Vy všichni však jistě velmi dobře víte, že nástupnictví neznamená otrocké pokračování, a to dokonce ani v monarchii, natožpak v parlamentní demokracii. Hlásíme-li se ke slovu „komunistická“, neznamená to nic více a nic méně, než že se nevzdáváme myšlenky na sociálně spravedlivou společnost, která ideály Velké francouzské revoluce, onu známou triádu „volnost, rovnost, bratrství“ bezezbytku naplní i v oblasti hmotných statků.
Často se nám vytýká, že jsme se nepřejmenovali. Po pravdě řečeno nechápeme proč. Přejmenovat se a pokračovat pod novou firmou ve staré politice umí každý. Ale změnit program a praxi značky při zachování firemní filozofie – abych použil tržní terminologii naší doby - to je, myslíme si, výzva. Katolická církev se také nikdy nevzdala svého názvu a symbolu kříže, přestože v jejich jménu byly kdysi vyhlazovány celé národy. Dokázala se však vnitřně obrodit, a to imponuje i nám, ateistům. Svého materialistického světového názoru se vzdát nemíníme. Ale mnohokrát jsme se již distancovali od politických deformací, ke kterým vedla před rokem 1989 ústavně zakotvená vedoucí úloha KSČ, opakovaně jsme se omluvili v minulosti postiženým občanům za křivdy, které jim naši předchůdci způsobili, a svým podílem na tvorbě příslušných norem v polistopadových zákonodárných sborech jsme se snažili přispět k jejich dodatečné nápravě, či alespoň zmírnění.
Na druhou stranu však nemůžeme nevidět, že v průzkumech veřejného mínění, prováděných renomovanými agenturami, se na otázku, který režim byl podle nich spravedlivější, zda onen předlistopadový, či polistopadový, objevovaly odpovědi v poměru padesát ku padesáti procentům tak často, až otázka z průzkumů nadobro zmizela. A to je třeba vzít v úvahu, že pamětníci starých socialistických časů pomalu ale jistě vymírají, zatím co mladých lidí, dnes a denně zpracovávaných jednostrannou ideologickou propagandou, kteří minulost vůbec nezažili, stále přibývá.
Nemůžeme zavírat oči před skutečností, že privatizace národního hospodářství v první polovině 90. let ve skutečnosti znamenala výprodej národního majetku, majetku, u jehož zrodu sice stálo poválečné znárodňování, ale na jehož tvorbě se podílely celé generace občanů bývalého Československa, občanů, kteří dnes, ve svém postproduktivním věku, nechápou, proč jim jejich starobní důchody tak často nestačí na slušné živobytí, proč životní úroveň stoupá jen privilegovaným vrstvám a proč se sociální nůžky rozevírají dál a dál, nad únosnou mez.
V řadách pravicových politiků a jejich voličů je v poslední době patrná nervozita z toho, že naší straně stoupají volební preference. Nechtějí však přiznat proč: protože tzv. sociální reformy, včetně naprosto necitlivé a chtělo by se říci arogantní reformy zdravotnictví, a současná inflace doslova tlačí sociálně slabší vrstvy společnosti k pomyslné hladové zdi.
Nejde nám však o předimenzování sociální záchranné sítě. Jsme proti zneužívání sociálních dávek – ať už je zneužívá milionář z Valašska, nebo příslušníci obtížně přizpůsobivé minority z Mostecka či Ostravska, či vyčuraní živnostníci, kteří oficiálně ukončili činnost, pobírají podpory a na černo podnikají. Nedobrá situace státního rozpočtu se však podle našeho názoru nesmí řešit na úkor důchodců, nemocných občanů či mladých rodin s dětmi.
