znaků, politických programů, míst, kam odletět na dovolenou, nabídek půjčky a příliš horkých dní v roce. Musí být nějaká mez, nějaká hranice, za níž už nelze věci tohoto světa využívat a konzumovat, ale jen uctívat. Kde je ta mez, nevíme, je nám jen trochu nevolno.

* * *

Ještě jeden zdroj nevolnosti tu chci připomenout. Světový tisk připsal Donaldu Rumsfeldovi výrok, že „cíl rozhoduje o tom, kdo budou spojenci, ne spojenci o tom, co bude cílem“. A to řekl kdokoli, ten výrok ukončil epochu poválečné demokracie, založené na spojenectví („prolínání Evropy a Ameriky je jádrem dvacátého století,“ napsal Karel Čapek) Evropy a Ameriky. Začala prudce epocha unilateralismu, ze spojenců se stali pouzí „ochotní pomahači“. Spojence spojují spory o společné cíle; cíle, které obstojí v těch sporech, jsou rozumnější, než by byly, kdyby o ně spojenci nevedli spory. Země, která nechce mít spojence, ale jen ochotné pomahače, je nebezpečná, její cíle jsou nutně nerozumné. Je mi nevolno z toho, že mnoho intelektuálů a politiků v postkomunistických zemích vyměnilo ochotně roli spojenců za roli ochotných pomahačů. Ochotný pomahač je špatný přítel, protože jen využívá sílu svého protektora. Je mi z toho šoufl.

Staré české slovo „šoufl“ bohužel nelze pozměnit v podstatné jméno, jinak bych řekl „společnost šouflu“. To slovo pochází z hebrejštiny, má v sobě tisíciletou jemnost židovských anekdot, smysl pro pohled z obou stran hranice.

Slovo „nevolnost“ bylo velkým filosofickým slovem existencialismu, o to se zasloužil Jean-Paul Sartre románem Nevolnost (tak se překládal v šedesátých letech francouzský titul Nausée). Nevolnost se zmocňuje hrdiny, když svět se stane „velikánskou absurdní bytostí“, člověk si ani nemůže „položit otázku, odkud to všechno vychází, ani jak je možné, že nějaký svět existuje“. Nevolnost vyvolává v hrdinovi právě to, že „není žádný důvod, proč by ta tekoucí larva měla existovat“.

Nevolnost, kterou jsem vepsal do názvu této sbírky esejů, je něco podobného, ale slovo „nausée“ je příliš silné. Myslím, že tomu slovu odpovídají spíše italské disagio, anglické uneasiness, francouzské malaise, německé das Unbehagen (například titul slavné Freudovy knihy Das Unbehagen in der Kultur je přeložen Nespokojenost v kultuře, ale Nevolnost by byl, zdá se mi, lepší překlad). Není žádný rozumný důvod, aby všeho bylo tolik, aby člověk pil minerální vodu, která za ním putuje tisíce kilometrů, aby lyžoval v létě a jedl čínský česnek místo česneku místního, aby vycházelo tisíce knih, které nikdo nečte. Je tato jedna z nich? Společnost nevolnosti.

* * *

Prožil jsem celý svůj život na univerzitách, nikdy jsem nepracoval (ani nežil) mimo jejich zdi. Je pro mě proto zvláště důležitý ještě jeden zdroj nevolnosti, o kterém mluvím v rozhovoru se Zdenkem Pavelkou. Mám na mysli expanzi akademického škváru. Nazývám tak filosofickou produkci, jež zůstává mimo veřejný prostor, chráněna univerzitní autonomií před závazností rozdílu mezi relevantními a nerelevantními instancemi, který se prosazuje ve své dějinotvorné energii jen ve sporech chaotického veřejného prostoru demokratických států. V něm se neustále vynořují nejrůznější otázky, některé rychle končí v „ne-dějinách“, jak říkal přítel Dušan Třeštík, jsou zapomenuty. Jiné naopak získávají naléhavou závažnost a orientují po staletí život skupin, národů nebo dokonce celých civilizací. Dnes ale je veřejný prostor obsazen agresivním molochem bavičského průmyslu, který z něj vytlačuje každou relevantní otázku. To, čemu říkáme „kultura“, jsou pouhé cultural events, které mají své manažery, své sponzory, svá loga. Zbytky řecko-římsko-křesanskom욝anského logos zešrotovává bavičský moloch na loga.

