Jak jsem šel za komunisty

Pro pořádek a snad i pro poučení podám se zpožděním čtyř let a jedenácti měsíců zprávu o tom, jak jsem šel před volbou prezidenta republiky v roce 2002 za komunistickými voliteli. O posledním dějství toho setkání (totiž o setkání s nimi v průběhu volby na Pražském hradě) jsem dosud nemluvil ani nepsal.

Byl jsem tehdy z nekomunistických kandidátů vůbec první, který předem oznámil, že to udělá. Jaroslava Moserová byla zase jediná, která ke komunistům nešla a řekla to také předem. Rozumí se do jejich poslaneckého klubu.

Podiven

Mluvit s komunisty odpovídalo mému dlouhodobému přesvědčení: byli zvoleni ve volbách, které příslušný soud neprohlásil za neplatné. A kdo je takto zvolen, nemůže být podle mého politicky nedotknutelný (v osobním styku si lze představit, že s některými z nich člověk nemluví, ale takoví jsou i jinde). Nikdy jsem ale neřekl, že s nimi budu jednat (nebo dokonce s nimi vyjednávat) a také jsem s nimi nejednal. Mínil jsem jen, že zaklepu u jejich dveří, postavím se před ně a dám jim možnost ptát se.

Předtím jsem se sešel s komunistickým senátorem (tehdy jedním ze tří). Ještě než jsme v jeho kanceláři posadili, oznámil mi, že on ani jeho kolegové mě volit nebudou, protože jsem napsal „toho Podivena“. Podiven je autorský pseudonym knihy Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo, která vznikala v letech 1976 - 1989 a jejímiž autory jsou Petr Příhoda, Milan Otáhal a já (vyšla nejdříve v samizdatu právě pod pseudonymem Podiven, pak v nakladatelství Rozmluvy, v nakladatelství Academia a byla přeložena do němčiny). Hned mně bylo jasné, že kolega senátor knihu nečetl, ale nedal jsem to na sobě znát. To hlavní přece věděl: totiž že ta kniha, a tudíž i její spoluautor je pro něj a pro jeho kolegy nepřijatelný.

V poslaneckém klubu se mnou vedl téměř učenou debatu poslanec Milan Ransdorf, a to o knize filozofa Emanuela Rádla Válka Čechů s Němci, vydané v roce 1927. Debatovali jsme o různých pojetích národa a bylo zřejmé, že Ransdorf na rozdíl od onoho senátora Rádla četl, a to důkladně. Ostatní se k této dlouhé debatě nepřidali. K žádné meritorní diskusi pak už nedošlo a já začínal mít silný pocit, že u těchto volitelů nemám šanci. Člověk musel být vlastenec v jejich pojetí, a to jsem nebyl.

Projev

V kandidátském projevu jsem se přihlásil ke svému přesvědčení, totiž že neuznávám princip kolektivní viny a že se každému musí měřit individuálně. Mluvil jsem tak, aby bylo zřejmé, že mám na mysli jak sudetské Němce, tak naše komunisty. Pokládal jsem v oné době - a pokládám dodnes - odmítnutí těchto bohužel rozšířených postojů za důležité pro mentální zdraví naší společnosti. A protože jsem byl za ně předtím mnohokrát napadán a zpochybňován, připadalo mi, že se při této příležitosti musím právě k nim znovu veřejně přihlásit.

Pak, už na Hradě, bezprostředně před třetím kolem první volby, když jsem se totiž dozvěděl, že Václav Klaus komunistické volitele znovu navštívil, rozhodl jsem se jít k nim také, ještě jednou. Vyjednal to u nich tehdy Jan Kasal.

Až tam se podle mého definitivně rozhodlo. Zdálo se mi, že nechybělo mnoho... Začal jsem tentokráte sám o tom, že by stálo za to vzít v úvahu, jak odlišně k ekonomické transformaci přistupovala vláda, které jsem do června 1992 předsedal, a jak vláda následující. Byli jsme přesvědčeni, že zejména privatizace vyžaduje důkladnější přípravu, v neposlední řadě přesnější právní regulaci. Také jsme věděli, že „česká cesta“ v zemi bez poctivého kapitálu není schůdná a podle toho, jsme vyhledávali solidní partnery pro některé naše podniky (Škoda Mladá Boleslav a asi pětatřicet dalších). V tu chvíli jsem nejen cítil souhlas, ale slyšel dokonce hlasité přitakávání.

Pak jsem ale dostal zřejmě rozhodující otázku, možná dokonce nabídku: řekněte nám teď a tady, že přece nebylo všechno před listopadem 89 špatné! Věděl jsem, že absolutně špatné všechno nebylo. Jistě by se našlo něco dobrého, většinou vyvzdorovaného na poměrech díky slušným, šikovným, pracovitým lidem.

Memento

Oni však ode mne chtěli alespoň za něco pochválit jejich režim, jejich ideologii, nikoli všechny ty našince, kteří se odmítli řídit pokleslým heslem „čím hůře, tím lépe“, a takových nebylo vůbec málo.

Ve skutečnosti však vědomě či bezděčně usilovali i o něco jiného: chtěli, abych se jim těsně před hlasováním podrobil, aby mě dostali do situace, kdy jim něco řeknu ne proto, že je to pravda, že jsem o tom přesvědčen, ale jen proto, že po nich chci, aby mne volili.

Na toto se pamatuji docela přesně: tušil jsem tehdy, že by stačilo málo. Ale něco se ve mně v té chvíli zaseklo. Věděl jsem, že by mně pak už „měli“. ... Věděl, že víc už neřeknu a že jsem v té chvíli patrně svou příležitost propásl. A odkráčel jsem vstříc porážce.

Mohl jsem z těch vzrušených dějů něco zapomenout, ale to hlavní si pamatuji jako memento: třeba trvat na tom, že kolektivní vina je nepřijatelná, i když to většina nechce slyšet; zákonodárci KSČM nejsou nedotknutelní, jsou-li legitimně zvoleni, ale zadat si s nimi, přistoupit na jejich výklad světa nelze. Tím spíše, když by na tom mělo záležet, budete-li zvolen prezidentem.

Autor je místopředsedou Senátu

Hospodářské noviny, 22. 1. 2008, Petr Pithart