A tím se, vážení kolegové, dostávám k volbě prezidenta. Jsme realisté, a proto jsme do první volby nechtěli stavět svého kandidáta, byť nestraníka. Doufali jsme, že některá z parlamentních stran – např. KDU-ČSL, jejíž křesťanský étos by logicky měl vést k hledání kandidáta, k jehož vlastnostem patří i schopnost sociální empatie, vcítění se do problémů obyčejných lidí – navrhne kandidáta, kterého bychom mohli s klidným svědomím podpořit i my. Bohužel se tak nestalo. Museli jsme volit mezi Václavem Klausem, kterému nelze upřít politické zkušenosti, tvrdý tah na branku a přitom jistou noblesu vystupování, a mezi Janem Švejnarem, který nabízel blíže nedefinované změny. Ke kladům Václava Klause patří v našich očích jeho ateismus a z něj vyplývající střízlivý postoj k církvím, jeho opatrný postoj k politice USA v Evropě, jakož i rezervovaný náhled na evropskou integraci. K jeho záporům počítáme nejen jeho někdejší podíl na realizaci privatizace v nedostatečném právním prostředí a těžko pochopitelné znevažování ekologických ohrožení planety Země, ale i jeho více méně vstřícný postoj k plánované výstavbě amerického radaru na českém území, a v neposlední řadě i skutečnost, že kdysi v parlamentu zvedl ruku pro tzv. lustrační zákon a ani coby president republiky neudělal nikdy nic pro zrušení tohoto pseudozákona, který vychází z principu kolektivní viny a tudíž je v přímém rozporu s chartou lidských práv.
Pro Jana Švejnara naopak mluví to, že byl v 90. letech odpůrcem toho, co se dnes právem nazývá „divokou privatizací“, během níž se zrodilo mnohem více ekonomických pirátů než jen Viktor Kožený. Na Švejnarovi je nám sympatické i to, že je větším demokratem než Václav Klaus, že jsou mu cizí různé politické předsudky a predestinace a že si je podle všeho vědom neúnosnosti nastartovaných sociálních reforem v jejich aktuální podobě. Bohužel, tím pro nás výčet jeho předností končí. V zásadě se jedná o stejného liberálního ekonoma jako v případě Václava Klause a k problematice radaru se staví podobně jako jeho protikandidát.
Mnozí z vás se teď nejspíš ptají, proč přikládáme takový význam otázce plánované výstavby amerického radaru v Brdech. A je dost možné, že vás mé vysvětlení překvapí. Právě proto, že na komunistické minulosti spočívá nad jiné těžká historická zátěž dvaceti let okupace Československa sovětskou armádou, právě proto, že naši předchůdci svého času posvětili rozmístění sovětských raket SS 20 na našem území, právě proto nechceme dopustit ani náznak nové faktické ztráty suverenity, nechceme dopustit trvalou přítomnost cizích vojáků a vojenských zařízení na našem území.
Václav Havel kdysi sliboval lidu této země současné zrušení vojenských bloků, mezi kterými celá desetiletí zuřila studená válka, Varšavské smlouvy a NATO. Varšavská smlouva byla rozpuštěna, NATO však ne. Ba co víc, do Severoatlantické aliance jsme vstoupili, aniž by se někdo z nejvyšších představitelů státu zeptal občanů na jejich názor. Žádné referendum se nekonalo – a teď by se nemělo konat ani kvůli radaru?