Pojímám filosofii jako boj s tímto molochem o místo ve veřejném prostoru, nechci před ním ustoupit za zdi univerzit, kde se bojuje o granty. Granty jsou nutné a užitečné, ale já se pokouším udržet ve veřejném prostoru filosofii jako jeden z legitimních literárních (mediálních?) žánrů. Filosofie v mém pohledu není hledání nějaké formule, kterou by všichni lidé měli znát, aby žili podle Pravdy, Krásy a Dobra. Je to spíše vynalézavé, podvratné, žádnou metodu či normu nerespektující vystupování ve veřejném prostoru, které narušuje ritualizované a epistemologickou policií střežené představy o tom, co je důležité pro celek společnosti; je to pokus o obnovení křehké zdi, která dělila relevantní instance od instancí nerelevantních. Bavičský moloch rozmetal tu zeď, a tak jeden společný svět lidí se rychle rozpadá do prudce rostoucího počtu nesrozumitelných fragmentů.

* * *

Cituji často v těchto úvahách Ludwiga Wittgensteina, který napsal, že úkolem filosofie, je „ukázat mouše cestu ven z láhve, v níž uvízla“. Italský filosof Gianni Vattimo komentuje tu slavnou definici filosofie takto: Obávám se, že myšlenka, podle níž filosofie má lidi něco naučit, něco rozhodujícího, co by změnilo jejich situaci, je součástí té ideologie, která definuje filosofii jako hegemonii, tj. jako jednu z nespočetných podob oné moci filosofů, o níž hovoří Platón. Tato ideologie je úzce spojena s platónským odtržením autentického světa vně láhve od světa pouhého zdání, nepořádku a neautentičnosti uvnitř láhve. Více se mi proto zamlouvá představa sítě. Nemyslím ale na lidi jako na ryby v síti, spíše jako na akrobaty. Sí je pro mě akrobatickým náčiním, spletí cest, kterými je možno se vydat; lidská existence spočívá právě v tomto pohybu mezi oky sítě, pojaté jako pletivo možných spojů… Dnes, „kdy pravý svět se stal bajkou“, není už možné žádné pravé jsoucno, zaručující rozdíl mezi skutečností a pouhým falešným zdáním. Pletivo, v němž je chycena naše existence, je souhrn vzkazů, které nám lidstvo předává v řeči a v různých „symbolických formách“. Filosofie, myslím, nás musí naučit pohybovat se ve spleti těchto vzkazů a prožívat každý jednotlivý vzkaz a každou jednotlivou zkušenost v jejich vzájemné návaznosti, která dává smysl zkušenosti.

Přál bych si, aby tyto mé úvahy byly takovou spletí vzkazů v jejich vzájemné návaznosti. Napsal jsem je česky, jsou to proto vzkazy v láhvi vhozené jen do rybníku, do anglicky mluvícího oceánu globální komunikace nedoplují. Ale kvůli tomu, co se dá přeložit do angličtiny, nestojí za to žít. Nezbývá než doufat, že někdo tu láhev z rybníku vyloví, naváže na vzkazy v ní a zakóduje z nich úryvky do vzkazů svých. Tak přežívají vzkazy.

Úvod ze stejnojmenné knihy především filosofických esejů, z nichž většinu měli v jejich prvních či zkrácených verzích možnost číst čtenáři Salonu. V těchto dnech knížka vychází v nakladatelství SLON.

Právo, Salon, 6. 12. 2007, Václav Bělohradský