Nejsme proti našem podílu na společné obraně evropských hodnot. Ale proč bychom nemohli vybudovat a provozovat onen sporný radar sami? A právě touto myšlenkou nás oslovila a zaujala naše dnešní kandidátka na úřad prezidenta republiky, europoslankyně Jana Bobošíková. Není to levicová kandidátka, ale podle všeho umí naslouchat i lidem v podhradí a vycházet z nich při svých rozhodnutích. A právě proto si myslíme, že by mohla zaujmout i další soudné lidi mezi vámi. A že jich tu vidím celou řadu, jak se říká, napříč politickým spektrem…
Ale protože KSČM je stranou, která nenaslouchá svým voličů jen během volební kampaně, musím také konstatovat, že našim příznivcům, ale nejen jim, by byla nejbližší přímá volba prezidenta všelidovým hlasováním. K přímé volbě se tedy přiklání i naše strana, která jako jisté východisko z patové situace, která zde vznikla před týdnem a může nastat i dnes, vidí odklad volby prezidenta a urychlenou změnu Ústavy. Na druhou stranu však, pokud by mělo k takové změně dojít, měla by být širší. V rámci změny Ústavy by bylo možné zrušit konečně Senát, který má mizivou důvěru občanů a který – vezmeme-li v úvahu, že k volbám do Senátu chodí cca 20% oprávněných voličů a že výsledky těchto voleb bývají vyrovnané - zastupuje s bídou deset procent z nich! Nabízela by se rovněž změna pravomocí ústavního soudu, které nemají v celé Evropě obdoby, takže Ústavní soud ČR dnes stojí de facto nad výkonnou mocí.
Takové změny by si však vyžádaly delší dobu příprav, a proto považujeme pro tuto chvíli za schůdnější hledat konsensus pro kandidáta, který nereprezentuje jen menší část občanů této země. A takovým kandidátem může být podle našeho názoru žena, která umí naslouchat, stejně tak jako stát za svými názory, žena, která není závislá na žádné z parlamentních stran, žena myslící a jednající proevropsky, ale nikoli za každou cenu, žena, která má cit pro české národní zájmy a specifika, žena mladá, nezatížená minulostí – europoslankyně Jana Bobošíková…
Tohle vše bych byl řekl na Pražském hradě, kdybych byl předsedou nebo alespoň poslancem či senátorem KSČM a kdybych chtěl svou stranu vyvést z politické izolace (a pak bych, po vyčerpání veškerého prostoru k jednání, kandidaturu paní Bobošíkové stáhl a podpořil, byť s těžkým srdcem, Jana Švejnara). Nemohu však být ani jedním ze jmenovaných představitelů Komunistické strany Čech a Moravy, protože nejsem jejím členem a protože mé názory jsou takové, jaké jsou. Předkládám je proto – v této modifikované podobě - alespoň čtenářům Britských listů.
Britské listy, 15. 2. 2008, Jaroslav Čejka
Poznámka SDS:
Z informací o autorovi vybíráme z databáze Britských listů:
Básník a spisovatel Jaroslav Čejka se narodil 26. října 1943 v Praze v podnikatelské rodině. Vystřídal řadu povolání - byl průvodcem na hradě Bouzově, stavebním dělníkem, projektantem, kulisákem, dramaturgem, časopiseckým i nakladatelským redaktorem, učitelem Lidové konzervatoře, knihkupcem, prokuristou advokátní kanceláře, reklamním textařem aj. U čtenářů a diváků měly největší úspěch jeho básnické sbírky Kniha přání a stížností a Kapesní sbírka zákonů, vět a definic, romány Kulisáci a Ryby táhnou proti proudu a tragikomedie Na kůži se neumírá. Žije a pracuje střídavě v Praze a Českém Dubu.
Po maturitě roku 1960 nebyl Čejka z politických důvodů připuštěn ke studiu na vysoké škole. Přes rok pracoval jako dělník na stavbě Ústřední kanalizační čistírny v Praze, kde utrpěl těžký úraz pravé ruky. Teprve pak se dostal na stavební fakultu ČVUT, kterou absolvoval roku 1967. Během studií se začal věnovat literatuře, psal básně a působil ve fakultním divadle poezie Radar. Po promoci pracoval 2 roky jako projektant v pražském Hydroprojektu a od roku 1969 do roku 1971 byl kulisákem v tehdejším Tylově (dnes Stavovském) divadle, čímž se jako dělník a nestraník vyhnul politickým prověrkám.
Po následném, ani ne dvouletém působení v programovém oddělení Pražského parku kultury a oddechu se stal v roce 1972 uměleckým vedoucím divadelního klubu Rubín, kde uvedl mimo jiné i ve Státním divadelním studiu zakázanou inscenaci hry Karola Sidona Latríny. Po osobním zásahu vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera byl z Rubínu odvolán a až do roku 1976 působil v programovém útvaru Pražského podniku služeb mládeže. V té době spolupracoval např. i s Karlem Srpem (Jazz film fóra v Rubínu, jazzový festival v Lucerně apod.).
Koncem 70. let se stal vedoucím oddělení kultury ČÚV SSM a v roce 1982 vedoucím redaktorem literární přílohy Tvorby KMEN. Zde se dostal do konfliktu s předsedou redakční rady Jiřím Tauferem, jehož stať, útočící především na tvorbu Bohumila Hrabala, Jiřího Šotoly a dalších sice publikovaných, ale normalizačnímu režimu nepohodlných autorů, odmítl otisknout. Z tohoto konfliktu vyšel úspěšně a po Taufrově abdikaci byl místo něj zvolen na sjezdu Svazu českých spisovatelů do jeho předsednictva. I nadále se však dostával do sporů s ortodoxními svazovými normalizátory – především s Ivanem Skálou a Oldřichem Rafajem (např. kvůli autorům stojícím mimo svaz). Své spory však vedl důsledně ze stranických pozic (od roku 1979 byl členem KSČ).
Roku 1987 se stal šéfredaktorem celé Tvorby a o rok později ho Ladislav Adamec navrhoval za ministra kultury ve své nové české vládě. Tento návrh však zamítl sám Miloš Jakeš pro jeho údajně problematické názory. Ale už rok později, v březnu 1989, v důsledku pokračující „perestrojky“, kterou lidový génius přezdil na „přestrojování“, byl jmenován vedoucím odboru kultury ÚV KSČ, tedy na místo Miroslava Müllera, který ho kdysi v Rubínu osobně likvidoval a kterému se říkalo „kat české kultury“.
Jako nový šéf stranické kulturní politiky se netajil svým záměrem stát se jejím „ranhojičem“. Podporoval návrat vyřazených knih do veřejných knihoven, podepsal uvolnění tzv. trezorových filmů do distribuce, zasadil se o návrat her Josefa Topola na česká jeviště, děl Ivana Klímy, Ivana Wernische a dalších zakázaných autorů do edičních plánů nakladatelství a pokoušel se i o uvolnění her Václava Havla.
Brzy však narazil na tvrdý odpor normalizačních aparátníků v čele s vedoucím tajemníkem východočeského KV KSČ Tesařem. Spolu s Ladislavem Ballekem (dnešním slovenským velvyslancem v Praze) a Rudolfem Chmelem (dnešním ministrem kultury SR) se podílel na snahách o tzv. reanimaci čsl. centra Penklubu, stavěl se proti perzekuci signatářů Několika vět a připravil vlastní petici Několik potřebných vět, která však byla zastavena na přímý pokyn Miloše Jakeše.
Na podzim roku 1989 jednal s Michalem Horáčkem a Michaelem Kocábem o publikování jejich iniciativy Most v Tvorbě a Novém slově, ale vzhledem k překotnému vývoji v následujících dnech už k tomu nedošlo. Zúčastnil se vůbec prvního jednání mezi KSČ a OF (Mohorita, Jičínský ad.), ale vzápětí na svou funkci rezignoval, odešel z ÚV KSČ a počátkem roku 1990 vystoupil z KSČ.
Na rozdíl od mnohých jiných bývalých komunistů však nevstoupil do žádné jiné strany a odmítl kandidaturu do parlamentu i České národní rady. V posledních letech se věnuje téměř výhradně literatuře. Po sedmileté vynucené publikační přestávce (od roku 1992 až do roku 1999 nemohl najít nakladatele) opět knižně publikuje. Ve většině novin a časopisů je však stále persona non grata.